Nový portál Vatikánského rozhlasu

Verona. IV. celonárodní katolický kongres Itálie, který se tento týden koná ve Veroně, vyvrcholil ve čtvrtek 19. října návštěvou Kristova náměstka. Celodenní program setkání s Benediktem XVI. byl rozdělen na dvě etapy.
Nejprve dopoledne v kongresovém sálu před 2700 delegáty z celé Itálie přednesl velice obsáhlou promluvu, která byla prakticky po celou dobu přerušována hromadnými projevy souhlasu.
Druhou etapu papežovy návštěvy ve Veroně pak tvořila eucharistická slavnost, za předsednictví Benedikta XVI. v 16 hodin odpoledne na otevřeném fotbalovém stadionu, kam přišly i přes neustávající drobný déšť desetitisíce lidí.

Celonárodní italský katolický kongres je významnou událostí katolické Církve v Itálii, protože se koná každých deset. Poprvé byl svolán za pontifikátu Pavla VI. v roce 1976 do Říma další se konali v Palermu a Loretu vždy také za účasti Svatého otce. Letošní kongres tedy přivítal Benedikta XVI., který do Verony přicestoval vrtulníkem před desátou hodinou dopoledne. Benedikt XVI. se po přistání na vojenském letišti odebral v papamobilu na místo prvního setkání, kde byl v kongresovém sále bouřlivě přivítán delegáty ze všech 228 italských diecézí. Papež přednesl obsáhlý šestistránkový projev, který posluchače nejen nenudil, ale vyvolával neustávající ovace. Papež se věnoval nejnaléhavějším tématům křesťanského života s důrazem na zdroj radosti a naděje, kterou svědectví Kristu v dnešní době přináší. Mimo jiné řekl:

Provedli jste velmi šťastnou volbu, když jste do středu pozornosti kongresu a celého života a svědectví Církve v Itálii položili vzkříšeného Ježíše Krista. Zmrtvýchvstání Krista je historickým faktem, jehož jsou apoštolové svědky a určitě ne tvůrci. Současně však není jednoduchým návratem do našeho pozemského života, ale je naopak tou největší mutací, ke které kdy došlo, rozhodujícím skokem do dimenze hluboce nového života, vstupem do zásadně odlišného řádu, který se týká především Ježíše z Nazareta, ale s Ním i nás, celé lidské rodiny, dějin a celého vesmíru: proto je zmrtvýchvstání Krista středem křesťanského kázání a svědectví od počátku až do konce časů. Jde zajisté o obrovské tajemství; tajemství naší spásy, které nachází ve vzkříšení vtěleného Slova své dovršení a zároveň anticipaci a záruku naší naděje. Avšak šifrou tohoto tajemství je láska a pouze v logice lásky lze k němu přistoupit a nějakým způsobem pochopit: Ježíš Kristus vstal z mrtvých, protože celá jeho existence je dokonalé a vnitřní sjednocení s Bohem, který je láskou vskutku silnější než smrt. Byl jedno s nezničitelným Životem, a proto mohl dát svůj život a nechat se zabít, ale nemohl být smrti poddán definitivně: při Poslední Večeři konkrétně z lásky předjal a přijal svou smrt na kříži a proměnil ji tak na dar sebe sama, onen dar, který nám dává život, osvobozuje nás a zachraňuje nás. Jeho vzkříšení bylo tedy jakoby explozí světla, explozí lásky, která zbavuje pout hříchu a smrti. Zahájil novou dimenzi života a reality, z níž vychází nový svět, který do našeho světa neustále proniká, přetváří jej a přitahuje k sobě.

To všechno se děje konkrétně prostřednictvím života a svědectví Církve; ba dokonce Církev sama představuje zárodek této transformace, která je dílem Božím i naším. Dosahuje k nám prostřednictvím víry a svátostí křtu, který je skutečně smrtí a vzkříšením, znovuzrozením, transformací do života nového. Na to poukazuje svatý Pavel v listě Galaťanům: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus? (Gal 2,20). Byla tak změněna moje podstatná identita a já dále existuji pouze v této změně. Moje vlastní já mi je odňato a zasazeno do nového a většího subjektu, ve kterém je znovu moje já, ale proměněné, očištěné, ?otevřené? prostřednictvím začlenění do jiného, ve kterém dostává svůj nový existenciální prostor. Stáváme se tak ?jedno v Kristu? (Gal 3,28), jediným novým subjektem, a naše já je vysvobozeno ze své izolace. ?Já, ale už ne já? ? toto je formule křesťanské existence, založené ve Křtu, formule vzkříšení uvnitř času, formule křesťanské ?novosti?, povolané proměnit svět. V tom je naše velikonoční radost. Naše povolání a úkol nás křesťanů spočívají ve spolupráci na účinném dovršení toho, co do nás Duch Svatý vtiskl křtem, v každodenní realitě našeho života: jsme totiž povoláni stát se novými ženami a muži, abychom mohli být opravdovými svědky Zmrtvýchvstalého a tím nositeli křesťanské radosti a naděje konkrétně v těch společenstvích, ve kterých žijeme."

Dnešní Itálie se nám prezentuje jako území, které hluboce potřebuje toto svědectví a zároveň je k němu velmi přívětivé. Hluboce jej potřebuje, protože sdílí onu kulturu, která na Západě dominuje a která by se chtěla prosadit jako univerzální a soběstačná a vytvořit tak nový styl života. Z toho vyplývá nová vlna osvícenství a laicismu, pro které by mělo být racionálně platným pouze to, co je ověřitelné experimentem a vypočitatelné, přičemž v oblasti praxe je individuální svoboda pozvednuta na zásadní hodnotu, které by měly být podrobeny všechny ostatní. Bůh tak zůstává vyloučen z kultury a veřejného života, a víra v Něho se stává obtížnější také proto, že žijeme ve světě, který se takřka stále prezentuje jako naše dílo, v němž už se Bůh takříkajíc neobjevuje přímo a zdá se, že se stal přebytečným a cizím. V těsné souvislosti s tím vším dochází k radikální redukci člověka, který je chápan jako pouhý přírodní produkt, a jako takový už není reálně svobodný a sám o sobě je náchylný, aby se s ním jednalo jako s každým jiným živočichem. Dochází tak k opravdovému převrácení východiska této kultury, kterým byl původně nárok na ústřední postavení člověka a jeho svobody. Etika je v téže linii zúžena do hranic relativismu a utilitarismu a je vyloučen každý morální princip, který je sám o sobě platný a závazný. Není obtížné vidět, že tento typ kultury představuje radikální a hluboký řez nejen do křesťanství, ale všeobecněji do náboženských a morálních tradic lidstva: a proto není s to navázat pravý dialog s jinými kulturami, v nichž je silně přítomna náboženská dimenze, a kromě toho nemůže odpovědět na zásadní otázky po smyslu a směru našeho života. Tato kultura je proto poznamenána hlubokou nouzí, ale také velkou zbytečně skrývanou potřebou naděje.
...
Jak jsem napsal v encyklice Deus caritas est: na počátku křesťanské existence ? a tudíž na počátku našeho svědectví jakožto věřících ? nestojí velké etické rozhodnutí nebo velká idea, ale setkání s osobou Ježíše Krista, ?která dává našemu životu nový horizont a tím jeho rozhodující směr? (n.1). Plodnost tohoto setkání se projevuje příznačně a tvořivě i v aktuálním lidském a kulturním kontextu, zejména ve vztahu k rozumu, který uvedl do života moderní vědu a příslušné technologie. Jejich zásadní charakteristikou je totiž systematické využití nástrojů matematiky za účelem působení na přírodu způsobem, který by její nezměrné energie dal do našich služeb. Matematika jako taková je výtvorem naší inteligence. Korespondence mezi jejími strukturami a reálnými strukturami světa, která je předpokladem veškerého moderního rozvoje vědy a techniky - jak to formuloval již Galilieo Galilei svým slavným výrokem o knize přírody, jež je napsána matematickým jazykem - budí náš úžas a klade velkou otázku. Předpokládá totiž, že svět samotný je strukturován inteligentním způsobem, takže existuje hluboká korespondence mezi naším subjektivním rozumem a objektivizovaným rozumem přírody. Stává se tak nevyhnutelnou otázka, zda tu neexistuje nějaká jediná původní inteligence, která je společným pramenem jednoho i druhého. Takto nás úvaha nad rozvojem věd přivádí k tvůrčímu Logosu. Je tím obrácena tendence připisovat primát iracionálnu, náhodě a nutnosti, a redukovat na ně naši inteligenci a naši svobodu. Na těchto základech se stává znovu možným rozšířit prostory naší racionality; opět ji otevřít na velké otázky pravdy a dobra; spojovat vzájemně teologii, filosofii a vědy za plného respektu k metodám jim vlastním i k jejich vzájemné autonomii, ale uvědomovat si také vnitřní jednotu, která je drží pohromadě. Toto je úkol, který stojí před námi, působivé dobrodružství, které si zasluhuje vydat se mu, a dát tak nový podnět kultuře naší doby a vrátit v ní křesťanské víře její plné občanství.

PLNÉ ZNĚNÍ poselství Benedikta XVI. pronesené ve Veroně je ZDE

Bouřlivý potlesk, který se rozpoutal po skončení papežovy promluvy, musel ukončit sám Benedikt XVI. recitací polední modlitby Anděl Páně, po níž pak osobně pozdravil četné přítomné delegáty, aby se pak odebral do sídla Veronského biskupa Mons.Flavia Carrary, kde poobědval.

Odpoledne se pak opět papamobilem vydal přes město na Veronský fotbalový stadion. Mši svatou zde koncelebrovalo spolu s Petrovým nástupcem 30 kardinálů, 220 biskupů a kolem 1500 kněží za účasti kolem 38 tisíců lidí, mezi nimiž nechyběli poslanci a vládní představitelé v čele s ministerským předsedou Romanem Prodim, a nechyběl ani předseda parlamentní opozice Silvio Berlusconi, a další četné osobnosti. Liturgii doprovázel sbor tvořený 2000 zpěváky Veronské asociace schola cantorum. Během homilie pak Svatý otec mimo jiné řekl:

Drazí bratři a sestry, je mým přáním, s nímž se jistě ztotožňujete, aby se Církev v Itálii mohla od tohoto kongresu jakoby odrazit pobídnutá slovem vzkříšeného Pána, který opakuje všem a každému: buďte v dnešním světě svědky mého utrpení a mého vzkříšení (srv. Lk 24, 48). Ve světě, který se mění, se evangelium nemění. Radostná zvěst je stále tatáž: Kristus zemřel a vstal z mrtvých pro naši spásu! V jeho jménu neste všem zvěst o obrácení a odpuštění hříchů, ale nejprve sami vydejte svědectví obráceného a odpuštěného života. Dobře víme, že to není možné, dokud nebudeme ?vyzbrojeni mocí shůry? (Lk 24, 49), to znamená bez vnitřní síly Ducha Zmrtvýchvstalého. Abychom ho dostali, je třeba, jak řekl Ježíš učedníkům, nevzdalovat se z Jeruzaléma, zůstat ve ?městě? kde se naplnilo tajemství spásy, svrchovaný úkon lásky Boha k lidstvu. Je třeba zůstat na modlitbách s Marií, Matkou, kterou nám dal Kristus pod křížem. Zůstat v Jeruzalémě nemůže pro křesťany, občany světa, znamenat nic jiného, než zůstat v církvi, v ?Božím městě?, kde se čerpá ze svátostí ?pomázání? Duchem svatým. V těchto dnech národního katolického kongresu, se církev v Itálii, poslušná příkazu Zmrtvýchvstalého Krista, shromáždila, aby znovu prožila prvotní zkušenost Večeřadla, aby znovu dostala dar shůry. Nyní posvěceni oním ?pomazáním? jděte! Neste radostnou zvěst chudým, zavazujte rány zkroušených srdcem, hlásejte svobodu otrokům, propuštění vězňům, hlásejte rok Hospodinova milosrdenství (srov. Iz 61, 1-2). Co bylo od věků v troskách vybudujte, postavte, co bylo kdysi zpustošeno, obnovte zničená města (srv. Iz 61, 4) Je tolik obtížných situací, jež čekají na rozhodující zásah! Neste světu naději Boha, kterým je Kristus Pán, který vstal z mrtvých a žije a kraluje na věky věků. Amen!

Plné znění HOMILIE je ZDE

Po skončení mše svaté se Benedikt XVI. odebral Veronské vojenské letiště, odkud opět vrtulníkem odletěl do Říma, kde přibližně v době večerního vysílání našeho programu přistál ve Vatikáně.

Další články z podrubriky Cesty v Itálii

(mig)