Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Jsem rád, že jsem dnes s vámi ve Veroně, v tomto krásném historickém městě, abych se mohl aktivně zúčastnit IV. Celonárodního katolického kongresu v Itálii. Každého z vás co nejsrdečněji zdravím v Pánu. Děkuji kardinálu Camillo Ruinimu, předsedovi biskupské konference, a doktorce Giovanně Ghirlanda, zástupkyni Veronské diecéze za jejich laskavá slova na uvítanou, pronesená jménem vás všech a za zprávy, které jste mi podávali o průběhu kongresu. Děkuji kardinálu Dionigi Tettamanzimu, předsedovi přípravné komise kongresu a všem, kteří se přičinili o jeho uskutečnění. Děkuji ze srdce každému z vás, kteří tady ve šťastném souladu reprezentujete různé složky Církve v Itálii: biskupovi Verony, Mons. Flavio Roberto Carrarovi, který je naším hostitelem, biskupům, kteří se sem sjeli, kněžím i jáhnům, řeholníkům a řeholnicím, a vám věřícím laikům, mužům i ženám, kteří jste hlasem nejrůznějších projevů katolického laikátu v Itálii.

Tento IV. Celonárodní kongres je novou etapou uskutečňování 2. vatikánského koncilu, kterou italská Církev nastoupila již v letech, které následovaly bezprostředně po velkém Koncilu: cestu společenství zejména s Bohem Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem v Duchu Svatém, a proto společenství mezi námi v jednotě jediného Kristova Těla (srv. 1 J 1,3; 1 Kor 12,12-13); cestu směřující k evangelizaci, aby se víra v italském lidu uchovávala živá a pevná; a tedy vytrvalé svědectví lásky k Itálii a činorodé péče o blaho jejích dětí. Církev v Itálii prošla touto cestou v těsné a stálé jednotě s Petrovým nástupcem: a rád bych si spolu s vámi připomněl Boží služebníky Pavla VI., jehož přáním bylo svolání I. kongresu v nyní vzdáleném roce 1976, a Jana Pavla II. s jeho zásadními vystoupeními na kongresech v Loreto a v Palermu, které posílili v italské Církvi důvěru v to, že může i nadále působit tak, aby víra v Ježíše Krista nabízela i mužům a ženám této doby smysl a existenciální orientaci a měla tak ?vůdčí roli a účinný tah? na cestě Národa k jeho budoucnosti (srv. Promluva na kongresu v Loretu, 11.dubna 1985, n.7).

Zmrtvýchvstalý Pán a jeho Církev
V tomtéž duchu jsem dnes přišel do Verony, abych spolu s vámi prosil Pána a podílel se ? byť jen krátce ? na vaší práci během těchto dnů a nabídnul vám svou úvahu o tom, co se jeví pro křesťanskou přítomnost v Itálii opravdu důležitým. Provedli jste velmi šťastnou volbu, když jste do středu pozornosti kongresu a celého života a svědectví Církve v Itálii položili vzkříšeného Ježíše Krista. Zmrtvýchvstání Krista je historickým faktem, jehož jsou apoštolové svědky a určitě ne tvůrci. Současně však není jednoduchým návratem do našeho pozemského života, ale je naopak tou největší ?mutací?, ke které kdy došlo, rozhodujícím ?skokem? do dimenze hluboce nového života, vstupem do zásadně odlišného řádu, který se týká především Ježíše z Nazareta, ale s Ním i nás, celé lidské rodiny, dějin a celého vesmíru: proto je zmrtvýchvstání Krista středem křesťanského kázání a svědectví od počátku až do konce časů. Jde zajisté o obrovské tajemství; tajemství naší spásy, které nachází ve vzkříšení vtěleného Slova své dovršení a zároveň anticipaci a záruku naší naděje. Avšak šifrou tohoto tajemství je láska a pouze v logice lásky lze k němu přistoupit a nějakým způsobem pochopit: Ježíš Kristus vstal z mrtvých, protože celá jeho existence je dokonalé a vnitřní sjednocení s Bohem, který je láskou vskutku silnější než smrt. Byl jedno s nezničitelným Životem, a proto mohl dát svůj život a nechat se zabít, ale nemohl být smrti poddán definitivně: při Poslední Večeři konkrétně z lásky předjal a přijal svou smrt na kříži a proměnil ji tak na dar sebe sama, onen dar, který nám dává život, osvobozuje nás a zachraňuje nás. Jeho vzkříšení bylo tedy jakoby explozí světla, explozí lásky, která zbavuje pout hříchu a smrti. Zahájil novou dimenzi života a reality, z níž vychází nový svět, který do našeho světa neustále proniká, přetváří jej a přitahuje k sobě.

To všechno se děje konkrétně prostřednictvím života a svědectví Církve; ba dokonce Církev sama představuje zárodek této transformace, která je dílem Božím i naším. Dosahuje k nám prostřednictvím víry a svátostí křtu, který je skutečně smrtí a vzkříšením, znovuzrozením, transformací do života nového. Na to poukazuje svatý Pavel v listě Galaťanům: ?Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus? (Gal 2,20). Byla tak změněna moje podstatná identita a já dále existuji pouze v této změně. Moje vlastní já mi je odňato a zasazeno do nového a většího subjektu, ve kterém je znovu moje já, ale proměněné, očištěné, ?otevřené? prostřednictvím začlenění do jiného, ve kterém dostává svůj nový existenciální prostor. Stáváme se tak ?jedno v Kristu? (Gal 3,28), jediným novým subjektem, a naše já je vysvobozeno ze své izolace. ?Já, ale už ne já? ? toto je formule křesťanské existence, založené ve Křtu, formule vzkříšení uvnitř času, formule křesťanské ?novosti?, povolané proměnit svět. V tom je naše velikonoční radost. Naše povolání a úkol nás křesťanů spočívají ve spolupráci na účinném dovršení toho, co do nás Duch Svatý vtiskl křtem, v každodenní realitě našeho života: jsme totiž povoláni stát se novými ženami a muži, abychom mohli být opravdovými svědky Zmrtvýchvstalého a tím nositeli křesťanské radosti a naděje konkrétně v těch společenstvích, ve kterých žijeme.

Služba Církve v Itálii Národu, Evropě a světu
Dnešní Itálie se nám prezentuje jako území, které hluboce potřebuje toto svědectví a zároveň je k němu velmi přívětivé. Hluboce jej potřebuje, protože sdílí onu kulturu, která na Západě dominuje a která by se chtěla prosadit jako univerzální a soběstačná a vytvořit tak nový styl života. Z toho vyplývá nová vlna osvícenství a laicismu, pro které by mělo být racionálně platným pouze to, co je ověřitelné experimentem a vypočitatelné, přičemž v oblasti praxe je individuální svoboda pozvednuta na zásadní hodnotu, které by měly být podrobeny všechny ostatní. Bůh tak zůstává vyloučen z kultury a veřejného života, a víra v Něho se stává obtížnější také proto, že žijeme ve světě, který se takřka stále prezentuje jako naše dílo, v němž už se Bůh takříkajíc neobjevuje přímo a zdá se, že se stal přebytečným a cizím. V těsné souvislosti s tím vším dochází k radikální redukci člověka, který je chápan jako pouhý přírodní produkt, a jako takový už není reálně svobodný a sám o sobě je náchylný, aby se s ním jednalo jako s každým jiným živočichem. Dochází tak k opravdovému převrácení východiska této kultury, kterým byl původně nárok na ústřední postavení člověka a jeho svobody. Etika je v téže linii zúžena do hranic relativismu a utilitarismu a je vyloučen každý morální princip, který je sám o sobě platný a závazný. Není obtížné vidět, že tento typ kultury představuje radikální a hluboký řez nejen do křesťanství, ale všeobecněji do náboženských a morálních tradic lidstva: a proto není s to navázat pravý dialog s jinými kulturami, v nichž je silně přítomna náboženská dimenze, a kromě toho nemůže odpovědět na zásadní otázky po smyslu a směru našeho života. Tato kultura je proto poznamenána hlubokou nouzí, ale také velkou zbytečně skrývanou potřebou naděje.

