Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři v kněžské službě,
Drazí bratři a sestry,

Kněžský rok, který jsme slavili 150 let po smrti svatého faráře arského, vzoru kněžské služby v našem světě, se chýlí ke konci. Svatým farářem arským jsme se nechali vést, abychom znovu pochopili velikost a krásu kněžské služby. Kněz není pouhým držitelem úřadu jako ti, kteří jsou zapotřebí v každé společnosti, aby mohla fungovat. Kněz dělá něco, co žádná lidská bytost nemůže činit sama od sebe: ve jménu Kristově pronáší slova rozhřešení, kterými Bůh mění situaci našeho života. Pronáší nad dary chleba a vína Kristova slova díkůvzdání, jež jsou slovy transsubstanciace ? přepodstatnění ? slovy, která zpřítomňují Jeho samého, Zmrtvýchvstalého, jeho Tělo a Krev a proměňují tak elementy světa: slova, která otevírají svět Bohu a přivádějí jej k Němu. Kněžství tedy není pouhý ?úřad?, ale svátost: Bůh si slouží ubohým člověkem, aby byl jeho prostřednictvím pro lidi přítomen a jednal k jejich prospěchu. Tato smělost Boha, který svěřuje lidským bytostem sebe samého; který přestože zná naše slabosti, má za to, že lidé jsou schopni jednat a být přítomni v jeho zastoupení. Tato smělost Boha je něčím vskutku obrovským, co je skryto za slovem ?kněžství?. To že nás Bůh považuje za toho schopné, že tímto způsobem volá muže do své služby a zevnitř se tak s nimi spojuje - je tím, co jsme chtěli v tomto roce vzít v úvahu a pochopit.

Chtěli jsme znovu vzbudit radost z toho, že je nám Bůh tak blízko, a vděčnost za to, že se svěřuje naší slabosti; že nás den po dni vede a podporuje. Chtěli jsme tak znovu ukázat mladým, že toto povolání, toto společenství služby Bohu a s Bohem existuje, ba dokonce, že Bůh očekává náš souhlas. Společně s církví jsme chtěli znovu dát na vědomí, že toto povolání musíme od Boha žádat. Prosíme o dělníky pro Boží žeň, a tato prosba adresovaná Bohu je současně klepáním Boha na srdce mladých, kteří se pokládají za schopné toho, čeho je považuje za schopné Bůh. Dalo se očekávat, že ?nepříteli? tohoto nového lesku kněžství se to nebude líbit; nejraději by viděl jeho zánik, aby byl nakonec Bůh ze světa vypuzen. A tak se stalo, že právě v tomto roce radosti ze svátosti kněžství, vyšly na světlo hříchy kněží, zejména zneužívání těch nejmenších, ve kterém se kněžství jako poslání Boží péče k užitku člověka obrací ve svůj opak. Také my nepřetržitě žádáme Boha i postižené osoby o odpuštění a přitom slibujeme, že chceme učinit všechno možné, aby k tomuto zneužití už nikdy nemohlo dojít; slibujeme, že při přijímání kněžské služby a při formaci během přípravy k ní budeme činit všechno, co můžeme, abychom zvážili autenticitu povolání, a že chceme stále více provázet kněze na jejich cestě, aby je Pán chránil a střežil v nesnadných situacích a nebezpečích života.

Kdyby měl být Kněžský rok oslavou našeho osobního lidského nasazení, byl by zmíněnými událostmi zničen. Pro nás však šlo o pravý opak: stát se hodnými Božího daru, daru, který se skrývá ?v nádobách hliněných? a který stále znovu prostřednictvím lidské slabosti konkretizuje jeho lásku v tomto světě. To co se stalo, tak chápeme jako pokyn k očištění, úkol, který nás provází do budoucna a který nám tím spíše dává poznat a milovat tento velký Boží dar. Dar se tak stává závazkem odpovědět na odvahu a pokoru Boha naší odvahou a naší pokorou. Kristovo slovo, které jsme opakovali ve vstupním zpěvu dnešní liturgie, nám v tuto chvíli může říci, co znamená stát se a být knězem: ?Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem? (Mt 11,29).

