VaticanNews.va

   25. 4. 2018

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.4276
Poslechem z webových stránek.2730
Četbou textů na webových stránkách.4603
Poslechem i četbou.2770


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Zákaz vstupu do kostelů a náboženské výchovy pro nezletilé

Kardinál Beran se vrací do vlasti

Návrat kardinála Berana: Loučení s Římem v Papežské koleji Nepomucenum




Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory seniorů

Návštěva papeže v České republice





 
Svatý otec

 Encykliky, exhortace 

9.4.2018 

Gaudete et exsultate - pokračování

Apoštolská exhortace, třetí kapitola

Česká sekce RV

Kapitola III.
V MISTROVĚ SVĚTLE

63. O tom, co je to svatost, mohou existovat různé teorie, oplývající vysvětleními a distinkcemi. Tyto reflexe mohou být užitečné, ale nic nemůže být poučnější než vrátit se k Ježíšovým slovům a dobrat se jeho způsobu předávání pravdy. Ježíš vysvětlil ve vší jednoduchosti, co znamená být svatými, když nám zanechal blahoslavenství (srov. Mt 5,2-12; Lk 6,20-23). Ta jsou křesťanovým průkazem totožnosti. Ptá-li se tedy někdo z nás, jak se stát dobrým křesťanem, odpověď je jednoduchá: je zapotřebí, aby každý svým způsobem konal to, co říká Ježíš v promluvě o blahoslavenstvích (Srov. Kázání z Domu sv. Marty, 9.6.2014). V nich se rýsuje tvář Mistra, jíž jsme povoláni dát zazářit v každodennosti svého života.

64. Slovo „šťastný“ či „blahoslavený“ se stává synonymem slova „svatý“, protože vyjadřuje, že člověk, který je věrný Bohu a žije Jeho Slovo, dosahuje pravého života v sebedarování.

Protiproud

65. Jakkoli nám Ježíšova slova mohou připadat poetická, jdou nicméně velmi proti proudu vzhledem k tomu, co je obvyklé a co se dělá ve společnosti, a třebaže nás toto Ježíšovo poselství přitahuje, ve skutečnosti nás přivádí k jinému životnímu stylu. Blahoslavenství v žádném případě nejsou lehká či povrchní. Naopak, můžeme je žít jedině, pokud nás prostoupí Duch svatý celou svou silou a osvobodí nás od slabosti sobectví, lenosti a domýšlivosti.

66. Vraťme se a znovu naslouchejme Ježíši s veškerou láskou a úctou, kterou si zaslouží Mistr. Dovolme, aby nás svými slovy zasáhnul, vyprovokoval a znovu povolal ke skutečné změně života. Jinak bude svatost pouhým slovem. Připomeňme si nyní jednotlivá blahoslavenství v podání Matoušova evangelia (srov. 5,3-12).

Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.“

67. Evangelium nás zve k uznání pravdy o svém srdci, abychom viděli, kam vkládat jistotu svého života. Normálně si je boháč svým majetkem jist a domnívá se, že je-li ohrožen majetek, rozpadá se veškerý smysl jeho života. Sám Ježíš nám to řekl v podobenství o úrodě, když mluvil o člověku, který si byl jistý sebou, jako o bláznu, který neuvažuje o tom, že může ještě téhož dne zemřít (srov. Lk 12,16-21).

68. Majetek ti nezajistí nic. Naopak, když se srdce pokládá za bohaté, je se sebou natolik spokojené, že nemá prostor pro Boží Slovo, pro lásku k bratřím, ani pro potěšení nad tím, co je v životě nejdůležitější. Zbavuje se tak největšího majetku. Proto Ježíš nazývá blahoslavenými chudé v duchu, ty, kdo mají chudé srdce, do něhož může vstupovat Pán svojí ustavičnou novostí.

69. Tato chudoba v duchu velmi souvisí se „svatou indiferencí“, kterou předkládal svatý Ignác z Loyoly a v níž se dosahuje nádherné vnitřní svobody: „Proto je nutné, abychom se vůči stvořeným věcem stali indiferentními ve všem, co je dovoleno svobodě našeho rozhodnutí a není jí zakázáno. A tak, co se nás týká, nemáme chtít více zdraví než nemoc, bohatství než chudobu, čest než potupu, dlouhý život než krátký; a stejně tak ve všech ostatních věcech“ (Duchovní cvičení, 23).

70. Lukáš nemluví o chudobě „v duchu“, nýbrž říká, abychom byli „chudí“ a dost (srov. Lk 6,20), a tak nás také vyzývá ke střídmému a prostému životu. Takto nás volá, abychom sdíleli život těch nejnuznějších, život vedený apoštoly, a vposledku tak napodobovali Ježíše, který, „ačkoli bohatý, stal se pro nás chudým“ (2 Kor 8,9). Být chudí v srdci - to je svatost.

Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“

71. To je silný výraz v tomto světě, který je od počátku místem nepřátelství, kde jsou hádky všude, kde je na všech stranách nenávist, kde jsou ti druzí neustále klasifikováni podle svých idejí, zvyklostí a dokonce i podle způsobu mluvy a oblečení. Celkově vzato, jde o království domýšlivosti a marnivosti, kde se každý domnívá, že má právo povyšovat se nad ostatní. Nicméně, Ježíš, ačkoli se to zdá nemožné, nabízí jiný styl: mírnost. Tu praktikoval se svými učedníky a rozjímáme o ní při jeho vjezdu do Jeruzaléma: „Hle, tvůj král k tobě přichází, pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara“ (Mt 21,5; srov. Zach 9,9).

72. Říká: „Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek“ (Mt 11,29). Žijeme-li v postoji rozčilení a arogance vůči druhým, unavíme se a usoužíme. Díváme-li se však na jejich omezení a defekty s jemnocitem a mírností, aniž bychom se cítili nadřazeni, můžeme jim podat pomocnou ruku a zamezíme plýtvání energií na zbytečné hořekování. Pro svatou Terezii z Lisieux „dokonalá láska znamená snášet nedostatky druhých a absolutně se nedivit jejich slabostem“ (Rukopis C,12r).

73. Pavel zmiňuje mírnost jako plod Ducha svatého (srov. Gal 5,23) a pro případ, že nám špatné skutky bratra dělají starosti, navrhuje, abychom jej upomenuli „v duchu mírnosti“ (srov. Gal 6,1). Podotýká však: „dávej pozor každý sám na sebe, aby ses nedostal do pokušení i ty“ (). I vlastní víru a svá přesvědčení je třeba hájit s jemností (1 Petr 3,16). Dokonce s odpůrci se má nakládat s vlídností (2 Tim 2,25). V církvi jsme často chybovali tím, že jsme tuto pobídku od Božího Slova nepřijímali.

74. Mírnost je dalším výrazem vnitřní chudoby toho, kdo vkládá svoji důvěru pouze v Boha. V Bibli se totiž často užívá téhož slova anawim pro označení chudých a tichých. Někdo by mohl namítnout: „Kdybych byl tak tichý, budou si myslet, že jsem blázen, hlupák a slaboch.“ Možná ano, ale ponecháme druhé, ať si to myslí. Je lépe být stále tiší, a naše velká očekávání se uskuteční: tiší „dostanou zemi za dědictví“, tj. uzří ve svém životě naplnění Božích příslibů. Mírní totiž, nehledě na okolnosti, doufají v Pána a ti, kdo doufají v Pána, budou vlastnit zemi a těšit se z hlubokého klidu (srov. Žl 37,9.11). Zároveň jim důvěřuje Pán: „Laskavě pohlédnu na toho, kdo je pokorný a zkroušený, kdo se chvěje před mým slovem“ (Iz 66,2). Reagovat tichou pokorou – to je svatost.

Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.“

75. Svět nám nabízí opak: zábavu, potěšení, rozptýlení, povyražení, a říká nám, že to je to, co činí život dobrým. Světák ignoruje a dívá se jinam, když se vyskytnou problémy nemoci či bolesti v rodině či jeho okolí. Svět nechce plakat. Raději bolestné situace ignoruje, zastírá a skrývá. Vynakládá se mnoho energie na útěk před situacemi, ve kterých se vyskytuje utrpení, a to v domnění, že lze ututlat realitu, ve které nikdy, nikdy nemůže chybět kříž.

