Drazí bratři a sestry,
Následováním příkladu Ježíše, který v předvečer svého utrpení prosil Otce za své učedníky, ?aby byli jedno? (
Jan 17,21), pokračují křesťané v nepřetržité modlitbě k Bohu za dar jednoty. Tato prosba je intenzivnější během Týdne modliteb, který se dnes končí, a během něhož církve a církevní společenství společně rozjímají a modlí se za jednotu všech křesťanů. Letošní téma rozjímání nám navrhla křesťanská společenství v Jeruzalémě, kterým bych rád vyslovil své upřímné poděkování a zároveň je ujistil svými sympatiemi a modlitbou jak ze své strany, tak ze strany celé církve. Křesťané Svatého města nás vybízejí k obnově a posílení naší snahy o nastolení plné jednoty rozjímáním o životním příkladu prvních Kristových učedníků v Jeruzalémě. Ve
Skutcích apoštolů čteme: ?Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách? (2,42). Takové jsou rysy prvního společenství, které se zrodilo den po Letnicích, povzbuzeno kázáním, kterým se Petr naplněn Duchem svatým obrátil ke všem, kteří přišli do Svatého města na svátky. Společenství nebylo uzavřené samo do sebe, ale již od svého vzniku bylo katolické, univerzální, schopné zahrnout národy různých kultur a jazyků, jak to dosvědčuje sama kniha Skutků apoštolů. Společenství se nezakládalo na dohodě svých členů, ani na pouhém sdílení nějakého projektu či ideálu, nýbrž na hlubokém spojení s Bohem, který se zjevil ve svém Synu, bylo založeno na setkání s ukřižovaným a zmrtvýchvstalým Kristem.
V krátkém souhrnu, jímž se končí kapitola, která začíná sesláním Ducha svatého v den Letnic, evangelista Lukáš systematicky představuje život tohoto prvotního společenství. Ti kdo přijali slovo, hlásané Petrem, a byli pokřtěni, naslouchali Božímu Slovu, které podávali apoštolové; byli rádi spolu, brali na sebe nezbytné služby a svobodně a velkodušně sdíleli hmotné statky; slavili Kristovu oběť na kříži, tajemství jeho smrti a vzkříšení v eucharistii opakováním gesta lámání chleba; chválili Pána a neustále Mu děkovali, prosili Jej o pomoc v těžkostech. Tento popis však není pouhou vzpomínkou na minulost, ani prezentací nějakého příkladu k následování či kýženého ideálu. Je to spíše potvrzení přítomnosti a působení Ducha svatého v životě církve. Je to svědectví plné důvěry, že Duch svatý spojuje všechny v Kristu, je principem jednoty církve a vytváří z věřících jednotu. Učení apoštolů, bratrské společenství, lámání chleba a modlitba jsou konkrétní formy života prvotního křesťanského společenství v Jeruzalémě, které sjednotilo působení Ducha svatého, ale současně představuje podstatné rysy všech křesťanských společenství všech dob a všech míst. Jinými slovy bychom mohli říci, že představují také základní dimenze jednoty viditelného Těla církve.
Musíme uznat, že ekumenické hnutí během posledních desetiletí ?vzniklo působením milosti Ducha svatého? (Unitatis redintegratio, 1), dosáhlo významného pokroku, umožnilo dosáhnout v různých bodech povzbudivých konvergencí a konsensů, rozvinulo mezi církvemi a církevními společenstvími vztahy vzájemné vážnosti a úcty, jakož i konkrétní spolupráci tváří v tvář výzvám soudobého světa. Dobře víme, že jsme ještě daleko od oné jednoty, za kterou prosil Kristus a jejíž odraz vidíme v portrétu prvotního Jeruzalémského společenství. Jednota, k níž Kristus volá církev působením Ducha svatého, se neuskutečňuje jenom na rovině organizačních struktur, ale utváří se na mnohem hlubší rovině jako jednota vyjádřená ?ve vyznávání jedné víry, ve společném slavení bohoslužby a v bratrské svornosti Boží rodiny? (UR, 2). Úsilí o znovunastolení jednoty mezi rozdělenými křesťany se proto nemůže omezit na uznání vzájemných rozdílů a následné mírumilovné soužití. Toužíme po tom, zač prosil Kristus a co se přirozeně projevuje ve společenství víry, svátostí a služby. Cesta k této jednotě musí být vnímána jako morální imperativ, jako odpověď na přesné Pánovo volání. Proto je zapotřebí přemoci pokušení rezignace a pesimismu, které jsou nedostatkem důvěry v moc Ducha svatého. Naší povinností je pokračovat se zaujetím na cestě k tomuto cíli seriózním a důkladným dialogem za účelem prohloubení společného teologického, liturgického a duchovního odkazu, vzájemným poznáváním, ekumenickou formací nových generací a zejména obrácením srdce a modlitbou. Druhý vatikánský koncil totiž prohlásil, že ?svatý záměr znovu usmířit všechny křesťany v jednotě jedné a jediné Kristovy církve přesahuje lidské síly a schopnosti? a ?proto zcela skládá svou naději v Kristovu modlitbu za církev, v lásku Otce k nám a v sílu Ducha svatého? (UR, 24).
