Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vilnius. 1. Setkání papeže s vládou a občanskými představiteli v hlavním městě Litvy.
2. „Slitovná láska je klíčem, který otevírá nebeskou bránu“ - řekl Svatý otec při návštěvě poutní svatyně Matky Milosrdenství – „Jitřní brány“.
3. „Nepodlehněte pokušení soustředit se na sebe, pokušení sobeckosti nebo plytkosti tváří v tvář bolesti“ - řekl Svatý otec na setkání s litevskou mládeží na náměstí před katedrálou ve Vilniusu.

Pobaltské státy, kde v těchto dnech (22.-25.září) pobývá Petrův nástupce, se navzájem liší, zejména z náboženského hlediska. Litva patří mezi katolické země, zatímco Lotyšsko a Estonsko jsou historicky protestantské, ačkoli v Lotyšsku dnes už luteránská komunita převažuje nad katolickou jen málo a v Estonsku se převážná většina lidí označuje za ateisty. Všechny tři státy však spojují podobné osudy ve 20. století. Po spletitém boji za nezávislost získaly samostatnost na konci I. světové války. V roce 1940 byly anektovány Sovětským svazem, což mělo za následek rozsáhlé deportace a pokusy o rusifikaci. S nacistickým intermezzem za II. světové války trvala sovětská okupace až do roku 1990, kdy byla obnovena nezávislost.

Papež František přistál v litevském hlavním městě Vilniusu v 10:30 našeho času. Navzdory vnímání pobaltských států jako severovýchodní periferie našeho kontinentu, z geografického hlediska se Vilnius rozkládá pouhých 25 km jižně od středu Evropy.

Vilnius v proměnách staletí
Vilnius se stal hlavním městem Litevského velkoknížectví v roce 1323. Velký kulturní rozvoj nastoupil s vládou velkoknížete Jagelly (litevsky Jugaila), který se nechal v roce 1385 pokřtít, přijal jméno Vladislav, pojal za manželsku později svatořečenou Hedviku a stal se polským králem. Významné dílo vykonali na Litvě také jezuité, kteří v roce 1570 založili ve Vilniusu svou kolej, zanedlouho (1579) povýšenou na Akademii. Zlaté období, trvající až do konce 16. století, vystřídaly periodické útoky ze strany Ruska, počínaje vyvražděním 20 tisíc Litevců a osmidenním požárem v roce 1655. Pokusy o rusifikaci se střídaly s rebeliemi až do 16. února 1918, kdy Litevská rada ohlásila vznik nezávislého státu. Na začátku II. světové války, v důsledku smlouvy Molotov-Ribbentrop mezi Sovětským svazem a Německem, byla Litva donucena podepsat smlouvu o vzájemné pomoci a svolit ke vstupu Rudé armády na své území. Začlenění mezi svazové republiky Sovětského svazu přineslo repatriaci Poláků a sovětizaci provázenou masívními deportacemi na Sibiř a fyzickou likvidací desetitisíců členů protikomunistické rezistence. Svoboda a nezávislost byla obnovena až v roce 1990. Připomeňme, že ve Vilniusu prožili rozhodující období svého života polský jezuitský mučedník českého původu sv. Ondřej Bobola, sv. Josafat Kuncevič nebo sv. Faustina Kowalská.

Setkání s vládou a občanskými představiteli
Ad 1. Petrova nástupce přivítala na letišti litevská prezidentka Dalia Grybauskaitéová, členové vlády a představitelé místní církve. Po slavnostním ceremoniálu se František vydal do prezidentského paláce, cestou lemovanou zástupy vítajících Litevců. V sídle hlavy státu se papež nejprve zapsal do pamětní knihy a poté se odebral k soukromému rozhovoru s prezidentkou. Na nádvoří klasicistního prezidentského paláce se pak Svatý otec setkal s vládou, diplomatickým sborem a představiteli občanské společnosti.

Litevská prezidentka: rezistence uchovala lidství při životě
„Děkujeme, že jste s námi a že si na mapě světa všímáte těch menších,“ přivítala litevská prezidentka Dalia Grybauskaitéová papeže Františka. Jak připomněla, Svatý stolec vždy podporoval nezávislost litevského národa a papež Benedikt XV. dokonce rok před vyhlášením nezávislosti ustanovil Litevský den spojený se sbírkou pro obyvatele Litvy. Také později byl mezi prvními státy, které uznaly samostatný stát, a posléze během okupace Litvy, zachoval litevské diplomatické zastupitelství při Svatém stolci jako příslib budoucí svobody a naděje.

Prezidentka zmínila také návštěvu papeže Jana Pavla II. před 25 lety, krátce po odchodu ruských vojsk, a jeho důležité poselství, čeho může dosáhnout národ milující svobodu:

„Národ lidí, jejichž silná víra jim umožnila přežít v exilu, vězení a partyzánských bunkrech v dlouhých letech extrémního strádání. Po sedmnáct let psali oddaní a odvážní mužové a ženy v podzemních podmínkách „Kroniku katolické církve“. Nenechali se zlomit represemi KGB. A udrželi při životě své lidství.“

Litevská prezidentka vyzdvihla také skutečnost, že se papež zítra zúčastní Dne paměti na genocidu litevských židů. Připomněla, že v zemi brutálně týrané nacistickými i stalinistickými zločiny, mnoho lidí usilovalo o záchranu Židů.

„Svatý otče, ve svém poslání budovat mosty mezi národy a náboženstvími jste navštívil mnoho trpících lidí a pomohl jim. Litva se nechce podělit pouze o bolestnou zkušenost minulosti, nýbrž kráčí do budoucnosti s velkou nadějí. (…) Slyšíme vaše volání vybízející pracovat bok po boku na budování lidštějšího světa, světa, v němž je méně chudoby, utrpení a více slitování. Světa, kde je Brána milosrdenství vždy otevřena,“  -  dodala litevská prezidentka a popřála papeži Františkovi, aby setba jeho slova vždy přinášela naději a plody.

Papež: inspirující minulost
Papež František ve své odpovědi označil slovy sv. Jana Pavla II. Litvu za „mlčenlivého svědka lásky k náboženské svobodě,“ (Promluva na uvítanou, Vilnius 4. září 1993) a poděkoval za vřelé přijetí. Obrátil pak pozornost k 100. výročí nezávislosti, jako k příležitosti, jak hledat v minulých událostech klíč k budoucnosti:

„Neznáme budoucnost. Víme však jistě, že každá epocha si musí uchovat „duši”, která ji nesla a pomáhala přetvářet každou bolest a nespravedlnost na příležitost uchovat si živé kořeny, jež dnes přinášejí plody. Nelze si nevšimnout, že tento lid má silnou „duši”, jež mu umožnila přetrvat a růst! Vaše národní hymna praví: „Synové tví z minulosti ať čerpají sílu”, aby s odvahou nazírali přítomnost.”

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY k občanské společnosti je ZDE.

Po celou dobu své návštěvy v Pobaltí bude Svatý otec ubytován na litevské nunciatuře ve Vilniusu. Tam se také odebral na soukromý oběd a krátký odpočinek před zahájením odpoledního programu, který začal návštěvou poutního místa Matky Milosrdenství, známé v Litvě s přívlastkem „Jitřní brána” (Aušros Vartai) a patrně ještě proslulejší v Polsku jako Panna Maria Ostrobramská.

Ad 2. V kapli Matky Milosrdenství se uctívá obraz Panny Marie, který byl namalován v letech 1620-30 pro jednu ze vstupních bran Vilniusu a proslul mnoha divy. Prvním z nich bylo zachování brány při ruském útoku v roce 1655. V pohnutých dějinách země se stal předmětem úcty, naděje a duchovní posily, zejména v dobách sovětské okupace.

Návštěva papeže Františka měla rovněž ekumenický rozměr. Svatý otec se zastavil na prostranství mezi sídlem pravoslavného metropolity a katolickým kostelem sv. Terezie. Po pozdravu s pravoslavným metropolitou se papež vydal ke kapli Matky Milosrdenství, kde se shromáždily stovky sirotků spolu s adoptivními rodiči. Zvláštní sektor byl vyhrazen nemocným. V mariánské kapli čekala na papeže opět litevská prezidentka. Předtím než se Svatý otec pomodlil před milostným obrazem třetí tajemství radostného růžence, pronesl krátkou promluvu. Poukázal na to, že Maria je zobrazena jako „Matka bez Dítěte”, a proto je vnímána jako Matka všech a v každém člověku spatřuje tvář svého Syna:

„Poněvadž Ježíšův obraz je jakousi pečetí každého lidského srdce, můžeme se v každém muži a každé ženě setkávat s Bohem. Uzavřeme-li se do sebe ze strachu před druhými budováním zdí a barikád, připravíme se na konec o Ježíšovu dobrou zvěst, která se vine dějinami a životem  druhých. Postavili jsme ve svojí minulosti příliš mnoho pevností, ale cítíme dnes potřebu pohlédnout si do tváří a uznat v sobě bratry, společně kráčet a radostně i pokojně zakoušet bratrství (srov. Evangelii gaudium, 87). Denně navštěvuje Matku Milosrdenství množství lidí z mnoha zemí: Litevci, Poláci, Bělorusové a Rusové, katolíci i pravoslavní. Dnes to umožňuje snadná komunikace a svobodný pohyb mezi našimi zeměmi. Jak by bylo krásné, kdyby se k této snadnosti pohybu z místa na místo přidala také snadnost setkávání a solidarity všech, výměna darů, které jsme zdarma dostali, vycházení z nás samotných a sebedarování se druhým, přijímání přítomnosti a různosti druhých jako dar a bohatství našeho vlastního života.“

Matka Milosrdenství, jako každá dobrá matka, rodinu sjednocuje a vybízí k hledání svého bratra také dnes, pokračoval papež. I dnes jsou děti a rodiny, které čekají na „uzdravující světlo slitovné lásky“, která otevírá nebeskou bránu, dodal a vybídl k vytváření Vlasti, která buduje spíše mosty než hradby a dává přednost milosrdenství před soudem.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY je ZDE.

Z mariánského poutního místa zamířil papež v papamobilu na náměstí před katedrálou litevského hlavního města, zasvěcenou sv. Stanislavovi a Ladislavovi, kde se setkal s mladými lidmi.

Ad 3. Setkání s deseti tisíci mladými lidmi se konalo na náměstí před katedrálou v historickém centru města. Součástí zdejší dlažby je kámen, nesoucí nápis steklas – zázrak, symbolické místo, odkud se 23. srpna 1989 začal sbírat živý řetěz osob, které propojily Vilnius, Rigu a Tallinn a úspěšně manifestovaly za nezávislost tří pobaltských národů, okupovaných od konce druhé světové války sovětským režimem.

Působivé zpěvy a tance vytvořily vhodnou atmosféru setkání s Petrovým nástupcem, aby mohli představit své životní příběhy dva mladí lidé, Monika a Jonas. Podělili se o svoji zkušenost víry, kterou obdrželi navzdory nesnadné rodinné a osobní situaci, na což pak reagoval papež František.  Mluvil italsky, a text jeho promluvy byl v litevštině promítán na obrazovky, přičemž papežovy improvizace podával tlumočník přímo.

„Nenechte se přesvědčit tímto světem, že nejlépe se putuje o samotě. Sám nikdy k cíli nedojdeš. Ano, budeš moci v životě dosáhnout úspěchu, ale bez lásky, bez přátel, bez příslušnosti k lidu a bez oné krásné zkušenosti riskovat společně. O samotě jít nelze. Nepodlehněte pokušení soustředit se na sebe, pokušení sobeckosti nebo plytkosti tváří v tvář bolesti. Mějme vždycky za to, že »to, co se děje druhému, děje se i mně«. Jděme proti proudu individualismu, který uvádí do izolace a činí z nás samolibé egocentriky, starající se jenom o svůj image a blahobyt.“

„Jsme křesťané a jde nám o svatost – pokračoval papež. Usilujte tedy o svatost na základě setkávání a společenství s druhými a buďte vnímaví pro potřeby druhých.

„Naše pravá identita předpokládá příslušnost k lidu. Neexistuje »laboratorní« identita, ani žádná »destilovaná« nebo »čistokrevná« identita. Existuje pouze identita přináležitosti k rodině, lidu; identita, která dává lásku, vlídnost a starostlivost o druhé. Je to identita, která dává sílu k boji, ale zároveň i vlídnost k pohlazení. Každý z nás zná krásu i únavu, a často i bolest přináležitosti k lidu. Tady tkví naše identita. Nejsme lidmi, kteří nemají kořeny.“

„Nemějte strach rozhodnout se pro Ježíše – povzbuzoval v závěru setkání s litevskou mládeží papež František. Nebojte se osvojit si evangelium, lidství a lidi. Vždyť Ježíš nikdy neopustí loďku vašeho života, bude stát na každé křižovatce našich cest a nepřestane nás obnovovat, i kdybychom se snažili sami sebe zničit. Ježíš je k nám velkorysý a štědrý, a darujeme-li svůj život Pánu, přinese Jeho setba i po našich ztroskotáních dobrou úrodu.“

Před návratem na apoštolskou nunciaturu navštívil také vnitřek neoklasicistní katedrály. V době sovětské okupace byl katedrální chrám uzavřen a sloužil jako galerie a částečně také jako obchod s náhradními díly pro automechaniky. V kapli litevského patrona, sv. Kazimíra, jej očekávalo asi 60 starých řeholnic a kněží. Svatý otec po tiché modlitbě přijal kytici, kterou položil před obraz Panny Marie Sibiřské, připomínající modlitby za tisíce deportovaných Litevců a Poláků.