Itálie však, jak jsem naznačil, představuje zároveň území, které je křesťanskému svědectví velice příznivé. Církev zde totiž představuje velmi živou realitu, která si uchovává detailní přítomnost mezi lidmi každého věku i postavení. Křesťanské tradice jsou většinou stále zakořeněné a nadále přinášejí plody, přičemž dochází k velkému nasazení v evangelizaci a katechezi, směřujícímu hlavně k novým generacím, ale dnes stále více i k rodinám. Kromě toho je s rostoucí zřejmostí cítit nedostatečnost racionality uzavřené do sebe samé a příliš individualistické etiky. Hmatatelně lze zaznamenat povážlivost nebezpečí odtržení naší civilizace od křesťanských kořenů. Tento dojem, který je v italském lidu rozšířen, výslovně a silně vyjadřují mnozí a vážení lidé kultury, a to i ti, kteří nesdílejí nebo přinejmenším nepraktikují naši víru. Církev a italští katolíci jsou tedy povoláni využít tuto velkou příležitost a především si ji uvědomit. Náš postoj nesmí být proto nikdy rezignujícím postojem uzavření se do nás samotných. Naopak je třeba uchovávat živým a pokud možno zvyšovat náš dynamismus, je třeba se otevřít s důvěrou novým vztahům, nepřehlížet žádnou z těch energií, které mohou přispět ke kulturnímu i morálnímu růstu Itálie. Je totiž na nás, abychom ne z našich chudých zdrojů, ale ze síly Ducha Svatého, dávali pozitivní a přesvědčivé odpovědi na očekávání a otázky našeho lidu. Dokážeme-li to činit, bude Církev poskytovat službu nejen tomuto Národu, ale také Evropě a světu, protože úklady sekularismu jsou přítomny všude a stejně tak univerzální je nezbytnost víry žité ve vztahu k výzvám naší doby.

Zviditelnit velké ?Ano? víry
Drazí bratři a sestry, musíme se nyní ptát, na čem zakládat plnění takovéhoto úkolu. Správně jste na tomto kongresu řekli, že je nezbytné dát křesťanskému svědectví konkrétní a uskutečnitelný obsah a zkoumat, jak by se mohl realizovat a rozvíjet v každé té velké oblasti, v níž se artikuluje lidská zkušenost. Tak se nám dostane pomoci, abychom v naší pastorační činnosti neztratili z dohledu spojení mezi vírou a každodenním životem, mezi nabídkou Evangelia a oněch starostí a aspirací, které lidem nejvíce leží na srdci. V těchto dnech jste proto přemýšleli o citovém životě, o rodině, o práci a svátku, o výchově a kultuře, o situacích chudoby a nemoci, o povinnostech a odpovědnostech sociálního a politického života.

