?Slitováváš se nade všemi, Bože,
a nemáš v nenávisti nic z toho, co jsi stvořil;
nechceš nás trestat za naše hříchy,
protože chceš, abychom se obrátili,
a odpouštíš nám, neboť jsi náš Pán a Bůh.?
(
Vstupní antifona)
Ctění bratři v biskupské službě,
Drazí bratři a sestry,
Touto dojemnou invokací, vzatou z Knihy moudrosti (srov. 11,23-26), liturgie uvádí eucharistickou bohoslužbu Popeleční středy. Jsou to slova, která jakoby otvírají celé postní putování a kladou do jeho základů všemohoucnost lásky Boha, Jeho absolutní vládu nad každým stvořením, která se vyjadřuje nekonečnou shovívavostí, živenou ustavičnou a univerzální vůlí života. Odpustit někomu, totiž ve skutečnosti znamená, říci mu: nechci, abys zemřel, ale abys žil; chci vždycky a jenom tvé dobro.
Tato absolutní jistota nesla Ježíše během čtyřiceti dnů strávených v Judské poušti po přijetí Janova křtu v Jordánu. Toto dlouhé období mlčení a půstu bylo pro Něho naprostým odevzdáním se Otci a jeho plánu lásky; ono samo bylo ?křtem?, to znamená ?ponořením? do jeho vůle, a v tomto smyslu jakousi anticipací Utrpení a Kříže. Odebrat se do pouště a zůstat tam o samotě tak dlouho, znamenalo, vydat se dobrovolně útokům nepřítele, pokušitele, který způsobil Adamův pád a pro jehož závist vstoupila do světa smrt (srov. Mdr 2, 24); znamenalo pustit se s ním do boje na otevřeném poli, vyzvat jej a nemít přitom k dispozici jiné zbraně než bezmeznou důvěru v lásku všemohoucího Otce. Stačí mi tvá láska, mým pokrmem je tvá vůle (srov. Jan 4, 34): toto přesvědčení prostupovalo Ježíšovu mysl a srdce během jeho ?půstu?. Nebyl to skutek pýchy, nějaký titánský čin, ale rozhodnutí pokory těsně související se Vtělením a se křtem v Jordánu, v rámci poslušnosti k milosrdné lásce Otce, jenž ?tak miloval svět, že dal svého jediného Syna? (Jan 3,16).
Toto vše učinil Pán Ježíš pro nás. Učinil to, aby nás spasil, a současně nám ukázal cestu, jak ho následovat. Spása je totiž darem; je milostí Boha, ale aby byla účinná v mém životě, vyžaduje můj souhlas, přijetí dokazované skutky, tedy vůlí žít jako Ježíš, kráčet za Ním. Následovat Ježíše na poušti půstu je tedy nezbytná podmínka účasti na jeho Velikonocích, na jeho ?exodu?. Adam byl vyhnán z pozemského ráje, symbolu společenství s Bohem. K návratu do tohoto společenství a tedy k pravému životu, k životu věčnému, je nyní třeba projít pouští, zkouškou víry. Nikoli sami, ale s Ježíšem! On nás ? jako vždy ? předešel a v boji proti duchu zla už zvítězil. Toto je smysl postní doby, liturgického období, které nás každoročně vybízí obnovit rozhodnutí následovat Krista na cestě pokory, abychom měli podíl na jeho vítězství nad hříchem a smrtí.
Z tohoto hlediska je pochopitelné také popelcový znak pokání, který dostávají na čelo ti, kteří s dobrou vůlí zahajují cestu postní doby. V podstatě je to gesto pokory, které znamená: uznávám, že jsem, co jsem, tedy křehký tvor, učiněný ze země a určený do země, ale učiněný také k obrazu Božímu a určený Bohu. Ano, prach, ale milovaný, ztvárněný jeho láskou, oživený jeho živoucím dechem, schopným rozpoznat jeho hlas a odpovědět mu; svobodný a proto také schopný neposlechnout jej, podlehnout pokušení pýchy a soběstačnosti. Toto je hřích: smrtelná nemoc, která záhy otrávila požehnanou zem, kterou je lidská bytost. Člověk, stvořený k obrazu Svatého a Spravedlivého, ztratil svou nevinnost a nyní se může vrátit ke spravedlivé existenci jedině díky spravedlnosti Boží, spravedlnosti lásky, kterou ? jak píše sv. Pavel ? ?dává Bůh na základě víry v Ježíše Krista? (Řím 3,22). Z těchto slov apoštola jsem přijal podnět pro své Poselství, adresované všem věřícím u příležitosti letošní postní doby, v reflexi na téma spravedlnosti ve světle Písma svatého a jejího naplnění v Kristu.
Také v biblických čteních Popeleční středy se jasně vyskytuje téma spravedlnosti. Zejména úryvek z proroka Joela a responsoriální Žalm ? Miserere ? tvoří jakýsi postní diptych, který zdůrazňuje, že na začátku každé materiální a sociální nespravedlnosti stojí to, co Bible nazývá ?nepravost?, tedy hřích, který zásadně spočívá v neposlušnosti vůči Bohu, totiž v nedostatku lásky. ?Neboť já svou nepravost uznávám ? vyznává Žalmista ? můj hřích je stále přede mnou. Jen proti tobě jsem se prohřešil, spáchal jsem, co je před tebou zlé.? (Žl 51,5-6). Prvním úkonem spravedlnosti je tedy uznat vlastní nepravost a uznat, že koření v ?srdci?, v samotném středu lidské osoby. ?Posty?, ?nářky? a ?pláče? (srov. Jl 2,12) a každý projev pokání mají v Božích očích smysl jedině tehdy, jsou-li znamením upřímně litujícího srdce. Také evangelium, vzaté z ?kázání na hoře?, klade důraz na požadavek uskutečňovat vlastní ?spravedlnost? ? almužnu, modlitbu, půst ? nikoli před lidmi, ale pouze před zrakem Boha, který ?vidí ve skrytosti? (srov. Mt 6,1-6.16-18). Pravou ?odměnou? není obdiv druhých, ale přátelství s Bohem a milost, která z něho plyne, milost, která dává pokoj a sílu konat dobro, milovat i toho, kdo si to nezasluhuje, odpustit tomu, kdo nás urazil.
Druhé čtení - Pavlova výzva nechat se smířit s Bohem (srov. 2 Kor 5,20) - obsahuje jeden z proslulých pavlovských paradoxů, který převádí celou reflexi o spravedlnosti na tajemství Krista: ?S tím, který byl bez hříchu, - tedy se svým Synem, který se stal člověkem - jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha? (2 Kor 5,21). V srdci Kristově, tj. ve středu jeho božsko-lidské Osoby se rozhodující a definitivní měrou odehrálo veškeré drama svobody. Bůh dovedl do krajních důsledků vlastní plán spásy, zůstal věrný své lásce i za tu cenu, že vydal jednorozeného Syna smrti a to k smrti na kříži. V postním poselství jsem napsal, že ?zde se Boží spravedlnost projevuje jako hluboce odlišná od lidské spravedlnosti? Díky působení Krista můžeme vejít do "větší" spravedlnosti, spravedlnosti lásky (srov. Řím 13,8-10)?.
Drazí bratři a sestry, postní doba rozšiřuje náš horizont, orientuje nás k životu věčnému. Na této zemi jsme poutníci, nemáme tu stabilní vlast, ale hledáme tu budoucí, jak říká list Židům (srov. Žid 11, 16). Postní doba nám dává pochopit relativitu pozemských dober a tak nás uschopňuje k nezbytnému odříkání a osvobozuje nás ke konání dobra. Otevřeme zemi nebeskému světlu, přítomnosti Boha mezi námi. Amen.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
