Nový portál Vatikánského rozhlasu

Ve Vatikánu skončilo tento týden (4. listopadu) zasedání Papežské akademie věd, věnované evoluci. Jako pozorovatel se ho zúčastnil polský europoslanec a biolog, prof. Maciej Giertych. Nejen o jeho názorech na evoluci a kreacionistickou teorii s ním rozmlouval P. Tadeusz Ciesłak:

Jaký dojem jste si odnesl ze setkání Papežské akademie věd?
Především mimořádný pocit, že jsem se ocitl uprostřed vědců nejvyšší třídy. Velmi mnoho účastníků konference jsou laureáti Nobelovy ceny, odborníci ve svých úzce specializovaných oborech. Můj zážitek tedy je, že referáty byly neobyčejně zajímavé. Druhý je ten, že velká část účastníků zasedání, a tedy členů Papežské akademie věd, jsou ateisté. V diskusi na téma evoluce byla hlavní třecí plochou role Boha v procesu utváření světa. Bylo možné rozpoznat dvě strany, které ve svých referátech navzájem polemizovaly. Na jedné byli ateisté, kteří usilují o pojetí vzniku světa jako přírodního procesu, podléhajícímu vědeckému poznání, a na druhé ? rovněž vědci a prvotřídní odborníci, kteří tvrdí, že Pán Bůh s tím vším měl co do činění. Obě strany nicméně akceptovaly teorii evoluce. Evoluční paradigma bylo tedy základem všech příspěvků. Otázka stála tak, zda šlo o výlučně přírodní proces, nebo o proces, na který dohlíží Pán Bůh. To bylo hlavní téma sporu. Já sám vystupuji ve vědeckém světě jako kritik evoluční teorie, a to kritik z vědecké pozice. Jako věřícímu katolíkovi mi nikdy teorie evoluce nevadila. Z náboženského hlediska jsem v ní neviděl rozpor. Teprve v okamžiku, kdy jsem se zaangažoval v analýze vědecké dokumentace této teorie, jsem přešel na stranu oponentů, a to výhradně z vědeckých důvodů. To mi na této konferenci chybělo: nebyl na ní ani jeden účastník, který by z vědecké pozice evoluční teorii kritizoval.

Tato kritika zazněla už nikoliv na fóru Papežské akademie věd, ale na římské státní univerzitě La Sapienza, kde proběhla konference na toto téma.
3. listopadu proběhla na La Sapienza konference věnovaná právě vědecké kritice evoluční teorie. Obě zasedání se pojila s tzv. Darwinovským rokem. Rozdíl mezi nimi byl ale ohromný. Konference na univerzitě La Sapienza představila vědecké důvody a výsledky bádání, které jsou v rozporu s evoluční teorií. Jedním ze zajímavých referátů bylo vystoupení francouzského inženýra Guy Berthaulta, který se zabývá sedimentologií, což je odvětví geologie, které nezkoumá v terénu, ale je experimentální vědou, která v laboratoři pozoruje, jak vznikají vrstvy, jak se chovají a usazují vrstvy nesené vodou. Berthault staví tezi, že vznik vrstev neprobíhá tak, že z nebe stále něco padá a materiálu stále přibývá, ale že první je eroze, pak transport a nakonec usazování. Během transportu dochází k třídění, jehož výsledkem je následné uložení vrstev. K těmto procesům dochází současně. Příkladem tohoto jevu je běžná zkušenost: po prudkém dešti se mezi chodníkem a silnicí usadí prach a špína. Když nános přetnete kolmo lopatou, rozpoznáte vrstvy. Vznikají v krátké době, během jediného deště. Nasbíraný materiál byl přemístěn a uložil se do vrstev. Berthault provádí svá bádání v této chvíli na Univerzitě v Petrohradě, dříve působil na Univerzitě v Coloradu, ve Spojených Státech, kde je největší hydrologická laboratoř na světě. Měl nicméně potíže s publikováním výsledků, protože zpochybňují celou stratigrafii, tedy datování všech vrstev na miliony let. Spolupracovníky našel v Petrohradě. V současné době zkoumají fyziku ukládání těchto částic a pokoušejí se o rekonstrukci geologických sekvencí známých z terénu. Rozdrtí materiál, rozptylují ho ve vodě a sledují, jak se ukládá. Je to velmi zajímavé.
Kromě toho zazněl také referát zpochybňující izotopové datování hornin. Celá řada výsledků, které prostě neodpovídají. Datují se například vulkanické horniny z doby zániku Pompejí nebo jiných vulkanických katastrof. Přestože známe jejich přesná data, z bádání touto metodou vyplývají miliony nebo miliardy let jako stáří té dané horniny. V těchto případech však víme přesně, že tomu tak není.
Můj referát se týkal námitek proti evoluční teorii. Musím dodat, že jsem se zaangažoval do tohoto tématu v okamžiku, když jsem v učebnici svých dětí v gymnaziálním věku našel informace, že hlavními argumenty pro evoluční teorii jsou jevy spojené s genetikou. A to je můj obor, který jsem přednášel na univerzitě. Vím proto, že tato vědecká oblast nepřináší důkazy pro evoluci. Já jsem se učil evoluci na bázi paleontologie. Tak také byla představována ve školních učebních. Paleontologie není můj obor a když to tedy tvrdí, je to tak. V současných školních učebnicích se však říká, že vývoj ras je prý příkladem malého kroku v evoluci, že je to jakási mikroevoluce, která je součástí makroevoluce. Ve svém referátu jsem tedy prezentoval nepravdivost této teze, zejména na základě poznání, jaké máme na téma vzniku ras, ať už v přírodním prostředí nebo při šlechtění rostlin a zvířat. Vznik ras je totiž redukcí existující genetické proměnlivosti na část, která je pro určitou rasu charakteristická. Při šlechtění chceme cíleně něco získat. Proto všechny jiné proměnlivé prvky odstraňujeme a zůstává jen to, co nás zajímá. V přírodě dochází k těmto procesům spojených zejména s izolací, s tzv. chovem v malých populacích, při kterém dochází ke vzniku ras. Každá rasa je však geneticky chudší než populace, ze které povstala. Jde tedy o proces probíhající v opačném směru než evoluce.

? různorodost se tedy postupně snižuje?
Ano, protože k evoluci je potřeba nárůstu informací, bez něhož nemůže docházet k pokroku, o kterém evoluce mluví. Abych se ale vrátil k zasedání Papežské akademie věd, je třeba přiznat, že mnoho referátů se týkalo jevu, kterým je tvoření ras. Mimo jiné zazněl velmi zajímavý referát o lidských populacích v izolovaných prostředích, jako je např. Baskicko, Faerské ostrovy nebo Korsika. Při srovnávání těchto populacích se ukazuje, že jsou geneticky zatížené. Značně se od sebe různí a mají velice omezenou proměnlivost. Kromě toho tyto populace, žijící po mnoho generací ve více méně uzavřeném kruhu s nevelkým přílivem genetické proměnlivosti ? vytvářejí určitou charakteristiku, kterou označujeme za rasovou diferenciaci. Toto bylo prezentováno jako příklad evoluce v akci. Já jsem si nemohl vzít hlas, neboť jsem byl pouze pozorovatel, ale až jsem se dusil, jak se mi chtělo protestovat. To, co popisovali, je projevem redukce proměnlivosti a nikoliv jejího růstu. K evoluci je potřeba nárůstu informací. Podobných příspěvků bylo víc. Axiom evoluce byl přijímán hned na začátku, pak se prezentovaly výsledky bádání, a nutno říci, že na nejvyšší úrovni. Kdyby bylo ale východisko jiné, ukázalo by se, že evoluce není vůbec k výkladu těchto jevů nutná. jenže o tom se tam nemluvilo. Evoluce byla přijata jako fakt, spor se týkal otázky, zda s tím má Pán Bůh něco společného, nebo ne.

Evoluční teorie nebo vědecké teorie obecně jsou uplatňovány ? kdysi možná častěji a dnes možná záludněji ? téměř jako nástroje boje s Bohem a rozhodně s věřícími v Boha. Jak má věřící člověk, který akceptuje vědecké metody a zabývá se vědou, vnímat tyto věci?
V tom, co říká Papež a církev, samozřejmě, nejsou rozpory mezi vírou a vědeckou pravdou. To je jasné. Církev se nebojí vědecké pravdy, naslouchá lidem s velmi různými postoji. Církev se chce dozvědět, co věda přináší. K tomu slouží také Papežská akademie věd. K tomu je tento pokus o konfrontaci stanoviska víry a rozumu. Nicméně přijetí evolučního axiómatu bez pokusu zpochybnit ho, vyplývá z toho, že svět vědy i církev se bojí, že se zopakuje případ Galilea. Skutečně proto vzniklo cosi, co lze označit za ?víru v evoluci?. K přijetí téhle teorie nás nenutí věda, výsledky bádání, ale pouze víra v evoluci. Ale je to víra ateistická. Nese ji materialistický světonázor, který nutně musí ?prodat? koncepci fungování světa bez Boha. A v okamžiku, kdy se zpochybní teorie evoluce, okamžitě se objeví námitka konfesní inspirace, jakoby kritika této teorie vždy vycházela z jakéhosi náboženského fundamentalismu. Vědci se ji bojí kritizovat, protože nechtějí mít nálepku kreacionisty nebo fundamentalisty, někoho, kdo zavádí do vědy náboženství apod. Já si myslím, že strach před politickou nebo vědeckou korektností, nebo jak to nazvat, způsobuje, že není vůle zpochybnit evoluci jako takovou. Naproti tomu na zasedání v La Sapienza se sešli právě ti lidé, kteří mají vědecké pochybnosti. Bylo to představení konkrétních výsledků vědecké práce, které je nutí k tomu, aby se dívali z trochu jiné perspektivy a zamysleli se nad tím, zda skutečně evoluce probíhala tak, jak si to Darwin představoval, nebo jak si to dnes představují přívrženci této teorie.

Zpochybňování jakékoliv vědecké teorie je přece základem vědeckého pokroku. Pokud se vědec bojí zpochybnit to, co je všeobecně přijímané, podvazuje tak možnost dalšího vědeckého rozvoje. Tak tomu bylo kdysi s newtonovskou fyzikou, která byla také závazným axiomem, dokud ji nezpochybnila relativistická fyzika. Když tedy vědci přistupují k evoluční teorii tak bojácně, neřežou si tím sami větev, na které sedí?
Určitě ano, ale já bych řekl, že většina vědců zachovává určitý distanc od evoluční teorie, protože ji při svých bádáních nepotřebuje. Pro odborníka cytologa, fyzika nebo chemika, který pracuje ve své oblasti, není evoluční teorie k ničemu potřebná. Získává empirické, opakovatelné výsledky, které publikuje v dobrých časopisech. Tak roste jako vědec, má určité pracovní výstupy. Pravda je, že kdyby, nedej Bože, zkoušel interpretovat své výsledky v kontextu evoluce a přineslo by to kritiku této teorie, nikdo mu už nic neopublikuje, bude nařčen z náboženského fanatismu a jeho vědecká kariéra bude ohrožena. Proto se velmi mnoho lidí bojí, stojí stranou a nezabývají se tím. A mezi těmi, kdo se evolucí zabývají programově, například paleontologové, odhaduji, že jejích přívrženců a protivníků je padesát na padesát. Jenže právě s protivníky se bojuje a jsou cejchováni jako ti, kdo se inspirují náboženstvím.

Přeložila Johana Bronková