Rád bych ze své strany zdůraznil, jak by z tohoto mnohotvárného svědectví mělo vysvítat především ono velké ?Ano?, které v Ježíši Kristu Bůh řekl člověku a jeho životu, lidské lásce, naší svobodě a naší inteligenci; jak by měla víra v Boha s lidskou tváří přinášet radost světu. Křesťanství je totiž otevřeno všemu, co je v kulturách a civilizacích spravedlivé, pravé a čisté; tomu co těší, rozradostňuje a posiluje naši existenci. Svatý Pavel v listu Filipanům napsal: ?Mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo (činnost, která si zasluhuje) chvály? (4,8). Kristovi učedníci proto uznávají a rádi přijímají autentické hodnoty kultury naší doby jako je vědecké poznání a technologický rozvoj, práva člověka, náboženská svoboda, demokracie. Neopomíjejí však a nepodceňují onu nebezpečnou křehkost lidské přirozenosti, která je v každém dějiném kontextu hrozbou pro lidské putování, a zejména nepřehlížejí vnitřní napětí a protiřečení naší doby. Dílo evangelizace proto nikdy není pouhým přizpůsobení se kulturám, ale je vždycky také očištěním, odvážným řezem, přinášejím zralost a uzdravení, otevření, které umožňuje zrod ?novému stvoření? (2 Kor 5,17; Gal 6,15), které je plodem Ducha Svatého. Jak jsem napsal v encyklice Deus caritas est: na počátku křesťanské existence ? a tudíž na počátku našeho svědectví jakožto věřících ? nestojí velké etické rozhodnutí nebo velká idea, ale setkání s osobou Ježíše Krista, ?která dává našemu životu nový horizont a tím jeho rozhodující směr? (n.1). Plodnost tohoto setkání se projevuje příznačně a tvořivě i v aktuálním lidském a kulturním kontextu, zejména ve vztahu k rozumu, který uvedl do života moderní vědu a příslušné technologie. Jejich zásadní charakteristikou je totiž systematické využití nástrojů matematiky za účelem působení na přírodu způsobem, který by její nezměrné energie dal do našich služeb. Matematika jako taková je výtvorem naší inteligence. Korespondence mezi jejími strukturami a reálnými strukturami světa, která je předpokladem veškerého moderního rozvoje vědy a techniky - jak to formuloval již Galilieo Galilei svým slavným výrokem o knize přírody, jež je napsána matematickým jazykem - budí náš úžas a klade velkou otázku. Předpokládá totiž, že svět samotný je strukturován inteligentním způsobem, takže existuje hluboká korespondence mezi naším subjektivním rozumem a objektivizovaným rozumem přírody. Stává se tak nevyhnutelnou otázka, zda tu neexistuje nějaká jediná původní inteligence, která je společným pramenem jednoho i druhého. Takto nás úvaha nad rozvojem věd přivádí k tvůrčímu Logosu. Je tím obrácena tendence připisovat primát iracionálnu, náhodě a nutnosti, a redukovat na ně naši inteligenci a naši svobodu. Na těchto základech se stává znovu možným rozšířit prostory naší racionality; opět ji otevřít na velké otázky pravdy a dobra; spojovat vzájemně teologii, filosofii a vědy za plného respektu k metodám jim vlastním i k jejich vzájemné autonomii, ale uvědomovat si také vnitřní jednotu, která je drží pohromadě. Toto je úkol, který stojí před námi, působivé dobrodružství, které si zasluhuje vydat se mu, a dát tak nový podnět kultuře naší doby a vrátit v ní křesťanské víře její plné občanství. ?Kulturní projekt? Církve v Itálii představuje za tímto účelem bezpochyby šťastnou intuici a velmi důležitý přínos.

Lidská osoba. Rozum, inteligence, láska.
Z druhé strany lidská osoba není pouze rozum a inteligence. Nese v sobě, v hloubi svého bytí hluboce vepsanou potřebu lásky, potřebu být milována a milovat. Proto se ptá a často je zmatena uprostřed těžkostí života a zla, které ve světě existuje a zdá se tolik silným, a zároveň radikálně postrádá smysl. Zejména v naší době, navzdory všemu dosaženému pokroku zlo ještě není poraženo, ba dokonce se zdá, že jeho moc sílí a brzy budou demaskovány všechny pokusy to zakrýt, jak to ukazuje každodenní skutečnost i velké historické události. Vrací se proto naléhavě otázka, zda v našem životě může existovat bezpečný prostor pro opravdovou lásku a vposledku, zda svět je skutečně dílem moudrosti Boží. Tady nás mnohem víc než každý lidský úsudek podporuje omračující novost biblického zjevení: Stvořitel nebe a země, jediný Bůh, který je pramenem každého bytí osobně miluje člověka, miluje jej vášnivě a také chce být člověkem milován. Oživuje proto historii lásky s Izraelem, svým lidem, a v této historii se před zradami tohoto lidu ukazuje jeho láska bohatá nevyčerpatelnou věrností a milosrdenstvím; je láskou, která odpouští přes všechny meze. V Ježíši Kristu takovýto postoj dosahuje svou krajní, neslýchanou a dramatickou formu: v Něm se totiž Bůh činí jedním z nás, naším bratrem v lidství, a přímo obětuje svůj život pro nás. Ve smrti na kříži se pak tím, že ?se Bůh obrací proti sobě samému, a tím se daruje, aby pozvedl a spasil člověka, dovršuje láska v její nejradikálnější formě, v níž se ukazuje, co to znamená, že ?Bůh je láska? (1 J 4,8) a rozumí se tak tomu, jak by se měla definovat pravá láska (srv. enc. Deus caritas est, nn. 9-10-12).

Právě proto, že skutečně miluje, Bůh respektuje a chrání naši svobodu. Proti síle zla a hříchu se nestaví silou ještě větší, ale ? jak nám řekl náš milovaný papež Jan Pavel II. v encyklice Dives in misericordia a naposled v knize Paměť a identita ? která představuje jeho vlastní duchovní závěť ? radši staví hranice své trpělivosti a svého milosrdenství, hranice, jimiž je konkrétní utrpení Božího Syna. Tak je také naše utrpení proměňováno zevnitř, vstupuje do dimenze lásky a dostává zaslíbení spásy. Drazí bratři a sestry, to všechno Jan Pavel II. nejen myslel a nejen věřil abstraktní vírou; on to pochopil a žil vírou, která dozrála v utrpení. Na této cestě jsme jako Církev povoláni, abychom ho následovali, tím způsobem a do té míry, jakou Bůh připravil pro každého z nás. Kříž nám právem nahání strach, stejně jako vyvolával strach a úzkost v Ježíši Kristu (srv. Mk 14,33-36). Přesto ale není popřením života; negací, které bychom se měli zbavit, abychom byli šťastni. Naopak, je nejzazším ?ano? Boha, obráceným k člověku; svrchovaným výrazem jeho lásky a zdrojem plného a dokonalého života. Obsahuje totiž přesvědčivé pozvání k následování Krista, darováním sebe sama. Na tomto místě bych se rád obrátil se zvláštní láskou k trpícím údům Pánova těla, které v Itálii a kdekoliv na světě doplňují to, co zbývá vytrpět Kristu ve vlastním těle (srv. Kol 1,24) a přispívají tak nejúčinnějším způsobem k všeobecné spáse. Oni jsou nejpřesvědčivějšími svědky radosti, jež pochází od Boha a dává sílu přijmout kříž v lásce a vytrvalosti.

Víme dobře, že rozhodnutí pro víru a následování Krista není nikdy snadné. Vždy je plné pochybností a kontroverzí. Církev tak zůstává ?znamením odporu? ve stopách svého Mistra (srv. Lk 2, 34) i v naší době. Ale neztrácejme proto odvahu. Naopak, musíme být vždy připraveni dávat odpověď (apo-logia) každému, kdo se ptá po důvodech (logos) naší naděje, jak nás k tomu vybízí první list sv. Petra (3,15), který jste si vybrali velmi příhodně jako biblického průvodce na cestě tohoto kongresu. Musíme odpovídat ?s tichostí a uctivostí, s dobrým svědomím? (3,15-16), s touto klidnou silou, která pochází ze spojení s Kristem. Musíme tak činit naplno, v rovině myšlení a skutků, v osobním jednání i tam, kde svědčíme veřejně. Síla jednoty, která se vytvořila v církvi prvních století mezi vírou spřátelenou s inteligenci a životní praxí charakterizovanou vzájemnou láskou a ochotnou pozorností k chudým a trpícím, umožnila první velkou misijní expanzi křesťanství v helénsko-římském světě. Podobně se to dělo i později, v různých kulturních kontextech a historických situacích. To také zůstává vůdčí cestou evangelizace. Kéž nás Pán vede, abychom žili v této jednotě pravdy a lásky v situaci, kterou přináší naše doba, pro evangelizaci Itálie a dnešního světa.

Výchova
Aby byla zkušenost víry a křesťanské lásky přijata, žita a předávána z jedné generace na druhou na konkrétní rovině, je základní a rozhodující otázkou výchova lidské osoby. Je nutné pečovat o formaci její inteligence a přitom neopomíjet její svobodu a schopnost milovat. Proto je nezbytné brát ohled také na pomoc milosti. Jedině tak bude možné postavit se účinně ohrožením lidské rodiny, které je dané nerovnováhou mezi velmi rychlým růstem našich technických možností a daleko obtížnějším rozvojem našich morálních zdrojů. Pravá výchova musí probouzet odvahu k definitivním rozhodnutím, která jsou dnes považována za pouta, ochromující naší svobodu, ale ve skutečnosti jsou nezbytná pro růst a dosažení velkých životních cílů, zvláště proto, aby láska mohla dozrát v celé své kráse a tak dávala pravý obsah a význam svobodě. V této pozornosti k lidské osobě a její formaci jsou založena naše ?ne? slabým a pokrouceným formám lásky a falešným svobodám, stejně jako k redukování rozumu jen na to, co je vypočitatelné nebo manipulovatelné. Ve skutečnosti tato ?ne? jsou daleko spíš ?ano? pro autentickou lásku, pro skutečnost člověka, jak byl stvořen Bohem. Na tomto místě chci vyjádřit uznání velké práci v oblasti formace a vzdělání, kterou jednotlivé místní církve v Itálii neúnavně vyvíjejí, jejich pastorační pozornosti k novým generacím a k rodinám. Mezi mnohotvárnými formami tohoto nasazení nemohu nepřipomenout zejména katolické školství, protože vůči němu stále ještě povstávají do jisté míry staré předsudky, které zcela neopodstatněně poškozují uznání jeho funkce a rozvoj jeho konkrétní činnosti.

Svědectví milosrdné lásky.
Ježíš nám řekl, že cokoliv jsme udělali pro své nejmenší bratry, učinili jsme pro Něho (srv. Mt 25, 40). Autentičnost našeho přilnutí ke Kristu se ověřuje zejména v lásce a konkrétní pozornosti k slabým a chudým, k těm, kdo jsou ohroženi a v obtížích. Italská církev má velkou tradici blízkosti, pomoci a solidarity vůči potřebným, nemocným a utiskovaným, která má svůj svrchovaný výraz v celé obdivuhodné řadě ?svatých milosrdné lásky?. Tato tradice pokračuje i dnes a bere do své péče množství nových forem chudoby, morální i materiální, prostřednictvím charity, sociálního volontariátu, děl, které jsou často skryty v mnoha farnostech, řeholních komunitách, sdruženích a skupinách, i v působení jednotlivých osob vedených láskou ke Kristu a k bratřím. Církev v Itálii podává také mimořádné svědectví solidarity k nekonečným zástupům chudých na zemi. Proto je více než kdy dříve důležité, aby všechna tato svědectví milosrdné lásky zachovala vždy svrchovaný a zářivý charakter, založený v pokoře a důvěře v Pána, uchránila se ideologizace a stranění dílčím zájmům a zvláště, aby svůj pohled měřila vždy pohledem Kristovým. Praktické působení je tedy důležité, ale ještě důležitější je naše osobní účast na potřebách a utrpeních bližních. Právě tak, drazí bratři a sestry, milosrdná láska Církve činí viditelnou Boží lásku ve světě.

Občanská a politická odpovědnost katolíků
Vaše setkání se právem zabývá také tématem občanství, tedy otázkami občanské a politické odpovědnosti katolíků. Kristus totiž přišel spasit reálného, konkrétního člověka, který žije v dějinách a ve společenství a proto křesťanství a církev měly od počátku také dimenzi zasahující veřejný život. Jak jsem napsal v encyklice Deus caritas est (srv. n. 28-29) o vztazích mezi náboženstvím a politikou, Ježíš Kristus přinesl jednu podstatnou novinku, totiž otevřel cestu k lidštějšímu a svobodnějšímu světu, skrze oddělení a uznání vzájemné autonomie Státu a Církve, tedy toho, co je Císařovo a co je Boží (srv. Mt 22,21). Náboženská svoboda, kterou dnes považujeme za univerzální hodnotu, nezbytnou zejména v dnešním světě, má tedy své historické kořeny. Církev tedy není a nemá v úmyslu být politickým činitelem. Zároveň se hluboce zajímá o dobro politické obce, jejíž duší je spravedlnost, a nabízí jí na dvojí rovině svůj specifický příspěvek. Křesťanská víra očišťuje rozum a pomáhá, aby byl lépe sebou samým. Ve svém sociálním učení, založeném na tom, co je ve shodě s přirozeností každé lidské bytosti, Církev přispívá , aby to, co je správné, mohlo být jako takové uznáno a pak také uskutečněno. K tomu cíli jsou zřetelně nezbytné morální a duchovní energie, které dovolují stavět nároky spravedlnosti před osobní zájmy, zájmy určité sociální kategorie nebo také zájmy státu. I tady se před Církví otevírá široké pole působnosti, aby tyto energie zakořenila v lidském svědomí, živila je a posilovala. Působit v politické oblasti a budovat spravedlivý řád společnosti proto není vlastním úkolem církve, ale věřících laiků, kteří působí jako občané na vlastní odpovědnost. Jde o velmi důležitý úkol. Křesťanští laici v Itálii jsou povoláni věnovat se mu velkoryse a s odvahou, osvíceni vírou a učením církve a vedeni Kristovou láskou.