76. Člověk, který vidí, jak se věci skutečně mají, se nechá proniknout bolestí a pláče ve svém srdci, je schopen dosáhnout hloubky života a být opravdu šťastný (Od patristických dob si církev cení daru slz. V Římském misálu sv. Pia V. je modlitba Ad petendam compunctionem cordis – Za obdržení daru slz, a stojí za zmínku: „Bože všemohoucí a nejtišší, který jsi učinil, aby ze skály vytryskla živá voda pro žíznící lid, učiň, aby z tvrdosti našeho srdce vytryskly slzy lítosti a mohli jsme tak oplakávat svoje hříchy a dosáhnout odpuštění pro tvé milosrdenství“ – Missale Romanum, 1962, str. 110). Takový člověk je potěšen Ježíšovou útěchou a nikoli tou, kterou skýtá svět. Tak je možné mít odvahu ke sdílení utrpení s druhými a neutíkat před bolestnými situacemi. Takto lze objevit, že život má smysl, když podporujeme druhé v jejich bolesti, chápeme úzkosti druhých a přinášíme jim úlevu. Takový člověk cítí, že druhý je tělem jeho těla, nemá strach přiblížit se k němu, aby se dotknul jeho rány, a má soucit až do té míry, že zakouší, jak mizí vzdálenosti. Takto lze přijmout pobídku svatého Pavla: „Plačte s plačícími“ (Řím 12,15). Umět plakat s druhými – to je svatost.

Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“

77. „Hlad a žízeň“ jsou velmi intenzivní zkušenosti, protože se týkají primárních potřeb a souvisejí s pudem sebezáchovy. Jsou lidé, kteří takto intenzivně touží po spravedlnosti a přejí si ji velice silně. Ježíš říká, že budou nasyceni, takže dříve či později spravedlnost přijde. A my můžeme spolupracovat, aby to bylo možné, i když ne vždycky vidíme výsledky tohoto nasazení.

78. Avšak spravedlnost, kterou navrhhuje Ježíš, není ta, kterou hledá svět, nezřídka je pošpiněna nízkými zájmy a tak či onak je manipulována. Skutečnost nám ukazuje, jak snadno se lze ocitnout na šikmé ploše korupce a podílet se na každodenní politice onoho „dám, protože mi dávají“, ve které je všechno obchod. Kolik jen lidí trpí nespravedlnostmi a bezmocně přihlížejí, jak se druzí střídají při krájení společného koláče. Někteří se vzdávají zápasu o pravou spravedlnost a raději nastupují na vůz vítěze. To nemá nic společného s hladem a žízní po spravedlnosti, kterou chválí Ježíš.

79. Tato spravedlnost se začíná uskutečňovat v životě každého, jakmile jsou přijímána spravedlivá rozhodnutí, a vyjadřuje se usilím o spravedlnost pro chudé a slabé. Slovo „spravedlnost“ může být zajisté synonymem věrnosti Boží vůli v celém našem životě, ale pokud tomu přikládáme velmi všeobecný smysl, zapomínáme, že se projevuje zejména ve spravedlnosti vůči bezbranným: „Hledejte spravedlnost, přispějte utlačenému, sirotku pomozte k právu, zastaňte se vdovy“ (Iz 1,17). Hledat spravedlnost hladem a žízní je svatost.

"Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství."

80
. Milosrdenství má dva aspekty: dát, pomáhat a sloužit druhým a také odpustit a chápat. Matouš to shrnuje ve zlatém pravidle: „Co tedy chcete, aby lidé dělalli vám, to všechno i vy dělejte jim“ (Mt 7,12). Katechismus nám připomíná, že tento zákon je třeba aplikovat „v každém případě“ (KKC, 1789), zejména když někdo „někdy musí čelit situacím, v nichž mravní úsudek není tak jistý“ (KKC, 1787).

81
. Dát a odpustit je pokusem reprodukovat ve svém životě drobný odlesk dokonalosti Boha, který dává a odpouští překypujícím způsobem. Z tohoto důvodu nenacházíme v Lukášově evangeliu výraz „buďte dokonalí“ (Mt 5,48), nýbrž „buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec! Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete“ (Lk 6,36-38). A potom dodává něco, co bychom neměli přehlédnout: „Jakou mírou měříte, takovou se naměří zas vám“ (Lk 6,38). Míra, kterou používáme při chápání a odpouštění, bude aplikována na odpuštění nám. Míra, kterou aplikujeme při dávání, bude v nebi aplikována na naši odměnu. Nevyplatí se na to zapomenout.

82. Ježíš neříká „blahoslavení ti, kdo plánují pomstu“, nýbrž nazývá blahoslavenými ty, kteří odpouštějí a činí tak sedmdesátsedmkrát“ (Mt 18,22). Je třeba myslet na to, že všichni tvoříme zástup těch, kterým bylo odpuštěno. Na nás všechny bylo shlédnuto božským soucitem. Pokud upřímně přistoupíme k Pánu a zbystříme svůj sluch, pravděpodobně občas zaslechneme tuto výčitku: „Neměl ses i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?“ (Mt 18,33). Dívat se a jednat milosrdně – to je svatost.

Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.“

83. Vztahuje se na toho, kdo má prosté, ryzí srdce bez přetvářky, protože srdce, jež umí milovat, nenechá vstoupit do svého života nic, co tuto lásku ohrožuje, oslabuje nebo uvádí do nebezpečí. Srdcem jsou v Bibli naše pravé úmysly, to co skutečně hledáme a přejeme si, navzdory tomu, co ukazujeme: „Člověk soudí podle zdání. Hospodin vidí do srdce“ (1 Sam 16,7). On se snaží promlouvat k našemu srdci (srov. Oz 2,16) a tam chce vepsat svůj Zákon (srov. Jer 31,33). Nakonec nám chce dát nové srdce (srov. Ez 36,26).

84. „Především střez a chraň své srdce“ (4,23). Nic poskvrněného falší není pro Pána skutečná hodnota. On „utíká před lstí, uniká nerozvážným myšlenkám“ (Mdr 1,5). Otec, který „vidí ve skrytosti“ (Mt 6,6), poznává, co není čisté, tedy to, co není upřímné, ale je pouhou slupkou a zdáním.

85. Je pravda, že není lásky bez skutků, ale toto blahoslavenství nám připomíná, že Pán očekává oddanost vůči bratru plynoucí ze srdce, poněvadž „i kdybych rozdal všechno, co mám, a pro druhého do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje“ (1 Kor 13,3). V Matoušově evangeliu také vidíme, že to, co vychází ze srdce, činí člověka nečistým (srov. Mt 15,18), protože odtud vycházejí vraždy, krádeže, křivá svědectví apod. (srov. Mt 15,16). V úmyslech srdce mají původ touhy a upřímná rozhodnutí, která námi skutečně hýbou.

86. Když srdce miluje Boha a bližního (srov. Mt 22,36-40), a je to jeho pravý úmysl, nikoli prázdná slova, pak je toto srdce čisté a může vidět Boha. Svatý Pavel ve své velepísni na lásku připomíná, že „nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně“ (1 Kor 13,12), ale v míře, v níž opravdu kraluje láska, budeme schopni uvidět „tváří v tvář“ (tamt.). Ježíš slibuje, že ti, kdo mají čisté srdce, „budou vidět Boha“. Uchovat srdce čisté ode všeho, co špiní lásku, je svatost.

„Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny.“

87 . Toto blahoslavenství nás přivádí k zamyšlení nad četnými a opakujícími se válkami. Pro nás je dosti obvyklé, že zapříčiňujeme války nebo přinejmenším nedorozumění. Například, když něco o někom slyším a jdu to povědět druhému, možná v poněkud rozšířenější verzi. A když dokážu způsobit ještě větší škodu, zdá se mi, že jsem dosáhnul většího zadostiučinění. Svět tvořený tlachy těch, kteří se věnují kritizování a ničení, nebuduje mír. Tito lidé jsou spíše nepřáteli pokoje a v žádném případě nejsou blahoslavení. (Nactiutrhání a pomlouvání jsou jako teroristický čin: odpálí se bomba, která devastuje, zatímco atentátník odchází, šťastný a spokojený. To je něco zcela jiného než šlechetnost toho, kdo si přijde promluvit tváří v tvář, klidně a upřímně, a smýšlí o druhém dobře.)

88. Mírumilovní jsou zdrojem pokoje, budují mír a sociální přátelství. A těm, kdo se snaží rozsévat všude pokoj, Ježíš dává překvapivý příslib: „Budou nazváni Božími syny“ (Mt 5,9). Po svých učednících žádal, aby po vstupu do nějakého domu řekli: „Pokoj tomuto domu!“ (Lk 10,5). Boží Slovo vybízí každého věřícího, aby spolu s ostatními hledal pokoj“ (srov. 2 Tim 2,22), protože „rozsévají v pokoji semeno, jehož plodem je spravedlnost“ (Jak 3,18). A máme-li v nějakém případě ve svém společenství pochyby o tom, co je třeba dělat, „usilujme o to, co slouží k pokoji“ (Řím 14,19), protože jednota má převahu nad konfliktem. (V určitých situacích může být nezbytné mluvit o těžkostech nějakého bratra. V takových případech se může stát, že je podána interpretace namísto objektivního faktu. Zaujetí (vášeň) deformuje konkrétní realitu faktu, transformuje ji na interpretaci a předávává se subjektivním zatížením. Tak se ničí realita a nerespektuje se pravda o druhém.)

