Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Slavení liturgie Velikonoční vigilie je charakterizováno dvěma velkými znameními. Předně je to oheň, který se stává světlem. Světlem velikonočního paškálu, který se při procesí středem chrámu, ponořeném do temnoty noci, stává vlnou světel a vypráví nám o Kristu jakožto pravé jitřence, která nezapadá navěky, o Zmrtvýchvstalém, ve kterém světlo zvítězilo nad temnotou. Druhým znamením je voda. Ta připomíná jednak vody Rudého moře, pád a smrt, tajemství kříže. Potom se však prezentuje jako pramen, jako prvek, který v poušti dává život. Stává se tak obrazem svátosti křtu, který nám umožňuje účast na smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Součástí liturgie Velikonoční vigilie jsou však nejenom velká znamení díla stvoření: světlo a voda. Zcela podstatnou charakteristikou vigilie je také fakt, že nás vede k obsáhlému setkání se slovem Písma svatého. Před liturgickou reformou to bylo dvanáct starozákonních a dvě novozákonní čtení. Ta z Nového zákona zůstala. Počet čtení ze Starého zákona byl stanoven na sedm, ale může být podle místních okolností omezen pouze na tři čtení. Církev nás chce provést v panoramatickém přehledu dějinami spásy, od stvoření přes vyvolení a vysvobození Izraele až k prorockým svědectvím, která stále jasněji vedou celé tyto dějiny vstříc Ježíši Kristu. V liturgické tradici jsou všechna tato čtení označována za proroctví. I když neobsahují přímé předpovědi budoucích událostí, mají prorocký charakter a ukazují nám niterný základ a orientaci dějin. Činí to takovým způsobem, že se stvoření a dějiny stávají transparentními až ke své podstatě. Jakoby nás chytají za ruku a vedou ke Kristu, ukazují nám pravé světlo.

Putování po cestách Písma svatého začíná o Velikonoční vigilii příběhem o stvoření. Liturgie nám tím chce říci, že i příběh o stvoření je proroctvím. Není nějakou informací o zevnějším průběhu vzniku kosmu a člověka. Otcové církve si toho byli dobře vědomi. Nepokládali tento příběh za vyprávění o posloupnosti a původu věcí, nýbrž za odkaz na podstatu, odkaz k opravdovému počátku a cíli našeho bytí. Lze si však položit otázku: je opravdu zapotřebí mluvit ve Velikonoční vigilii také o stvoření? Nemohlo by se začít od událostí, ve kterých Bůh povolává člověka, formuje si svůj lid a vytváří na zemi jeho dějiny spolu s lidmi? Odpověď musí znít: nikoli. Opomíjet stvoření, znamená nechápat samy dějiny Boha s lidmi, umenšovat je a nevidět už jejich pravý řád a velikost. Akční rádius dějin, které založil Bůh, sahá až k počátku, až ke stvoření. Naše vyznání víry začíná slovy: „Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země“. Opomineme-li tento první článek Kréda, stanou se celé dějiny spásy příliš těsnými a příliš malými. Církev není jen jakýmsi sdružením, které se zaobírá náboženskými potřebami lidí a má jen omezený účel právě takovéhoto sdružení. Nikoli, církev uvádí člověka do kontaktu s Bohem a tedy s počátkem všech věcí. Proto se nás Bůh týká jakožto Stvořitel, a proto máme odpovědnost za stvoření. Naše odpovědnost se vztahuje i na stvoření, protože to pochází od Stvořitele. Jedině proto, že Bůh stvořil všechno, může nám život dát a náš život vést. Život ve víře církve nezahrnuje pouze oblast pocitů, dojmů, případně morálních povinností. Zahrnuje také člověka v jeho celistvosti, od jeho počátků a v perspektivě věčnosti. Jedině proto, že stvoření patří Bohu, můžeme se Mu svěřit naplno. A jedině proto, že je Stvořitelem, může nám dát život věčný. Radost ze stvoření, vděčnost za stvoření a odpovědnost za ně jdou pospolu.

Ústřední poselství příběhu o stvoření lze vymezit ještě přesněji. Svatý Jan v prvních slovech svého evangelia shrnul jeho podstatný význam jedinou větou: „Na počátku bylo Slovo“. Příběh o stvoření, který jsme slyšeli, je skutečně charakterizován pravidelně se opakující větou: „Bůh řekl…“. Svět byl stvořen Slovem, Logem, jak praví Jan za pomoci ústředního slova řeckého jazyka. „Logos“ znamená „rozum“, „smysl“, „slovo“. Není to pouhý rozum, nýbrž Stvořitelský rozum, který oslovuje a sděluje sebe sama. Je to Rozum, jenž je smyslem a sám smysl tvoří. Příběh o stvoření nám tedy říká, že svět je produktem tvůrčího Rozumu. A tím nám říká, že na počátku všech věcí nestojí to, co postrádá rozum a svobodu, nýbrž princip všech věcí, jímž je stvořitelský Rozum, láska a svoboda. Tady se ocitáme před poslední alternativou, která je v disputaci mezi vírou a nevěrou ve hře: je principem veškerého bytí iracionalita, absence svobody a náhoda anebo rozum, svoboda a láska? Patří primát iracionalitě anebo rozumu? Toto je otázka, o kterou v posledku jde. Na počátku stojí svoboda, a proto je dobré být lidskou osobou. Není to tak, že kdesi v zapadlém koutě rozpínajícího se vesmíru náhodou vznikl také jakýsi druh živé bytosti, schopné uvažovat rozumem a pokoušející se hledat ve stvoření nějaký rozum nebo jej tam vnášet. Kdyby byl člověk jenom takovýmto náhodným produktem evoluce na okraji vesmíru, pak by jeho život byl zbaven smyslu anebo by dokonce byl jakousi poruchou přírody. Tak tomu však není. Na počátku je Rozum; tvůrčí, božský rozum. A poněvadž je Rozumem, stvořil také svobodu; a poněvadž lze se svobodou zacházet nedovoleně, existuje také to, co odporuje stvoření. Proto jakási tlustá temná čára protíná strukturu vesmíru i přirozenost člověka. Avšak navzdory tomuto protiřečení zůstává stvoření jako takové dobrým, život zůstává dobrem, protože u jeho počátku stojí dobrý Rozum, tvůrčí láska Boha. Proto může být svět spasen. Proto můžeme a máme stát na straně rozumu, svobody a lásky; na straně Boha, který nás miluje tolik, že kvůli nám trpěl, aby z jeho smrti mohl vytrysknout život nový, definitivní a uzdravený.

