Nový portál Vatikánského rozhlasu

tento večer je pro nás všechny radostí, nesmírnou duchovní radostí. Sešli jsme se zde na modlitební vigilii, abychom se připravili na zítřejší mši svatou, při níž bude blahořečen velký syn tohoto národa, kardinál John Henry Newman. Kolik lidí v Anglii a na celém světě tento okamžik očekávalo! Osobně mám také velkou radost, že mohu tuto událost prožívat spolu s vámi. Jak víte, Newman již dávno významně ovlivnil můj život a mé myšlení, stejně jako i mnoha jiných lidí za hranicemi těchto ostrovů. Drama Newmanova života nás vybízí, abychom zkoumali své životy, abychom se na ně podívali v souvislosti s rozsáhlým Božím plánem, a abychom se rozvíjeli ve společenství s církví všech dob a míst, s církví apoštolů, mučedníků a světců a s církví, kterou Newman miloval a zasvětil celý svůj život jejímu poslání.

Děkuji biskupovi Peteru Smithovi za laskavá slova na uvítanou, pronesená vaším jménem, a obzvlášť mě těší, že se této vigilie účastní tolik mladých lidí. Dnes večer bych v rámci naší společné modlitby rád uvažoval spolu s vámi o některých rysech Newmanova života, které považuji za důležité pro náš život jako věřících a pro život současné církve.

Dovolte mi, abych na začátku připomněl, že Newman, jak sám napsal, celou svoji životní pouť prošel ve světle silné zkušenosti obrácení, které prožil ve svém mládí. Byla to bezprostřední zkušenost pravdy Božího Slova, objektivní reality křesťanského zjevení, jak je předává církev. Tato náboženská a zároveň intelektuální zkušenost inspirovala jeho povolání sloužit evangeliu, jeho rozlišování pramene spolehlivého učení v církvi Boží a jeho zápal za obnovu církevního života ve věrnosti apoštolské tradici. Na konci života popsal Newman svoje celoživotní úsilí jako boj proti rostoucí tendenci považovat náboženství za čistě soukromou a subjektivní záležitost, za otázku osobního názoru. To je první ponaučení, které si z jeho života můžeme vzít. V současné době, kdy intelektuální a mravní relativismus usiluje o oslabení základů naší společnosti, nám Newman připomíná, že jako muži a ženy, stvořeni k Božímu obrazu a podobě, máme poznávat pravdu a nacházet v ní svou nejzazší svobodu a naplnění nejhlubších lidských přání. Zkrátka, byli jsme stvořeni, abychom poznali Krista, který je ?cesta, pravda a život? (Jan 14,6).

Newmanův život nás kromě toho učí, že horlivost pro pravdu, intelektuální poctivost a pravé obrácení si žádá vysokou cenu, kterou je třeba zaplatit. Pravdu, která nás osvobozuje, si nelze nechávat pro sebe, vyžaduje svědectví, potřebuje být slyšena a její přesvědčivost v posledku vychází z ní a nikoli z lidské výmluvnosti nebo argumentů, do kterých může být vložena. Nedaleko odtud v Tyburnu zemřel pro víru velký počet našich bratří a sester. Svědectví jejich věrnosti až do konce bylo mnohem silnější než inspirovaná slova, která mnozí z nich pronesli dříve, než odevzdali všechno Pánu. Cena za věrnost evangeliu v naší době není oběšení, utopení a rozčtvrcení, ale často obnáší, že se s námi jedná jako s bezvýznamnými, směšnými nebo že jsme parodováni. Církev se však nemůže zbavit povinnosti hlásat Krista a jeho evangelium jako spásonosnou pravdu, jež je zdrojem vrcholného štěstí jednotlivců i základem spravedlivé a lidské společnosti.

Newman nás nakonec učí, že přijmeme-li Kristovu pravdu a svěříme-li mu svůj život, potom nemůžeme oddělovat to, co věříme, od způsobu našeho života. Každá naše myšlenka, slovo a činnost musí směřovat k Boží slávě a k šíření jeho království. Newman to pochopil a byl velkým mistrem prorockého úřadu křesťanských laiků. Jasně viděl, že pravdu nemůžeme přijmout čistě intelektuálním úkonem, ale spíše prostřednictvím duchovní dynamiky, která proniká do nejjemnějších vlásečnic našeho bytí. Pravda se nepředává jen formálním vyučováním ? i když je také důležité ? ale spíše svědectvím života žitého celistvě, věrně a svatě. Lidé žijící z pravdy a v pravdě instinktivně rozpoznávají, co je falešné, a jako takové odporuje kráse a dobrotě, které provázejí vyzařování pravdy, veritatis splendor.

První čtení dnešního večera je velkolepá modlitba, ve které svatý Pavel prosí za to, abychom mohli poznat ?Kristovu lásku přesahující všechno poznání? (srov. Ef 3,14-21). Apoštol prosí, aby Kristus vírou přebýval v našich srdcích (srov. Ef 3,17) a abychom ?byli schopni pochopit ? jako všichni křesťané ? celou tu šířku a délku, výšku i hloubku? této lásky. Vírou začneme vnímat Boží slovo jako svítilnu pro naše kroky a světlo na cestu (srov. Žl 119, 105). Newman ? podobně jako bezpočet svatých, kteří ho na cestě křesťanského učednictví předešli ? učil, že ?laskavé světlo? víry nás vede k tomu, že si uvědomujeme pravdu o sobě, o své důstojnosti Božích dětí a o vznešeném údělu, který nás v nebi čeká. Když tomuto světlu víry umožníme, aby osvěcovalo naše srdce, a svěříme se mu v každodenním spojení s Pánem v modlitbě a přijímání svátostí církve, dárců života, staneme se světlem pro lidi kolem nás; budeme plnit ?prorocký úřad? a ? často nevědomky ? přitahovat lidi blíže k Pánu a k jeho pravdě. Bez života modlitby, bez vnitřní proměny, ke které dochází skrze milost svátostí, nemůžeme ? slovy Newmana - ?vyzařovat Krista? a staneme pouze dalším ?zvučícím cimbálem? (1 Kor 13,1) ve světě, který už je plný sílícího hluku a zmatku, falešných cest vedoucích jen k hluboké bolesti srdce a do iluze.

Jedna z nejoblíbenějších meditací kardinála obsahuje tato slova: ?Bůh mne stvořil, abych mu nabídnul určitou specifickou službu. Svěřil mi určitou práci, kterou nesvěřil jiným? (Meditations on Christian Doctrin). Vidíme zde Newmanův správný křesťanský realismus, v němž se víra a život nevyhnutelně protínají. Víra je určena k tomu, aby přinášela plod proměny našeho světa mocí Ducha Svatého, který působí v životě a konání věřících. Kdo se dívá realisticky na náš současný svět, nemůže si myslet, že se křesťané mohou dále věnovat svým každodenním záležitostem, a přitom ignorovat hlubokou krizi víry, která dolehla na společnost, nebo prostě doufat, že poklad hodnot předávaný během křesťanských staletí bude dále inspirovat a utvářet budoucnost naší společnosti. Víme, že v obdobích krizí a vzpour povolal Bůh velké světce a proroky k obnově církve i křesťanské společnosti. Důvěřujeme jeho prozřetelnosti a modlíme se za jeho neustálé vedení. Každý z nás je však podle vlastního životního stavu povolán k tomu, aby se přičinil o šíření Božího království tím, že naplní pozemský život hodnotami evangelia. Každý z nás má určité poslání, každý je povolán k tomu, aby měnil svět, pracoval pro kulturu života, která je formovaná láskou a úctou k důstojnosti každé lidské osoby. Jak nás učí Pán v evangeliu, které jsme právě slyšeli, naše světlo má zářit přede všemi, aby viděli naše skutky a velebili našeho nebeského Otce (srov. Mt 5,16).

Nyní bych rád řekl zvlášť něco mladý lidem přítomným zde v hojném počtu. Drazí mladí přátelé: jedině Ježíš ví, jakou ?specifickou službu? pro vás připravil. Buďte otevřeni jeho hlasu, který zní v hloubi vašeho srdce: také nyní jeho srdce mluví k vašemu. Kristus potřebuje rodiny, které připomínají světu důstojnost lidské lásky a krásu rodinného života. Potřebuje muže a ženy, kteří svůj život věnují šlechetnému poslání výchovy, chopí se péče o mládež a formují ji v duchu evangelia. Potřebuje ty, kteří zasvětí svůj život cestě dokonalé lásky tím, že ho následují v čistotě, chudobě a poslušnosti a budou mu sloužit v našich nejmenších bratřích a sestrách. Potřebuje velkou lásku kontemplativních řeholních osob, které podporují svědectví a působení církve svou nepřetržitou modlitbou. A potřebuje kněze, dobré a svaté kněze, muže připravené ztratit vlastní život pro své stádce. Ptejte se Boha, co pro vás připravil! Žádejte ho o velkorysost, abyste mu mohli říci ?ano?! Nemějte strach darovat se cele Ježíšovi. Dá vám potřebnou milost k plnění vašeho povolání. Dovolte mi, abych těchto několik slov ukončil pozváním, abyste se ke mně připojili příští rok v Madridu na Světovém dni mládeže. Je to pokaždé výborná příležitost, aby ve vás rostla láska ke Kristu a abyste byli spolu s tisíci dalších mladých lidí povzbuzeni v radostném životě z víry. Doufám, že se tam s mnohými z vás setkám!

A nyní, drazí přátelé, pokračujme v této modlitební vigilii a připravme se na setkání s Kristem, který je přítomen mezi námi v Nejsvětější svátosti oltářní. V tichu naší adorace společně otevřeme mysl a srdce jeho přítomnosti, jeho lásce, nesporné síle jeho pravdy. Děkujme mu zejména za trvalé svědectví o pravdě, které vydal kardinál John Henry Newman. S důvěrou v jeho přímluvu prosme Boha, aby osvěcoval naše kroky i britskou společnost laskavým světlem své pravdy, lásky a svého pokoje.
Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy