Nový portál Vatikánského rozhlasu

Ctihodní bratři v biskupství a kněžství, drazí bratři a sestry!
V této eucharistické oběti prožíváme ústřední chvíli IV. národního kongresu italské církve, která se dnes shromažďuje kolem Petrova nástupce. Srdcem každé církevní události je eucharistie, k níž nás Kristus svolává, mluví k nám, živí nás a posílá nás. Je významné, že místem zvoleným pro tuto slavnou liturgii, je veronský stadion: prostor, kde se neslaví náboženské obřady, nýbrž sportovní podniky, které strhávají tisíce fanoušků. Dnes tento prostor hostí vzkříšeného Krista, opravdu přítomného ve svém slovu, ve shromáždění Božího lidu se svými pastýři a svrchovaným způsobem ve svátosti jeho Těla a jeho Krve. Kristus dnes přichází na tento moderní areopág, aby vylil svého Ducha na Církev v Itálii, aby oživena vanutím nových Letnic, ?dokázala hlásat evangelium ve světě, který se mění?, jak to navrhují pastorální směrnice Italské biskupské konference pro desetiletí 2000-2010.

Vám, ctihodní bratři biskupové, s kněžími a jáhny, vám drazí delegáti diecézí a laických sdružení, vám řeholnice, řeholníci a angažovaní laikové, posílám svůj nejsrdečnější pozdrav, který adresuji i těm, kteří jsou s námi spojeni prostřednictvím rozhlasu a televize. Zdravím a objímám celé italské církevní společenství, žijící Kristovo Tělo. Chci zvláštním způsobem vyjádřit své poděkování všem, kteří se dlouho namáhali s přípravou a organizací tohoto kongresu: předsedovi biskupské konference kardinálu Camillo Ruinimu, generálnímu sekretáři mons Josefu Betorimu se spolupracovníkům různých úřadů; kardinálu Dionigi Tettamanzimu a ostatním členům přípravné komise; veronskému biskupovi Mons. Flavio Roberto Carrarovi, jemuž jsem vděčen za milá slova, jimiž mě uvítal na počátku mše sv. jménem milované veronské komunity, jež nás přijímá. Uctivá zmínka patří panu ministerskému předsedovi a jiným přítomným veřejným představitelům; a nakonec srdečný dík pracovnikům hromadných sdělovacích prostředků, kteří sledují práce tohoto důležitého sněmování italské církve.

Biblická čtení, která byla před chvílí přednesena, osvětlují téma kongresu: ?Svědkové vzkříšeného Krista, naděje světa?. Boží slovo ozřejmuje Kristovo vzkříšení, událost, která přetvořila věřící na živou naději, jak to vyjadřuje apoštol Petr na počátku svého prvního listu. Tento text tvořil nosnou osu přípravné cesty k tomuto velkému národnímu setkání. Jako jeho nástupce i já s radostí volám:?Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista!? (1 Petr 1, 3), protože zmrtvýchvstáním svého Syna nás znovu zrodil a ve víře nám daroval nezdolnou naději na věčný život, takže žijeme v přítomnosti stále zaměřeni na cíl, kterým je konečné setkání s naším Pánem a Spasitelem. Silni touto nadějí nemáme strach ze zkoušek, které, ať jsou jakkoliv těžké a bolestné, nemohou nikdy otupit hlubokou radost, která vyvěrá z lásky k Bohu. On totiž ve svém předvídavém milosrdenství dal svého Syna za nás i nám. My v něho věříme a milujeme ho, i když ho nevidíme (srv. 1 Petr, 1, 3-9) Jeho láska nám stačí.

Ze síly této lásky, z pevné víry v Ježíšovo vzkříšení, jež je základem naděje, se rodí a stále obnovuje naše křesťanské svědectví. Tam má kořeny naše ?Credo?, vyznání víry, z něhož čerpalo prvotní hlásání a které beze změn i nadále živí Boží lid. Obsah ?kerygmatu?, který tvoří podstatu celého evangelijního poselství, je Kristus, Boží Syn, který se pro nás stal člověkem, zemřel a vstal z mrtvých. Jeho vzkříšení je charakteristickým tajemstvím křesťanství, nadbytečným naplněním všech proroctví spásy, také toho, které jsme slyšeli v prvním čtení, vzatém ze závěrečné části knihy proroka Izaiáše. Ze zmrtvýchvstalého Krista, prvotiny nového lidství, obnoveného a obnovujícího, se zrodil lid ?chudých?, kteří otevřeli srdce evangeliu a stali se ?duby spravedlnosti?, ?sadba Hospodinova k jeho oslavě?, ti, kteří ?vybudují, co bylo od věků v troskách a postaví, co bylo kdysi zpustošeno?, všichni, kdo je spatří rozpoznají na nich, že oni jsou to potomstvo, jemuž Hospodin žehná? ( srv. Iz 61, 3-4, 9). Tajemství zmrtvýchvstání Božího Syna, který vystoupil na nebesa vedle Otce, vylil na nás Ducha svatého, nám dává jediným pohledem obejmout Krista i církev. Zmrtvýchvstalý a vzkříšení, prvotina a Boží pole, úhelný kámen a živé kameny, abych použil jiné obrazy z prvního Petrova listu (srv. 2, 4-8). Tak se to stalo na počátku v první apoštolské komunitě a tak se to musí stát také nyní.

Dnem Letnic totiž světlo zmrtvýchvstalého Pána proměnilo život apoštolů. Oni od té doby jasně vnímali, že nejsou pouze učedníky nového a zajímavého učení, nýbrž předem vybranými a zodpovědnými svědky zjevení, s nímž byla spojena spása jejich současníků a všech budoucích generací. Velikonoční víra naplňovala jejich srdce zápalem a mimořádnou horlivostí, která jim dávala překonat jakékoliv těžkosti a dokonce i smrt, a vtiskovala jejich slovům neodolatelnou přesvědčující sílu. A tak hrstka osob, bez jakýchkoliv lidských zdrojů a silných jen svou vírou čelila bez obav tvrdým pronásledováním i mučednictví. Apoštol Jan píše: ?Toto je vítězství, které přemohlo svět: naše víra? (1 Jan 5, 4b) Pravda tohoto tvrzení je potvrzena také v Itálii téměř dvěma tisíci let křesťanských dějin, s nesčetnými svědectvími mučedníků, svatých i blahoslavených, kteří zanechali nesmazatelné stopy v každém koutě tohoto krásného poloostrova, na němž žijeme. Někteří z nich byli připomenuti na počátku kongresu a jejich tváře doprovázejí jeho práce.

My jsme dědici oněch vítězných svědků! Ale právě z tohoto zjištění se rodí otázka: Jak je to s naší vírou? V jaké míře ji umíme dnes sdílet? Jistota, že Kristus vstal z mrtvých, nás ujišťuje, že žádná nepřátelská síla nikdy nebude moci zničit církev. Napňuje nás vědomí, že pouze Kristus může plně uspokojit hluboká očekávání lidského srdce a odpovědět na nejvíce znepokojující otázky o bolesti, o nespravedlnosti a zlu, o smrti a životě po ní. A tedy naše víra má pevný základ, ale je třeba, aby se tato víra stala životem v každém z nás. Je to tedy rozsáhlé a detailní úsilí, které je nutno splnit, aby se každý křesťan přeměnil na ?svědka? schopného a ochotného vzít na sebe závazek ?obhájit se před každým, kdo se ho ptá, po důvodech jeho naděje? (srv. 1 Petr 3, 15). Právě proto je zapotřebí vrátit se a mocně a s radostí hlásat událost smrti a vzkříšení Krista, srdce křesťanství, nosné ohnisko naší víry, mocná opora našich jistot, bouřlivý vítr, který zahání jakýkoliv strach a nerozhodnost, všechny pochyby a lidskou vypočítavost. Rozhodná proměna světa může vzejít pouze od Boha. Pouze ze zmrtvýchvstání se chápe pravá povaha církve a její svědectví, které není něčím odděleným od velikonočního tajemství, nýbrž je jeho plodem, projevem a uskutečněním ze strany všech; tímže přijmou Ducha svatého, jsou Kristem poslaní, aby pokračovali v poslání Jeho samotného (srv. Jan 20, 21-23).

