Globální finanční krize způsobila, že počet osob, nucených žít pod hranicí absolutní chudoby znovu překonal jednu miliardu. Na světě však existuje více než sto milionů nemajetných, kteří dostávají pomoc z více než 3 300 mikrokreditních institucí. Počítáme-li, že průměrná rodina má pět členů, lze tvrdit, že mikrofinancování pomáhá téměř polovině těch nejchudších lidí na světě.
Mikrokredity jsou půjčky i velmi nízkých částek lidem, kteří ručí pouze svojí touhou přežít, uživit své děti, ochotou pracovat. Poprvé se začaly mikrokredity poskytovat v Bangladéši. Tento typ půjček umožňuje těm, kteří nevlastní nic, začít nebo rozvinout určité aktivity, které jim zajistí důstojnější život. A zdaleka to nejsou, jak by bylo možné si myslet, půjčky nenávratné. Míra nevratnosti je totiž velice nízká a to navzdory tomu, že záruky jsou chatrné nebo téměř neexistují.
Tento druh operací však přesto umožňuje, aby se klienti jednak sociálně začlenili, a zároveň vytvářeli ekonomickou hodnotu. Ekonomická síla státu totiž závisí na schopnostech jeho občanů vytvářet zisk a právě tyto schopnosti jsou dnes blokovány nedostatečným přístupem k financím. Úspěchy mikrokreditů a řetězců vzájemné solidarity již několik desetiletí vytyčují novou linii boje proti chudobě. Aby bylo možné uvést do pohybu někoho, kdo je ze společnosti vytlačen na okraj, je třeba po něm paradoxně něco žádat. Je to vztah, ve kterém půjčující - výměnou za příležitost sociálního začlenění ? přijímá také nějaké povinnosti, které mu vrátí důstojnost, protože mu umožní, aby se stal protagonistou vlastního života.
Proč se tedy poskytuje tak málo mikrokreditů, když mohou vést k tak dobrým sociálním i ekonomickým výsledkům? Je to proto, že schopnost vytvářet ekonomické hodnoty je maximální, avšak zisk pro akcionáře je velmi nízký. Disponuje-li nějaká banka milionem euro, je z jejího hlediska mnohem výhodnější, poskytnout jedinou velkou půjčku než tisíc půjček ve výši tisíc euro, což by způsobilo explozi výdajů, protože by se tisíckrát navýšily náklady na úvěrové řízení.
Potenciál mikrokreditů je v rozvojových zemích jiný než v zemích bohatých. V prvním případě je provázen bouřlivým procesem růstu a rozšiřováním výrobní základny. V druhém případě je třeba se zaobírat problematikou nových případů vytlačování na okraj společnosti v důsledku ekonomické krize. Poněvadž překonání reálných důsledků krize není tak snadné, stává se mikrokredit důležitým ekonomickým nástrojem také v rozvinutých zemích, kde se nyní testují početné iniciativy tohoto druhu, které vzájemně propojují nevládní organizace, banky a místní administrativy. V tomto ohledu je důležité, co Benedikt XVI. píše v encyklice Caritas in veritate: ?Nejslabší subjekty je třeba vychovávat a bránit před lichvou, stejně jako je třeba chudé národy vychovávat k tomu, aby získávaly reálné výhody z mikrokreditů, a předcházet tak možným formám vykořisťování také v těchto dvou oblastech. Poněvadž i v bohatých zemích existují nové formy chudoby, může mikrofinancování poskytovat konkrétní pomoc při vytváření iniciativ a nových sektorů ve prospěch slabších společenských tříd i ve fázi možného chudnutí celé společnosti.? (č.65)
Bylo by ovšem zbytečné zastírat meze mikrofinancování. Bylo by iluzorní myslet si, že více než tři tisíce mikrokreditních iniciativ představuje nějakou hranici ctnosti. Největším pokušením každého poskytovatele půjčky je totiž snaha, dávat před emancipací dlužníka přednost touze, držet jej připoutaného k sobě, třebaže je relativně slabý, a zajistit si tak trvalý zdroj zisku. Sociální úspěch těchto iniciativ je tedy zásadně podmíněn mechanismem kontroly zadlužování, který dbá na to, aby se klienti zbavovali závislosti na bance. Diskutuje se rovněž o dynamice postupných a častých splátek a jejich reálné schopnosti zaručit kvalitativní skok podnikatelské činnosti těch, kteří mají splácet půjčku.
Tyto otázky, ať jsou jakkoli na místě, ovšem nestírají pozitivní zkušenosti emancipace, kterou mikrokredity přinesly. Jsou to malé příběhy, které ukazují novou a jinou cestu, jak vyjít z krize.
Z vatikánského deníku Osservatore Romano, 31.srpna 2009
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
