Na jednom z malebných římských náměstí, jemuž dominuje průčelí paláce rodiny Farnese, na kterém se vystřídali snad všichni významnější architekti pozdní renesance, se za nenápadnou fasádou skrývá kostel zasvěcený sv. Brigitě Švédské. Vznikl při domě, kde tato spolupatronka Evropy žila za svého pobytu v Římě. Vzhledem k tomu, že se schyluje ke konci Týden modliteb za jednotu křesťanů, budeme si dnes vyprávět o historii místa spojeného se jménem této velké Evropanky, která dodnes pomáhá překlenout trhliny mezi křesťanskými denominacemi.
Sv. Brigita (1303-1373) pocházela z vysoko postavené švédské rodiny. Její otec Birger Persson vlastnil rozlehlá území a byl vlivným člověkem ve společnosti. Ve 13 letech se Brigita provdala za Ulfa Gudmarssona a jejich svazek byl požehnán osmi dětmi. Brigita proslula svatostí života, ale i moudrostí a stýkala se z řadou učených teologů. Spolu s manželem absolvovala na počátku 40. let 14. století pouť do Santiaga de Compostela. Při zpáteční cestě ale na jejího manžela dolehla nemoc, které brzy po návratu r. 1344 podlehl. Brigita se od té chvíle zcela oddala askezi a modlitbám. Revelationes ? svá zjevení, která zapsala - patří k nejslavnějším dílům středověké mystiky. Založila ve Vadsteně řád Nejsv. Spasitele. Spolu se svou dcerou - sv. Kateřinou Švédskou ? se vydala na cestu do Říma, aby dosáhla potvrzení řádu a rozšířila své misijní působení. Ve Věčném městě setrvala ? kromě času stráveného na pouti do Svaté země ? až do své smrti roku 1373. Kanonizována byla velmi brzy, 7. října roku 1391.
Dům na Piazza Farnese byl po Brigitině smrti věnován mateřskému klášteru ve Vadsteně. Po kanonizaci zakladatelky se stal hospicem pro řeholníky, chudé a poutníky přicházející do Říma ze Švédska. Hospitale Brigittae de Regno Svetiae ? jak je v pramenech nazýván ? měl už od počátku kapli zasvěcenou sv. Brigitě.
Celý komplex byl mnohokrát přestavován. Navíc v 16. století, kdy se Švédsko kvapem proměňovalo v radikálně luteránskou zemi, ustaly také kontakty římského domu s Vadstenou. Dům však zůstal jakýmsi střediskem švédských katolických ?disidentů?. Několikrát vyměnil majitele. R. 1589 byl svěřen Zikmundovi III. Wasovi, polskému a švédskému králi, a stal se cetrem pro poutníky obou národů. Od roku 1601 dohlížel na chod hospicu a kostelíku někdo z římských kardinálů. Z pramenů víme o několika upravách a přestavbách kostela během 17. století, iniciovaných právě různými kardinály - protektory.
Přesně 300 let po smrti sv. Brigity, roku 1673, byl objekt svěřen Kristině Švédské, která konvertovala ke katolicismu a od roku 1656 sídlila v Římě. Brigitina řeholní rodina se vrací k domu na Piazza Farnese až na konci 17. století. Zásluhou bavorského brigitina Simona Hörmanna se roku 1692 mohli v domě usídlit dva otcové brigitinské kongregace.
Současný vzhled kostela zůstal do značné části věrný přestavbě z let 1704-1705. Papež Klement XI. svěřil úpravy hlavnímu architektu svatopetrské baziliky Pietru Giacomu Patriarcovi za spolupráce známějšího římského architekta Carla Fontany. Jejich dílem je rovzrh kostela i jednoduchá fasáda, tvořená sloupovou edikulou zakončenou trojúhelným frontonem. Autorem soch sv. Brigity a její dcery Kateřiny je Andrea Fucigna, sochař z Fontanova okruhu.
Od roku 1702 pracoval malíř Biagio Puccini na přípravě maleb pro postranní oltáře a roku 1709 týž autor s pomocníky provedl malbu na klenbě. Puccini vymaloval také místnosti přiléhajícího domu, jejich výdoba však zanikla pod radikálními zásahy z 19. století.
Poslední ze světlých období v 18. století nastalo pro otce brigitiny za pontifikátu papeže Pia VI., který vzdáleně pocházel ze švédského rodu. Na počátku 19. století museli řeholníci objekt opustit, kvůli nezvladatelným daňovým požadavkům. Od roku 1807 tak celý objekt chátral.
V druhé polovině 19. století přešel objekt do vlastnictví polského hraběte Ludwika Dombiniského, který ho předal polské karmelitce z rodiny Wilhorských. Karmelitky nechaly klášter po roce 1894 radikálně přestavět a modernizovat.
Až roku 1911 obnovila komunitu brigitinek mladá Švédka, Elisabetta Hesselblad, která konvertovala ke katolicismu a složila sliby v Brigitině kongregaci. Definitivně získala dům zakladatelky roku 1931 rozhodnutím papeže Pia XI.
Nevelký interiér kostela zachovává rozvrh a členění stěn z počátku 18. století. Pozornost si zaslouží Pucciniho malba na klenbě. Je provedena zvláštní technikou na sucho ? tedy nejde o fresku, jak by se mohlo na první pohled v šeru kostela zdát. Právě tato technika dovolila malířovi v jemné barevné škále dosáhnout vysokého prosvětlení. Zachycuje alegorické postavy znázorňující Herezi, které prchají před světlem vycházejícím od sv. Brigity, která je oslavována na nebesích. Puccini je také autorem šestice obrazů na bočních stěnách, které mají ilustrovat hlubokou oddanost sv. Brigity Kristu.
Není bez zajímavosti, že od roku 1972 se v malé kryptě pod kostelem setkávají švédští luteráni žijící v Římě. Síla jejich statečné krajanky, jak se zdá, působí napříč staletími i konfesemi.
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma
odeslat článek
vytisknout článek
