Nový portál Vatikánského rozhlasu

?Rod mého lidu bude známý mezi pohany (?) To je rod, jemuž Hospodin žehná!? (Iz 61,9). Tak začínalo první čtení této eucharistie a jeho slova se obdivuhodně naplňují v tomto shromáždění, zbožně usebraném u nohou Matky Boží Fatimské. Milované sestry a bratři, i já jsem přišel do Fatimy jako poutník, do tohoto ?domu?, který Maria vybrala, aby k nám mluvila v moderní době. Přišel jsem do Fatimy, abych se radoval z Mariiny přítomnosti a její mateřské ochrany. Přišel jsem do Fatimy, protože k tomuto místu dnes směřuje putující církev, která je podle úmyslu jejího Syna nástrojem evangelizace a svátostí spásy. Přišel jsem se do Fatimy, abych se spolu s Marií a s mnoha poutníky modlil za naše lidstvo soužené bídou a utrpením. A přišel jsem do Fatimy také jako poutník se stejnými pocity jako blahoslavení František a Hyacinta a Boží služebnice Lucie, abych se Matce Boží důvěrně vyznal, že ji miluji, že církev a kněží milují Ježíše a touží zaměřit na něj svůj zrak na sklonku Kněžského roku, a také abych svěřil Mariině mateřské přímluvě kněze, zasvěcené osoby, misionáře a všechny, kdo činí dobro a přičiňují se o to, aby byl Boží dům pohostinný a vlídný.

?To je rod, kterému Pán požehnal?? Rod, kterému Pán požehnal, jsi ty, milovaná diecéze Leiria-Fatima spolu se svým pastýřem Mons. Antoniem Martou, kterému děkuji za přivítání na začátku mše svaté a za veškerou péči, kterou mi v této svatyni poskytl i prostřednictvím svých spolupracovníků. Zdravím prezidenta republiky a další představitele, kteří slouží tomuto proslulému národu. V duchu objímám všechny portugalské diecéze, které zde zastupují jejich biskupové, a svěřuji Nebi všechny země a národy světa. V Bohu tisknu k srdci všechny jeho syny a dcery, zejména ty, kteří prožívají utrpení nebo opuštěnost, a mám touhu předat jim tu velkou naději, která hoří v mém srdci a s níž je možné se zde ve Fatimě hmatatelněji setkat. Ať naše velká naděje zapustí kořeny v životě každého z vás, drazí zde přítomní, poutníci i ti, kteří jsou s námi spojeni prostřednictvím sdělovacích prostředků.

Ano! Pán, naše velká naděje, je s námi. Svou milosrdnou láskou nabízí svému lidu budoucnost, budoucnost společenství s ním. Boží lid po zkušenosti s milosrdenstvím a útěchou Boha, který ho neopustil během namáhavé zpáteční cesty z babylonského exilu, volá: ?Radostí budu jásat v Hospodinu, má duše zaplesá v mém Bohu? (Iz 61,10). Výjimečnou dcerou tohoto lidu je panenská Matka z Nazareta, která ? oděna milostí a mírně překvapená Božím řízením, které se naplnilo v jejím lůně ? se rovněž hlásí k této radosti a naději ve chvalozpěvu Magnificat: ?Můj duch plesá v Bohu, mém Spasiteli.? Přitom se nepovažuje za privilegovanou osobu uprostřed neplodného lidu, ale prorokuje dokonce něžnou radost z podivuhodného Božího mateřství, neboť ?jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí? (Lk 1,47.50).

Důkazem je toto požehnané místo. Za sedm let se sem vrátíte, abyste oslavili sto let od prvního navštívení Paní ?přicházející z Nebe?, která jako Učitelka uvádí maličké vizionáře do důvěrného poznání trojiční Lásky a umožní jim, aby zažili Boha jako to nejkrásnější, co může v lidském životě být. Zkušenost milosti způsobila, že si v Ježíši zamilovali Boha až do té míry, že Hyacinta zvolala: ?Moc se mi líbí říkat Ježíši, že Ho miluji! Když mu to říkám častokrát, zdá se mi, že mám v hrudi oheň, ale neshořím?. A František říkal: ?Ze všeho nejvíce se mi líbilo vidět Našeho Pána v onom světle, které nám Naše Matka vložila do hrudi. Tolik Boha miluji!? (Paměti sestry Lucie, I, 42 a 126).

