Nový portál Vatikánského rozhlasu

Syn člověka musí být povýšen, aby kdokoli, kdo v něho věří, měl život věčný (srov. Jan 3,14-15). V této votivní mši svaté uctíváme a oslavujeme našeho Pána Ježíše Krista, protože svým svatým křížem vykoupil svět. Svou smrtí a vzkříšením otevřel brány Nebe a připravil nám místo, abychom my, jeho učedníci, dostali podíl na jeho slávě.

V radosti z vykupitelského Kristova vítězství zdravím vás, shromážděné v kostele Svatého Kříže, a děkuji vám za vaši účast. Velmi oceňuji srdečnost, s jakou jste mne přijali. Jsem obzvlášť vděčný Jeho Blaženosti, latinskému patriarchovi Jeruzaléma, za jeho slova na začátku mše svaté a za přítomnost otce kustoda Svaté země. Tady na Kypr, do země, která byla výchozím přístavem misijních cest svatého Pavla po Středomoří, přicházím dnes mezi vás ve stopách tohoto velkého apoštola, abych vás upevnil ve vaší křesťanské víře a kázal evangelium, jež nabízí světu život a naději.

Středem dnešní liturgie je Kristův kříž. Mnozí by si mohli klást otázku, proč my, křesťané, oslavujeme nástroj mučení, znamení utrpení, porážky a nezdaru. Kříž opravdu vyjadřuje všechny tyto významy. Přesto však díky tomu, který byl na kříži povýšen pro naši spásu, představuje také definitivní vítězství Boží lásky nad veškerým zlem světa.

Podle dávné tradice byl kříž zhotoven ze dřeva stromu, který zasadil Adamův syn Set na místě, kde byl Adam pohřben. Na tomto místě ? známém jako Golgota, lebka ? zasadil Set semeno stromu poznání dobrého a zlého, který stál uprostřed zahrady Eden. Boží prozřetelností bylo dílo Zlého poraženo tím, že proti němu byla obrácena stejná zbraň.

Adam oklamaný hadem se zřekl synovské důvěry v Boha a zhřešil, když jedl plody z jediného stromu zahrady, který mu byl zapovězen. V důsledku tohoto hříchu vstoupilo do světa utrpení a smrt. Tragické účinky hříchu, tj. utrpení a smrt, byly v dějinách Adamových potomků naprosto zjevné. Vidíme to z dnešního prvního čtení, které je reakcí na pád a předpovídá Kristovo vykoupení.

Lid Izraele byl během svého reptání na poušti potrestán za své hříchy tím, že jej napadli hadi, a mohl se před smrtí zachránit jedině pohledem na symbol, který Mojžíš vztyčil jako předobraz kříže, který měl jednou pro vždy učinit konec hříchu a smrti. Jasně vidíme, že člověk se sám nemůže zachránit před následky vlastního hříchu. Sám se nemůže zachránit před smrtí. Pouze Bůh ho může vysvobodit z jeho morálního a fyzického otroctví. A Bůh tak miloval svět, že poslal svého jednorozeného Syna, nikoli aby svět odsoudil, jak by vyžadovala spravedlnost, ale aby svět mohl být skrze Něho zachráněn. Jednorozený Syn Boží musel být povýšen podobně jako had, kterého Mojžíš vztyčil na poušti, aby ti, kdo na něho s vírou pohlédnou, mohli mít život.

Dřevo kříže se stalo nositelem našeho vykoupení podobně jako strom, z něhož pocházelo, způsobil pád našich prarodičů. Utrpení a smrt, které byly důsledkem hříchu, se staly nástrojem, kterým byl hřích poražen. Nevinný Beránek byl obětován na oltáři kříže; z oběti však vytryskl nový život: moc zla byla zničena mocí lásky, která se obětuje.

Kříž má proto hlubší a tajemnější význam, než by se mohlo na první pohled zdát. Nepochybně je nástrojem mučení, utrpení a porážky, ale zároveň je výrazem naprosté proměny, konečné odplaty za tato zla, a proto je nejvýmluvnějším symbolem naděje, jaký svět kdy viděl. Mluví ke všem, kteří trpí ? utiskovaným, nemocným, chudým, lidem na okraji společnosti, obětem násilí ? a nabízí jim naději, že Bůh může proměnit jejich utrpení v radost, jejich opuštěnost ve společenství, jejich smrt v život. Nabízí našemu padlému světu bezmeznou naději.

Proto svět potřebuje kříž. Kříž není jen soukromým symbolem zbožnosti, není rozlišovacím znamením příslušnosti k nějaké skupině uvnitř společnosti a jeho nejhlubší význam nemá nic společného s násilným vnucováním nějakého kréda či filosofie. Vypovídá o naději, o lásce, o vítězství nenásilí nad útiskem, o Bohu, který povyšuje ponížené, dává sílu slabým, překonává rozdělení a přemáhá nenávist láskou. Svět bez kříže by byl světem bez naděje, kde by mučení a brutalita neměly hranice, slabý by byl vykořisťován a chamtivost by měla poslední slovo. Nelidskost člověka vůči člověku by se projevovala ještě hrůznějšími způsoby a zhoubný kruh násilí by neměl konce. Pouze kříž mu činí přítrž. Žádná pozemská moc nás nemůže zachránit před důsledky našeho hříchu a žádná pozemská moc nemůže přemoci zdroj nespravedlnosti, avšak spásonosný zásah našeho milosrdného Boha proměnil skutečnost hříchu a smrti na jejich opak. Právě to slavíme, když vzdáváme slávu kříži Vykupitele. Svatý Ondřej z Kréty právem popisuje kříž jako ?to, co je ze všech dobrých věcí vskutku a vpravdě nejkrásnější, neboť v kříži a skrze něj byla obnovena naše spása, na něm veškerá naše spása spočívá? (Oratio X, PG 97, 1018-1019).

Drazí bratři kněží, drazí řeholníci, drazí katecheti, bylo nám svěřeno poselství kříže, abychom mohli světu nabízet naději. Když hlásáme ukřižovaného Krista, nehlásáme sebe, ale Jeho. Nenabízíme světu svou moudrost, nemluvíme o svých zásluhách, ale zprostředkováváme jeho moudrost, jeho lásku, jeho spásonosné zásluhy. Víme, že jsme pouhými hliněnými nádobami. Přesto jsme byli nečekaně vybráni, abychom hlásali spásonosnou pravdu, kterou svět potřebuje slyšet. Nevycházejme nikdy z úžasu nad mimořádnou milostí, kterou jsme dostali. Neustále si uvědomujme svou vlastní nehodnost, ale zároveň se vždy snažme být méně nehodnými svého vznešeného povolání, abychom svými pochybeními a pády neoslabili věrohodnost svého svědectví.

Dovolte mi v tomto Kněžském roce oslovit zvláště kněze, kteří jsou dnes zde, i ty, kteří se připravují na svěcení. Zamyslete se nad slovy, která pronáší biskup k novoknězi, když mu předává kalich a paténu: ?Uvědom si, co budeš konat, napodobuj, co budeš slavit, připodobni svůj život mystériu kříže Krista Pána?.

Když hlásáme Kristův kříž, snažme se vždy napodobovat nezištnou lásku toho, který se obětoval za nás na oltáři kříže; toho, který je zároveň knězem i obětí; toho, v jehož osobě hovoříme a jednáme, když vykonáváme svěřenou službu. Když budeme přemýšlet o svých nedostatcích jak individuálně, tak kolektivně, uznejme pokorně, že si zasluhujeme trest, který On, nevinný Beránek, snášel místo nás. A kdybychom měli mít v souladu s tím, co si zasluhujeme, účast na utrpení Kristově, radujme se, protože tím dosáhneme mnohem většího štěstí, až bude zjevena jeho sláva.

Ve svých myšlenkách a modlitbách pamatuji zejména na mnohé kněze a řeholníky Blízkého východu, kteří prožívají v těchto chvílích zvláštní povolání k přizpůsobení svého života mystériu Pánova kříže. Mnohé rodiny i mnozí pastýři odcházejí z míst, kde jsou křesťané v menšině a strádají v důsledku etnického a náboženského napětí. V takových okolnostech je však kněz, řeholní komunita a farnost, která si zachová pevnost a nadále svědčí o Kristu, mimořádným znamením nejen pro křesťany, ale také pro každého, kdo v této oblasti žije. Už jen jejich přítomnost je výmluvným znamením evangelia pokoje, svědčí o rozhodnutí Dobrého Pastýře pečovat o všechny ovce a o pevném úsilí církve o dialog, smíření a laskavé přijetí druhého. Kněží a řeholníci Blízkého východu, kteří obejmou nabízený kříž, mohou skutečně vyzařovat naději, která je jádrem tajemství, jež slavíme v dnešní liturgii.

Povzbuďme se slovy dnešního druhého čtení, které tak hezky hovoří o vítězství, jehož Kristus dosáhl po smrti, vítězství, které jsme povoláni sdílet: ?Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšovu jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí!? (Flp 2,9-10)

Ναι, αγαπητές εν Χριστώ αδελφές και αγαπητοί αδελφοί, εμάς δε μή γένοιτο καυχάσθαι ει μή εν τώ σταυρώ του Κυρίου ημών Ιησού Χριστού (srov. Gal 6,14). Αυτος ειναι η σωτηρία, η ζωή και η ανάστασις. Δια μέσου αυτου εσωθήκαμε και ελευθερωθήκαμε.
(Ano, milovaní bratři a sestry v Kristu, ať je daleko od nás sláva, která není slávou kříže našeho Pána Ježíše Krista (srov. Gal 6,14). On je náš život, naše spása a naše vzkříšení. Skrze něho jsme byli spaseni a osvobozeni.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie