VaticanNews.va

   16. 10. 2018

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.4958
Poslechem z webových stránek.3174
Četbou textů na webových stránkách.5031
Poslechem i četbou.3089


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Papež varoval před „zdvořilými“ démony, kteří přinášejí zesvětštění

O přikázáních - Nezabiješ

Ztrácejme čas rozjímáním o Pánu, aby naše práce byla službou druhým


Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů Návštěva papeže v České republice NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Encykliky, exhortace 

9.4.2018 

Gaudete et exsultate - závěr

Česká sekce RV

Kapitola IV.
NĚKOLIK CHARAKTERISTIK SVATOSTI V NYNĚJŠÍM SVĚTĚ

110. V širokém rámci svatosti, jak ji podávají blahoslavenství a Mt 25,31-46, bych rád poukázal na některé charakteristiky či duchovní výrazy, jež jsou podle mého soudu nezbytné pro porozumění životnímu stylu, ke kterému nás volá Pán. Nezdržím se výkladem prostředků posvěcování, které známe: různé metody modlitby, drahocenné svátosti eucharistie a smíření, přinášení obětí, různé formy zbožnosti, duchovní vedení a mnohé jiné. Poukáži jenom na některé aspekty povolání ke svatosti, jež, doufám, zaznějí znovu zvláštním způsobem.

111. Charakteristiky, které chci ozřejmit, nejsou úplným výčtem modelů svatosti, ale zachycují pět velkých projevů lásky k Bohu a k bližnímu, jež považuji za obzvláště důležité vzhledem k určitým rizikům a omezením dnešní kultury, v níž se projevuje nervózní a vznětlivá úzkostlivost, která nás rozptyluje a oslabuje; negativita a smutek; pohodlná, konzumní a sobecká omrzelost; individualismus a četné formy falešné spirituality, jež nevedou k setkání s Bohem a dominují nynějšímu religióznímu trhu.

Snášenlivost, trpělivost a mírnost

112. První z těchto velkých charakteristik: zůstat soustředěni a upevněni v Bohu, který miluje a podpírá. Na základě této vnitřní pevnosti je možné snášet a vydržet protiklady, životní peripetie a také agresi druhých, jejich nevěrnost a defekty: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ (Řím 8,31). Toto je zdroj pokoje, který vyjadřuje světec svými postoji. Na základě této niterné solidnosti je svědectví svatosti v našem uspěchaném, náladovém a agresivním světě tvořeno trpělivostí a stálostí v dobrém. Je to věrnost lásky, protože, kdo se spoléhá (pistis) na Boha, může být věrný (pistós) také bratrům, neopouští je v těžkých momentech, nenechává se strhnout úzkostí a zůstává nablízku druhým, i když mu to nepřináší bezprostřední uspokojení.

113. Svatý Pavel vybízel římské křesťany, aby „nikomu neodpláceli zlým za zlé“ (srov. Řím 12,17), „nezjednávali si svoje právo sami“ (v.19), „nedopustili, aby je zlo přemohlo“, nýbrž „přemáhali zlo dobrem“ (srov. v.21). Tento postoj není výrazem slabosti, nýbrž pravé síly, protože Bůh sám „je pomalý ke hněvu, ale veliký svou mocí“ (Nah 1,3). Slovo Boží nás napomíná: „Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti“ (Ef 4,31).

114. Je nezbytné bojovat a mít se na pozoru před našimi agresivními a egocentrickými náklonnostmi, aby nezapustily kořeny: „Ani když se rozhněváte, nenechte se strhnout ke hříchu“ (Ef 4,26). I v okolnostech, které nás deptají, můžeme vždycky hodit kotvu úpěnlivé prosby, která nás přivede k opětovnému spočinutí v Božích rukou a přiblíží ke zdroji pokoje: „O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. Pak Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky“ (Flp 4,6-7).

115. I křesťané mohou mít účast na sítích verbálního násilí prostřednictvím internetu a v různých oblastech či prostorech digitální výměny. Dokonce v katolických médiích lze překročit meze, tolerovat nactiutrhání i pomluvy a stavět se mimo jakoukoli etiku a respekt vůči dobré pověsti druhých. Tak nastává nebezpečný dualismus, protože na těchto sítích se říkají věci, které by nebyly tolerovány ve veřejném životě, a vynořuje se snaha kompenzovat vlastní nespokojenost hněvivým vybíjením si touhy po pomstě. Je příznačné, že někdy se pod záminkou obrany jiných přikázání zcela přehlíží to osmé: „Nevydáš křivé svědectví“ a nelítostně se ničí pověst druhých. Tam se zcela nekontrolovaně ukazuje, že jazyk je „svět zla“ a „zapaluje celý náš život, protože je sám zapalován peklem“ (Jak 3,6).

116. Vnitřní pevnost je dílem milosti a chrání nás, abychom se nedali strhnout násilím, které proniká sociální život, protože milost zháší marnivost a ztišuje srdce (prautes). Svatý neplýtvá svou energii hořekováním nad omyly druhých, je schopen přejít mlčením defekty bratří a vyhnout se verbálnímu násilí, které ničí a týrá, protože nemá za to, že mu přísluší být vůči druhým tvrdý, nýbrž je spíše pokládá „za lepší než je sám“ (Flp 2,3).

