Nový portál Vatikánského rozhlasu

Náš populární profesor sociologie se v sobotních Lidových novinách podivuje tomu (T. Halík, Předpoklad dialogu - ochota porozumět, LN 16.10. 2010), že jistý deklarovaný ateista - a doktor filozofie (T. Hříbek, Zač mají být ateisté vděčni?, LN 9.10.2010) - nechce přistoupit na jeho ambiciózní konstrukci dialogu, kterou předložil dříve v souvislosti s převzetím ceny Romana Guardiniho (T. Halík, Zač křesťané vděčí ateistům, LN 25.9.2010) a vyčítá svému kritikovi etické nedostatky v ochotě porozumět.

Diskutované téma je sice pro běžného (i katolického) čtenáře poněkud odtažité a nesnadno srozumitelné. Stojí však za pozornost. Mimochodem totiž ukazuje, že dialog s ateisty přece jenom není taková idylka, přijde-li doopravdy na věc. Neprobíhá zkrátka podle taktovky, kterou drží jenom jedna strana. Kritik prof. Halíka sice nemá pravdu, když označuje známého katolického kněze za stydlivého ateistu. V jedné věci je s ním však přece jen obtížné nesouhlasit. A to když ukazuje na rozpor mezi křesťanským myšlením a metafyzickým pojetím Boha, které předložil O. Halík tvrzením - „O Bohu nelze říci, že "jest" nebo "není"? (LN, 25.9.), což pak ve své pozdější sebeobhajobě ještě upřesnil dodatkem „ve smyslu předmětného výskytu“ (LN, 16.10.).

Popření „existence předmětně se vyskytujícího Boha“ je podle prof. Halíka tím, co zastávají „Tomáš Akvinský a klasikové teologie“ (LN, 16.10.). To se jeví jako pravda jenom zpovzdálí. Křesťanské myšlenkové tradici opravdu ani ve zlém snu nepřišlo na mysl bojovat proti větrným mlýnům představy Boha jakožto předmětně se vyskytujícího dědečka sedícího na obláčku. Ba ani antická filosofická tradice, počínajíc Platonem a Aristotelem, neměla zapotřebí podobnou banalitu někomu vyvracet. Byla totiž vynalezena až mnohem, mnohem později, a bohužel je moderní stále.

Bylo by opravdu nepoctivé redukovat tradici křesťanského myšlení v otázce bytí Boha na výše zmíněné tvrzení, že totiž o Bohu nelze říci, že je nebo že není. Tady je kritické tušení doktora Tomáše Hříbka zcela správné, neboť takové tvrzení skutečně protiřečí křesťanskému myšlení i víře. Nikoli tedy podle křesťanské tradice, ale jenom „podle Richarda Kearneyho - jehož se dovolává prof. Halík - možnost není méně, nýbrž více než skutečnost“ (LN, 25.9.). Ponechme stranou hodnotu autority citovaného irského filozofa, jehož Halík automaticky - a v tomto bodě jistě neprávem - klade na roveň Benediktu XVI. I tuto nepatřičnost správně postřehnul jeho ateistický kritik.

Podle zdravého selského rozumu je totiž skutečnost opravdu více než možnost. A o Bohu opravdu je možné říci, že existuje nebo že neexistuje. Křesťan ovšem tvrdí to první, neboť „lidský rozum může svými přirozenými silami a svým přirozeným světlem opravdu dojít k pravému a bezpečnému poznání osobního Boha“ (KKC, 37) - jak učí Katechismus katolické církve. „Naše řeč - pokračuje stejný pramen na jiném místě - se vyjadřuje sice lidským způsobem, ale zároveň se skutečně dotýká samého Boha,“ třebaže jej „nemůže vystihnout v jeho nekonečné jednoduchosti“ (KKC, 43).

Právě nedostatečný zřetel na neokleštěné tvrzení „staré dobré“ metafyziky a křesťanské tradice je tím, co chybělo pozornému ateistovi v argumentaci nositele ceny Romana Guardiniho. O tuto mezeru opřel svoji vlastní argumentaci, i když ji potom odklonil směrem, který už rozumně sdílet nelze.

O co tedy vlastně jde? Dialog zkrátka trochu zaskřípal. Avšak nejenom na jedné straně. Mluvčí ateismu či agnosticismu totiž velice přesně odhalil místo, v němž začíná šikmá plocha relativismu, kterou důsledně považuje za svoje výsostné území. Není divu, že si ho brání.

Je škoda, že se prof. Halík nedostal k tomu, aby ukázal, za co doopravdy křesťané mohou vděčit ateistům. Bylo by k tomu možné použít např. slova italského agnostika a již zesnulého žurnalisty Indra Montanelliho, který přesně na tuto otázku před lety odpověděl: „My ateisté jsme vám křesťanům dobří k tomu, abychom vám svojí existencí připomínali, že víra je darem.“ Křesťan by řekl milostí.

Ale vraťme se ještě jednou k jádru sporu, který má spíše filosofickou povahu. Profesorem Halíkem převzaté tvrzení irského filozofa, že „o Bohu nelze říci, že je anebo že není“, zkrátka neobstojí a žádný kontext ani dodatečné vysvětlení nemohou změnit nic na neudržitelnosti jeho obsahu. Protiřečí samo sobě.

Stará dobrá metafyzická distinkce mezi tím, že něco je, a tím, co to je, platí i v teologii. Opravdu se tedy můžeme dobrat tvrzení, že Bůh je, i když nedokážeme svými slovy plně vystihnout, kým je, neboť - jak opět praví Katechismus - „svět i člověk dosvědčují, že nemají v sobě ani svůj původ, ani svůj poslední cíl, ale že mají účast na samém Bytí, které nemá ani začátek, ani konec. Tak může člověk různými "cestami" dospět k poznání existence jedné skutečnosti, která je první příčinou a konečným cílem všeho a kterou všichni nazývají Bůh“ (KKC 34).

Ostatně, biblické jméno Boha - Jahve - hebrejsky znamená „Ten, který je“, ba dokonce „Ten, který dává existovat; působí bytí“[1]. Ten opravdu je. V hebrejském jazyce je protimluvem tvrdit, že neexistuje jméno Toho, který se sám představil. Jméno, jež je ojedinělé už jen z hlediska srovnávací religionistiky. Vyvolenému lidu ho nesdělila personifikovaná Možnost, ale osobní realita samotného Bytí. V židovském myšlení se také proto představa Boha jako dědečka na obláčku nevyskytovala a nevyskytuje.

Úlitby bůžkovi dialogu odhlížením od některých tvrzení biblického a křesťanského myšlení zvláště tam, kde by bylo na místě je zmínit, zkrátka nejsou pro nekřesťany přitažlivé. Tady doktor Hříbek určitě ví, co říká. Jsou dokonce kontraproduktivní. Jsou příznakem stydlivosti, ale na nepravém místě, jsou druhem pruderie lidského intelektu, jež je neplodná a křesťanskou víru spíše dusí.

Naproti tomu přiznat mezery či nedokonalosti vlastní lidské argumentace, nikoli pravdy samotné víry, je vždycky dobrá možnost, jak opravdový dialog prohloubit a dospět nakonec k obšťastňujícímu závěru.