Nový portál Vatikánského rozhlasu

24. Poznatky získané v posledních letech otevřely nové perspektivy regenerační medicíny a terapii nemocí na genetické bázi. Velký zájem vzbudil zejména výzkum embryonálních kmenových buněk a možných budoucích terapeutických aplikací, které nicméně dosud nevedly k žádným hmatatelným výsledkům, na rozdíl od výzkumu dospělých kmenových buněk. Od chvíle, kdy se někteří začali domnívat, že případné terapeutické cíle, dosažitelné za pomoci embryonálních kmenových buněk, mohou ospravedlnit různé formy manipulace a destrukce lidských embryí, vynořil se na poli genové terapie, klonování a použití kmenových buněk soubor otázek, jejichž zodpovězení vyžaduje pozorné morální rozlišování.

Genová terapie
25. Termínem genová terapie se běžně míní aplikace technik genetického inženýrství na člověku za terapeutickým účelem, totiž s cílem léčit choroby na genetickém základě, i když nedávno došlo k pokusu aplikovat genovou terapii v souvislosti s nemocemi, které nejsou dědičné, zejména, pokud se týče rakoviny.
Teoreticky lze aplikovat genovou terapii na dvou úrovních: na tělních buňkách a zárodečných buňkách. Somatická genová terapie nabízí eliminaci nebo redukci genetických vad, vyskytujících se na úrovni tělních či somatických buněk, to znamená buněk, které nejsou reprodukční a ze kterých jsou složeny tkáně a tělesné orgány. V tomto případě je o zákroky, jež směřující do určitých buněčných oblastí a mají účinky, jež se týkají dotyčného jedince. Naproti tomu zárodečná genová terapie usiluje o korekci genetických vad přítomných v zárodečných buňkách tak, aby terapeutické účinky, dosažené na dotyčné osobě, byly předány jeho případnému potomstvu. Tyto zásahy genové terapie, ať somatické či zárodečné, mohou být uskutečněny na plodu před narozením a pak se mluví o genové terapii in utero anebo po narození na dítěti či dospělém.

26. Morální hodnocení vyžaduje vzít do úvahy tyto distinkce. Zásahy do tělních buněk za terapeutickým účelem jsou v principu morálně dovoleny. Takovéto zásahy mají za cíl dosáhnout normální genetickou konfiguraci dotyčné osoby anebo zamezit poškozením, jež vyplývají z výskytu genetických anomálií nebo jiných souvisejících poruch. Vzhledem k tomu, že genová terapie může obnášet značná rizika pro pacienta, je třeba dodržet všeobecný deontologický princip, podle něhož je k uskutečnění terapeutického zákroku nutné předem zajistit, aby zdraví nebo fyzická integrita dotyčné osoby nebyly vystaveny rizikům, jež by byla nadměrná nebo neúměrná vzhledem k závažnosti poruchy, která má být léčena. Vyžaduje se také informovaný souhlas pacienta nebo jeho zákonného zástupce.
Odlišné je morální hodnocení zárodečné genové terapie. Jakákoli genetická modifikace zavedená do zárodečných buněk dotyčného jedince by byla předávána jeho eventuálnímu potomstvu. Poněvadž rizika spojená s každou genetickou manipulací jsou značná a ještě málo kontrolovatelná, není za současného stavu bádání morálně přípustné jednat tak, aby se vzniklé potenciální škody přenesly na potomstvo. K hypotetické aplikaci genové terapie na embryu je pak zapotřebí dodat, že její uskutečnění vyžaduje použití technického kontextu oplodnění in vitro, čímž se vystavuje veškerým etickým námitkám, které se týkají těchto procedur. Z těchto důvodů je třeba potvrdit, že za současné situace je zárodečná genová terapie ve všech jejích formách morálně nedovolená.

27. Zvláštní úvahu si zasluhuje hypotéza aplikací genetického inženýrství za účelem jiným než terapeutickým. Někteří došli k představě, že je možné používat techniky genetického inženýrství k realizaci manipulací s domnělým cílem vylepšit a zdokonalit genetickou výbavu. V některých těchto návrzích se projevuje určitý druh neuspokojení nebo dokonce odmítnutí hodnoty lidské bytosti jako omezeného tvora a osoby. Ponecháme-li stranou technické obtíže realizace a všechna s tím spojená skutečná i potenciální rizika, vynořuje se především fakt, že tyto manipulace favorizují eugenickou mentalitu a zavádějí nepřímé sociální cejchování těch, kteří postrádají výjimečné nadání, a zdůrazňují talenty ceněné určitými kulturami a společnostmi, které samy o sobě nepředstavují lidské specifikum. To protiřečí základní pravdě o rovnosti všech lidských bytostí, která se vyjadřuje principem spravedlnosti, jehož znásilnění by dlouhodobě vedlo k ohrožení pokojného soužití mezi jednotlivci. Kromě toho je třeba se ptát, kdo by směl určovat, jaké modifikace lze považovat za pozitivní a jaké nikoliv, nebo jaké by měly být meze individuálních žádostí o domnělé vylepšení, protože by nebylo konkrétně možné vyslyšet přání každého jednotlivého člověka. Jakákoli odpověď na tyto otázky by se v každé případě odvozovala z libovolných a sporných kritérií. To všechno vede k závěru, že takováto perspektiva zásahů by dříve či později vedla k poškození obecného dobra a favorizovala by vůli některých nad svobodou ostatních. Nakonec stojí za zmínku, že pokus vytvořit nový typ člověka, odkazuje na určitou ideologickou dimenzi, podle níž si člověk nárokuje stanout na místě Stvořitele.
Církev svým tvrzením o etické nepřijatelnosti zásahů tohoto typu, které v sobě zahrnují nespravedlivou nadvládu člověka nad člověkem, poukazuje také na nezbytnost vrátit se k perspektivě péče o lidské osoby a výchovy k přijímání lidského života v jeho konkrétním historickém vymezení.

Klonování člověka
28. Klonováním člověka se rozumí asexuální a bezpohlavní reprodukce celého lidského organismu za účelem vytvoření jedné nebo více ?kopií?, jež by byly z genetického hlediska podstatně identické s jedním rodičem[47].
Klonování se navrhuje s dvojím základním cílem: reprodukčním, tzn. aby se dosáhlo narození klonovaného dítěte nebo terapeutickým či výzkumným. Reprodukční klonování by teoreticky mělo být s to uspokojit některé zvláštní požadavky, jako např. kontrolu lidské evoluce, selekci lidských bytostí s vyššími kvalitami, výběr pohlaví dítěte, produkci dítěte, které by bylo ?kopií? jiného, produkci dítěte páru, který je postižen takovými formami sterility, jež neumožňují užít jiné cesty. Naproti tomu terapeutická klonace se navrhuje jako nástroj produkce embryonálních kmenových buněk s předem určenou genetickou výbavou za účelem překonání problému nepřijetí (imunologické nekompaktibility); pojí se tedy s tematikou užívání kmenových buněk. Pokusy s klonováním vyvolaly velké znepokojení na celém světě. Různé organizace na národní i mezinárodní úrovni hodnotily klonování člověka záporně a drtivá většina zemí jej zakázala.
Klonování člověka je vnitřně nedovolené, poněvadž žene do krajnosti etickou nepřípustnost technik umělého oplodnění a má za cíl dát zrod nové lidské bytosti bez spojení s aktem vzájemného obdarování manželů a ještě radikálněji bez jakéhokoli vztahu k sexualitě. Tato okolnost vede ke zneužívání a manipulacím, které závažně poškozují lidskou důstojnost[48].

29. V případě, že by klonování mělo reprodukční účel, ukládala by se klonovanému subjektu předem určená genetická výbava, čímž by ho fakticky podrobila jakési formě biologického otroctví, z něhož by se stěží mohl vymanit. Fakt, že si nějaký člověk osobuje právo svévolně určovat genetické vlastnosti jinému člověku, představuje závažnou urážku lidské důstojnosti a základní rovnosti mezi lidmi.
Etické námitky vznesené z mnoha stran proti terapeutickému klonování a proti užívání lidských embryí vytvořených in vitro vedly některé vědce k předložení nových technik, které jsou představovány jako schopné vyprodukovat kmenové buňky embryonálního typu, aniž by to předpokládalo zničení skutečných lidských embryí[49]. Tyto návrhy vzbudily nemálo vědeckých a etických otázek, týkajících se zejména ontologického statutu takto obdrženého ?produktu?. Dokud tyto pochybnosti nebudou objasněny, je třeba se přidržet tvrzení encykliky Evangelium vitae: ?z morálního hlediska je to tak významné, že už pouhá pravděpodobnost přítomnosti existence člověka naprosto zakazuje veškeré činnosti směřující k tomu, aby byl lidský zárodek usmrcen?[50] .

Terapeutické užití kmenových buněk
31. Kmenové buňky jsou nerozlišené buňky, které mají dvě základní vlastnosti: a) prodlouženou schopnost rozmožovat se bez diferenciace; b) schopnost dát vznik přechodným mateřským buňkám, z nichž vznikají vysoce diferenciované buňky, např. nervové, svalové, krevní.
Jakmile se experimentálně zjistilo, že kmenové buňky, jsou-li transplantovány do poškozené tkáně, inklinují k replikaci buněk a regeneraci dané tkáně, otevřely se nové perspektivy regenerativní medicíny, která vzbudila velký zájem mezi badateli na celém světě.
Zdroje kmenových buněk, které byly v člověku až doposud nalezeny, jsou: embryo v prvních stadiích svého vývoje, plod, krev z pupeční šňůry, různé tkáně dospělého (kostní dřeň, pupeční šňůra, mozek, ..., atd.) a plodová voda. Z počátku se bádání soustředilo na embryonální kmenové buňky, poněvadž se mělo za to, že pouze ony mají velkou schopnost množení a diferenciace. Četné studie však dokazují, že také dospělé kmenové buňky vykazují všestrannost. Třebaže tyto buňky patrně nemají tutéž schopnost obnovy a tutéž plasticitu jako kmenové buňky embryonálního původu, studie a experimenty na vysoké vědecké úrovni naznačují, že tyto buňky ve srovnání s těmi embryonálními slibují lepší výsledky. Terapeutické postupy praktikované v současné době předpokládají využívání dospělých kmenových buněk a v tomto ohledu byly zahájeny mnohé výzkumy, které otevírají nové a slibné horizonty.

32. Etické hodnocení vyžaduje brát v úvahu jak metody odebírání kmenových buněk, tak i rizika jeho klinického či experimentálního užívání.
Pokud jde o metody používané při odebírání kmenových buněk, je třeba o nich uvažovat ve vztahu k jejich vzniku. Je třeba pokládat za dovolené ty metodiky, které nezpůsobují velké poškození tomu, komu jsou kmenové buňky odebírány. Tyto podmínky jsou splněny zpravidla tehdy, dochází-li k odběru: a) z tkání dospělého organismu; b) z krve pupeční šňůry v okamžiku porodu; c) z tkání plodů, které zemřely přirozeně. Odebírání kmenových buněk z lidských embryí je naopak nevyhnutelnou příčinou jejich zničení a v důsledku toho je zásadně nedovolené. V tomto případě ?výzkum - bez ohledu na výsledky terapeutického použití ? nestojí ve službách lidstvu. Jde totiž cestou ničení lidských životů, které mají stejnou důstojnost jako jiní lidští jedinci a samotní badatelé. Sama historie v minulosti odsoudila a v budoucnu odsoudí takovou vědu nejen proto, že je zbavena světla Božího, ale také proto, že postrádá lidství?[51].
Použití embryonálních kmenových buněk nebo diferencovaných buněk z nich vzatých či eventuálně poskytnutých jinými badateli po zničení embryí nebo dostupných na trhu představuje vážné problémy z hlediska spolupráce se zlem a pohoršení[52].
Pokud jde o klinické užití kmenových buněk obdržených dovolenými postupy, nejsou tu morální námitky. Je třeba však respektovat společná kritéria medicínské deontologie. Je třeba postupovat v tomto ohledu s velkou důkladností a rozvážností, redukovat tak na minimum eventuální rizika pro pacienty, favorizovat vědeckou diskusi a podávat úplné informace široké veřejnosti.
Je třeba dát impuls a podporu výzkumu za použití dospělých kmenových buněk, poněvadž s sebou nenese etické problémy[53].

Pokusy o hybridizaci
33. Nedávno byly použity ovocyty živočichů na přeprogramování jáder somatických lidských buněk, všeobecně označovaném jako hybridní klonování, za účelem odběru embryonálních kmenových buněk z výsledných embryí bez použití lidských ovocytů.
Z etického hlediska jsou tyto procedury urážkou důstojnosti lidské bytosti v důsledku mísení lidských a zvířecích genetických elementů, schopných zrušit specifickou identitu člověka. Eventuální použití kmenových buněk, vyjmutých z těchto embryí, by s sebou navíc neslo dodatečná dosud zcela neznámá zdravotní rizika, vyplývající z přítomnosti zvířecího genetického materiálu v jejich cytoplasmě. Vystavovat lidskou bytost vědomě těmto rizikům je morálně a deontologicky nepřípustné.

Užití lidského ?biologického materiálu? nedovoleného původu
34. K vědeckému bádání a produkci vakcín nebo další produktů bývají někdy používány buněčné složky, které jsou výsledkem nedovoleného zásahu proti životu nebo fyzické integritě lidské bytosti. Spojení s nesprávným jednáním může být přímé či nepřímé, vzhledem k tomu, že jde většinou o buňky, které se snadno a ve velkém množství reprodukují. Tento ?materiál? bývá někdy k dispozici na trhu, někdy je distribuován bezplatně do výzkumných středisek státními organizacemi, které to ze zákona mají za úkol. To všechno vytváří různé etické problémy, pokud jde o spolupráci se zlem a pohoršení. Kromě toho je vhodné vyslovit všeobecné principy, z nichž mohou odborníci spravným svědomím vyvodit hodnocení a vyřešit situace, v nichž by se případně mohli ocitnout při své profesionální činnosti.
Za zmínku také stojí, že samotné morální hodnocení interrupce ?je třeba vztáhnout také na nové formy útoků na lidská embrya, která jakkoli sledují dobrý úmysl, přece mají nutně za následek zabití. Máme zde na mysli pokusy na embryích, které jsou v některých státech zákonem povoleny... používání lidských embryí a plodů jako předmětů vědeckého zkoumání je zločinným porušením jejich důstojnosti jakožto lidí, kteří mají právo na stejnou úctu, jaká náleží každému již narozenému dítěti a každé lidské osobě?[54]. Tyto formy experimentování představují vždycky závažný morální přestupek[55].

