Aktuální ekonomická krize je spíše přirovnatelná k nemoci než k nějakému poranění. Choroba může být totiž mnohem vážnější než poranění a aby mohla být léčena, musí být správně diagnostikována. Jinak hrozí nebezpečí, že bude použita nevhodná terapie, která způsobí ještě větší škody. Uveďme jen jeden příklad. Na velkou, také ekonomickou krizi, která postihla Německo po první světové válce, se odpovědělo rozvojem zbrojního průmyslu, což vedlo k obnovení zaměstnanosti. Válka a děsivé tragédie, které z toho vyplynuly, přinesly miliony obětí. Tehdejší situace vedla k určitým ekonomickým rozhodnutím. Dnes však stačí zkušenost a zdravý rozum.
Omyly, které roku 1929 ? právě před 80 lety ? uvedly do krize Spojené státy americké, byly vyvolány nejistotami deflační politiky (tzn. stahováním bankovek nesměnitelných za zlato z peněžního oběhu) a redukováním kupní síly při enormní nevyužité produktivitě, vyjádřené značně nadneseným hrubým domácím produktem, stejně jako je tomu dnes. Krize by záhy byla vyřešena, kdyby se okamžitě podpořila produktivita a zaměstnanost. Dnes je situace prakticky stejná a naše nadměrná produktivita může být využita potenciální poptávkou chudých zemí, kterým by to pomohlo se rozvinout a přispět tak ke všeobecnému ozdravění.
Krize z roku 1929 byla evidentně jiná než ta dnešní, ale některé prvky s ní má společné. Přestože mají odlišný původ, obě se prohlubují podněcováním ke spotřebě na dluh, což vytváří fiktivní růst hrubého domácího produktu a obě umožňovaly spekulovat s tímto růstem na burze; obě pak vyvolaly expanzi úvěrů s nízkým úrokem a nadměrnou produktivitu. Ve srovnání s rokem 1929 je však dnešní nadměrná produktivita mnohem větší ? stačí se podívat na některé asijské země ? a v některých případech s minimálními náklady. Účet, jež je nyní třeba zaplatit, je tedy mnohem vyšší. Krize se proto může, ba dokonce musí řešit tím, že budou zapojeny a dotovány ty nejchudší ekonomiky.
Pokusy o řešení krize, který byly podniknuty mezi lety 1929 až 1933 americkým prezidentem Hooverem, selhaly, protože byly aplikovány nepřesvědčivě a protikladně (veřejné práce byly stimulovány ve snaze vyhnout se rozpočtovému deficitu). Prezident Roosevelt to však svým novým balíčkem (New deal) dokázal, protože rázně aplikoval nezbytné a - jak se ukázalo ? také odpovídající zásahy státu do ekonomiky (stimulace veřejných výdajů, plánování výroby, stabilizace mezd, znemožnění spekulací). Musel dále uskutečňovat soběstačnou a protekcionistickou ekonomickou politiku a především devalvovat dolar za účelem kontroly dovozu a deficitu. Špatně provedená diagnóza v první fázi krize v roce 1929 měla důsledky, kterým je třeba se dnes vyhnout za každou cenu. Produktivita se tehdy snížila o 50%, zaměstnanost o 30%. Byli propouštěni dokonce i požárníci, policisté, učitelé. Úrokové sazby byly prakticky nulové (od 5 do 0,6%) a úspory byly v letech 1929 až 1933 redukovány skoro o 80%. Mzdy se snížili přibližně o 50%, cyklická spotřeba o 40%. V důsledku tohot se také dobročinná činnost snížila přibližně o 35%.
Dnešní ekonomická a finanční krize bohatých zemí, přirovnatelná právě k nakažlivé chorobě, může a musí být diagnostikována hned, aby se našla vhodná terapie. Kdyby totiž byly nakaženy chudé země, nebyly by schopny takovouto pohromu unést. Právě v těchto zemích však spočívá naděje na úspěšnou terapii.
Z italského vydání deníku Osservatore Romano, 1.1.2009
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