Slavíme slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a skrze liturgii společně jakoby hledíme dovnitř Ježíšova srdce, které bylo ve smrti otevřeno kopím římského vojáka. Ano, jeho srdce se pro nás a před námi otevřelo a tím nám bylo otevřeno srdce Boha samého. Liturgie interpretuje jazyk srdce Ježíšova, které mluví o Bohu především jako o pastýři lidí a ukazuje nám tak Ježíšovo kněžství, které koření v nitru jeho srdce. Ukazuje nám tak nepomíjivý základ jakož i platné kritérium každé kněžské služby.

Chtěl bych dnes meditovat především o textech, kterými modlící se církev odpovídá na Boží Slovo, prezentované ve čteních. V oněch zpěvech se prolínají slovo a odpověď. Z jedné strany jsou vzaty z Božího Slova, ale z druhé strany jsou již odpovědí člověka na toto Slovo, odpovědí, v níž se samotné Slovo sděluje a vstupuje do našeho života. Nejdůležitějším z těchto textů dnešní liturgie je Žalm 23 ? ?Pán je můj pastýř? ? v němž modlící se Izrael přijal sebezjevení Boha jako pastýře a učinil ho ukazatelem vlastního života. ?Pán je můj pastýř, nic nepostrádám: v tomto prvním verši se vyjadřuje radost a vděčnost za to, že Bůh je přítomen a stará se o člověka. Čtení vzaté z knihy Ezechiel začíná stejným tématem: ?Já sám vyhledám své stádo a ujmu se ho? (Ez 34,11). Bůh se o mne osobně stará. Není vzdáleným Bohem, pro něhož by můj život znamenal příliš málo. Světová náboženství, jak můžeme vidět, vždycky věděla, že Bůh je posledku jeden. Tento Bůh však byl daleko. Zdánlivě ponechával svět jiným mocnostem, silám a božstvům. S těmi bylo třeba se dohodnout. Jediný Bůh byl dobrý, přesto však vzdálený. Nepředstavoval nebezpečí, ale neskýtal ani pomoc. Nebylo proto nezbytné se jím zabývat. Nevládnul.

Tato myšlenka se podivným způsobem znovu vynořila v Osvícenství. Chápalo se, že svět předpokládá Stvořitele. Tento Bůh však stvořil svět a pak se prý od něho zjevně distancoval. Svět měl najednou soubor svých zákonů, podle nichž se rozvíjel a do nichž Bůh nezasahoval, nemohl zasahovat. Bůh byl pouze vzdáleným počátkem. Mnozí si možná ani nepřáli, aby se Bůh o ně staral. Nechtěli být Bohem rušeni. Avšak tam, kde jsou péče a láska Boží vnímány jako obtíž, je zkomolena lidská existence. Je krásné a útěšné, když je někdo, kdo mne má rád a stará se o mne. A je mnohem důležitější, že existuje Bůh, který mne zná, miluje mne a stará se o mne.

?Znám svoje ovce a moje ovce znají mne? (Jan 10,14), praví církev před evangeliem slovy Pánovými. Bůh mne zná, stará se o mne. Tato myšlenka by nás měla opravdu činit šťastnými. Nechme ji proniknout hluboko do svého nitra. Potom také pochopíme, co vyjadřuje: Bůh chce, abychom jako kněží v jednom malém bodě dějin sdíleli jeho starost o lidi. Jako kněží chceme být lidmi, kteří se ve společenství s jeho péčí o lidi staráme a konkrétně jim tuto Boží péči dáváme zakoušet. Kněz by vzhledem k oblasti, jež mu je svěřena, měl spolu s Pánem říci: ?Znám svoje ovce a moje ovce znají mne?. ?Poznat? podle Písma svatého neznamená nikdy jenom zevnější vědění jako telefonní číslo nějaké osoby. ?Poznat? znamená být druhému vnitřně nablízku. Mít jej rád. Měli bychom se snažit ?poznávat? lidi jakoby od Boha a vzhledem k Bohu; měli bychom se snažit kráčet spolu s nimi po cestě přátelství s Bohem.

Vraťme se k našemu Žalmu. Říká se tam: ?Vede mne po správných cestách pro svoje jméno. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha? (23, 3-4). Pastýř ukazuje správnou cestu těm, kteří jsou mu svěřeni. Předchází je a vede. Řekněme to jinak: Pán nám ukazuje, jak se správně realizuje bytí člověka. On nás učí umění být osobou. Co mám dělat, abych nezvrhnul, abych nepromarnil svůj život ve ztrátě smyslu? Právě to je otázka, kterou si musí klást každý člověk a která má svou platnost v každém životním období. Kolik jen temnot obestírá tuto otázku v naší době! Stále znovu se nám vybavují slova Ježíše, který měl soucit s lidmi, protože byli jako ovce bez pastýře. Pane, smiluj se nad námi! Ukaž nám cestu! Z evangelia víme toto: On sám je život. Žít s Kristem, následovat Jej ? znamená nalézt správnou cestu, aby nás život měl smysl a abychom jednoho dne mohli říci: ?Ano, žít bylo dobré?.

Lid Izraele byl a je vděčný Bohu, protože v přikázáních ukázal cestu života. Velký Žalm 119 je jedinečným výrazem radosti z tohoto faktu: netápeme v temnotách. Bůh nám ukázal, kde je cesta a jak můžeme správně kráčet. To co nám říkají přikázání, bylo shrnuto v Ježíšově životě a stalo se živým vzorem. Tak chápeme, že tyto Boží ukazatele nejsou okovy, nýbrž cesta, kterou nám ukazuje On. Můžeme se z nich těšit a radovat, protože v Kristu jsou před námi jako žitá realita. On sám nás obšťastňuje. Na společné cestě s Kristem si osvojujeme zkušenost radosti ze Zjevení, a jako kněží máme předávat lidem radost z toho, že nám byla ukázána správná cesta.

Potom je zde slovo o ?temnotě rokle?, kterou Pán vede člověka. Cesta každého z nás jednoho dne povede do temné rokle smrti, kam nás nikdo nemůže doprovodit. On tam bude. Kristus sám sestoupil do temné noci smrti. Ani tam nás neopouští. I tam nás vede. ?I kdybych ulehl v podsvětí, i tady jsi?, praví Žalm 139. Ano, ty jsi přítomen i v tomto posledním soužení, a tak může náš responsoriální Žalm říci: ani v temnotě rokle se nezaleknu zla. Mluvíme-li o temnotě rokle, můžeme pomyslet také na temné rokle pokušení, malomyslnosti a zkoušek, jimiž každý člověk musí projít. I v těchto tmavých roklích života je On. Ano, Pane, v temnotách pokušení, v hodinách temnot, kdy se zdá, že všechna světla zhasnou, ukaž mi, že tam jsi. Pomoz nám kněžím, abychom mohli být po boku lidem, kteří jsou nám v těchto temných nocích svěřeni. Abychom jim mohli ukázat tvoje světlo.

?Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha?: pastýř potřebuje kyj proti divoké zvěři, která chce proniknout do stádce; proti lupičům, kteří hledají svou kořist. Kromě kyje je tu i hůl, která skýtá oporu a pomoc při cestě obtížným terénem. Obojí patří i do služby církve, do kněžské služby. Také církev má užívat kyj; kyj, který chrání víru proti falsifikátorům, proti orientacím, které jsou ve skutečnosti dezorientacemi. Právě užití kyje může být službou lásky. Vidíme dnes, že nejde o lásku, když je tolerováno jednání, nehodné kněžského života. Stejně jako nejde o lásku, připouští-li se šíření herezí, zkomolení a znetvoření víry, jako bychom si mohli autonomně vynalézat víru. Jako by už nebyla darem Božím, drahocennou perlou, kterou si nenecháme vytrhnout. Zároveň se však kyj musí stále znovu stávat pastýřskou holí, která pomáhá lidem kráčet po obtížných stezkách a následovat Pána.

Na konci Žalmu se hovoří o prostřeném stolu, oleji, kterým je pomazána hlava, přetékající číši a o přebývání v Hospodinově domě. V Žalmu to vyjadřuje především perspektivu radosti ze slavnostního bytí s Bohem v chrámu, bytí hostů, kterým slouží On sám, z možnosti přebývat spolu s Ním. Pro nás, kteří se modlíme tento Žalm s Kristem a s jeho Tělem, kterým je církev, získala tato perspektiva naděje ještě větší šíři a hloubku. V těchto slovech spatřujeme jakousi prorockou předpověď mystéria eucharistie, ve kterém nás hostí samotný Bůh, dává nám sám sebe jako pokrm ? jako onen chléb a vytříbené víno, které mohou tvořit poslední odpověď na niterný hlad a žízeň člověka. Jak nebýt vděčni za to, že můžeme být denně hosty u samotného stolu Božího a přebývat u Něho? Jak nemít radost z toho, že nám přikázal: ?To čiňte na mou památku?? Radost z toho, že nás nechává, abychom lidem prostírali stůl Boží, dávali jim jeho Tělo a jeho Krev a nabízeli jim drahocenný dar jeho přítomnosti. Ano, můžeme se z celého srdce modlit slovy Žalm: ?Štěstí a přízeň mne provázejí po všechny dny mého života? (23, 6).

Nakonec ještě krátce pohlédněme na dva zpěvy k přijímání, které nám dnes církev nabízí v liturgii. Nejprve je to slovo, kterým svatý Jan uzavírá své podání Ježíšova ukřižování: ?Jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda? (Jan 19,34). Ježíšovo srdce je probodeno kopím. Je otevřeno, a stává se pramenem: voda a krev, které vycházejí, odkazují na dvě základní svátosti, z nichž církev žije: křest a eucharistie. Z probodeného Pánova boku, z jeho otevřeného srdce plyne živý pramen, který prochází staletími a vytváří církev. Otevřené srdce je pramenem nové řeky života; v tomto kontextu Jan určitě myslel také na proroctví Ezechiela, který vidí, jak z nového chrámu plyne řeka, která dává plodnost a život (Ez 47). Ježíš sám je novým chrámem a jeho otevřené srdce je pramenem, z něhož plyne řeka nového života, který se nám sdílí ve křtu a v eucharistii.

Liturgie slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova však podává jako zpěv k přijímání ještě jedno slovo, které je podobné a je vzato z Janova evangelia: Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mně věří. Písmo praví: ?potečou proudy vod z jeho nitra? (srov. Jan 7,37). Ve víře vlastně pijeme z živé vody Božího Slova. Věřící se tak sám stává pramenem, dává vyprahlé zemi dějin živou vodu. Vidíme to na světcích. Vidíme to na Marii, která se - jakožto velká žena víry a lásky ? stala v průběhu staletí pramenem víry, lásky a života. Každý křesťan a každý kněz by se, počínajíc od Krista, měli stát pramenem, který předává život druhým. Měli bychom dávat vodu života vyprahlému světu. Pane, děkujeme ti, protože jsi nám otevřel srdce; protože svou smrtí a vzkříšením jsi se stal pramenem života. Učiň, ať jsme živými osobami, živými z tvého pramene, a daruj nám, abychom byli také my schopni dávat této svojí době vodu života. Děkujeme ti za milost kněžské služby. Pane, žehnej nám a žehnej všem lidem této doby, kteří žízní a hledají.
Amen

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie