Páni kardinálové,
Drazí bratři a sestry,
?Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry? ? tato slova, která jsme právě vyslechli v druhém čtení (
Kol 3,1-4) nás vybízejí pohlédnout k nebeským skutečnostem. Výrazem ?to, co pochází shůry? totiž svatý Pavel míní nebe, protože vzápětí dodává: ?kde je Kristus po Boží pravici.? Apoštol tím poukazuje na životní stav věřících, tedy těch, kteří jsou ?mrtví? hříchu a jejichž život ?je s Kristem skrytý v Bohu?. Ti jsou povoláni žít denně pod vládou Krista, počátkem a dovršením veškerého jejich jednání a dosvědčovat tak nový život, kterého se jim dostalo ve křtu. Tato obnova v Kristu nastává v nitru lidské osoby. Uprostřed boje proti hříchu je možné konat pokroky ve ctnostech a snažit se dávat pohotovou a úplnou odpověď na milost Boží.
Naproti tomu pak apoštol poukazuje na ?to, co je na zemi?, přičemž zdůrazňuje, že život v Kristu s sebou přináší ?boj?, radikální zřeknutí se všeho, co ? jako závaží ? drží člověka připoutaného k zemi a škodí jeho duši. Hledat ?to, co pochází shůry,? neznamená, že by křesťan měl přehlížet vlastní povinnosti a pozemské úkoly, ale neměl by se v nich ztrácet jakoby byly definitivní hodnotou. Poukaz na nebeské skutečnosti je pozváním uznat relativitu toho, co pomine, tváří v tvář oněm hodnotám, které nejsou opotřebovávány časem. Jde o to pracovat, snažit se i zaslouženě odpočívat, ale s klidným odstupem toho, kdo ví, že je pouhým pocestným na pouti do nebeské vlasti; poutníkem a v jistém smyslu cizincem vzhledem k věčnosti.
K tomuto poslednímu cíli již doputovali zesnulí kardinálové Peter Seiichi Shirayanagi, Cahal Brendan Daly, Armand Gaetan Razafindratandra, Tomáš Špidlík, Paul Augustin Mayer, Luigi Poggi, jakož i četní arcibiskupové a biskupové, kteří nás opustili během uplynulého roku. Chceme si je s vroucností připomenout, vzdát díky Bohu za jeho dary, které udělil církvi právě skrze tyto naše bratry, kteří nás předešli ve znamení víry a nyní odpočívají spánkem pokoje. Naše vděčnost se stává zádušní modlitbou za ně, aby je Pán přijal do rajské blaženosti. Za jejich vyvolené duše přinášíme tuto svatou eucharistii, semknuti kolem oltáře, na kterém se zpřítomňuje Oběť, která hlásá vítězství života nad smrtí, milostí nad hříchem a ráje nad peklem.
Rádi připomínáme tyto naše ctihodné bratry jakožto horlivé pastýře, jejichž službu vždycky charakterizoval eschatologický horizont, jenž oživuje naději ve štěstí, které nám bylo beze stínu přislíbeno po tomto životě; jakožto svědky evangelia usilující o život toho, ?co pochází shůry? a co je plodem Ducha: ?lásky, radosti, pokoje, shovívavosti, vlídnosti, dobroty, věrnosti, tichosti a zdrženlivosti? (Gal 5,22); jakožto křesťany a pastýře oživované hlubokou vírou, živou touhou připodobnit se Ježíšovi a vnitřně lnout k jeho Osobě intenzivním rozjímáním jeho tváře v modlitbě. Proto mohli předjímat ?věčný život?, o kterém mluví dnešní evangelium (Jan 3,13-17) a který Kristus sám přislíbil každému, ?kdo v něho věří?. Výraz ?věčný život? totiž poukazuje na božský dar udělený lidstvu: společenství s Bohem v tomto světě a jeho plnost v onom budoucím.
Věčný život nám byl otevřen Kristovým Velikonočním tajemstvím a víra je cestou, jak jej dosáhnout. Vyplývá to ze slov, kterými se Ježíš obrátil k Nikodémovi, jak podává evangelista Jan: ?Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.? (Jan 3,14-15). Tady je výslovný odkaz na epizodu podanou v knize Numeri (21,1-9), která vyzdvihuje spásonosnou moc víry v Boží slovo. Během exodu se hebrejský lid vzepřel proti Mojžíšovi i proti Bohu a byl potrestán rozmnožením jedovatých hadů. Mojžíš prosil o odpuštění a Bůh přijal pokání Izraelitů a nařídil: ?Udělej si jedovatého hada a vztyč ho na kůl; každý uštknutý, když se na něj podívá, zůstane naživu.? A tak se stalo. Ježíš v rozhovoru s Nikodémem odhaluje hlubší smysl oné události dějin spásy a vztahuje ji ke své vlastní smrti a vzkříšení: Syn člověka musí být povýšen na dřevu kříže, aby každý, kdo v Něho věří, měl život. Svatý Jan spatřuje právě v tajemství kříže moment, ve kterém se zjevuje Ježíšova královská sláva, sláva lásky, která se cele dává v utrpení a smrti. Kříž jako znak odsouzení, smrti a selhání se tak paradoxně stává znamením vykoupení, života a vítězství, ve kterém lze pohledem víry tušit plody spásy.
V dalším rozhovoru s Nikodémem Ježíš pak prohlubuje spásonosný smysl kříže a se stále větší zřejmostí vyjevuje, že spočívá v nezměrné lásce Boha a v daru jednorozeného Syna: ?Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna?. Je to jedno z ústředních slov evangelia. Podmětem je Bůh Otec, počátek veškerého tajemství stvoření a vykoupení. Slovesa ?milovat? a ?dát? ukazují na rozhodující a definitivní úkon, který vyjadřuje radikalitu, s níž se Bůh přiblížil člověku v lásce, až k úplnému darování, aby překročil práh našeho nejzazšího osamocení, vrhnul se do propasti naší extrémní opuštěnosti a překročil bránu smrti. Adresátem a uživatelem božské lásky je svět, to znamená lidstvo. Tím je naprosto odstraněna idea, že je Bůh vzdálen či odcizen lidskému putování a spíše vyjevuje jeho pravou tvář: Daroval nám svého Syna z lásky, aby byl Bohem blízkým, aby nám dal pocítit svou přítomnost, aby nám vyšel vstříc, přinesl nám svou lásku a aby tak touto božskou láskou byl oživován celý život. Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dával život. Bůh si nepočíná zpupně, ale bezmezně miluje. Neprojevuje svou všemohoucnost trestem, ale milosrdenstvím a odpuštěním. Chápat toto vše, znamená vstoupit do tajemství spásy: Ježíš přišel spasit a nikoli odsoudit; Obětí kříže zjevuje tvář lásky Boží. A právě vírou v překypující lásku, která nám byla dána v Ježíši Kristu, zjišťujeme, že i ta nejmenší síla lásky je větší než maximální ničivá moc a že může proměnit svět. A právě díky této víře můžeme mít ?věrohodnou naději? v život věčný a ve vzkříšení těla.
Drazí bratři a sestry, slovy prvního čtení, vzatého z knihy Žalozpěvů, prosíme, aby kardinálové, arcibiskupové a biskupové, na něž dnes vzpomínáme jako na velkodušné služebníky evangelia a církve, mohli nyní plně poznat ?jak dobrý je Pán k těm, kdo v něho doufají? a zakusit, že ?u Hospodina je slitování a hojné je u něho vykoupení? (Žl 129). A my, poutníci k nebeskému Jeruzalému, čekáme mlčky a s pevnou nadějí Pánovu spásu (srov. Pláč 3,26), snažíme se kráčet po cestách dobra, neseni milostí Boha a neustále si připomínáme, že ?tady nemáme město k trvalému pobytu, ale hledáme to budoucí? (Žid 13,14).
Amen.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