88. Není snadné budovat tento evangelní pokoj, který nevylučuje nikoho, nýbrž integruje i ty, kteří jsou trochu divní, blázniví, nedůtkliví a komplikovaní, lidi vyžadující pozornost, odlišné a těžce životem zkoušené lidi i ty, kteří mají jiné zájmy. Je to svízelné a vyžaduje to velkou otevřenost mysli a srdce, poněvadž nejde o „vytváření konsenzu od zeleného stolu či prchavého míru pro šťastnou menšinu“ (Evangelii gaudium, 218), ani o projekt „vyvolených pro jen několik vybraných“ (tamt., 239). Nejde ani o ignorování či zastírání konfliktů, nýbrž o „ochotu snášet konflikt, řešit ho a přetvořit ho na spojující článek nového procesu“ (tamt., 227). Jde o to stát se tvůrci pokoje, neboť vytváření pokoje je umění, jež vyžaduje klid, kreativitu, vnímavost a obratnost. Rozsévat pokoj kolem nás – to je svatost.

„Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království.“

90. Ježíš sám zdůrazňuje, že tato cesta jde proti proudu až do té míry, že utváří lidi, kteří svým životem ve společnosti zavádějí diskusi a jsou nepohodlní. Ježíš připomíná, kolik lidí je a bylo pronásledováno jednoduše proto, že se zasazovali o spravedlnost a plnili svoje závazky vůči Bohu i druhým. Pokud nechceme upadnout do temné průměrnosti, nedomáhejme se pohodlného života, protože „kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho“ (Mt 16,25).

91. Nelze čekat, až bude pro život podle evangelia všechno kolem nás příznivé, protože mocenské ambice a světské zájmy často hrají proti nám. Svatý Jan Pavel II. mluvil o reálné možnosti odcizené společnosti, jež uvízne v politické, mediální, ekonomické, kulturní, ba dokonce i náboženské osnově, která brání jejímu autentičtějšímu lidskému a sociálnímu rozvoji. V odcizené společnosti se život podle blahoslavenství stává obtížným, neoblíbeným, podezřelým a vysmívaným: „Odcizuje se společnost, která svým společenským uspořádáním, výrobou a spotřebou ztěžuje životní sebedarování a vytvoření mezilidské solidarity“ (Centesimus annus, 41c).

92. Kříž, zejména únava a útrapy, jež snášíme, když se snažíme žít podle přikázání lásky a kráčet cestou spravedlnosti, je zdrojem zrání a posvěcení. Připomeňme, že mluví-li Nový zákon o utrpeních, které je třeba snést pro evangelium, vztahuje se právě k pronásledování (srov. Sk 5,41; Flp 1,29; Kol 1,24; 2 Tim 1,12; 1 Petr 2,20; 4,14-16; Zj 2,10).

93. Mluvíme ovšem o nevyhnutelných pronásledováních, nikoli o těch, která bychom si mohli sami způsobit špatným jednáním vůči druhým. Svatý není odtažitým excentrikem, který je nesnesitelný svojí marnivostí, negativitou a záští. Kristovi apoštolové takoví nebyli. Kniha Skutků apoštolů mnohokrát zdůrazňuje, že se u lidu těšili sympatiím a „všeobecné oblibě“ (2,47; srov. 4,21.33; 5,13), zatímco někteří vládci je vyhledávali a pronásledovali (srov. 4,1.3; 5,17-18).

94. Pronásledování není záležitost minulosti, protože se děje také dnes, jak krvavé v případě mnoha současných mučedníků, tak subtilnější skrze pomluvy a překrucování. Ježíš říká, že dosáhneme blahoslavenství, „když vám budou kvůli mně vylhaně připisovat každou špatnost“ (Mt 5,11). Jindy jde o posměch, který se pokouší znetvořit naši víru a učinit z nás směšné lidi. Vydávat se denně cestou evangelia, ačkoli to způsobuje problémy – to je svatost.

Hlavní pravidlo jednání

95. V 25. kapitole Matoušova evangelia (vv.31-46) se Ježíš vrací k jednomu z těchto blahoslavenství, ve kterém prohlašuje blahoslavenými milosrdné. Hledáme-li svatost, která je milá Bohu, najdeme právě v tomto textu pravidlo jednání, na jehož základě budeme souzeni: „Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě a ujali jste se mně, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně“ (Mt 25,35-36).

Z věrnosti k Mistrovi

96. Být svatými proto neznamená pást se očima na domnělé extázi. Svatý Jan Pavel II. říkal, že „pokud opravdu stavíme na kontemplaci Krista, budeme ho moci rozeznat především ve tvářích těch, s nimiž se on sám ztotožnil“ (Novo millenio ineunte, 49). Text Mt 25,35-36 „není pouhá pozvánka ke skutkům lásky, ale lekce kristologie, která osvětluje Kristovo tajemství“ (tamt.). V této výzvě rozpoznávat Jej v chudých a trpících se zjevuje samo Kristovo srdce, Jeho cítění a nejhlubší rozhodnutí, kterým se všichni svatí snaží přizpůsobovat.

97. Vzhledem k síle těchto Ježíšových požadavků je mojí povinností jakožto Jeho náměstka požádat křesťany, aby je přijali a v upřímné otevřenosti akceptovali sine glossa, to znamená bez komentářů, přetřásání a výmluv, které jim odebírají moc. Pán nám jasně ukázal, že svatost nelze chápat ani žít, odhlížeje od těchto požadavků, protože milosrdenství je „samotná podstata Ježíšova evangelia“ (list velkému kancléři Papežské katolické univerzity v Argentině, 3.3.2015).

98. Když potkám člověka, který nocuje v nepohodě a chladu, mohu mít dojem, že jde o nějakou hromádku, jež mne obtěžuje svojí nepředvídatelností, otravného delikventa, překážku na mé cestě, dotěrný bodec v mém svědomí, problém, který mají řešit politici, a možná také odpadek, který špiní veřejný prostor. Anebo mohu reagovat na základě víry a lásky a uznat v něm lidskou bytost, jež má stejnou důstojnost jako já, tvora nekonečně milovaného Otcem, Boží obraz, bratra vykoupeného Kristem. To znamená být křesťany! Anebo lze snad chápat svatost, nehledě na toto živoucí uznání důstojnosti každé lidské bytosti? (Vzpomeňme na reakci milosrdného Samaritána před židem ležícím u cesty – Lk 10,30-37).

99. Křesťanům to přináší zdravou a stálou nespokojenost. Ačkoli by poskytnutí podpory jedinému člověku již ospravedlňovalo všechno naše úsilí, nestačí nám to. Kanadští biskupové jasně prohlásili, že podle biblického učení ve Svatém roce nejde jen o prokázání několika dobrých skutků, nýbrž o hledání sociální změny, „aby se osvobodily také budoucí generace, přičemž zřejmým cílem má být obnova spravedlivých sociálních a ekonomických systémů tak, aby už nedocházelo k exkluzi“ (Konference kanadských biskupů, Komise pro sociální záležitosti, otevřený list parlamentu: Obecné dobro či exkluze, volba pro Kanaďany, 1.2.2001)

Ideologie, které mrzačí jádro evangelia

100. Ideologie nás někdy přivádějí ke dvěma neblahým omylům. Na jedné straně je omyl těch křesťanů, kteří tyto požadavky evangelia oddělují od osobního vztahu k Pánu, od vnitřního spojení s Ním, od milosti. Takto se křesťanství transformuje na pouhou nevládní organizaci, čímž se mu odnímá jasná spiritualita, kterou tak dobře prožívali a projevili svatý František z Assisi, svatý Vincenc de Paul, svatá Tereza z Kalkaty a mnozí jiní. U těchto velkých světců ani modlitby, ani láska k Bohu, ani četba evangelia neumenšily nadšení a účinnost jejich služby bližnímu, nýbrž docela naopak.

