Nový portál Vatikánského rozhlasu

Ježíš, spolu s narůstajícím zástupem poutníků, přichází do Jeruzaléma na Velikonoce. V poslední etapě cesty poblíž Jericha uzdravil slepce Bartimea, který ho vzýval jakožto Davidova Syna a prosil o smilování. Nyní, když už viděl, s vděčností se zařadil do skupiny poutníků. Když Ježíš u bran Jeruzaléma usedl na oslátko, symbol Davidova království, ovládla poutníky spontánní radostná jistota: To je On, Davidův Syn! A proto zdraví Ježíše mesiášským zvoláním: „Požehnaný, který přichází ve jménu Páně. Hosana na výsostech!“ (Mk 11,9). Nevíme přesně, jaké představy měli nadšení poutníci o Davidově království, jež přichází. Pochopili jsme však my poselství Ježíše, Davidova Syna, doopravdy? Pochopili jsme, co znamená, že ono království není z tohoto světa? Anebo bychom si snad přáli, aby naopak bylo z toho světa?

Svatý Jan po vyprávění o vjezdu do Jeruzaléma, podává ve svém evangeliu řadu vyjádření, v nichž Ježíš vysvětluje podstatu tohoto nového typu království. Po prvním přečtení těchto textů můžeme rozpoznat tři odlišné obrazy království, v nichž se stejné tajemství odráží vždy různými způsoby. Jan vypráví nejprve o tom, že mezi poutníky, kteří se o svátcích „chtěli účastnit bohoslužeb“ bylo také několik Řeků (srov. 12,20). Povšimněme si skutečnosti, že pravým cílem těchto poutníků byla účast na bohoslužbách. To dokonale koresponduje s tím, co Ježíš řekl při vyčištění chrámu: „Můj dům je domem modlitby pro všechny národy“ (Mk 11,17). Pravým účelem pouti je setkat se s Bohem, klanět se Bohu a dát tak správný řád základnímu vztahu našeho života. Řekové jsou osoby, které hledají Boha; svým životem jsou na cestě k Bohu. A nyní za pomoci dvou apoštolů, kteří uměli řecky, Ondřeje a Filipa, přistupují k Pánu s prosbou: „Rádi bychom viděli Ježíše“ (Jan 12, 21). Jsou to velká slova. Drazí přátelé, proto jsme zde sešli: Chceme vidět Ježíše. S tímto cílem přišly loni tisíce mladých lidí do Sydney. Měli na této pouti zajisté mnohá očekávání, ale podstatným cílem bylo toto: Chceme vidět Ježíše.

Co na tuto žádost řekl tehdy Ježíš? Z evangelia neplyne jasně, zda došlo k setkání oněch Řeků s Ježíšem. Ježíšův pohled míří mnohem dále. Jádro jeho odpovědi na prosbu oněch lidí zní: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek“ (Jan 12,24). To znamená: nyní už nemá význam více či méně stručný rozhovor s několika málo lidmi, kteří se pak vrátí domů. Jako zrno odumřelé a vzkříšené přijdu naprosto nově a bez ohledu na omezení dané chvíle se setkám se světem i s oněmi Řeky. Zmrtvýchvstáním Ježíš překračuje meze prostoru a času. Jako Vzkříšený je na cestě vstříc nesmírnosti světa a dějin. Ano, jako Vzkříšený jde za Řeky a mluví s nimi, ukazuje se jim tak, že oni - vzdálení - stávají se blízkými a právě v jejich jazyce, v jejich kultuře bude jeho slovo nově neseno dál, nově pochopeno - jeho království přijde. Můžeme tak rozpoznat dvě podstatné charakteristiky tohoto království. První říká, že toto království prochází křížem. Poněvadž se Ježíš dává cele, může jako Zmrtvýchvstalý patřit všem a být přítomný pro všechny. V posvátné eucharistii přijímáme plod zrna, které odumřelo, rozmnožení chlebů, které sahá až na konec světa a do všech dob. Druhá charakteristika říká: jeho království je univerzální. Naplňuje se starodávná naděje Izraele: Davidovo království už nemá žádné hranice. Sahá „od moře k moři“ - jak říká prorok Zachariáš (9,10) - a objímá celý svět. Je to však možné pouze proto, že to není království politické moci, ale zakládá se jedině na svobodném přilnutí k lásce - láskou, která odpovídá na lásku Ježíše Krista, jenž se daroval všem. Myslím, že se musíme učit vždy znovu obě dvě věci: v první řadě univerzalitě, katolicitě. A ta znamená, že nikdo nemůže pokládat za absolutní sebe sama, svou kulturu, svou dobu a svůj svět. Univerzalita zahrnuje tajemství kříže, překonání sebe sama, poslušnost ke společnému slovu Ježíše Krista ve společné církvi. Univerzalita je vždycky překonáním sebe sama, zřeknutím se něčeho osobního. Univerzalita a kříž jdou spolu. Jenom tak se rodí pokoj.

Slovo o odumřelém pšeničném zrnu je trvalou součástí Ježíšovy odpovědi Řekům; je to jeho odpověď. Potom však formuluje základní zákon lidské existence znovu: „Kdo má svůj život rád, ztratí ho kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný“ (Jan 12,25). Ten, kdo chce mít svůj život pro sebe, žít jenom pro sebe, vzít si všechno a využít všechny možnosti, právě ten, život ztrácí. Život se pro něho stane nudným a prázdným. Pouze opuštěním sebe samých, pouze nezištným darováním svého já tobě, jedině svolením k většímu životu, jenž je vlastní Bohu, dostává se i našemu životu rozletu a velikosti. Takto se tento základní princip, stanovený Pánem, nakonec jednoduše ztotožňuje s principem lásky. Láska totiž znamená, že opustíme sami sebe, darujeme se, nechceme sami sebe vlastnit, ale být svobodnými od sebe: nehroutit se sami do sebe - co se mnou bude - ale hledět kupředu, ke druhému - k Bohu a k lidem, které nám On posílá. A tento princip lásky, který definuje pouť člověka, je znovu totožný s tajemstvím kříže, tajemstvím smrti a vzkříšení, s nímž se setkáváme v Kristu. Drazí přátelé, je možná poměrně snadné přijmout to jako základní vizi života. V konkrétní realitě však nejde o to uznávat princip, ale žít jeho pravdu, pravdu kříže a vzkříšení. A proto nestačí jedno velké rozhodnutí. Je zajisté potřebné a podstatné odvážit se jednou velkého zásadního rozhodnutí, odvážit se velkého „ano“, které po nás Pán v určité chvíli našeho života žádá. Velké “„ano“ v rozhodující chvíli našeho života, „ano“ vůči pravdě, před níž nás Pán staví, však musí být potom denně znovu dobýváno v každodenních situacích. Stále znovu musíme opouštět naše já, dávat se k dispozici právě tehdy, když bychom se naopak chtěli svého já držet. Součástí opravdového života je také oběť, odříkání. Kdo slibuje život bez tohoto stále nového darování sebe sama, ten oklamává lidi. Neexistuje vydařený život, jenž by nezahrnoval oběť. Podívám-li se zpětně na svůj osobní život, musím říci, že právě momenty, kdy jsem dal svolení k nějakému odřeknutí, přinesly v mém životě velké a důležité chvíle.

Svatý Jan nakonec zahrnul do svého popisu Pánových slov z Květné neděle, také uzpůsobenou formu Ježíšovy modlitby z Getsemanské zahrady. Je to zejména tvrzení: „Moje duše je rozechvěna“ (12,27). Zde vystupuje Ježíšův strach, který obsáhle popisují ostatní tři evangelisté, strach před silou smrti, před propastí zla, kterou vidí a do níž má sestoupit. Pán trpí našimi úzkostmi spolu s námi, a vede nás skrze tu poslední úzkost až ke světlu. Potom následují u Jana dvě Ježíšovy prosby. První je vyjádřena jen podmíněně: „Co mám říci? Otče, vysvoboď mne z té hodiny?“ (12,27). Jako lidská bytost Ježíš cítí potřebu žádat, aby byl ušetřen hrůzy umučení. I my se můžeme modlit tímto způsobem. I my si můžeme stěžovat před Pánem jako Job, představit mu všechny naše prosby, které se v nás vynořují před nespravedlností světa a před svízelností našeho vlastního já. Před Ním se nemusíme utíkat ke zbožným frázím, do fiktivního světa. Modlit se znamená vždycky také bojovat s Bohem a jako Jakub mu můžeme říci: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš!“ (Gen 32,27). Potom však přichází druhá Ježíšova prosba: „Otče, oslav své jméno!“ (Jan 12,28). U synoptiků zní tato prosba následovně: „Ne má vůle ať se stane, ale tvá“ (Lk 22,42). Sláva Boží, jeho vláda, jeho vůle je nakonec vždy důležitější a pravdivější než moje myšlenky a moje vůle. A to je v naší modlitbě a v našem životě podstatné: pochopit tento spravedlivý řád reality, vnitřně ho přijmout, svěřit se Bohu a věřit, že On činí správnou věc, že jeho vůle je pravda a láska, že má vůle se stane dobrou, pokud se naučím přijímat tento řád. Ježíšův život, smrt a vzkříšení jsou nám zárukou, že můžeme Bohu opravdu důvěřovat. A tak se realizuje jeho království.

Drazí přátelé! Na závěr této liturgie předá mládež ze Sydney Kříž Světového dne mladých svým vrstevníkům ze Španělska. Kříž putuje z jedné strany světa na druhou, od moře k moři. A my jej doprovázíme. Postupujeme spolu s ním vpřed a nacházíme tak svou cestu. Když se dotýkáme kříže, ba neseme-li jej, dotýkáme se tajemství Boha, tajemství Ježíše Krista. Tajemství toho, že Bůh tolik miloval svět - nás - že dal svého jednorozeného Syna za nás (srov. Jan 3,16). Dotýkáme se podivuhodného tajemství lásky Boží, jediné vskutku výkupné pravdy. Dotýkáme se však také základního zákona, konstitutivní normy našeho života, tj. faktu, že nedáme-li svolení kříži, nepůjdeme-li denně ve společenství s Kristem, život se nemůže vydařit. Čím více z lásky k této velké pravdě a velké lásce, z lásky k pravdě a k lásce Boží, můžeme přinášet také nějaký sebezápor, tím větší a bohatší se život stává. Kdo chce uchovat svůj život pro sebe, ztratí ho. Kdo svůj život dává v každodenních malých gestech, která jsou součástí onoho velkého rozhodnutí, ten jej nachází. Toto je náročná pravda, ale také hluboce krásná a osvobozující, a v ní chceme krok za krokem jít cestou Kříže napříč kontinenty. Kéž nám Pán na této cestě žehná! Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie