Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vám všem chci ze srdce adresovat Velikonoční blahopřání, které sv. Augustin formuloval slovy: „Resurrectio Domini, spes nostra zmrtvýchvstání Páně je naší nadějí“ (Augustin, Promluva 261,1). Tímto tvrzením onen velký biskup vysvětloval svým věřícím, že Ježíš vstal z mrtvých, abychom my - přesto, že smrt je naším údělem - nepodléhali zoufalství a nemysleli si, že smrtí se život naprosto končí; Kristus vstal z mrtvých, aby nám dal naději (ibid.).

Jednou z otázek, které nejvíce člověka trápí, je skutečně právě tato: co je po smrti? Na tuto záhadu nám dnešní slavnost umožňuje odpovědět, že smrt nemá poslední slovo, protože nakonec triumfuje Život. Tato naše jistota se zakládá nikoli na běžném lidském rozumování, ale na historickém faktu víry: Ježíš Kristus, ukřižovaný a pohřbený, vstal z mrtvých ve svém oslaveném těle. Ježíš vstal z mrtvých, abychom i my ve víře v Něho mohli mít život věčný. Tato zvěst je jádrem evangelního poselství. Mocně ji hlásá svatý Pavel: „Jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra!“ A dodává: „Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí“ (1 Kor 15,14.19). Jitro zmrtvýchvstání odívá svět novou nadějí; tímto dnem začalo naše zmrtvýchvstání, poněvadž Pascha není pouhý dějinný okamžik, ale počátek nového stavu: Ježíš vstal z mrtvých ne proto, aby v srdcích Jeho učedníků zůstávala živá vzpomínka na Něj, nýbrž proto, aby On sám v nás žil a abychom v Něm už nyní mohli zakoušet radost života věčného.

Zmrtvýchvstání proto není teorie, ale historická skutečnost zjevená Člověkem Ježíšem Kristem skrze Jeho „paschu“, Jeho „přejití“, které otevřelo „novou cestu“ mezi zemí a Nebem (srov. Žid 10,20). Není to mýtus, ani sen, není to vize, ani utopie, není to pohádka, ale jedinečná a neopakovatelná událost: Ježíš Nazaretský, Mariin Syn, který byl v pátek při západu slunce sňat z kříže a pohřben, vítězně opustil hrob. Ráno prvního dne po sobotě totiž Petr a Jan nalezli prázdný hrob. Magdaléna a ostatní ženy potkaly Ježíše zmrtvýchvstalého; rozpoznali Ho také dva učedníci z Emauz při lámání chleba; večer se Zmrtvýchvstalý ukázal apoštolům ve večeřadle a potom mnoha dalším učedníkům v Galileji.

Zvěst o zmrtvýchvstání Páně osvěcuje temné zóny světa, ve kterém žijeme. Mám na mysli hlavně materialismus a nihilismus, tedy takové vidění světa, které neumí transcendovat to, co lze experimentálně konstatovat, a bezútěšně se hroutí do pocitu prázdnoty, která je prý definitivním přístavem lidské existence. Faktem je, že kdyby Kristus nevstal z mrtvých, „prázdnota“ by musela mít převahu. Pokud odstraníme Krista a Jeho zmrtvýchvstání, nemá člověk východisko a každá jeho naděje zůstane iluzí. Právě dnes však mocně zní zvěst o Pánově zmrtvýchvstání, která je odpovědí na opakovanou otázku skeptiků, kterou přináší také biblická kniha Kazatel: „Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového“ (Kaz 1,10). Ano, odpovídáme: velikonoční jitro učinilo novým všechno. Mors et vita duello confixere mirando: dux vitae mortuus regnat virus - Střetli se v divném souboji život a smrt. Je po boji. Ten, který zemřel, z mrtvých vstal, aby nám věčně kraloval. Toto je novost! Novost, která mění existenci každého, kdo ji přijímá, jako se stalo v životě svatých. Tak, jak tomu je například u svatého Pavla.

Mnohokrát jsme v souvislosti s Rokem sv. Pavla měli příležitost rozjímat o zkušenosti, kterou tento velký apoštol prožil. Šavel z Tarsu, zapřisáhlý nepřítel křesťanů, potkal cestou do Damašku zmrtvýchvstalého Krista, který ho „uchvátil“. Pokračování známe. V Pavlovi došlo k tomu, co později sám popíše v listu Korinťanům: „Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo“ (2 Kor 5,17). Pohleďme na postavu tohoto velkého evangelizátora, který v odvážném apoštolském nadšení přinesl evangelium mnoha národům tehdejšího světa. Jeho učení a příklad ať jsou pro nás pobídkou, abychom Pána Ježíše hledali. Aby nás osmělily důvěřovat Mu, neboť pocit prázdnoty, který infikuje lidstvo, byl již přemožen světlem a nadějí, jež plynou ze zmrtvýchvstání. Nyní se stala pravdivými slova žalmu: „ani tma ti nebude tmavá, noc jako den se rozjasní“(139, 12). Není to již prázdnota, která všechno obestírá, nýbrž láskyplná přítomnost Boha. Ba co více, dokonce i království smrti bylo osvobozeno, protože až do „podsvětí“ dorazilo Slovo života, nesené vanutím Ducha (v.8).

Ačkoli je pravdou, že smrt už nemá vládu nad člověkem a světem, přesto zůstává ještě mnoho, příliš mnoho znamení jejího dávného panství. Ačkoli Kristus svou Paschou vytrhnul kořen zla, přesto potřebuje lidi, kteří Mu kdykoliv a kdekoliv budou pomáhat potvrzovat Jeho vítězství pomocí jeho vlastních zbraní: zbraní spravedlnosti a pravdy, milosrdenství, odpuštění a lásky. Tuto zvěst jsem chtěl přinést na africký kontinent během nedávné apoštolské cesty do Kamerunu a Angoly, kde jsem byl přijat s velkým nadšením a ochotou naslouchat. Afrika totiž nezměrně trpí v důsledku neustávajících krutých a často zapomenutých konfliktů, které rozdírají a kterými krvácí její různé národy a také v důsledku rostoucího počtu jejích synů a dcer, kteří se stávají oběťmi hladu, bídy a nemocí. Tutéž zvěst budu mocně opakovat ve Svaté zemi, kam se s radostí vydám za několik týdnů. Obtížné, ale nezbytné smíření, které je předpokladem budoucnosti založené na společné bezpečnosti a mírovém soužití, nebude možné uskutečnit jinak než opakovanými, vytrvalými a upřímnými snahami o vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu. Ze Svaté země se pohled šíří na sousední země Blízkého Východu, na celý svět. V době globálního nedostatku potravy, nepořádku ve finančním sektoru, staré i nové chudoby, znepokojujících klimatických změn, násilí a bídy, jež nutí mnohé opouštět vlastní zemi a hledat méně nejisté podmínky k přežití, vzhledem ke stále hrozícímu terorismu a rostoucímu strachu před nejistým zítřkem je naléhavě nutné objevovat perspektivy, schopné poskytovat naději. Nikdo ať se nedrží zpátky v tomto pokojném zápasu, započatém Paschou Krista, jenž - znovu opakuji - hledá muže a ženy, kteří mu pomohou potvrzovat Jeho vítězství pomocí stejných zbraní spravedlnosti a pravdy, milosrdenství, odpuštění a lásky.

Resurrectio Domini, spes nostra! Zmrtvýchvstání Krista je naše naděje! Právě to dnes církev s radostí hlásá: zvěstuje naději, kterou Bůh zmrtvýchvstáním Ježíše Krista učinil pevnou a nepřemožitelnou; předává naději, kterou nosí v srdci a chce ji sdílet se všemi všude, zejména tam, kde křesťané trpí pronásledováním z důvodů svojí víry a nasazení pro věc spravedlnosti a pokoje; vzývá naději schopnou vzbuzovat odvahu dobra i tehdy a právě tehdy, když něco stojí. Dnes církev opěvuje „den, který učinil Pán“ a vybízí k radosti. Dnes se církev modlí, prosí Marii, Hvězdu naděje, aby vedla lidstvo k bezpečnému přístavu spásy, kterým je srdce Kristovo, Velikonoční oběť, Beránek, který „vykoupil svět“, Nevinný, který nás hříšníky smířil s Otcem. Jemu, vítěznému Králi, Jemu ukřižovanému a vzkříšenému, s radostí provoláváme slávu zpěvem našeho Alleluja!

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Urbi et Orbi