Nový portál Vatikánského rozhlasu

Páni kardinálové,
Vážení bratři v biskupské a kněžské službě,
Drazí bratři a sestry,
Všechny srdečně zdravím slovy apoštola, u jehož hrobu se nacházíme: „Milost a pokoj ať se ve vás rozmáhá“ (1 Petr 1,2). Zdravím zejména členy delegace ekumenického patriarchátu Konstantinopole a četné metropolity, kteří dnes obdrží pallium. V úvodní modlitbě dnešní slavnosti prosíme Pána: „ať se ve všem držíme nauky apoštolů, s nimiž je spjat počátek života církve“. Prosba, s níž se obracíme k Bohu, zároveň interpeluje nás samotné: držíme se nauky velkých apoštolů zakladatelů? Opravdu je známe? V Roku sv. Pavla, který se včera skončil, jsme se snažili nově naslouchat „učiteli národů“ a znovu se tak učit abecedě víry. Snažili jsme se spolu s Pavlem a skrze Pavla poznat Krista a nalézt tak přímou cestou křesťanského života. V kánonu Nového zákona jsou kromě listů sv. Pavla také dva listy pod jménem sv. Petra. První z nich se končí pozdravem výslovně adresovaným z Říma, který je však zmiňován apokalyptickým názvem Babylon: „Spoluvyvolená církevní obec babylónská vás pozdravuje..“ (5,13). Církev v Římě, která je označena jako spoluvyvolená, je tak zařazena do velkého společenství všech místních církví, do komunity všech těch, které Bůh shromáždil, aby v „Babylonu“ tohoto světa té doby vytvářely Boží lid a umožnily Bohu vstoupit do dějin. První list svatého Petra je pozdrav zaslaný z Říma veškerému křesťanstvu všech dob. Vybízí nás, abychom naslouchali „apoštolskému učení“, které nám ukazuje cestu k životu.

Tento list obsahuje velice bohatý text, který pramení ze srdce a dotýká se srdcí. Jeho jádrem je - jak jinak? - postava Krista, jenž je popsán jako Ten, který trpí a miluje, jako Ukřižovaný a Vzkříšený: „Když mu spílali, on jim to spíláním neoplácel - jeho ranami jste uzdraveni“ (1 Petr 2,23). List, jehož jádrem je Kristus, podává také úvod do základních křesťanských svátostí křtu a eucharistie a řeč ke kněžím, v níž se Petr označuje za spolu-presbytera. Mluví k duchovním pastýřům všech generací jako ten, kdo byl osobně Pánem pověřen pást jeho ovce a tak zvláštním způsobem obdržel kněžský mandát. Co nám tedy říká svatý Petr - právě v Kněžském roce - o poslání kněze? Pojímá kněžskou službu tak, že se přitom zcela drží Krista, kterého nazývá „pastýřem a strážcem..duší“ (2,25). Tam, kde překlad hovoří o „strážci“ má řecký text slovo episcopos (biskup). Trochu dále je pak Kristus označen za nejvyššího Pastýře - archipoimen (5,4). Překvapuje, že Petr nazývá samotného Krista biskupem - biskupem duší. Co tím chce říci? Toto řecké slovo obsahuje sloveso „vidět“. Proto bylo přeloženo jako „strážce“ či „dohlížející“. Jistě se tím však nemíní vnější dohled, jakoby snad šlo o vězeňský dozor. Spíše to znamená vidět shůry, vidět z výše Boží. Vidění z Boží perspektivy je viděním lásky, které má sloužit druhému, pomáhat mu, aby se stal sebou samým. Kristus je „biskupem duší“, říká nám Petr. Co to znamená: Vidí nás z Boží perspektivy. Pohled vycházející z Boha vidí celek, vidí nebezpečí stejně jako naděje a možnosti. Z Boží perspektivy je vidět podstata, je vidět vnitřní člověk. Je-li Kristus biskupem duší, má bránit zchudnutí duše, aby člověk neztratil svou podstatu, schopnost pravdy a lásky. Má člověka vést k poznání Boha, aby se neztratil ve slepých uličkách, aby nezmizel v izolaci, ale zůstal otevřen na celek. Ježíš, „biskup duší“, je prototypem každé biskupské a kněžské služby. Být biskupem, být knězem z tohoto hlediska znamená zaujmout Kristovu pozici. Myslet, vidět a jednat z jeho vznešené pozice. Být od Něho dán k dispozici lidem, aby nacházeli život.

Slovo „biskup“ se tak velmi blíží výrazu „pastýř“. Oba pojmy lze dokonce zaměňovat. Úkolem pastýře je pást a střežit stádce a vést je ke správným pastvinám. Pást ovce znamená starat se, aby ovce nalézaly správnou potravu, aby byl nasycen jejich hlad a utišena jejich žízeň. Mimo metaforu to znamená, že slovo Boží je potravou, které je člověku zapotřebí. Prezentovat stále znovu Boží slovo a dávat tak lidem potravu je úkolem pravého pastýře. Musí umět odporovat nepřátelům, vlkům. Musí jít jako první, ukazovat cestu, zachovávat jednotu stádce. Petr ve své řeči ke kněžím poukazuje ještě na jednu důležitou věc. Nestačí mluvit. Pastýři musí být „svému stádci vzorem“ (5,3). Slovo Boží je z minulosti do přítomnosti přenášeno tím, že je žito. Je nádherné vidět, jak se u svatých Boží slovo stává slovem určeným naší době. V postavách jako František a potom znovu v Otci Piovi a v mnoha dalších se Kristus opravdu stal současníkem jejich generací, vyšel z minulosti a vstoupil do přítomnosti. To znamená být pastýřem - vzorem stádci: žít nyní Slovo ve velkém společenství církve svaté.

Velmi krátce bych rád ještě obrátil pozornost na dvě další tvrzení z první listu svatého Petra, která se týkají zvláštním způsobem nás, v této naší době. Nejprve je to věta, dnes znovu objevovaná, na jejímž základě středověcí teologové chápali své poslání: „Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ (3,15). Křesťanská víra je naděje. Otevírá cestu k budoucnosti. Je to naděje, v níž spočívá rozumnost; naděje, jejíž důvody můžeme a máme podávat. Víra prochází z věčného Rozumu, který vstoupil do našeho světa a ukázal nám pravého Boha. Přesahuje schopnost našeho vlastního rozumu, tak jako láska vidí víc než pouhá inteligence. Avšak víra mluví k rozumu a v dialektické konfrontaci může rozumu čelit. Neprotiřečí mu, ale jde s ním ruku v ruce a zároveň vede za něj - uvádí do většího Rozumu Božího. Jako Pastýři své doby je naším úkolem chápat důvody víry jako první. Úkol nenechat víru, aby zůstala prostě tradicí, ale rozpoznat ji jako odpověď na naše otázky. Víra vyžaduje naši racionální účast, která se prohlubuje a očišťuje sdílením lásky. Součástí našich povinností jakožto pastýřů je pronikat víru myšlením, aby byla s to ukázat důvody naší naděje v konfrontaci naší doby. Nicméně, myšlení samo nestačí. Tak jako nestačí samotné mluvení. Petr ve své křestní a eucharistické katechezi ve druhé kapitole svého listu navazuje na Žalm, užívaný prvotní církví v kontextu sv. přijímání, a říká: ?Vždyť jste okusili, jak dobrý je Pán? (Žl 34, 9; 1 Petr 2,3). Pouze okoušení vede k vidění. Pomysleme na Emauzské učedníky: teprve ve společenství s Ježíšem u stolu, teprve při lámání chleba se jim otevírají oči. To platí pro nás všechny. Kromě myšlení a mluvení, máme zapotřebí zkušenost víry; vitální vztah s Ježíšem Kristem. Víra nesmí zůstat teorií: musí být životem. Setkáváme-li se ve svátosti s Kristem, pak „vidíme“, jak je dobrý. Pak zakoušíme, že je dobré být s Ním. Z této prožité jistoty plyne schopnost předávat věrohodně víru druhým. Svatý farář arský nebyl velkým myslitelem. Ale „okoušel“ Pána. Žil s Ním nejen ve velkých požadavcích pastorační služby, ale i v každodenních detailech. Takto se stal „tím, kdo vidí“. Zakusil a proto věděl, že Pán je dobrý. Modleme se k Pánu, aby nám daroval toto okoušení a mohli jsme se tak stát věrohodnými svědky naděje, která je v nás.

Nakonec bych rád zmínil ještě nenápadná, ale důležitá slova svatého Petra. Hned na počátku svého listu nám říká, že cílem naší víry je spása duše (srov. 1,9). V jazyce a myšlení aktuálního křesťanského světa zní toto tvrzení cize, pro některé možná dokonce skandálně. Slovo „duše“ upadlo v nevážnost. Říká se, že prý vede k dělení člověka na ducha a hmotu, duši a tělo, zatímco ve skutečnosti jde o nedělitelnou jednotu. Kromě toho „spása duší“ jako cíl víry patrně odkazuje na individualistické křesťanství, na ztrátu odpovědnosti za svět jako celek v jeho tělesnosti a materiálnosti. O tom všem ale v listě svatého Petra nic není. Celý text je o horlivosti pro svědectví dané naději, odpovědnosti za druhé. Abychom lépe porozuměli slovům o spáse duší jako cíli víry, musíme podívat na věc z druhé strany. Je pravdou, že nedbalost o duše, chudnutí vnitřního člověka neničí jenom jednotlivce, ale ohrožuje osud lidstva jako celku. Bez ozdravení duší, bez ozdravení člověka zevnitř, nemůže lidstvo dojít spásy. A za skutečnou duševní nemoc označuje svatý Petr ignoranci, tj. nepoznání Boha. Kdo nezná Boha, kdo jej alespoň upřímně nehledá, zůstává mimo pravý život (srov. 1 Petr 1,14). K lepšímu porozumění formulace ?spása duší? může posloužit ještě další slovo z tohoto listu: „Očistit duše poslušností vůči pravdě“ (srov. 1,22). Poslušnost pravdě očišťuje duši. A soužití se lží ji znečišťuje. Poslušnost pravdě začíná malými každodenními pravdami, které mohou být často náročné a bolestné. Tato poslušnost pak sahá až k bezvýhradné poslušnosti Pravdě samotné, kterou je Kristus. Tato poslušnost nás nejenom očišťuje, ale především osvobozuje ke službě Kristu a tím spáse světa, která přitom vždycky začíná poslušným očištěním vlastní duše skrze pravdu. Můžeme ukazovat cestu k pravdě jedině tehdy, pokud se my sami v poslušnosti a trpělivosti necháme očistit pravdou.

A nyní se obracím k vám, drazí spolubratři v biskupské službě, kteří nyní obdržíte z mých rukou pallium. Bylo utkáno z vlny beránků, které papež žehná na svátek svaté Anežky. Tímto způsobem připomíná beránky a ovce Kristovy, které vzkříšený Pán svěřil Petrovi s úkolem, aby je pásl (srov. Jan 21,15-18). Připomíná stádce Ježíše Krista, které vy, drazí bratři, máte pást ve společenství s Petrem. Připomíná nám Krista samotného, který se jako Dobrý Pastýř, sám stal Beránkem, aby na sebe vzal zevnitř úděl nás všech; aby nás nesl a ozdravil zevnitř. Prosme Pána, aby nám daroval být v jeho stopách spravedlivými Pastýři, „ne proto, že musíme, ale dobrovolně jak to chce Bůh.. ochotně.. abychom byli vzorem svému stádci“ (1 Petr 5,2). Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie