Nový portál Vatikánského rozhlasu

„V Evropě skončily zlaté časy. Skončila se pohádka o trvalém a bezplatném pokroku. Pohádka o globalizaci, rohu hojnosti 21.století; pohádka, která se tak pěkně poslouchala. Nyní přichází doba železná“ - těmito slovy začíná kniha italského profesora Giulia Tremontiho, současného ministra financí, nazvaná Strach a naděje, která je v Itálii bestsellerem (La paura e la speranza, Mondadori, 2008). Možná proto, že její autor napsal tato slova ještě dávno před tím než propukla finanční a ekonomická krize. Tremonti byl totiž jedním z mála, který ji nejen předpověděl, ale zároveň i hledal její řešení, počínaje přesným popisem stavu věcí, jeho příčin a účinků, které se postupně naplňují.

Hlavní příčinou je podle Tremontiho tržní ideologie. Trh, o kterém se věří, že všechno může, všechno ví a všechno zařídí. Tato „zběsilá ideologie pokroku“ se začala rodit spolu s pádem berlínské zdi roku 1989. Autor je dalek toho, aby hledal nějaký globální komplot, který vše vysvětlí. Ukazuje však, jak se okouzlení dějinnou nutností, jejíž nositelkou byla revoluce, vedená komunistickou stranou, přeneslo na opojení trhem, jehož globalizace má být zárukou blahobytu. Tento ideologický kreativní proces byl odstartován v Marrakech 15.dubna roku 1994 dohodou Světové obchodní organizace o volném světovém obchodním trhu. Komunistická utopie byla nahrazena tržní utopií. Nejprve v ekonomii a pak ve společnosti začala produkce nového postmoderního člověka. Bytosti, která nejen konzumuje, aby existovala, ale která existuje proto, aby konzumovala; subjektu, který myslí, jak konzumuje, a konzumuje, jak myslí; staré civilizační a morální symboly byly nahrazeny tzv. komerčními ikonami. Jeansy a boty jsou jako uniforma a uniforma je náhražkou duše, pro niž se turistika stává vrcholným lidským dobrodružstvím, pop music je nástrojem spiritualizace a diskotéky provizorní náhražkou společenství... Vzniká tak člověk jednotného střihu, který není jenom ideální formou v rámci masového konzumismu, pěstovaného ve světovém měřítku, ale stává se „normou člověka“, jak si jej poprvé idealizoval komunismus. Mezi konzumismem a komunismem došlo k triumfální fůzi, sloučení, které ústí do nového materialismu, píše Tremonti.

„Modernost se nyní zakládá na trhu, ochránce spotřebitele stává se novým tribunem lidu, supermarket je místem společenského dění, banky jsou veleradou demokracie, elity se stávají opěrným bodem identifikace pro lid, který nahrazují pod záminkou, že jej reprezentují. Teritorium je ovládáno novými symboly, novými ikonami, novými totemy trhu“ (str. 36). Komunismus jako prostředek kontroly výrobních prostředků tedy neskončil, ale transformoval se na prostředek kontroly produktů a vzápětí i jejich spotřebitelů. Komunismus tak předal konzumismu mocenský kodex nezbytný při jeho šíření ve světovém měřítku.

Jistě ne všechno bylo plánováno. Mnohé se vyvinulo postupně a kombinací různých lidí a idejí v proměnlivém závodišti vizionářů a spekulantů, kteří si nechají říkat filantrop, průmyslníků a obchodníků, bankéřů a guvernérů centrálních bank, kteří se konečně stali hlavními herci na scéně, a liberálních či postkomunistických politiků. Všechno se sbíhá v pantheonu nového světového obchodního ritu - Světové obchodní organizace. Jediný trh, jediný omyl.

Nikdy v dějinách lidstva nedošlo k politickému procesu takového dosahu jako ten, který aktivovala Světová obchodní organizace, když otevřela svět pro trh s tak ráznou a povrchní uspěchaností. Roku 1994 se (takřka) všichni domnívali, byť z různých důvodů, že globalizace bude přese všechno a navždy jen pozitivní, (takřka) všichni ignorovali reálné dimenze nového ekonomického a sociálního zeměpisu, který tím vznikl. „Čarodějní učňové ze Světové obchodní organizace otevřeli naráz Pandořinu skříňku. A jakoby tu zazněla slova z Komunistického manifestu Marxe a Engelse: ..čaroděj už nemůže vládnout podzemním mocnostem, které vyvolal...“ (str. 37).

Evropa byla v této souvislosti nejen spoluzakladatelem Světové obchodní organizace, ale také jejím ideologickým inkubátorem. Evropa se stala kněžkou i zelótem jednotného světového trhu a tím tvůrcem a zároveň obětí svého vlastního osudu. Bylo jednoduše bláznovstvím, říká Tremonti, myslet si, že vytvořený světový trh se bude vyvíjet lineárně, aniž by docházelo k enormním ekonomickým a sociálním nerovnostem jak v zemích, které k tomuto trhu přistupují, tak v zemích, které jej uvedly do pohybu. Právě v kolébce Světové obchodní organizace tak vznikl přízrak chudoby, který nyní začal obcházet celým světem, Evropu nevyjímaje. Během posledních sedmi let stoupl státní dluh USA z 5600 miliard na 9000 miliard dolarů a Čína dnes prostřednictvím finančního trhu vlastní v dluhopisech takřka jeho polovinu. Dolar jako měnová rezerva stává se postupně měnovým dluhem.

V Evropě - píše Tremonti - je situace ještě složitější. Evropa, postavená na trhu a zrozená trhem - mýtickým společným evropským trhem - dnes čelí nebezpečí právě v důsledku trhu a hrozí jí, že trh bude počátkem nejen jejího vzniku, ale také jejího zániku. Evropa je totiž jedinou oblastí světa, v níž se věří, že trh může nahrazovat politiku, čímž směšuje a zaměňuje příležitost za osudovost. Evropa se domnívala, že trh může být její jedinou politikou. Vytvořili jsme společný evropský trh, ale nepochopili jsme, že ve světě není jenom jeden trh a že ve světě neexistuje jenom trh. Svět nemá jen jednu dimenzi, tu evropskou. Trh, naše dominantní ideologie není vším, neví všechno a nezařídí všechno. Jednotný evropský trh, prostoupený osvícenými ekologickými a jinými předpisy, stává se kořistí trhu asijského, založeného na otrocké práci a absenci předpisů komplikujících produkci. Levná pracovní síla na Východě automaticky láká Západní kapitál, což tlačí mzdy dolů a ceny nahoru. Z Evropy, bývalé koloniální mocnosti, se z ekonomického hlediska postupně stává kolonie asijská, rozumějme čínská, nemluvě o hledisku demografickém, které spolu a v důsledku imigirace skrývá riziko nemenšího významu.

Evropa, která se dosud topí v nudě nad vlastní osvícenou dokonalostí, může být v budoucnosti ne tak vzdálené vystavena krutému vystřízlivění, až branami, které otevřela, vstoupí dovnitř nezvaný přízrak chudoby a promění ji na pouhé zeměpisné území.

Stav unie, Evropské unie není dobrý. Přízrak chudoby - říká Tremonti - však v Evropě můžeme zastavit právě proto, že my sami jsme autory idejí, které ho vytvořily. Tržní ideologie, jež je fanatickým znásilněním světa ekonomickým libertinismem, vírou, na kterou se v posledních letech mnozí obrátili, má svého předka, kterým je osvícenství (str.8). Tržní ideologie už sice není založena na abstraktních idejích, ale na konkrétních zájmech a touhách, a o to je dravější. Je kombinací nového sociálního inženýrství a dementní iluze, že svět, který přijde, musí být nutně šťastný a vždy stále jenom šťastnější.

Této iluzi je třeba učinit přítrž. Klíčová slova politiky, která v Evropě bolestně chybí a která se musí postavit vládnoucí rozkladné či nepolitické politice relativismu, jsou podle Tremontiho následující: hodnoty, rodina a identita, které tvoří jediný celek, a potom autorita, řád, odpovědnost a federalismus (str.87). To jsou klíčová slova politiky, která je nezbytná, přičemž vůbec nejde o to, zda bude levicová či pravicová. Nezbývá totiž mnoho času. Je zapotřebí vize, která na rozdíl od ideologie trhu nedémonizuje stát a veřejnou dimenzi (str. 82). A v tom nemůže nemít pozitivní roli náboženství. Může totiž do našeho politického systému vnést spiritualitu, kterou mezitím ztratil, a poskytnout nám možnost žít také v politických institucích „naději“, založenou na pravdě, která jediná osvobozuje.