Vážený pane prezidente republiky,
vážení představitelé veřejného života a vojenských i církevních institucí,
drazí bratři a sestry v Kristu,
všichni angolští přátelé!
Ve chvíli svého odjezdu bych ve Vaší přítomnosti, pane prezidente, rád vyjádřil své vřelé uznání a vděčnost jak za zdvořilé přijetí, které jste mi připravil, tak za přijatá opatření, která usnadnila průběh různých setkání, jichž jsem měl to potěšení se účastnit. Představitelům veřejného života, armádním velitelům i pastýřům a představeným církevních komunit a institucí, které se do zmíněných setkání zapojily, chci co nejsrdečněji poděkovat za veškerou laskavost, projevenou mi během těchto dnů, které jsem mezi vámi mohl strávit. Slova vděčnosti patří též pracovníkům sdělovacích prostředků, příslušníkům bezpečnostních složek a všem dobrovolníkům, kteří velkoryse, účinně a s taktem přispívali ke zdárnému průběhu mé návštěvy.
Děkuji Bohu, že jsem zde nalezl církev živou a plnou nadšení navzdory všem těžkostem, církev, která dokáže vzít na sebe kříž svůj i kříže druhých a vydávat tak přede všemi svědectví o spásonosné moci evangelního poselství. Nadále hlásá, že přišel čas naděje, nasazuje se za šíření míru a vybízí ke konání bratrské lásky, která se umí otevřít, aby přijala druhé s respektem k jejich idejím a citům. Nastala hodina rozloučení a návratu do Říma. Jsem zarmoucen, že vás musím opustit, ale šťasten, že jsem poznal lid odvážný a rozhodnutý začínat znovu. Navzdory problémům a překážkám se angolský lid snaží budovat svoji budoucnost a kráčet přitom po cestách odpuštění, spravedlnosti a solidarity.
Dovolím si zde vznést poslední výzvu. Chtěl bych se přimluvit za to, aby se spravedlivé uskutečnění základních tužeb nejchudšího obyvatelstva stalo hlavní starostí těch, kteří zastávají veřejné funkce, poněvadž jejich úmyslem, jak jsem si jist, je plnit svěřené poslání nikoli kvůli sobě samým, ale pro dobro všech. Naše srdce nemůže být klidné, dokud naši bratři trpí nedostatkem potravin, práce, bydlení nebo jiných základních dober. K tomu, abychom svým bratřím ve společném lidství mohli dát konečnou odpověď, je především nutné se vyrovnat s otázkou budování solidarity mezi generacemi i mezi národy a kontinenty, aby se tak přispívalo ke stále spravedlivějšímu rozdělování pozemských zdrojů mezi všemi lidmi.
Z Luandy pozvedám svůj zrak na celou Afriku a zvu na setkání letos v říjnu do Vatikánu, kde se shromáždíme na druhém zvláštním zasedání biskupské synody pro tento kontinent, kde nalezlo útulek vtělené slovo. Prosím Hospodina, aby dal pocítit svou ochranu a pomoc množství uprchlíků a těch, kteří byli vyhnáni ze svých zemí a nyní čekají na návrat. Bůh jim z nebe opakuje: ?I kdyby matka na tebe zapomněla, já nikdy nezapomenu? (srov. Iz 49,15). Bůh vás miluje jako syny a dcery a ve dne v noci bdí nad vašimi životy, nad vašimi námahami a tužbami.
Drazí bratři a sestry, afričtí přátelé, drazí Angolané, odvahu! Neúnavně se snažte rozvíjet mír, konejte gesta odpuštění a přičiňte se o národní smíření, aby už nikdy násilí nepřevládlo nad dialogem, strach a malomyslnost nad důvěrou, zášť nad bratrskou láskou. A to bude možné, pokud se vzájemně přijmete jako děti jednoho a téhož nebeského Otce. Bůh žehnej Angole! Bůh žehnej každému z jejích synů a dcer! Žehnej přítomnosti i budoucnosti tohoto milovaného národa. Sbohem!
Přeložil P. Milan Glaser, SJ
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