35. Odlišná skutková podstata nastává, když badatelé používají ?biologický materiál? nedovoleného původu, který byl vyprodukován mimo jejich vlastní výzkumné středisko nebo je dostupný na trhu. Instrukce Donum vitae formulovala všeobecný princip, který má být v těchto případech dodržován: ?Mrtvá embrya a plody, potracené úmyslně nebo neúmyslně, je třeba respektovat stejně jako tělesné ostatky jiných bytostí. Zvláště je zakázáno je mrzačit nebo pitvat, pokud nebyla s jistotou konstatována smrt nebo chybí předchozí souhlas rodičů či matky. Kromě toho je třeba vždy dodržovat morální požadavek, který vylučuje jakoukoliv spoluúčast na umělém potratu a nebezpečí pohoršení?[56].
V této souvislosti je ?nedostatečné kritérium formulované některými etickými komisemi, totiž tvrzení, že by bylo eticky dovolené použití ?biologického materiálu? nedovoleného původu, jen když existuje jasné oddělení těch, kteří embrya produkují, zamrazují a zabíjejí, od badatelů, kteří provádějí vědecké experimenty. Kritérium nezávislosti nestačí, aby se vyhnul protiřečení ten, kdo tvrdí, že neschvaluje nesprávnost, které se dopustil jiný, ale zároveň přijímá pro vlastní práci ?biologický materiál?, který druzí obdrželi prostřednictvím nesprávného jednání. Je-li nedovolené jednání připouštěno zákony, které regulují zdravotnický a vědecký systém, je zapotřebí zaujmout odstup od neblahých aspektů takovéhoto systému, aby tak nevzniknul dojem nějaké tiché tolerance či akceptace závažně nesprávného jednání[57]. Vede to totiž ke zvětšování lhostejnosti, ne-li souhlasu, s nímž se na toto jednání nahlíží v některých lékařských a politických kruzích.
Někdy se namítá, že předešlé úvahy údajně naznačují, že badatelé s dobrým svědomím by měli mít povinnost aktivně se postavit proti veškerému nedovolenému jednání na poli lékařství a tím přehnaně rozšiřovat svou etickou odpovědnost. Povinnost vyhnout se spolupráci se zlem a pohrošení se ve skutečnosti týká jejich řádné odborné činnosti, kterou mají konat správně a jejím prostřednictvím tak dosvědčovat hodnotu života a odporovat i závažně nesprávným zákonům. Je tedy třeba upřesnit, že povinnost odmítat onen ?biologický materiál?, i když nedochází k nějakému pozdějšímu spojení těchto badatelů s postupy techniků umělého oplodnění nebo s těmi, kteří se dopouštějí interrupcí, a bez předchozí dohody s centry umělého oplodňování, vyplývá z povinnosti oddělit se ve výkonu vlastní badatelské činnosti od závažně nesprávného legislativního rámce a jasně stvrdit hodnotu lidského života. Proto je výše zmíněné kritérium nezávislosti nezbytné, ale může být eticky nedostatečné.
Přirozeně, že uvnitř tohoto všeobecného rámce existují diferencované odpovědnosti a vážné důvody by mohly být morálně přiměřené pro ospravedlnění použití zmíněného ?biologického materiálu?. Takto např. zdravotní riziko u dětí může oprávnit jejich rodiče použít nějakou vakcínu, při jejíž přípravě byly použity buněčné složky nedovoleného původu, přičemž zůstává netknuta povinnost všech projevit vlastní nesouhlas v této věci a žádat zdravotnické systémy, aby daly k dispozici jiné typy vakcín. Z druhé strany je třeba mít na paměti, že v podnicích, které používají buněčné složky nedovoleného původu, není odpovědnost těch, kteří rozhodují o zaměření produkce totožná s odpovědností těch, kteří nemají žádnou rozhodovací moc.
V kontextu naléhavé mobilizace svědomí ve prospěch života je třeba pracovníkům ve zdravotnictví ?zdůraznit jejich odpovědnost, která nachází nejhlubší potvrzení i měřítko morálního vztahu lékařské profese v oné stále platné Hippokratově přísaze, podle níž každý lékař musí pracovat s absolutní úctou k lidskému životu a jeho posvátnému charakteru?[58].

ZÁVĚR

36. Morální učení církve bylo někdy obviňováno z toho, že obsahuje mnoho zákazů. Ve skutečnosti je založeno na uznání a prosazování všech darů, které Stvořitel daroval člověku, jako je život, poznání, svoboda a láska. Zvláštní ocenění si zasluhují nejen poznávací činnosti člověka, ale také ty praktické, jako je práce a technologické dovednosti. Právě těmi posledně jmenovanými je totiž člověk, podílející se na stvořitelské moci Boží, povolán proměňovat stvoření, spravovat jeho rozmanité zdroje ve prospěch důstojnosti a blahobytu všech lidí a celého člověka a zároveň být také strážcem jeho hodnoty a vnitřní krásy.
Dějiny lidstva však dosvědčují, že člověk zneužíval a ještě zneužívá moc a schopnosti, které mu byly Bohem svěřeny, a dává tak prostor různým formám nespravedlivé diskriminace a útlaku těch nejslabších a nejbezbranějších. Každodenní atentáty na lidský život; existence velkých oblastí chudoby, kde lidé umírají hladem a nemocemi, odříznuti od zdrojů poznání a praktik, jimiž hojně disponují mnohé země; technologický a průmyslový rozvoj, který vytváří konkrétní riziko zhroucení ekosystému; užívání vědeckého výzkumu na poli fyziky, chemie a biologie k válečným účelům; četné války, které dodnes rozdělují národy a kultury, jsou, bohužel, jenom některá z výmluvných znamení toho, jak člověk může špatně používat své schopnosti a stávat se nejhorším nepřítelem sobě samému tím, že ztrácí vědomí svého vznešeného a specifického poslání být spolupracovníkem stvořitelského díla Božího.
Vedle toho dějiny vykazují skutečný pokrok v porozumění a uznání hodnoty a důstojnosti každé lidské osoby, základu práv a etických závazků, s nimiž se usilovalo a usiluje o budování lidské společnosti. Právě ve jménu prosazení lidské důstojnosti je proto zakázáno každé jednání a každý styl života, který tuto důstojnost poškozuje. Takto jsou např. politicko-právní a nejenom etické zákazy různých forem rasismu a otroctví, nespravedlivých diskriminací a marginalizací žen, dětí, nemocných a těžce postižených zřejmým dokladem uznání nedotknutelné hodnoty a vnitřní důstojnosti každé lidské bytosti a znamením autentického pokroku, který prostupuje dějinami lidstva. Jinými slovy, legitimita každého zákazu se zakládá na nezbytnosti chránit autentické morální dobro.

37. Pokud byl lidský a sociální pokrok zpočátku charakterizován především rozvojem průmyslu a produkcí spotřebních dober, dnes se hodnotí vývojem informatiky, výzkumem na genetickém poli, medicíny a biotechnologií aplikovaných také na člověku, sektorech, jež mají velkou důležitost pro budoucnost lidstva, ale v nichž se také vyskytují zřejmé a nepřijatelné zlořády. ?Jako byla před sto lety potlačována ve svých základních lidských právech dělnická třída, a církev ji s velkou odvahou bránila, když prohlásila práva pracujících osob za posvátná, tak nyní, když je jiná skupina lidských osob utlačována v základním právu na život, církev cítí povinnost propůjčit se stejnou odvahou hlas těm, kteří jej nemají. Volání církve na obranu chudých celého světa, těch, co jsou ohroženi, pohrdáni a utiskováni ve svých lidských právech je vždycky evangelní.?[59].
Na základě věroučného a pastoračního poslání církve cítila Kongregace pro nauku víry povinnost znovu potvrdit důstojnost a základní a nezcizitelná práva každé jednotlivé lidské bytosti i v počátečních stádiích její existence a vyložit požadavky ochrany a úcty, které vyžaduje ode všech uznání této důstojnosti.
Splnění této povinnosti zahrnuje odvahu postavit se všem praktikám, které vytvářejí závažnou a nespravedlivou diskriminaci dosud nenarozených lidských bytostí, které mají důstojnost osoby a jsou také stvořeny k obrazu Božímu. Za každým ?ne? září ve snaze o rozlišování mezi dobrem a zlem velké ?ano? k uznání nedotknutelné důstojnosti a hodnoty každého jednotlivce a neopakovatelné lidské bytosti povolané k existenci.
Věřící ať mocně usilují o prosazování nové kultury života a přijímají obsah této instrukce náboženským souhlasem svého ducha s vědomím, že Bůh vždycky dává milost nezbytnou k dodržování svých přikázání a že v každé lidské bytosti, zejména v těch nejmenších je přítomen sám Kristus (srov. Mt 25,40). Kéž také všichni lidé dobré vůle, zejména lékaři a badatelé ochotní diskutovat a toužící dosáhnout pravdy, dovedou chápat a sdílet tyto principy a hodnocení, směřující k ochraně křehkosti lidské bytosti v jejích počátečních životních stádiích, a prosazovat lidštější civilizaci.

Papež Benedikt XVI. v audienci udělené 20.června 2008 níže podepsanému kardinálovi prefektovi, schválil tuto instrukci, přijatou na řádném zasedání této Kongregace, a nařídil ji zveřejnit.

V Římě, sídle Kongregace pro nauku víry, na slavnost Narození Panny Marie, 8. září 2008.
William kard. Levada
prefekt
Luis Ladaria, SJ
sekretář, titulární arcibiskup Thibica

přeložil Milan Glaser