Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Dnes bych rád mluvil o významném mysliteli křesťanského Západu: Janu Scotovi Eriugenovi. Jeho původ je nejasný. Jisté je jen to, že pocházel z Irska, kde se narodil kolem roku 800. Nevíme však, kdy opustil svůj ostrov, aby překonal Lamanšský průliv a vstoupil tak plně do onoho kulturního světa, který se zrodil v Karolinské době ve Francii IX. století, zvláště kolem Karla Holého. Stejně jako není známo datum jeho narození, neznáme ani rok jeho úmrtí, k němuž podle některých badatelů došlo roku 870.

Jan Scotus Eriugena měl k dispozici jak řeckou, tak latinskou patristickou kulturu. Bezprostředně totiž znal spisy latinských i řeckých otců. Mimo jiné byl dobře seznámen s dílem Augustina, Ambrože, Řehoře Velikého - velkých otců křesťanského Západu, ale stejně tak dobře znal myšlení Origenovo, Řehoře Nyssenského, Jana Zlatoústého a dalších neméně významných křesťanských otců Východu. Byl výjimečným mužem, který v té době ovládal i řecký jazyk. Věnoval zvláštní pozornost svatému Maximu Vyznavačovi a zejména Dionysiovi Areopagitovi. Pod tímto pseudonymem se skrývá církevní spisovatel ze Sýrie V.století, ale celý středověk, včetně Jana Scota Eriugeny byl přesvědčen, že tento autor je totožný s tím, o kterém mluví Skutky apoštolů (17,34) jako o přímém učedníkovi svatého Pavla. Scotus Eriugena byl tedy přesvědčen o apoštolském původu spisů Dionysia, pokládal ho za výsostně ?božského autora?, jehož spisy tudíž byly významným pramenem pro jeho vlastní myšlení. Jan Scotus je přeložil do latiny. Velcí středověcí teologové jako např. svatý Bonaventura poznali Dionysiovo dílo prostřednictvím právě tohoto překladu. Po celý život se věnoval prohlubování a rozvíjení jeho myšlenek, čerpal z jeho spisů do té míry, že je dodnes někdy obtížné rozlišit, kde máme co do činění s myšlením Scota Eriugeny a kde je pouze znovu předkládáno myšlení Pseudo-Dionysia.

Teologická práce Jana Eriugeny vskutku velký úspěch neměla. Nejenom, že s koncem karolinské doby upadlo jeho dílo do zapomnění, ale na jeho postavu padl i stín censury církevní autority. Jan Scotus totiž ve skutečnosti předkládá radikální platonismus, který se někdy trochu blíží panteistickému pojetí, třebaže jeho osobní postoje byly vždycky pravověrné. Po Janu Scotovi Eriugenovi se nám dochovalo několik děl, mezi nimiž si zaslouží zmínku zejména traktát ?O rozdělení přírody? a ?O nebeské hierarchii svatého Dionysia?. Rozvíjí v nich podnětné teologické a duchovní reflexe, které by mohly poskytnout zajímavé obohacení i současným teologům. Mám na mysli například to, co píše o povinnosti náležitě rozlišovat to, co je prezentováno jako auctoritas vera ? pravá autorita anebo o potřebě hledat pravdu tak dlouho, dokud se nedosáhne alespoň nějakého prožitku mlčenlivé adorace Boha.

Náš autor říká: ?Salus nostra ex fide inchoat: naše spása začíná vírou?. Nemůžeme tedy mluvit o Bohu, počínaje našimi výtvory, ale tím, co Bůh říká sám o sobě v Písmu svatém. Poněvadž Bůh je pouze pravda, je Scotus Eriugena přesvědčen, že pravé náboženství a rozum nemohou být nikdy ve vzájemném rozporu; je přesvědčen, že pravé náboženství a pravá filosofie jsou ve shodě. V této perspektivě píše: ?Jakoukoli autoritu, která není potvrzena pravým rozumem, je třeba pokládat za slabou? Neexistuje totiž jiná pravá autorita nežli ta, která se shoduje s pravdou, odhalenou mocí rozumu, i kdyby se mělo jednat o autoritu, kterou ku prospěchu jiných doporučili a předali svatí otcové.? (I, PL 122, col 513BC). A potom upozorňuje: ?Žádná autorita ať tě nezastraší nebo neodvádí od toho, co ti dává přesvědčení, obdržené opravdovou rozumovou kontemplací. Autentická autorita totiž nikdy neprotiřečí rozumu. A ten zase nikdy nemůže protiřečit pravé autoritě. Obojí nepochybně pochází ze stejného zdroje, kterým je božská moudrost? (I, PL 122, col 511B). Máme zde odvážné tvrzení o hodnotě rozumu. Zakládá se na jistotě, že opravdová autorita je rozumná, protože Bůh je tvůrčím rozumem.

Podle Eriugeny se ani samotné Písmo nevymyká nutnosti přistupovat k němu podle stejného kritéria rozlišování. Irský teolog za použití jedné myšlenky, vyskytující se již u Jana Zlatoústého, totiž tvrdí: ?Písmo, ač pochází od Boha, by nebylo potřeba, kdyby člověk nezhřešil. Z toho je nutné vyvodit, že Písmo bylo Bohem dáno s pedagogickým záměrem a blahosklonností, aby si člověk mohl připomenout všechno, co mu bylo vtištěno do srdce v okamžiku jeho stvoření ?k obrazu a podobě Boží? (srov. Gn 1,26) a co zapomněl v důsledku prvotního pádu.? Eriugena pak ve svých Expositiones píše: ?Člověk nebyl stvořen pro Písmo, které by nepotřeboval, kdyby nebyl zhřešil, ale spíše Písmo ? proniknuté naukou a symboly ? bylo dáno člověku. Díky Písmu totiž naše rozumová přirozenost může být uvedena do tajemství opravdu ryzího nazírání Boha? (II, PL 122, col 146C). Slova Písma svatého očišťují náš - trochu zaslepený - rozum a pomáhají nám vrátit paměť toho, co jakožto obraz Boží nosíme ve svém, bohužel, hříchem zraněném srdci.

Z toho plyne několik hermeneutických důsledků pro způsob interpretace Písma, které mohou i dnes ukazovat správnou cestu ke korektnímu výkladu Písma svatého. Jde o to objevit smysl, jenž je skryt v posvátném textu, což předpokládá zvláštní vnitřní cvičení, kterým se rozum otevírá bezpečné cestě k pravdě. Toto cvičení spočívá v pěstování ustavičné ochoty k obrácení. K dosažení hlubokého chápání textu je nezbytné činit pokroky zároveň při konverzi srdce a při pojmové analýze biblického textu z hlediska jeho kosmické, historické a věroučné povahy. Jedině stálým očišťováním zraku srdce i zraku mysli je totiž možné dojít přesného porozumění.

Tato neschůdná, náročná a vzrušující cesta, skládající se z výdobytků i relativizace lidského vědění, přivádí rozumného tvora až na práh božského Tajemství, kde všechny pojmy vykazují svou slabost a neschopnost a vybízejí proto svobodnou a jemnocitnou silou pravdy k neustálému překračování všeho, co je průběžně dosahováno. Adorující a mlčenlivé uznání Tajemství, které ústí do sjednocujícího společenství, je zřejmě jedinou cestou vztahu k pravdě, jež je zároveň nejniternější možnou a nejskrupulózněji uctívanou jinakostí. Jan Scotus, který i tady používá slovník drahý křesťanské tradici řeckého jazyka, nazval tuto zkušenost, k níž směřujeme, theosis neboli zbožštění a to za použití tvrzení tak smělých, že bylo možné jej podezřívat z jinověreckého pantheismu. Dojem z textů, jako je ten následující, kde používá starobylé metafory tavení železa, však zůstává silný. Píše: ?Jako se tedy celé rozžhavené železo rozpouští, až se zdá, že je pouhým ohněm a přesto lze rozeznat obě podstaty, tak je třeba připustit, že na konci tohoto světa bude celá příroda jak tělesná, tak netělesná, zjevovat pouze Boha a přesto zůstane neporušena, takže Bůh bude moci být určitým způsobem pochopen, přestože zůstane nepochopitelným, a samo stvoření bude proměněno do nevýslovné nádhery Boha? (V, PL 122, col 451B).

Celé teologické myšlení Jana Scota je vlastně tím nejzjevnějším důkazem pokusu o vyjádření nevyjádřitelného Boha jedině na základě tajemství Slova, učiněného tělem v Ježíši Nazaretském. Množství metafor, které použil, aby poukázal na tuto nevýslovnou skutečnost, dokazuje, že si byl vědom absolutní neadekvátnosti výrazů, které užíváme, když mluvíme o těchto věcech. Půvab a ovzduší autentické mystické zkušenosti, na které lze v jeho textech čas od času narazit, však přesto zůstává. Na důkaz toho stačí citovat úryvek z De divisione naturae, který se hluboce dotýká duše i nás, věřících XXI. století a ve kterém píše: ?Nemáme toužit po ničem jiném než po radosti z pravdy, kterou je Kristus, a ničemu jinému se nevyhýbat než Jeho nepřítomnosti. Tu je totiž třeba považovat za jedinou příčinu naprostého a věčného smutku. Odejmi mně Krista a nezůstane mi žádné dobro, a nic jiného mne neděsí než Jeho absence. Největším utrpením rozumného tvora je odnětí a nepřítomnost Krista? (V, PL 122, col 989a). Tato slova můžeme přijmout za svá a tlumočit je do modlitby k Tomu, jenž je touhou i našeho srdce.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience