Pane rektore, doktore Ignacio Sanchezi,
ctění univerzitní představitelé,
drazí profesoři, funkcionáři,
drazí studenti!
Těší mne, že jsem s vámi v tomto Domě Studií, který má za sebou již skoro 130 let života a poskytl zemi nedocenitelnou službu. Děkuji panu rektorovi za jeho slova na uvítanou.
Dějiny této Univerzity jsou do určité míry spjaty s dějinami Chile. Tisíce mužů a žen, kteří se zde formovali, plnili pak důležitá poslání v rozvoji své vlasti. Chtěl bych připomenout zejména postavu sv. Alberta Hurtada v tomto roce stoletého výročí zahájení jeho studií na této půdě. Jeho život se stal jasným svědectvím toho, jak inteligence, akademická vytříbenost a profesionalita v souladu s vírou, spravedlností a dobročinnou láskou, nabývají prorocké síly, která je schopna v neztenčené míře otevírat horizonty a osvěcovat cestu, zejména těm, které společnost skartovala.
V této souvislosti, bych si rád vzal za své tato Vaše slova, pane rektore: „Stojíme před důležitými výzvami vzhledem k naší vlasti pojící se s národním soužitím a schopností činit společně pokroky.“
1. Národní soužití
Mluvit o výzvách znamená připustit existenci situací, které dosáhly takového stupně, že vyžadují přehodnocení. To, co se včera mohlo jevit jako faktor jednoty a soudržnosti, vyžaduje dnes nové odpovědi. Akcelerovaný rytmus a takřka závratně rychlé spuštění některých procesů a změn, které jsou zaváděny v našich společnostech, nás vybízejí ke klidné, ale neprodlené reflexi, jež nebude naivní, utopická a tím méně pak voluntaristická. To neznamená brzdit vývoj poznání, nýbrž vytvářet z univerzity přednostní prostor „pro uplatňování gramatiky dialogu, jež formuje setkání“ (Promluva ke Kongregaci pro katolickou výchovu, 9. února 2017). Poněvadž „pravá moudrost je plodem reflexe, dialogu a velkodušného setkávání mezi lidmi“ (Laudato si´, 47).
Národní soužití je možné mimo jiné do té míry, v jaké uvedeme v život výchovné procesy, které budou zároveň transformativní, inkluzivní a sdružující. Vychovávat k soužití neznamená jen přidávat hodnoty k výchovné činnosti, nýbrž dávat zrod dynamice soužití v rámci výchovného procesu samotného. Není to ani tak otázka obsahů, nýbrž výuky k integrálnímu a integrujícímu smýšlení a uvažování. Klasikové to nazývali forma mentis. K dosažení toho je nezbytné rozvinout to, co bych nazval integrální gramotnost, jež dovede adaptovat procesy transformace probíhající v našich společnostech. Takovýto proces utváření gramotnosti zároveň vyžaduje zasazení o integraci různých jazyků, které nás konstituují jakožto lidi, totiž výchova (gramotnost), jež integruje a harmonizuje rozum (hlavu), city (srdce) a činy (ruce). To poskytne a umožní studentům růst harmonicky nejenom na osobní, ale současně na sociální rovině. Je naléhavě nutné vytvořit prostory, ve kterých fragmentace nebude dominovat, a to ani v myšlení. Proto je nezbytné učit se myslet to, co se cítí a dělá; cítit to, co se myslí a dělá; a dělat to, co se myslí a cítí. Takový je dynamismus schopnosti sloužit člověku i společnosti.
Gramotnost, založená na integraci těchto různých jazyků, které nás konstituují, studenty vtáhne do výchovného procesu vzhledem k výzvám, před něž je postaví blízká budoucnost. „Odluka“ mezi poznatky a těmito jazyky, analfabetismus ohledně toho, jak integrovat odlišné životní dimenze, nevede totiž k ničemu jinému než k sociální fragmentaci a rozpadu. V této „tekuté“ (srov. Zygmunt Bauman, Tekutá modernita, 1999) a „lehké“ (srov. Gilles Lipovetsky, De la légèreté, 2016) společnosti, jak ji někteří myslitelé definovali, se vytrácejí opory, na nichž mohou lidé individuálně i sociálně stavět. Zdá se, že tato „oblačnost“ je novým styčným bodem dneška, který se vyznačuje nestabilitou, protože všechno uniká a tím ztrácí konzistenci.
Tento nedostatek konzistence by mohl být jedním z důvodů mizení veřejného prostoru. Ten totiž vyžaduje alespoň minimální transcendenci přesahující soukromé zájmy (žít více a lépe), aby se stavělo na základech, jež vyjevují onu důležitou dimenzi našeho života, kterým je plurál „my“. Bez tohoto vědomí, ale především bez onoho cítění a tudíž bez oné zkušenosti je a bude velmi obtížné tvořit národ. Zdálo by se tedy, že bude důležité a platné pouze to, co se týká jednotlivce, zatímco všechno, co zůstane mimo tuto jurisdiskci, bude zpozdilé. Kultura tohoto typu ztratila paměť, přišla o svazky, které nesou a umožňují život. Bez onoho „my“ v rámci lidu, rodiny, národa a rovněž budoucnosti – dětí a zítřka, bez onoho „my“ v rámci obce, která „mne“ přesahuje a je bohatší než individuální zájmy, bude život nejenom stále vystaven fragmentaci, ale navíc i konfliktům a násilí.
Univerzita v tomto smyslu prožívá na své vlastní půdě výzvu ke zrození nových dynamik, které každou fragmentaci poznání překonají a podnítí opravdovou universitas.
2. Činit pokroky společně
Odtud plyne pro tento Dům studia druhý velmi důležitý prvek, totiž schopnost činit pokroky společně. Potěšilo mne, když jsem se dozvěděl o nasazení v evangelizaci a o radostné vitalitě vaší univerzitní pastorace, jež je znamením mladé a živé církve „obrácené ven“. Misie, které každoročně pořádáte v různých částech země, jsou opěrným a velmi obohacujícím prvkem. Dovedete při těchto příležitostech rozšiřovat horizont svého pohledu a kontaktovat různé situace, které vámi nehledě na jejich specifičnost dokáží pohnout. „Misionář“ se totiž z misií nikdy nevrací stejný jako předtím, a v setkání s mnoha tvářemi zakouší „přejití“ Boha. Tyto zkušenosti nemají být na univerzitě něčím izolovaným. Klasické metody bádání mají určité meze tím spíše, jedná-li se o naši kulturu, která podněcuje přímou a okamžitou účast. Nynější kultura vyžaduje nové formy, schopné obsáhnout všechny aktéry, kteří oživují sociální a tedy výchovné prostředí. Z toho plyne důležitost rozšířit pojem výchovné komunity.
Tato komunita musí čelit tomu, aby od nových forem poznání nezůstala izolována, ale zároveň aby nevytvářela poznání stojící stranou jeho adresátů. Je nezbytné, aby nabývání poznatků bylo s to rodit interakci mezi aulou a moudrostí národů, které jsou součástí této požehnané země. Moudrost oplývající intuicemi a „vůněmi“, které nelze ignorovat, přemýšlíme-li o Chile. Tak vzniká velice obohacující součinnost vědecké rigoróznosti a intuice lidu. Tato těsná vzájemná interakce zabraňuje odluce rozumu a činu, myšlení a cítění, poznatku a života, profese a služby. Poznání se má vždycky cítit ve službě životu, s nímž se konfrontuje, aby mohlo činit další pokroky. Výchovná komunita se potom nebude omezovat na auly a knihovny, ale bude neustále volána k účasti. Tento dialog může vést pouze taková epistémé, jež je schopna přijmout plurální logiku, která si osvojila interdisciplinaritu a vzájemnou propojenost vědění. „V tomto smyslu je nutné věnovat zvláštní pozornost domorodým komunitám a jejich kulturním tradicím. Nejsou pouhou menšinou mezi ostatními, ale měly by se stát spíše hlavními mluvčími, zejména když se chystají velké projekty týkající se jejich prostoru“ (Laudato si´, 146).
Výchovná komunita v sobě nese nekonečné možnosti a potence, nechá-li se obohacovat a interpelovat všemi aktéry, z nichž se skládá. To vyžaduje větší snahu co do kvality a integrace. Univerzitní služba musí vždycky usilovat o kvalitu a znamenitost ve službách národního soužití. V tomto smyslu bychom mohli říci, že univerzita se stává laboratoří budoucnosti země, poněvadž do sebe umí zahrnout život a putování lidu a překonat každou antagonistickou a elitářskou logiku vědění.
Jedna stará kabalistická tradice podává, že původem zla je rozštěpení způsobené člověkem, který jedl ze stromu poznání dobrého i zlého. Vědění tak nabylo primátu nad stvořením, které podrobilo vlastním schématům a tužbám (srov. Gershom Scholem, La mystique juive, Paris 1985, str. 86). Latentním pokušením každého akademického prostředí je tendence redukovat stvoření na několik interpretačních schémat a zbavit jej Tajemství, které je mu vlastní a které podněcuje celé generace hledat to, co je spravedlivé, dobré, krásné a pravdivé. Když se profesor svojí moudrostí stane „mistrem“, dokáže u svých studentů probouzet schopnost úžasu. Úžasu vzhledem ke světu a veškerenstvu určenému k objevování!
Vám svěřené poslání je dnes prorocké. Jste povoláni dát zrod procesům, které osvítí nynější kulturu a nabídnou obnovený humanismus, který se vyhne pádu do jakéhokoli redukcionismu. A toto proroctví, které je od nás vyžádáno, nás vybízí hledat stále nové prostory dialogu spíše než střetu, prostory setkání spíše než rozdělení, cesty přátelské rozdílnosti, aby se uctivě rozlišovalo mezi lidmi, kteří hledají ve snaze pokročit skutečně společně k obnovenému národnímu soužití.
A budete-li o to prosit, nepochybuji, že Duch svatý bude řídit vaše kroky, aby tento Dům nadále přinášel plody pro dobro chilského lidu a ke slávě Boží.
Děkuji vám za toto setkání a prosím vás, nezapomeňte se za mne modlit.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