101. Neblahý a ideologický je také omyl těch, kteří nedůvěřují sociálnímu nasazení druhých a považují ho za projev povrchnosti, zesvětštění, sekularizace, imanentismu, komunismu a populismu. Buď jej relativizují, jako by považovali jiné věci za důležitější, anebo se zajímali jen o určitou etiku či důvod, které hájí. Například obrana nevinného nenarozeného musí být zřetelná, pevná a vřelá, protože je ve hře důstojnost lidského života, který je vždy posvátný, což vyžaduje lásku ke každému člověku bez ohledu na jeho vývoj. Stejně posvátný je však život chudých, kteří se již narodili a zmítají se v bídě, osamocení, exkluzi, obchodu s lidmi, ve skryté eutanazii nemocných a starých lidí zbavených péče, v nových formách otroctví a všech formách skartace. (Dokument z Aparecidy učí, že bytí člověka „je vždy posvátné, od početí, ve všech fázích života až do přirozeného skonu, i po smrti,“ a jeho život má být chráněn „od početí, ve všech jeho fázích až do přirozené smrti“ – Generální konference episkopátu Latinské Ameriky a Karibiku, 29.6.2007). Nelze si předsevzít ideál svatosti, který by ignoroval nespravedlnost tohoto světa, ve kterém někteří slaví, zbytečně utrácejí a redukují život na konzumaci posledních novinek, zatímco druzí se dívají zvenčí a jejich život bídně míjí i končí.

102. Často lze slýchat, že vzhledem k relativismu a omylům nynějšího světa, by například situace migrantů měla být okrajové téma. Někteří katolíci tvrdí, že je to druhotné téma vzhledem k „vážným“ tématům bioetiky. Takové řeči lze pochopit u politika, který hledí na svůj úspěch, avšak nikoli u křesťana, který by se měl vžít do situace bratra, riskujícího život ve snaze zajistit budoucnost svým dětem. Můžeme snad neuznat, že právě to po nás žádá Ježíš, když říká, že v každém, kdo je na cestě, přijímáme Jeho (srov. Mt 25,35)? Svatý Benedikt to přijal bez výhrad, a třebaže to mohlo „komplikovat“ mnišský život, stanovil, aby všichni hosté, kteří přijdou do kláštera, byli přijímáni „jako sám Kristus“ (Řehole Benediktova, 53) dokonce i úkonem klanění (), přičemž „zvlášť usilovná péče se má věnovat chudým a poutníkům“ (tamt.).

103. Něco podobného tvrdí Starý zákon, když říká: „Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho, neboť sami jste byli přistěhovalci“ (Ex 22,20). „Jestliže ve vaší zemi bude s tebou přebývat cizinec, nesmíš ho utiskovat. S cizincem, který bude s vámi přebývat, musíte jednat jako s jedním z vás. Budeš ho milovat jako sebe samého, neboť i vy jste byli cizinci v egyptské zemi“ (Lv 19,33-34). Nejedná se proto o vynález nějakého papeže nebo o přechodné delirium. I my jsme v nynějším kontextu povoláni putovat k duchovnímu osvícení, jež nám prezentoval prorok Izaiáš jako odpověď na svůj dotaz, co je milé Bohu: „Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu. Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora...“ (Iz 58,7-8).

Nejmilejší bohoslužba

104. Mohli bychom si myslet, že oslavujeme Boha jen bohoslužbou a modlitbou anebo jen dodržováním některých etických norem – je pravda, že primát náleží vztahu k Bohu – a zapomínáme, že kriterium hodnocení našeho života, je především to, co jsme učinili druhým. Modlitba je cenná, pokud živí každodenní prokazování lásky. Naše bohoslužba je milá Bohu, když mu přinášíme předsevzetí velkodušného života a dovolujeme, aby se Boží dar, který v ní přijímáme, projevil v odevzdanosti bratřím.

105. Z téhož důvodu je nejlepším způsobem, jak rozlišit, zda je naše modlitba autentická, pozorujeme-li, do jaké míry se náš život proměňuje ve světle milosrdenství. Neboť „milosrdenství není pouze Otcovo jednání, ale stává se kritériem hodnocení, kdo jsou jeho pravé děti“ (Misericordiae vultus, 9). Je „klenbou, která nese život církve“ (,10). Rád bych ještě jednou zdůraznil, že ačkoli milosrdenství nevylučuje spravedlnost a pravdu, „musíme především říkat, že milosrdenství je plností spravedlnosti a nejjasnějším projevem Boží pravdy“ (Amoris laetitia, 311). Je „klíčem k nebi“ (Evangelii gaudium, 197).