Na této cestě hledání plné viditelné jednoty mezi všemi křesťany nás provází a podporuje apoštol Pavel, jehož svátek Obrácení dnes slavíme. On, ještě předtím nežli se mu ukázal Zmrtvýchvstalý na cestě do Damašku a řekl mu: ?Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ!? (Sk 9,5), byl jedním z nejzavilejších nepřátel prvotních křesťanských společenství. Evangelista Lukáš líčí Šavla jako jednoho z těch, kteří rozhodli o zabití Štěpána ve dnech, kdy vypuklo násilné pronásledování křesťanů v Jeruzalémě (srov. Sk 8,1). Šavel odešel ze Svatého města, aby rozšířil pronásledování křesťanů až do Sýrie, a po svém obrácení se vrátil, aby jej Barnabáš, který se zaručil za autenticitu jeho setkání s Pánem, představil apoštolům. Od toho okamžiku byl Pavel přijat nejenom jako člen církve, ale také jako hlasatel evangelia vedle ostatních apoštolů, protože se mu stejně jako jim dostalo vidění Vzkříšeného Pána a zvláštního povolání být ?vyvoleným nástrojem?, aby o něm nesl zvěst všem národům (srov. Sk 9,15). Na svých dlouhých misijních cestách Pavel navštěvoval různá města a různé krajiny a nikdy nezapomněl na svazek společenství s Jeruzalémskou církví. Sbírka ve prospěch křesťanů tohoto společenství, kteří sami měli velice záhy zapotřebí pomoci (srov. 1 Kor 16,1), zaujímala významné místo mezi starostmi Pavla, který ji považoval nejenom za dílo charity, ale za znamení a záruku jednoty a společenství mezi církvemi, které založil, a onoho prvotního společenství Svatého města. V tomto klimatu intenzivní modlitby bych rád srdečně pozdravil všechny přítomné, kardinála Francesco Monterisiho, archipresbytera této baziliky, kardinála Kurta Kocha, předsedu Papežské rady pro jednotu křesťanů a další kardinály a spolubratry v biskupské a kněžské službě, opata a benediktinské mnichy této starobylé komunity, řeholníky a řeholnice, laiky, kteří zastupují celé římské diecézní společenství. Zvláště bych chtěl pozdravit bratry a sestry ostatních církví a církevních společenství, kteří jsou tu dnes přítomni. Především mne těší, že mohu pozdravit členy smíšené komise pro teologický dialog mezi katolickou církví a starobylými východními církvemi, jejíž zasedání se bude během příštích dnů konat v Římě. Svěřme Pánu zdar vašeho jednání, aby mohlo být krokem vpřed směrem k vytoužené jednotě.
Zvláštní pozdrav patří také představitelům Spojených evangelických luterských církví Německa, kteří přijeli do Říma v čele s bavorskými zemskými biskupy.
Drazí bratři a sestry, s důvěrou v přímluvu Panny Marie, Matky Kristovy a Matky církve prosme o dar jednoty. Spojeni s Marií, která byla přítomna v den Letnic ve večeřadle spolu s apoštoly, obraťme se k Bohu, dárci veškerých darů, aby byl pro nás obnoven zázrak Letnic a všichni křesťané pod vedením Ducha svatého opět dosáhli plné jednoty v Kristu.
Amen
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