Zvláštní pozornost a mimořádné nasazení si dnes žádají velké výzvy, ohrožující široké vrstvy lidské rodiny, jako jsou války a terorismus, hlad a žízeň a některé strašlivé epidemie. Se stejnou odhodlaností a jasností záměrů je ale potřeba stavět se proti politickým a legislativním rozhodnutím, které ohrožují základní hodnoty, antropologické a etické principy založené v přirozenosti lidské bytosti, zejména pokud jde o péči o lidský život ve všech jeho fázích, od početí do přirozené smrti, a podporu rodiny založené na manželství, a proti zavádění do veřejného řádu jiných forem svazků, které vedou k destabilizaci a zatemňování zvláštního charakteru rodiny a její nenahraditelné sociální úlohy. Otevřené a odvážné svědectví, které církev a italští katolíci dali a dávají v této oblasti jsou významnou službou Itálii, která je užitečná a stimuluje také mnoho dalších národů. Toto nasazení a toto svědectví jsou jistě součástí onoho velkého ?ano?, které jako věřící v Krista říkáme člověku, milovanému Bohem.

Být spojeni v Kristu
Drazí bratři a sestry, úkoly a odpovědnosti, které tento církevní kongres vynáší na povrch jsou nepochybně velké a různorodé. Jsme proto povzbuzováni, abychom měli stále před očima, že neneseme tuto tíži sami, podpíráme se navzájem a především Kristus sám vede a podpírá křehkou loďku Církve. Tak se vracíme tam, odkud jsme vyšli. Rozhodující je být spojeni s Ním, a tedy také mezi sebou, zůstávat s Ním, abychom mohli jít v jeho jménu (srv. Mk 3,13-15). Naší pravou silou je živit se jeho slovem a jeho tělem, připojovat se k jeho oběti za nás, jak to učiníme při eucharistické slavnosti dnes odpoledne, uctívat ho v jeho eucharistické přítomnosti. Každou naši aktivitu a náš program totiž musí předcházet adorace, která nás činí skutečně svobodnými a dává nám kritéria pro naše jednání. Ve spojení s Kristem nás předchází a vede Panna Maria, tolik milovaná a uctívaná ve všech končinách Itálie. V Ní potkáváme pravou - čistou a nedeformovanou ? podstatu Církve a tak se skrze Ni učíme poznávat a milovat tajemství Církve, která žije v dějinách, cítíme se být naplno její součástí, stáváme se ?církevními dušemi? (anime ecclesiali), učíme se odolat ?vnitřní sekularizaci?, která strojí úklady církvi naší doby, v důsledku sekularizačních procesů, které hluboce poznamenaly evropskou civilizaci.

Drazí bratři a sestry, pozvedněme společně k Pánu svou modlitbu, pokornou a plnou důvěry, aby italské katolické společenství, zasazené do životného společenství Církve všech míst a všech časů a úzce spojena se svými biskupy, přineslo nové impulsy tomuto milovanému národu a všem koutům země radostné svědectví Ježíše Zmrtvýchvstalého, naděje Itálie a světa.

Další články z podrubriky Promluvy