106. Nemohu opominout zmínku o otázce, kterou si položil svatý Tomáš Akvinský, když se ptal, jaké naše skutky jsou největší, tedy jaké naše zevnější skutky nejlépe manifestují naši lásku k Bohu. Bez váhání odpověděl, že spíše než bohoslužba jsou to skutky milosrdenství vůči bližnímu (Summa theologiae, II-II, 30,4): „Nekonáme bohoslužbu přinášením obětí a darů ku prospěchu Boha, nýbrž ku prospěchu svému a bližních. On totiž nepotřebuje naše oběti, ale chce, abychom je přinášeli ze své zbožnosti k užitku bližního. Proto je milosrdenství, které pomáhá druhému v nouzi, oběť Jemu nejmilejší, poněvadž bližnímu zjednává dobro nejvíce zblízka“ (tamt., ad 1).

107. Kdo má touhu doopravdy oslavit Boha svým životem a skutečně touží po svém posvěcení, aby svojí existencí oslavil Svatého, je povolán se soužit, strávit a vyčerpat ve snaze o prokazování skutků milosrdenství. Velice dobře to pochopila svatá Matka Tereza z Kalkaty: „Ano, mám mnohé lidské slabosti, spoustu lidské bídy. [...] On se však snižuje a slouží si námi, tebou i mnou, aby navzdory našim hříchům, navzdory naší bídě a našim nedostatkům přebývala ve světě Jeho láska a soucit. On na nás závisí ve svojí lásce ke světu a v prokazování toho, jak jej miluje. Ano, staráme se příliš o sebe a nezbývá nám čas na druhé.“ (Cristo en los Pobres, Madrid 1981, 37-38).

108. Hedonistický konzumismus si s námi může nepěkně zahrát, když se v posedlosti zábavou přehnaně soustředíme na sebe a svoje práva a vyhroceně se dožadujeme volného času, abychom si jej užívali. Obtížně pak budeme přijímat závazek a věnovat energii na pomoc někomu, kdo na tom není dobře, pokud nebudeme pěstovat určitou střídmost a nebudeme bojovat proti této horečce, kterou nám ukládá konzumní společnost, aby nám prodala zboží a nakonec nás přetvořila v ubohé nenasyty, kteří chtějí všechno mít a všechno vyzkoušet. Také konzumace povrchních informací a formy rychlé a virtuální komunikace mohou být omračujícím faktorem, který nám bere veškerý čas a vzdaluje nás od trpícího těla bratří. Uprostřed aktuálního víření zní znovu evangelium a nabízí nám jiný, zdravější a šťastnější život.

109. Síla svědectví světců spočívá v životě podle blahoslavenství a podle pravidla jednání z posledního soudu (srov. Mt 25,31-36). Je to pár jednoduchých, ale praktických slov platných pro všechny, protože křesťanství je především k tomu, aby se praktikovalo, a pokud je předmětem reflexe, má hodnotu pouze tehdy, pomáhá-li prožívat evangelium v každodenním životě. Vřele doporučuji často si číst tyto velké biblické texty, připomínat si je, modlit se s nimi a pokoušet se je ztělesnit. Budou nám k užitku a opravdu nás učiní šťastnými.

ZÁVĚR exhortace je ZDE



Další články z podrubriky Encykliky, exhortace

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
9.4.18 Gaudete et exsultate
9.4.18 Gaudete et exsultate - závěr



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2018 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež: Celý křesťanský život je zápas

Římský biskup zve k ekumenické modlitbě za Blízký východ

Skončilo 24. zasedání Rady kardinálů

Papež přijme tři oběti sexuálního zneužívání v chilské církvi

Když se církev podobá bicyklu

Cesta do Saúdské Arábie byla průlomová, říká kardinál Tauran

Papež na své jmeniny pozval chudé na zmrzlinu

Petrův nástupce zamýšlí definitivně potvrdit komisi na ochranu nezletilých

Papež ke Světovému dni knihy: Zamysleme se nad významem četby

Z Apoštolátu modlitby se stává papežské dílo

Bůh je básník

Biskupové Anglie a Walesu: Jsme znepokojeni zmatkem působeným genderovou ideologií

 Nově na webu
Svatý otec: Křest jako síla k překonání zla

Publicistika: Všechny problémy vyřeší medializace

Publicistika: Bude už brzy Evropa Down-free?

Rozhovory: František demýtizuje papežství

Homilie: Na kříži se Bůh zjevil jako agapé

Archiv zpráv duben 18
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30      

Starší zprávy >

Náš tip

Gaudete et exsultate

Otevřený dopis syrských mnišek: Nazývat věci jejich jmény, to je počátek míru

Bůh nebrání pravdu na úkor lásky, ani lásku na úkor pravdy či rovnováhu na úkor obojího