Nový portál Vatikánského rozhlasu

?Jsem pesimista. Evropský intelektuál se přestal učit? ? říká známý francouzský filosof Remi Brague, profesor arabské a středověké filosofie na pařížské Sorboně a v bavorském Mnichově v rozhovoru pro časopis Sussidiario. Profesor Brague je známý i u nás např. knihou ?Evropa, římská cesta?, ve které poukazuje na jednu příznačnou vlastnost římské civilizace, totiž přijímat předchozí tradice, řeckou či židovskou, a umět je předávat. V tom byla velikost Říma. Existují v Evropě ještě nějaké stopy této římské vlastnosti?

?V knize Evropa, římská cesta pojednávám o minulých kulturách, které se vyskytují jedině v evropských dějinách. Mimo Evropu nikoli. Pro srovnání jsem vzal civilizace, které jsou Evropě nejbližší jak zeměpisně, tak kulturně, tedy islámskou a byzantskou. Tyto civilizace měly k minulosti naprosto jiný vztah. V současné Evropě však spatřuji opravdu velmi málo stop této římské schopnosti. Říkám rovnou, že v tom jsem pesimista. Je to moje ?osobní rovnice?. Na mítinku v Rimini je jedna výstava o Galileovi, kde je zmínka o tom, že pozorovatel se vždycky dopouští nějaké chyby. Kdo si však dá práci s nějakým experimentem, může vypočítat chyby, kterých se pozorovatel dopouští, a pokusit se je opravit. Přiznávám se tedy ke své ?osobní rovnici?, defektu, který poznamenává moje úsudky o Evropě: jsem pesimista. V dnešní Evropě už nejsou stopy po oné konstantě. Musíte si tedy to, co říkám, trochu očistit od účinků mého pesimismu.?

Mluvil jste o civilizacích minulosti. Jak se staví Evropa dnes k jiným civilizacím?
?Dnes existují tři civilizace, které mají nějaká poselství: USA, Islám a Čína. Spojené státy nám říkají, že dějiny neskončily a že nelze jednoduše vystoupit z opozice přítel-nepřítel a že také my Evropané máme nepřátele, že ne celý svět nás považuje za hodné a inteligentní. Evropský intelektuál odpovídá do USA: jste cow boys, hrubci. Číňané nám říkají, že nezbohatneme se založenými rukama a sněním bez práce, říkají ?My pracujeme hodně, abychom zbohatli?; a my odpovídáme, jak to řekl jeden známý francouzský politik, že Číňané ?pracují jako mravenci? a nemohou nás naučit vůbec nic. Muslimské země nám říkají, že jestliže nebudeme mít děti, zmizíme; a my odpovídáme: jste fundamentalisti, kteří nechápou vůbec nic. Toto je duch evropské veřejnosti, duch intelektuála současné Evropy, která reaguje na velké soudobé výzvy tím, že se staví stranou jakoby se jí netýkaly. Nepřijímá ani kritiky, ani se nic neučí od druhých. To je anti-římský postoj. Dnešní Evropa ztratila svou minulou schopnost přijímat a předávat.?

A Spojené státy? Jak na tom jsou ve vztahu k této ?římské cestě??
?Nejsem expert na mezinárodní vztahy, není to můj obor. Ani jsem v USA nestrávil tak dlouhou dobu, abych se mohl vyjadřovat. Ale z toho mála, co jsem o Americe poznal, zdají se mi více evropští než Evropané, totiž více schopní zaujmout odstup od věcí, pokusit se je pochopit a kritizovat je. Umějí hledět více dopředu, jsou ochotnější vyzkoušet hypotézy a naslouchat druhým. Co říkám, může nyní vypadat paradoxně, pomyslíme-li na některá zahraničně-politická rozhodnutí vládnoucí elity, ale pokud jde o intelektuály, zdá se mi, že jsou otevřenější než ti evropští.?

V jedné své přednášce z roku 2007 jste kritizoval rétoriku hodnot. Naproti tomu Benedikt XVI. v některých nedávných vystoupeních zaujal smířlivější postoj. Papež citoval osvícenskou kulturu a vede s ní dialog?
?Papež má štěstí, že je filosof, a Joseph Razinger má smůlu, že je pastýřem. Vaše přirovnání je ovšem úsměvné a uvádí mne do rozpaků. Pro mne je mnohem snadnější být radikální: obracím se k odborníkům, zatímco pastýř mluví ke všem a musí chtě nechtě užívat slova, která znají všichni. Mohl bych ovšem také poukázat na pozitivní aspekty osvícenství, ovšem za podmínky, že budu brát do úvahy bohatší a hlubší obsah těch slov než je zvykem. Vezměme třeba lidská práva: není problémem být pro nebo proti; všichni říkají, že jsou pro. Moje otázka však zní, zda ten, kdo mluví o právech člověka, má nějakou antropologii. Rád bych se jej zeptal: ?Vy víte, co je člověk?? Většina lidí by řekla ?Ne?. Obrovská většina lidí dnes brání práva někoho, o kom neví, kým je. Podle mne je velmi důležité bránit důstojnost lidí.?