Bratři, když slyšíme tato nevinná a hluboká mystická vyznání pasáčků, někdo by jim mohl trochu závidět to, co viděli, anebo být zklamán a rezignovat, protože neměl to štěstí, ač by velmi chtěl vidět. Těmto lidem papež říká to, co Ježíš: ?Jste na omylu, protože neznáte Písmo ani Boží moc.? (Mk 12,24) Písmo nás vybízí věřit: ?Blahoslavení, kdo neviděli a přesto uvěřili.? (Jan 20,29) Ale Bůh ? který mě zná lépe než já sám (srov. sv. Augustin, Confessioni, III, 6, 11) ? má moc přijít až k nám, zejména prostřednictvím vnitřních smyslů, takže duše se jemně dotkne realita, která je mimo smyslově vnímatelný svět a je smysly nepostižitelná. To vyžaduje vnitřní bdělost srdce, kterou většinu času nemáme kvůli silnému tlaku vnějších okolností, vjemů a starostí, které zaplňují naši duši (srov. Teologický komentář Fatimského poselství, 2000). Ano! Bůh k nám může přijít a nabídnout se našemu vnitřnímu zraku.

Světlo v nitru pasáčků, které vychází z Boží budoucnosti, je navíc stejné jako to, které se projevilo v plnosti času a přišlo pro všechny: Syn Boží, který se stal člověkem. To, že má moc zapálit ta nejchladnější a smutná srdce, vidíme na učednících z Emauz (srov. Lk 24,32). Proto má naše naděje skutečný základ, opírá se o událost, která je součástí dějin a zároveň je přesahuje: je to Ježíš Nazaretský. Nadšení, vyvolané u tehdejších lidí jeho moudrostí a spasitelskou mocí, bylo takové, že jedna žena ze zástupu ? jak jsme slyšeli v evangeliu ? zvolala: ?Blahoslavený život, který tě nosil, a prsy, které tě kojily.? Ježíš však odpověděl: ?Spíše jsou blahoslavení ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho!? (Lk 11,27.28) Ale kdo má čas naslouchat jeho slovu a nechat se okouzlit jeho láskou? Kdo v temnotě pochybností a nejistot bdí s otevřeným srdcem na modlitbě? Kdo očekává jitro nového dne a uchovává hořící plamen víry? Víra v Boha otevírá člověku obzor jisté naděje, která nezklame; ukazuje pevný základ, na kterém lze beze strachu postavit vlastní život; žádá, abychom se v plné důvěře svěřili do rukou Lásky, na níž stojí svět.

?Rod mého lidu bude známý mezi pohany? To je rod, jemuž Hospodin žehná.? (Iz 61,9) (Bude známý) nezlomnou nadějí přinášející plody v lásce, která se obětuje pro druhé, ale neobětuje druhé; a jak jsme slyšeli ve druhém čtení, dokonce ?všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží? (1 Kor 13,7). Příkladem a výzvou k tomu jsou pasáčci, kteří svůj život obětovali Bohu a sdíleli s druhými lásku k Bohu. Matka Boží jim pomohla otevřít srdce vůči univerzalitě lásky. Zejména blahoslavená Hyacinta byla ve sdílení s chudými a v obětech za obrácení hříšníků neúnavná. Jedině bratrskou láskou a sdílením dokážeme budovat civilizaci Lásky a Pokoje.

Ten, kdo by si myslel, že prorocké poslání Fatimy skončilo, by se mýlil. Zde znovu ožívá plán Boha, který se dotazuje lidstva již od jeho počátků: ?Kde je tvůj bratr Ábel? (?) Hlas krve tvého bratra volá ke mně ze země!? (Gen 4,9). Člověk dokázal rozpoutat sérii smrtí a teroru, ale nedokáže ji přerušit... V Písmu svatém se často říká, že Bůh hledá spravedlivé, aby zachránil město lidí, a totéž činí ve Fatimě, když se Matka Boží táže: ?Chcete se darovat Bohu a snášet všechna utrpení, která na vás dopustí na odčinění hříchů, jimiž je urážen, a jako prosbu za obrácení hříšníků?? (Paměti sestry Lucie, I, 162).

V době, kdy byla lidská rodina připravená obětovat svá nejposvátnější pouta na oltáři chamtivého egoismu nacionalistických, rasových, ideologických, skupinových a individuálních zájmů, přišla z nebe naše blahoslavená Matka, aby nabídla těm, kteří se jí svěří, že vloží do jejich srdce Lásku Boží, která plane v jejím srdci. Tehdy byli jenom tři a jejich životní příklad se rozšířil a rozmnožil, zejména při procesích putující Panny Marie, v nespočetných skupinách lidí na celém povrchu země, kteří se věnují bratrské solidaritě. Kéž těchto sedm let, které nás dělí od stého výročí zjevení, urychlí předpovídané vítězství Neposkvrněného Srdce Mariina ke slávě Nejsvětější Trojice.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie