Vatikán. Papežský kazatel se ve svém třetím postním kázání pro Svatého otce a členy římské kurie zaměřil na téma vedení Duchem svatým podle slov sv. Pavla z listu Římanům (8,14). O. Cantalamessa zdůraznil, že pro svatého Pavla nebyl Duch svatý jenom ?vnitřním učitelem?, nýbrž principem nového života; neomezuje se jen na ukázání toho, co je třeba dělat, ale dává schopnost dělat, co přikazuje. Duch svatý, řekl dále papežský kazatel, mluví skrze svědomí ke každému člověku, věřícímu či nevěřícímu, a volá ho dobrými vnuknutími či vnitřními osvíceními:

?Jsou to pobídky následovat dobro a vyhýbat se zlému, přitažlivosti či náklonnosti srdce, které nemají přirozené vysvětlení, protože směřují často opačným směrem než by chtěla přirozenost. Právě tuto etickou složku lidské osoby někteří dnešní významní vědci a biologové překonali teorií, která spatřuje v lidské bytosti výsledek nahodilého druhového výběru. Pokud je však evoluce řízena pouze bojem o přežití silnějšího, jak si potom vysvětlit čiré skutky altruismu ba dokonce sebeobětování za věc pravdy a spravedlnosti? Boj o přežití tedy není jediným motorem evoluce. To je ? mimochodem - závěr, ke kterému v knize Jazyk Boha dospěl známý biolog Francis Collins, vedoucí týmu, který zmapoval lidský genom.?

O. Cantalamessa pak hovořil o dvou typech svědectví Ducha svatého: vnitřním a vnějším, tedy apoštolském. Je nezbytné ? řekl ? aby tyto dvě dimenze byly jednotné, ?protože jen tak mohou vyústit ve víře?. Pokud se totiž přehlíží vnitřní svědectví, upadá se snadno do přepjatě právnické interpretace a autoritářství; pokud se přehlíží vnější, apoštolská dimenze, upadá se do subjektivismu a fanatismu:

?Pokud je všechno redukováno pouze na osobní, soukromé naslouchání Duchu, otevírá se cesta neodvratného procesu dělení a rozdělování, protože si každý myslí, že je v právu. Samotná rozdělení a množení denominací a sekt, které si často v podstatných bodech vzájemně odporují, dokazují, že není možné, aby ve všech mluvil tentýž Duch pravdy, protože tak by odporoval sám sobě. Tomuto nebezpečí ? jak známo ? je nejvíce vystaven protestantismus, který učinil z ?vnitřního svědectví? Ducha svatého jediné kritérium pravdy, jež stojí proti každému vnějšímu, církevnímu svědectví, které není pouze psaným Slovem. Některé krajní proudy však jdou ještě dál a kladou vnitřní vedení Duchem i proti samotnému Písmu?.

Spolu s rozvojem racionalismu ? řekl dále O.Cantalamessa ? se duch přestává psát s velkým D a je ztotožňován s duchem pouze lidským.

?Musíme ovšem poctivě uznat, že existuje také opačné nebezpečí, totiž absolutizace vnějšího a veřejného svědectví Ducha a opomíjení onoho individuálního, které nastává skrze svědomí osvícené milostí. Jinými slovy, vedení Duchem je pak omezováno pouze na oficiální magisterium církve a je tak ochuzována rozmanitost působení Ducha svatého. Snadno pak v takovém případě převládne pouze lidský, tj. organizační a institucionální prvek, je favorizována pasivita, laici jsou odsouváni stranou a církev je přehnaně klerikalizována.?

Také v tomto případě ? řekl O.Cantalamessa je třeba hledat celek, syntézu, která je kritériem opravdu katolickým, tj. ideální harmonii mezi tím, co Duch praví mně, a tím, co říká církvi v jejím celku a skrze církev pak jednotlivcům.

To byly některé myšlenky z pátečního postního kázání O.Cantalamessy pro Svatého otce a římskou kurii.

(mig)