Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Dnešní společnost je v pokušení klást velký důraz na slovo „práva“ a ponechávat stranou druhé a důležitější slovo „lidská“. Pokud totiž práva ztratí vazbu na lidství, stávají se pouhým heslem zájmových skupin – zdůraznil kardinál Pietro Parolin ve své přednášce na mezinárodním sympóziu organizovaném Nadací Josepha Ratzingera- Benedikta XVI. na téma základních lidských práv a konfliktů mezi nimi.

Vatikánský státní sekretář ve svém vystoupení na sympóziu probíhajícím na půdě římské univerzity LUMSA (ve dnech 15. a 16. listopadu) představil celé spektrum činnosti Svatého stolce v oblasti lidských práv. Upřesnil hned v úvodu, že v církevní reflexi neexistují práva „člověka vytrženého ze všech vazeb“ nebo „člověka fragmentalizovaného“ na různé sociální, ekonomické či náboženské aspekty. Církev se snaží nahlížet člověka v jeho celistvosti. Svatý stolec proto nepřestává pozvedat hlas na obranu lidské osoby. Církev – dodal kardinál Parolin – se cítí svobodná v navazování dialogu s kýmkoliv, včetně těch, kdo zastávají nejvzdálenější stanoviska, protože vychází ze zcela zásadního aspektu, jímž je univerzální charakter práv.

Rovná důstojnost všech členů lidské rodiny

Tato objektivní dimenze lidských práv se však dnes vytrácí, poznamenal kardinál Parolin. „Jak v prostoru tzv. Západu tak v jiných kulturních kontextech zaznamenáváme jistou rezervovanost, jakoby hluboký smysl lidských práv byl aplikovatelný jen v určitém kontextu, na určitých místech a v určité epoše, jež neudržitelně spěje k svému soumraku.“ Vatikánský státní sekretář proto volal po obnovení „objektivní dimenze lidských práv, založené na uznání důstojnosti náležící všem členům lidské rodiny, jež představuje základ svobody, spravedlnosti a míru ve světě“.

Co nejširší dialog

Rozhovory o lidských právech dnes vážně ohrožuje také „rostoucí nedůtklivost“ různých stran vůči mezinárodním organizacím a multilaterální diplomacii, poznamenal kardinál Parolin a dodal, že Svatý stolec považuje za zásadní umožňovat dialog co nejšíršího spektra lidí a institucí působících ve sféře ochrany lidských práv, podpory společného dobra a sociálního rozvoje. Stavění mostů, k němuž papež František neustále vybízí, se může odehrávat jak na multilaterální tak bilaterální platformě, jak s jednotlivými státy, tak s nevládními organizacemi, náboženskými představiteli, stejně jako s laickými či nekonfesními subjekty.

Právo na život a další specifická práva

Z agendy Svatého stolce na obranu specifických práv zmínil kardinál Parolin právo na život, od jeho počátku do přirozeného konce, zejména v souvislosti s novými výzvami z biotechnické oblasti a v některých případech příliš tolerantním postojem zákonodárců, a dále v oblasti „ožehavých otázek“, která klade „genetická manipulace, obchod s orgány či rozvoj hybridizace lidské osoby“.

Rozvážné přijímání migrantů

Vatikánský státní sekretář připomněl dále úsilí církve o zrušení trestu smrti a podporu práv migrantů a uprchlíků. Papežovo úsilí o podporu migrantů „vyvolává někdy nevoli“ zejména mezi těmi, kdo na svých územích zažili silný náraz nedávných migračních vln, pokračoval kardinál Parolin. Upozornil v té souvislosti, že František vícekrát opakoval, že přijímání musí „být rozumné“, totiž „doprovázené možností integrace a rozvážností vládců“, a musí je doprovázet „respekt k přijímajícímu místu“. Politika však nezřídka rezignuje na svou roli „sociálního zprostředkovatele“ pro budování společného dobra a ustupuje „nemoudrému pokusu o snadný konsensus využívající obav vžitých mezi obyvateli“.

Myšlení, svědomí a náboženství

V oblasti svobody myšlení, svědomí a náboženství kardinál Parolin připomněl úsilí Svatého stolce zabránit „marginalizaci náboženství v občanské společnosti“ a prosazovat „rovnou péči o práva všech občanů nezávisle na jejich náboženském vyznání“ ve všech společnostech.

V reflexi nad základem ideje lidských práv nakonec kardinál Parolin dodal, že na jejich počátku je „soucit a nezištnost“, které v křesťanském slovníku nazýváme milosrdnou láskou (caritas). Jde tedy o lásku, kterou člověk chová k druhému člověku, jakožto osobě, jež ve své přirozenosti sdílí tutéž důstojnost.

(job)