Starozákonní příběh o stvoření, který jsme slyšeli, jasně poukazuje na tento řád reality. Ale umožňuje nám učinit další krok vpřed. Strukturuje proces stvoření v rámci jednoho týdne, který směřuje k sobotě, v níž nachází své dovršení. Pro Izrael byla sobota dnem, ve kterém všichni mohli mít účast na Božím odpočinutí, kdy člověk i zvíře, pán i otrok, velcí i malí byli sjednoceni ve svobodě Boha. Tak byla sobota výrazem smlouvy Boha i člověka a stvoření. Společenství mezi Bohem a člověkem se tak nejeví jako nějaký dodatek, zavedený do světa až poté, co bylo ukončeno jeho stvoření. Smlouva, společenství mezi Bohem a člověkem, spočívá v samotné hlubině stvoření. Ano, smlouva je vnitřním důvodem stvoření jako je stvoření vnějším předpokladem smlouvy. Bůh vytvořil svět, aby byl místem, kde může sdílet svou lásku, a od něhož se Mu vrátí odpověď lásky. Srdce člověka, který mu odpovídá, je před Bohem větší a důležitější než celý nezměrný materiální vesmír, který nám zajisté dává i určité tušení o velikosti Boha.

O Velikonocích a z velikonoční zkušenosti křesťanů však nyní musíme učinit ještě jeden krok. Sobota je sedmým dnem týdne. Po šesti dnech, ve kterých má člověk do určité míry podíl na práci Božího stvoření, je sobota dnem odpočinku. V rodící se církvi však došlo k něčemu neslýchanému: na místo soboty, sedmého dne, nastoupil první den. Jako den liturgického shromáždění je dnem setkání s Bohem skrze Ježíše Krista, jenž se prvního dne, v neděli, setkal se svými učedníky jako Zmrtvýchvstalý poté, co objevili prázdný hrob. Struktura týdne byla nyní převrácena. Není už zaměřena k sedmému dni jakožto účasti na Božím odpočinutí. Začíná prvním dnem jakožto dnem setkání se Vzkříšeným. K tomuto setkání dochází vždy znovu ve slavení eucharistie, ve kterém Pán znovu přichází mezi své, dává se jim, a nechává se od nich takříkajíc dotknout, usedá s námi ke stolu. Tato změna je mimořádným faktem, vezmeme-li do úvahy, že sobota, sedmý den jako den setkání s Bohem, je ve Starém zákoně hluboce zakořeněna. Uvědomíme-li si, že pracovní běh nasměrovaný ke dni odpočinku odpovídá přirozené logice, stává se dramatičnost tohoto obratu ještě zřejmější. Tento revoluční proces, ke kterému došlo hned v počátcích církve, je vysvětlitelný jedině faktem, že se tento den stalo něco neslýchaného. První den v týdnu byl třetím dnem od Ježíšovy smrti. Byl to den, ve kterém se jako Vzkříšený ukázal svým učedníkům. A toto setkání v sobě vskutku mělo něco převratného. Svět se změnil. Ten, který byl mrtev, žil životem, který už nebyl ohrožen žádnou smrtí. Začala nová forma života, nová dimenze stvoření. První den je podle vyprávění Genese dnem, ve kterém začíná stvoření. Nyní se stal novým způsobem dnem stvoření, stal se dnem nového stvoření. Tento první den slavíme. Slavíme Boha Stvořitele a Jeho stvoření. Ano, věřím v Boha, Stvořitele nebe a země. A slavíme Boha, který se stal člověkem, trpěl, zemřel, byl pohřben a vstal z mrtvých. Slavíme definitivní vítězství Stvořitele a jeho stvoření. Slavíme tento den jako počátek a současně jako cíl našeho života. Slavíme jej, protože nyní díky Zmrtvýchvstalému, definitivně platí, že rozum je silnější než iracionalita, pravda je silnější než lež, láska je silnější než smrt. Slavíme první den, protože víme, že temná čára, protínající stvoření nebude trvat pořád. Slavíme jej, protože víme, že nyní definitivně platí to, co bylo řečeno na konci příběhu o stvoření: „Bůh viděl všechno, co udělal, a hle – bylo to velmi dobré.“ (Gen 1,31).
Amen

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie