Převažující skupinou mezi misionáři v Angole jsou Poláci. Právě jejich prostřednictvím můžeme nahlédnout, jak vnímá Středoevropan situaci této rozlehlé africké země na jih od rovníku. Ptala se jich naše polská kolegyně, Beata Zajączkowska:
Před 13 lety přišel pracovat do Angoly, P. Henryk Ślusarczyk, z kongregace verbistů. Byl mimo jiné rektorem semináře v Ndalatando a předsedou diecézní komise pro mládeže. Co ho na misiích čekalo?
?Byla válka. Situace byla těžká, zaminované oblasti, útoky partyzánů a ozbrojených skupin, sociální a ekonomické problémy. Chyběly potraviny, museli jsme pro ně jezdit daleko, do hlavního města. Často se stávalo, že jsme týden nebo dokonce měsíc měli jen rýži nebo fazole a bylo třeba velmi pečlivě všechno rozdělovat, abychom vyšli.
Dalším dost vážným problémem je příprava mládeže v rodině. Angolská rodina není typicky křesťanská nebo katolická. Rodiče jsou často jedné víry, babička jiné, katolíkem je jenom děda a vnuk pak přijde do semináře. Formace v semináři proto nespočívá jen ve výuce filosofie a teologie, ale především se prohlubují základní pravdy víry a zásady křesťanského života. Teprve pak přichází čas na pokročilejší záležitosti.?
Jaká témata jsou podle vás důležitá pro mladé lidi v Angole, kteří vstoupili na cestu přípravy ke kněžství:
?Považuji za velmi důležitou věc, aby každý pastýř ? jak Svatý otec, tak biskup nebo kněz, kterému byli svěřeni nějací věřící ? přicházel k těmto lidem s velkou vírou, nadějí, láskou a dobrotou, ukazoval jim lidskou tvář Ježíše Krista, který přichází a stojí po boku člověka ne proto, aby ho napomínal, ale aby mu pomáhal. To pak probouzí naději, že navzdory všem problémům, se kterými se v Angole setkáváme, existuje cesta kupředu, že život je možné změnit, že se dá žít lépe. Přestože tady každý kleje kudy chodí a rozčiluje se. Navzdory korupci a řadě jiných problémů, je možné být člověkem, který miluje, který odpouští, který stojí po boku druhého, když to potřebuje.?
Angola má za sebou pět století evangelizace. Ale teď, na začátku třetího tisíciletí, se církev potýká s nedostatkem povolání. Proč tomu tak je?
?Důvodů je jako obvykle mnoho. Jedním z důvodů nedostatku povolání, nebo spíš jejich nestálosti, je společensko-ekonomická situace v zemi a výchova v rodině. V obtížné situaci, kdy každý musí bojovat o přežití, zejména ve velkých městech, rodina se samozřejmě zabývá hlavně otázkou, jak přežít, než výchovou. Z toho plyne, že je povolání buď méně, nebo jsou slabší, chybí vytrvalost.
Na druhé straně je tu také stát, který nabízí mladým lidem řadu atraktivních zaměstnání. Diecézní nebo řeholní seminář je jednou z lepších škol, kde lze získat dobré vzdělání, lepší než ve státních školách. Proto se vláda snaží nalákat mladé lidi, zejména z našich seminářů po filosofii, na studium jiných oborů. Stojí o jejich práci ve státních úřadech, protože mají dobré vzdělání a jsou připraveni i z pedagogického hlediska, což je pro práci úředníka důležité.?
Angažuje se církev v péči o stále větší počet narkomanů, o prostitutky nebo děti ulice?
?Ano, na mnoha místech je to vidět. Církev především ve velkých městech pečuje o tzv. děti ulice. Kdysi to byli váleční sirotci, kteří přišli o rodiče během občanské války. Dneska jsou dětmi ulice ty, na jejichž obživu rodiče nemají nebo děti obviněné z čarování. Musí utíkat z domu, protože by je mohli zabít. Církev se o tyhle děti stará. My jako verbisti máme v Luandě jedno z největších středisek pro děti ulice. Kromě toho pořádáme různé preventivní programy proti AIDS. Podporujeme také mládež na základních a středních školách. Stále častěji také pomáháme dětem a mládeži v poznávání vlastních dějin a tradic. Organizujeme dokonce kurzy v místních jazycích.?
- říká misionář, P. Henryk Ślusarczyk.
Přes 20 let pracuje v Angole také další polský misionář z kongregace verbistů, P. Krzysztof Ziarnowski. Také jeho se Beata Zajączkowska ptala na jeho dnešní priority v misijní práci:
?Pro mě osobně je jedním z hlavních vyzvání typická evangelizace: hlásání evangelia od základu skrze dobrou katechezi a rozšiřování vlivu misie na ty oblasti, kde je kvůli centralizaci působení církve velmi slabé. Je třeba věnovat se víc vnitrozemí, oblastem mimo města jako je Luanda a další. Mnoho se mluví o práci ve školách, o zakládání univerzit (máme dokonce katolickou univerzitu), ale je nutné zaměřit se na prosté lidi, protože by se mohlo stát, že budeme mít elitu, ale ostatní z církve odejdou.
Kromě toho je tu velký tlak ze strany sekt. Problém je, že nabízejí lidem to, co chtějí slyšet. Církev si klade za cíl hlásat evangelium a uchovat Kristovo poselství. V sektách je to různé. Jde jim o to, aby získaly nové členy a počínají si tedy tak, aby našly přívržence.?
Jak moc vám v práci pomáhají katecheté?
?To spíš my jsme pomocníky katechetů. Katecheta je základem evangelizace Angoly, protože kněží je málo. Kromě toho myslím, že jsme si nepříliš dobře vytkli cíle evangelizace. Misionáři se příliš často přemísťují z jedné misie na druhou. Často se dobře nenaučí místní jazyk, protože vědí, že v té či oné lokalitě bude jen dva tři roky a pak půjde zase jinam, kde ten jazyk nebude potřeba. To je jeden z problémů zdejší evangelizace.?
Co je nadějí církve v Angole?
?Víra sama, život lidí, kteří přicházejí do kostela a chtějí se modlit. Je tady například velmi vysoká účast na mších ve všední den. Lidé přicházejí do kostela rádi. To vzbuzuje naději, protože i když třeba nemohou všechno plně chápat, už sama touha a přítomnost v kostele je pokrokem. Kdysi jsme měli malý kostel, asi třetinu dnešního, který zel prázdnotou. Po vybudování nového kostela jsme si říkali, že bude příliš velký. A ukazuje se, že ne. V neděli je úplně plný. V oblastech, kde pracujeme, přistupuje mnoho lidí ke svátostem, víc než na jiných misiích. Například tam, kde jsem byl dříve, na severu, jsme měli svátost manželství tak jednou za dva roky, tady bylo jen v posledním roce uzavřeno 20 svátostných sňatků, je to tedy nesrovnatelné. To jsou věci, které povzbuzují a dávají naději.?
- říká misionář z Qualy a Caculamy v Angole, P. Krzysztof Ziarnowski, verbista.
Přeložila Johana Bronková