Nový portál Vatikánského rozhlasu

Temuco/Santiago de Chile. 1. „Jednota není imitace, ani násilná integrace, ani harmonizovaná marginalizace“ – kázal při bohoslužbě papež za účasti 150 tisíc věřících v chilském městě Temuco.
2. „Nemyslím, že byste bez lásky k vlasti mohli milovat Ježíše“ – řekl papež chilské mládeži v Santiago de Chile.
3. „Latentním pokušením akademického prostředí je připravit stvoření o Tajemství, které je mu vlastní“ – řekl Petrův nástupce na Katolické univerzitě.

Dnes ráno se papež František vydal do země Mapučů, do města Temuco vzdáleného přes 600 km na jih od hlavního města Santiaga. Na programu měl mši svatou na příměstském letišti a oběd s představiteli tohoto indiánského kmene. Právě na tento druhý bod se klade největší důraz, kvůli neslábnoucím napětím ve vztazích s místními Indiány, kteří byli po staletí marginalizováni a trpěli vyvlastňováním svých tradičních území. Dnes se domáhají docenění vlastní identity a kultury. Někteří požadují také restituce majetku. Hovoří ordinář diecéze Araucania, biskup Hector Vargas:

„Myslím, že se papež rozhodl navštívit diecézi Araukánia na jihu Chile, protože v tomto regionu je mnoho problémů, na které je citlivý, počínaje domorodým kmenem Mapučů, kteří obývají tuto oblast od velmi dávných dob. Dalším problémem je násilí, jehož jsme tu svědky. Kromě toho je to jedna z nejchudších oblastí v Chile a aktuální jsou také problémy spojené se znečišťováním životního prostředí. Stručně řečeno, je tady mnoho obtíží sociální a etnické povahy, stejně jako problém životního prostředí, a právě proto chtěl papež přijet právě sem. (...) Pokud jde o Mapuče, myslím, že jsou z návštěvy velmi nadšení. 90% z nich jsou křesťané. Členové tohoto etnika jsou silně nábožensky založení. Oni sami nepůsobí potíže. Problémy přinášejí skupiny, které se domáhají větších práv pro tento národ – a nepůsobí dobře. Jejich činnost nám totiž přinesla ještě větší bídu a více utrpení“
– říká biskup araukánské diecéze.

Mapučové v oblasti jižních And a Patagonie dokázali velmi dlouho udržet nezávilost. Své území dokázali hájit před španělskými dobyvateli po tři století. (16. – 18. století) Jejich území se stalo součástí Chile až po anexi v 80. letech 19. století. Poslední velké povstání proběhlo ještě v roce 1934. Temuco, hlavní město Araukánie, vzniklo jako pevnost chilské armády. Jeho jméno v jazyce Mapučů označuje mízu stromu „temu“, která se užívala v tradiční medicíně. Dnes jde o významné administrativní a kulturní centrum, hostící dvě univerzity (Universidad de La Frontera a Universidad Católica de Temuco). V roce 2010 město postihlo silné zemětřesení a některé jeho části nebyly dosud rekonstruovány.

ad 1. Votivní mši za pokrok národů sloužil papež František na aerodromu Maquehue za účasti 150 tisíc věřících. Tradiční hudební nástroje, indiánská ponča a čelenky zarámovaly slavnost, která připomněla minulá i současná příkoří domorodého etnika.
Petrův nástupce zdůraznil, že na tomto místě docházelo k závažnému porušování lidských práv:

„Obětujeme tuto bohoslužbu za všechny, kdo trpěli a zemřeli, a za ty, kdo denně nesou na svých bedrech tíži mnoha nespravedlností.” – řekl papež a uprostřed homilie vybídl ke chvilce ticha za ně. „Ježíšova oběť na kříži se obtížila veškerým hříchem a bolestí našich národů, bolestí, volající po vykoupení.” – dodal.

Papež se pak vrátil k Ježíšově velekněžské modlitbě za jednotu, která zazněla v evangeliu. V rozhodující chvíli svého života prosí právě o ni, protože ví, že útisk jedněch druhými patří k největším nebezpečím. „Nedovolme, aby nás přemohl konflikt či rozdělení,” apeloval papež. Jak ale dále zdůraznil, jednota se nesmí zaměňovat s uniformitou.

„Jednota není imitace, ani násilná integrace, ani harmonizovaná marginalizace. Bohatství země se rodí právě z toho, že každá z jejích složek umí sdílet svoji moudrost s těmi druhými. Není a nebude to dusivá uniformita, způsobená obvykle převahou a mocí silnějšího, ba ani separace, neuznávající dobrotu druhých. Jednota, o kterou žádal a kterou daroval Ježíš, uznává to, co je povolán každý národ a každá kultura přinášet této požehnané zemi. Jednota je smířená různost, která netoleruje legitimizaci osobních či kolektivních nespravedlností ve svém jménu.”

Významným rysem jednoty, jakou národy potřebují je vzájemné naslouchání a solidarita, která vede ke konstatování, že se navzájem ve své rozdílnosti potřebujeme. Jen tak zůstane tato země krásnou, pokračoval papež. Varoval před dvěma formami násilí: jednak před „krásnými”, leč nikdy neuskutečněnými smlouvami a projekty, podle logiky „co se napíše rukou, smaže se loktem”, stejně jako před idejemi násilného prosazování vzájemného respektu.

„Nelze požadovat uznání rozdrcením druhého, protože tak násilí a rozdělení jenom narůstá. Násilí vyvolává násilí, ničení zvětšuje rozkol a separaci. Násilí nakonec zfalšuje i tu nejspravedlivější kauzu. Proto odmítáme ničivé násilí v obou jeho formách.”

Jak dodal František, tyto postoje jsou jako sopečná láva, která za sebou nechává spoušť a zmar. Vybídl naopak k vytrvalému dialogu a stylu mírové politiky. S Mapuči se rozloučil citací prastaré moudrosti tohoto národa mluvící o povolání k dobrému životu Küme Mongen a vyzval je, aby spolu s Ježíšem prosili Otce o dar jednoty.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy homilie je ZDE

Po mši papež poobědval s obyvateli Araukánie v řeholním domě sester Svatého Kříže.

Další bohatý program dnešního dne pokračuje setkáním s mladými lidmi na předměstí Santiaga de Chile v narodní svatyni Panny Marie Karmelské, postaveném na místě, kde porážka španělského vojska před dvěma sty lety zajistila Chilanům nezávislost.

ad 2. V nočních hodinách středoevropského času se v hlavním městě Santiagu obrátil papež k chilské mládeži. Setkání s několika tisíci mladých lidí se konalo před národní mariánskou svatyní v Maipú, která je zároveň symbolem chilské dvousetleté nezávislosti.

Papež na tuto skutečnost upozornil hned v úvodu spontánního pozdravu – jak řekl, mládí s sebou nese sny o svobodě, radosti a lepší budoucnosti, ale konkretizace těchto snů nastává, pokud pevně stojíme nohama na zemi a milujeme svou vlast.

„Nemyslím si, že byste bez lásky k vlasti mohli milovat Ježíše a Boha. Láska k vlasti je láskou k matce (…), která nás jako všechny matky učí chodit a dává sama sebe, abychom mohli přežívat v příštích pokoleních. Pokud nebudete vlastenci – nikoli šovinisti – ničeho v životě nedosáhnete.”

Papež dále poznamenal, že díky své biskupské službě poznal mnohé dobré nápady mladých lidí, jejich idealismus a hledání. Varoval je před tím, aby se přizpůsobovali lhaní dospělých:

„Problémem jsme my dospělí – posloucháme vaše ideály a s vševědoucím výrazem si říkáme, “však on již brzy dozraje”, což znamená tiché “vždyť se dá brzy zkorumpovat”. Dávejte si na to pozor – zralost znamená růst, ale také růst snů a iluzí. Nepolevujte v ostražitosti a nedejte se koupit za pár šestáků.”

Římský biskup zdůraznil, že církev v tuto chvíli potřebuje “duchovně zletilé” mladé lidi, kteří by se otevřeně vyjádřili v rámci takvzané “předsynody” před říjnovou biskupskou synodou o mládeži, která je plánována na Květnou neděli. Církev má mít mladou, realistickou tvář, aby se o ní mohlo hovořit jako o matce – a nikoli babičce.

„Musíte s námi zatřást, jestliže příliš dlouho stojíme na místě, pomoci nám, abychom byli blíže Ježíši. (…) Pokud existuje nějaká činnost, pastorační plán – i toto setkání – které nepomohou blízkosti k Ježíši, jsou ztrátou času.”

Nadšení víry ale někdy vyprchá a zcela nepozorovaně se dostaví chvíle nedůvěry, špatné nálady a negativity. Papež si vypomohl metaforou vybitého mobilního telefonu v místě bez signálu. V takové chvíli je člověk přesvědčen o své bezmoci a nepotřebnosti.

„Jak rád říkal Hurtado, ďábel našeptává, že jsi nepotřebný a nemáš žádnou cenu, aby se nic nezměnilo a věci zůstaly tak, jak jsou. Jediný, kdo může vnést změny do společnosti, je mladý člověk. Jste to vy. My jsme už na druhé straně…”

V závěru papež mladým lidem doporučil – a dal zapsat do mobilů – zlaté pravidlo jmenovaného chilského světce, jezuity Alberta Hurtada. Je to otázka “Co by na mém místě dělal Kristus?”, pomáhající k tomu, abychom žili jako Ježíš.

„Tak zní heslo – opakujte si je a užívejte ho. Co by Kristus udělal na mém místě? Je třeba je denně užívat, až přijde den, kdy srdce každého z vás bude bít jako Ježíšovo, aniž byste si to uvědomili.”

Řekl mimo jiné papež František mladým Chilanům.

ad 3. Poslední středeční zastávkou byla Chilská katolická univerzita v Santiagu, která si letos připomíná 130 let od založení a potvrzení Svatým stolcem (21.6. 1888 mons. Casanovou). Z původních dvou fakult se rozvinula na 18 fakult humanitního a přírodovědného zaměření, kde studuje téměř 30 tisíc posluchačů. Papež jejich zástupce upozornil na naléhavost „integrální gramotnosti” a poukázal na dva nové úkoly v oblasti péče o národní soužití a schopnosti rozvíjet se jako komunita.

„Národní soužití je možné mimo jiné do té míry, v jaké uvedeme v život výchovné procesy, které budou zároveň transformativní, inkluzivní a sdružující. Vychovávat k soužití neznamená jen přidávat hodnoty k výchovné činnosti, nýbrž dávat zrod dynamice soužití v rámci výchovného procesu samého. Není to ani tak otázka obsahů, nýbrž výuky k integrálnímu a integrujícímu smýšlení a reflexi. Klasikové to nazývali forma mentis.“

František mluvil také o rysech současné společnosti, s odvoláním na analýzy známého sociologa Zygmunta Baumana a filosofa Gillese Lipovetského. Zdůraznil, že „dnes mizí pevné body, počínaje těmi, na nichž lidé mohou individuálně i sociálně stavět. Jakobychom dnes nacházeli styčný bod pouze v jakési „oblačnosti”, který se vyznačuje nestabilitou, neboť všechno uniká a ztrácí na konzistenci.”

„Tento nedostatek konzistence by mohl být jedním z důvodů mizení veřejného prostoru. Ten totiž vyžaduje alespoň minimální transcendenci přesahující soukromé zájmy (žít více a lépe), aby se stavělo na základech, jež vyjevují onu důležitou dimenzi našeho života, kterým je plurál „my“. Bez tohoto vědomí, ale především bez onoho cítění a tudíž bez oné zkušenosti je a bude velmi obtížné tvořit národ. Zdálo by se tedy, že bude důležité a platné pouze to, co se týká jednotlivce, zatímco všechno, co zůstane mimo tuto jurisdiskci, bude zpozdilé. Kultura tohoto typu ztratila paměť, přišla o svazky, které nesou a umožňují život. Bez onoho „my“ v rámci lidu, rodiny, národa a rovněž budoucnosti – dětí a zítřka, bez onoho „my“ v rámci obce, která „mne“ přesahuje a je bohatší než individuální zájmy, bude život nejenom stále vystaven fragmentaci, ale ještě více konfliktům a násilí.“

K tématu rozvoje společnosti František poukázal na potřebu rozšíření konceptu výchovné komunity. Současná kultura, zdůraznil dále, vyžaduje zapojení všech aktérů, kteří utvářejí společenskou situaci.

„Je nezbytné, aby nabývání poznatků bylo s to rodit interakci mezi aulou a moudrostí národů, které jsou součástí této požehnané země. Moudrost oplývající intuicemi a „vůněmi“, které nelze ignorovat, přemýšlíme-li o Chile. (…) Výchovná komunita se potom nebude omezovat na auly a knihovny, ale bude neustále volána k účasti. (…)»V tomto smyslu je nutné věnovat zvláštní pozornost domorodým komunitám a jejich kulturním tradicím. Nejsou pouhou menšinou mezi ostatními, ale měly by se stát spíše hlavními mluvčími, zejména když se chystají velké projekty týkající se jejich prostoru« (Laudato si´, 146).“

František se odvolal rovněž k jedné kabalistické tradici, jak ji podává Gershom Scholem a podle níž je zdrojem zla rozštěpení způsobené člověkem, který jedl ze stromu poznání dobrého a zlého. Tímto způsobem vědění získalo primát nad stvořením. „Latentním pokušením každého akademického prostředí - řekl papež - je tendence redukovat stvoření na několik intepretačních schémat a zbavit jej Tajemství, které je mu vlastní a které podněcuje celé generace hledat to, co je spravedlivé, dobré, krásné a pravdivé.”

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY na Katolické univerzitě je ZDE

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii

(RaVat)