Nový portál Vatikánského rozhlasu

Páni kardinálové,
ctihodní spolubratři v biskupské a kněžské službě,
drazí bratři a sestry!

Srdečně zdravím každého z vás, kteří jste přišli sdílet tuto obzvlášť sváteční chvíli, jakou je vždy pro Církev biskupské svěcení. Zdravím především tebe, drahý mons. Jane Vokále, neboť dnes obdržíš plnost kněžství, a můj srdečný pozdrav patří také tvé drahé mamince, spolubratřím a krajanům. Spolu s pozdravem úředníkům a personálu státního sekretáriátu bych chtěl vyjádřit naši radost za dar, který Pán dnes nabízí jednomu z nás, který po dvacet let pracoval v tomto úřadě ve službě Nejvyššímu Pontifexovi. Svatý otec Benedikt XVI. mě pověřil, abych tlumočil jeho osobní pozdrav. Ujišťuje o své duchovní blízkosti a doprovází nás v modlitbě.
Ve své reflexi bych se chtěl stručně dotknout tří různých aspektů: především poselství bohoslužby Slova z třetí neděle velkonoční, dále funkcí biskupa ve vedení partikulární Církve a konečně některých zvláštních zkušeností drahého mons. Vokála v historickém kontextu České republiky, k níž patří rodem.

a) Petrovo kázání (Sk 2,22-36)
Bohoslužba slova nám v době velikonoční předkládá význačné etapy cesty rodící se Církve podle popisu evangelisty Lukáše ve Skutcích apoštolských. Na třetí neděli velikonoční připadá Petrova řeč v den Letnic, která je prvním veřejným vyznáním víry v Kristovo vzkříšení. Petr v promluvě k zástupu Židů a proselytů různých národností zdůrazňuje rozdíl mezi smrtí patriarchy Davida a Pána Ježíše, který byl potomkem z jeho kmene. Zatímco hrob prvního je pouze svědectvím o jeho smrti, hrob Kristův, který byl nalezen prázdný třetího dne, dosvědčuje naplnění Písem, totiž že tělo Božího Syna nedošlo porušení (srov. Ž 16,10). Na prvním tedy, ač byl patriarchou a velkým králem dějin Izraele, smrt vykonala svou obvyklou moc; s Pánem Ježíšem tomu tak nebylo, protože On smrt přemohl.
Odvaha, s níž Petr počínaje Letnicemi vystupuje, jej vede k tomu, že se jádrem jeho kázání stává centrální událost poslání jeho Mistra: Zmrtvýchvstání. Apoštol Petr ve své první promluvě využívá biblického zázemí 16. žalmu, kde se popisuje otevřenost člověka věčnosti: „neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení. Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast“ (Ž 16,10-11). V řeči k publiku, ve kterém ne všichni byli schopni pochopit Vzkříšení, Apoštol cituje žalm, který se otevřeně zmiňuje o životě po smrti, ve slasti Boží přítomnosti.
Dnes, stejně jako za dob Petrových, je pravda o Vzkříšení někdy banalizována, jindy považována za mýtus, křesťanská víra by však neexistovala bez jistoty Kristova vzkříšení. Velikonoční liturgická doba nás vybízí, abychom je uznali jako konstitutivní a nejdůležitější skutečnost naší víry. Bez Kristova Vzkříšení by křesťanské poselství bylo pouhou filosofií nebo ušlechtilým morálním učením. Právě Vzkříšení je tím, co rozhodujícím způsobem odlišuje evangelium a dodává mu hluboký smysl ve srovnání s každým jiným filosofickým a náboženským poselstvím.
Kéž Duch Svatý probudí odvahu Petra a dalších apoštolů také v dnešní Církvi a v každém křesťanovi, abychom dokázali přijímat a hlásat Kristovo Vzkříšení, abychom je nezamlčovali, neskrývali a neumenšovali. Tím spíše, že biskup v každé místní Církvi je prvním hlasatelem velikonočního poselství a naděje na věčný život. Modleme se za to, aby mons. Vokál byl uprostřed svého lidu hlasatelem a svědkem vzkříšeného Pána.