Důstojnost je klíčový pojem pro mnohé diskuse, které probíhají v posledních letech?
?Ano, důstojnost je nebezpečné slovo, protože někdy jsou mu přikládány absurdní významy. Například pro některé je důstojností právo důstojně zemřít, totiž právo, že mne společnost nechá jenom umřít. To je paradoxní. V dnešní společnosti je problém bolesti kladen okrajově, jako fyzická bolest, jako něco, co lze chemicky zmírnit, a zároveň se nedbá o to, jak doprovodit umírajícího k důstojné smrti. A potom: Na jedné straně se zhodnocuje důstojnost člověka a práv člověka, a na druhé straně máme popularizátory vědy, kteří nám nepřestávají opakovat, že člověk je nešťastný živočich, který má příliš rozumu, je zakomplexovaný, objevil se náhodou a není nejmenší důvod připisovat mu větší důstojnost než jiným zvířatům.?

Myslíte, že existuje popularizátor vědy? Uvádíte to jako kategorii ve vlastním smyslu slova?
?Mluvení o důstojnosti a právech člověka maskuje, zastírá a kamufluje mluvení, které směřuje k degradaci člověka. Není to divné? Opravdoví vědci nejsou takoví: Galileo kdesi říká: ?tvrzení, že slunce je středem vesmíru, poslouží důstojnosti člověka?. Darwin výslovně říká, že svou novou teorií chce přinést člověku lepší život. Naproti tomu je zajímavé, že scientistická média nám jizlivě vyprávějí o tom, jak tato důstojnost neexistuje: říkají nám, že člověk je egoista, omezenec, živočich. Mezi popularizátory vědy se stále více prosazuje přesvědčení, že člověk není učiněn dobře, a že je třeba jej přetvořit (jak sami říkají). Avšak, jak může nedokonalá bytost vytvořit bytost dokonalou? Rád bych kdyby se pokusili odpovědět mi na tuto otázku.?

Když mluvíme o vědě, nezdá se vám, že v dnešní společnosti existuje určitá idolatrie slova objektivní. Stává se prakticky synonymem pro zvěcnění. Zdá se jakoby nějaká činnost byla tím lepší, čím více je odlidštěná, zvěcněná?
?Stejně jako u slova důstojnost, je třeba správně rozumět slovu objektivní. Touha po objektivitě je lidskému duchu ke cti. Hledání nestranného úsudku, stále přesnější historické bádání, touha nalézt shodu mezi různými postoji k věcem, které jsou nakonec v podstatě všem společné ? to všechno jsou žádoucí postupy. To jsou krásné věci, s nimiž všichni souhlasíme.?

Ale?
?Ale pravdou je, že tato povinnost být objektivní často skrývá něco jiného, totiž že někdo chce pomoci ní vnutit druhým svou vlastní vůli. A tento někdo říká, že hledisko tohoto druhého je subjektivní, a to jeho je objektivní. Mně by se proto líbilo nahradit tento druhý pojem objektivity pojmem intersubjektivita: dvě osoby dozrají k provizorní dohodě v nějakém bodě, akcent se potom vrací zpět k osobám.

A je tu ještě jedna reflexe tohoto slova: paradoxem moderní, po-galileovské vědy je to, že se učíme stále více objektivních věcí, které nás však málo zajímají. Jeden Galileův přítel říkal, že Bible učí, jak se dostat do nebe, ale nic o tom, jak je nebe vytvořeno. Můžeme tuto myšlenku sledovat a všimnout si, že zatímco všechny zajímá, jak se dostat do nebe, tak způsob, jak je vytvořeno nebe, není tak moc zajímavý pro všechny. Jsou to teoretické zájmy, ale neříkají nám nic o tom, jak máme žít. Vám změnil život poznatek, z čeho se skládá atom??

Říká Remi Brague na katolickém mítinku v Rimini.

Il Sussidiario, 25.srpna 2009,
přeložil Milan Glaser