?Svědkové zmrtvýchvstalého Krista: tato definice přímo vyvěrá z úryvku evangelia sv. Lukáše, které bylo dnes hlásáno, ale také ze Skutků apoštolů (srv. Sk 1, 8.22). Svědkové vzkříšeného Krista - onen genitiv je nutno dobře chápat: To znamená že svědek ?je? vzkříšeného Krista, že mu patří a právě jako takový mu může vydávat pádné svědectví; může o Něm mluvit, dávat Ho poznávat, vést k Němu, předávat Jeho přítomnost. K pravému opaku dochází při jiném výrazu ?naděje světa? . Tu genitiv vůbec nenaznačuje přináležitost, protože Kristus není ze světa, jako i křesťané nemají být ze světa. Naděje, kterou je Kristus, je ve světě a je pro svět, ale je jí právě proto, že Kristus je Bůh, je ?Svatý (hebrejsky Qadosh). Kristus je naděje pro svět, ale protože vstal z mrtvých, a vstal z mrtvých, protože je Bůh. Také křesťané mohou nést světu naději, protože jsou Kristovi a Boží v té míře, v jaké s Ním umírají hříchu a s Ním vstávají k novému životu lásky, odpuštění, služby nenásilí. Jak říká svatý Augustin: ?Uvěřils, byls pokřtěn: je mrtvý starý život, byl zabit křížem, pohřben křtem. Byl pohřben onen starý, v němž jsi špatně žil: ať vstane nový? (Sermone Guelf. IX. v M. Pellegrino Vox Patrum, 177). Křesťané mohou být nadějí ve světě a pro svět, pouze tehdy, když jako Kristus nejsou ze světa.

Drazí bratři a sestry, je mým přáním, s nímž se jistě ztotožňujete, aby se Církev v Itálii mohla od tohoto kongresu jakoby odrazit pobídnutá slovem vzkříšeného Pána, který opakuje všem a každému: buďte v dnešním světě svědky mého utrpení a mého vzkříšení (srv. Lk 24, 48). Ve světě, který se mění, se evangelium nemění. Radostná zvěst je stále tatáž: Kristus zemřel a vstal z mrtvých pro naši spásu! V jeho jménu neste všem zvěst o obrácení a odpuštění hříchů, ale nejprve sami vydejte svědectví obráceného a odpuštěného života. Dobře víme, že to není možné, dokud nebudeme ?vyzbrojeni mocí shůry? (Lk 24, 49), to znamená bez vnitřní síly Ducha Zmrtvýchvstalého. Abychom ho dostali, je třeba, jak řekl Ježíš učedníkům, nevzdalovat se z Jeruzaléma, zůstat ve ?městě? kde se naplnilo tajemství spásy, svrchovaný úkon lásky Boha k lidstvu. Je třeba zůstat na modlitbách s Marií, Matkou, kterou nám dal Kristus pod křížem. Zůstat v Jeruzalémě nemůže pro křesťany, občany světa, znamenat nic jiného, než zůstat v církvi, v ?Božím městě?, kde se čerpá ze svátostí ?pomázání? Duchem svatým. V těchto dnech národního katolického kongresu, se církev v Itálii, poslušná příkazu Zmrtvýchvstalého Krista, shromáždila, aby znovu prožila prvotní zkušenost Večeřadla, aby znovu dostala dar shůry. Nyní posvěceni oním ?pomazáním? jděte! Neste radostnou zvěst chudým, zavazujte rány zkroušených srdcem, hlásejte svobodu otrokům, propuštění vězňům, hlásejte rok Hospodinova milosrdenství (srv. Iz 61, 1-2). Co bylo od věků v troskách vybudujte, postavte, co bylo kdysi zpustošeno, obnovte zničená města (srv. Iz 61, 4) Je tolik obtížných situací, jež čekají na rozhodující zásah! Neste světu naději Boha, kterým je Kristus Pán, který vstal z mrtvých a žije a kraluje na věky věků. Amen!?

Přeložil Josef Koláček

Další články z podrubriky Homilie