b) biskupská tria munera
Biskupské svěcení má být chápáno v logice apoštolské postoupnosti. Biskupové, nástupci apoštolů, jsou ti, kdo – jak to naznačuje etymologie slova episcopos, odepì-scopéo, jsou povolání rozhlížet se kolem sebe z vyvýšeného místa, aby mohli chránit a střežit svěřené stádo. Tato úloha strážce zahrnuje zároveň pohled z výše a pohled laskavý, po vzoru láskyplného pohledu Krista. Prvořadé úkoly každého biskupa lze shrnout do tří bodů, po vzoru trojího Kristova poslání: každý biskup je „pastýř“ jak to zakládá munus regendi, „učitel“ jak zakládá munus docendi a je „kněz“, protože má munus sanctificandi.
Munus regendi. Obraz Ježíše jako Dobrého pastýře je v křesťanské ikonografii vůbec nejstarší, předchází dokonce i obraz Ukřižovaného. Tento obraz přisuzuje tomu, kdo vede a chrání své stádo moudrost a důvtip. Proto jej jeho ovce věrně následují – jak říká Ježíš v evangeliu svatého Jana – protože poznávají jeho hlas. Tento obraz připomíná starostlivost a lásku, s níž pravý pastýř, na rozdíl od námezdního, pečuje o své stádo.
Munus docendi. Každý biskup je Učitel, ustanovený k tomu, aby učil a kázal Evangelium Království. Když Ježíš učil, užíval různých komunikačních prostředků: podobenství, gesta, promluvy, aby si lépe získal své posluchače a byl pro ně srozumitelný. Po jeho vzoruje každý Pastýř povolán osvojit si komunikační prostředky vhodné pro ten či onen kontext a naučit se je využívat, aby všichni porozuměli evangelijnímu poselství a zejména tomu, jak velká je Boží láska ke každému člověku. Každý biskup je šiřitelem víry, zvěstuje Království Boží lásky a hlásá evangelijní naději. Každý kněz dobře ví z vlastní zkušenosti, jak velice dnešní svět potřebuje víru, naději a lásku!
Munus sanctificandi. Třetí funkce má původ ve sdílení kněžství s Kristem samým. Při vykonávání vlastní služby je každý Pastýř povolán posvěcovat se a posvěcovat ostatní. Privilegovanou cestou k tomu je eucharistická slavnost a udílení svátostí, zdarma daných darů Božích. Úryvek dnešního evangelia o učednících na cestě do Emaus nám připoměl, že tím okamžikem, v němž jej oči obou poutníků poznali, bylo fractio panis. „Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim Tu se jim otevřely oči a poznali ho“ (Lk 24,30-31). Biskup, jak už jsme řekli, je hlavním služebníkem Božího Slova ve společenství a – jako Ježíš – vede učedníky ke Stolu, kde se Slovo stává tělem, živou Přítomností v Eucharistii. Ta je totiž ohniskem křesťanského života, v ní rozpoznáváme, skrze víru, velikou Boží lásku a vycházejíce od ní přinášíme tuto lásku bratřím.

c) Mons. Jan, biskup Královéhradecké diecéze
Na závěr bych se chtěl stručně zmínit o Církvi, pro kterou bude mons. Volkál vysvěcen a o jeho osobní zkušenosti. Dějiny Královéhradecké diecéze mají svůj počátek v roce 1664, kdy ji ustanovil papež Alexandr VII bulou Super universas a rozdělil tak území pražské arcidiecéze. Dějiny této Církve jsou spojeny s osudy Čech, v dnešní České republice, které byly vždy velkým přínosem pro víru a spiritualitu celé katolické Církve. Česká církev prožila období skvělá i kritická a dala Církvi celou řadu mučedníků pro víru. Stačí připomenout, že královehradecký stolec zůstal neobsazen od roku 1956, kdy zemřel biskup mons. Pícha, až do roku 1989, kvůli totalitnímu režimu té doby. Do tohoto kontextu spadá také příchod mladého Jana do Říma, v roce 1983. Byl to odjezd bolestivý a dalo by se říci dobrodružný, když utíkal z nepřátelského režimu, aby mohl zahájit svou cestu ke kněžství. Tímto útěkem za hranice východního bloku, s trochou peněz skrytých v botách, začíná jeho služba římské církvi a papeži, která jej přivedla až k dnešnímu dni, kdy za okolností zcela jiných, je povolán k téže cestě opačným směrem. V Čechách dozrála jeho víra, navzdory nepřátelskému nastavení oné doby. Nyní je vybízen k návratu do této země, aby utvrzoval bratry ve víře. Biskupský znak mons. Vokála shrnuje tuto cestu jeho povolání. Jsou na něm symboly sv. Damiana z Veuster (havajská květina) a bl. Kateřiny Emmerichové z Münsteru (kříž se zvednutými rameny), které doprovází iniciály jména P. Marie, jíž se svěžuje také prostřednictvím hesla, které zvolil: Sub tuum presidium. Znaku dominuje holubice Ducha Svatého, velkého Ježíšova daru Apoštolům, kterému je zasvěcena hradecká katedrála.
Mons. Jan dnes dostane plnost svátostného kněžství od Ducha Utěšitele: nechť On jej vede, podporuje a chrání v jeho pastorační službě, ve službě Církvi v jeho české zemi. My slibujeme, s radostí a láskou, že jej budeme vždycky doprovázet svými modlitbami.

Přeložila Johana Bronková