117. Neprospívá nám shlížet shůry dolů, brát na sebe roli nelítostných soudců, považovat druhé za nehodné a neustále poučovat. To je subtilní forma násilí. (Existuje mnoho forem šikanování, které, ačkoli se tváří elegantně, uctivě, ba dokonce velice duchovně, způsobují veliké škody sebeúctě druhých.) Svatý Jan od Kříže navrhoval něco jiného: „Vždycky se raději nech poučovat ode všech, než abys sám chtěl poučovat třeba i jen toho, kdo je nejmenší ze všech“ (Výstrahy, 13). A dodával radu na zahnání démona: „Těš se z dobra jiných jako ze svého vlastního a chtěj, aby ve všech věcech dostávali přednost před tebou, a to vše s upřímným srdcem a daleko zaženeš ďábla a budeš mít radost v srdci. A tohle se snaž uplatňovat ještě víc u těch, kdo ti jsou nejméně milí; a věz, že nebudeš-li to takhle provádět, nedospěješ k opravdové lásce k bližnímu ani v ní nepokročíš“ (tamt.).

118. Pokora může v srdci zapustit kořeny jedině skrze ponížení. Bez něho není pokory ani svatosti. Jestliže nejsi s to snést a obětovat nějaké to ponížení, nejsi pokorný a nejsi na cestě ke svatosti. Svatost, kterou Bůh dává své církvi, přichází skrze ponížení Jeho Syna. Toto je cesta. Ponížení tě vede k připodobnění Kristu, je nevyhnutelnou součástí následování Krista: „Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích“ (1 Petr 2,21). On ukazuje pokoru Otce, který se ponižuje, aby putoval se svým lidem, snáší jeho nevěrnost a reptání. Z tohoto důvodu měli apoštolové po svém ponížení „radost, že směli pro Ježíšovo jméno trpět příkoří“ (Sk 5,41).

119. Nemám na mysli jenom násilné situace mučednictví, ale také každodenní ponižování, které někteří snášejí kvůli zachování své rodiny, anebo když o sobě nechtějí mluvit a raději chválí druhé, než aby vyvyšovali sebe, vybírají si méně brilantní zaměstnání a někdy dokonce rádi přijímají nespravedlnost, aby ji obětovali Pánu: „Když děláte dobře, a přesto musíte trpět, je to milé Bohu“ (1 Petr 2,20). Neznamená to chodit se svěšenou hlavou, být málomluvný a stranit se společnosti. Někdy právě ten, kdo je svobodný od sobectví, může laskavě diskutovat, dovolávat se spravedlnosti nebo bránit slabé před mocnými, i když to bude mít negativní dopad na jeho image.

120. Neříkám, že ponížení je příjemné, protože to by byl masochismus, ale že jde o cestu napodobování Ježíše a růstu ve sjednocení s Ním. To je nesrozumitelné na přirozené rovině a svět takovou nabídku zesměšňuje. Je to milost, o kterou musíme úpěnlivě prosit: „Pane, až přijdou ponížení, pomoz mi pocítit, že jdu za tebou a jsem na tvojí cestě.“

121. Tento postoj předpokládá srdce zklidněné Kristem, svobodné od jakékoli agresivity, jež plyne z příliš velkého já. Toto zklidnění způsobené milostí nám umožňuje uchovávat vnitřní jistotu a odolávat, vytrvávat v dobrém „i kdybych šel temnotou rokle“ (Žl 23,4) anebo „když se proti mně utáboří vojsko“ (Žl 27,3). Upevněni v Pánu, Skále, můžeme zpívat: „Usínám klidně, sotva si lehnu, vždyť ty sám, Hospodine, dáváš mi přebývat v bezpečí“ (Žl 4,9). Vposledku je Kristus „náš pokoj“ (Ef 2,14) a „uvedl naše kroky na cestu pokoje“ (Lk 1,79). On sdělil svaté Faustině, že „lidstvo nenalezne pokoj, dokud se neobrátí s důvěrou k mému milosrdenství“ (Deníček. Boží milosrdenství v duši, 300; KN 2001, str.165). Nepodlehněme tedy pokušení hledat vnitřní jistotu v úspěších, prázdných potěšeních, v ovládání druhých nebo společenském věhlasu: „Pokoj vám dávám“, ale „ne ten, který dává svět“ (Jan 14,27).

Radost a smysl pro humor

122. Co bylo doposud řečeno, nevede k závěru, že světcův duch je plachý, smutný, zatrpklý a melancholický, anebo má málo energie. Svatý je schopen žít radostně a se smyslem pro humor. Neztrácí realismus, osvěcuje druhé pozitivním duchem a je plný naděje. Být křesťany přináší „radost, jakou dává Duch svatý“ (Řím 4,17), protože „milování lásky nutně přináší radost. Kdo totiž miluje, je sjednocen s milovaným [...] Lásku proto následuje radost.“ (Summa theologiae, I-II, q.70, a.3). Přijali jsme krásu Jeho Slova „v mnohém soužení, s radostí Ducha svatého“ (1 Sol 1,6). Dovolíme-li Pánu, aby nás vyprostil z našeho krunýře a změnil náš život, pak budeme moci realizovat to, oč žádal svatý Pavel: „Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se!“ (Flp 4,4).

123. Proroci ohlašovali Ježíšovu dobu, v níž žijeme, jako zjevení radosti: „Jásej a plesej“ (Iz 40,9); „Radostně se veselte, hory, neboť Hospodin těší svůj národ, smilovává se nad ubožáky“ (Iz 49,13); „Hlasitě zajásej, siónská dcero, zaplesej, dcero jeruzalémská, hle tvůj král k tobě přichází, je spravedlivý a přináší spásu“ (Zach 9,9). A nezapomeňme na Nehemiášovu exhortaci: „Nebuďte zarmouceni, neboť radost z Hospodina je vaše síla!“ (Neh 8,10).

124. Maria, která dokázala odhalit novost, kterou přinesl Ježíš, řekla: „Můj duch jásá! (Lk 1,47) a Ježíš sám „zajásal v Duchu svatém“ (Lk 10,21). Když procházel, „zástup se radoval“ (Lk 13.17). Po Jeho vzkříšení se tam, kam přišli Jeho učedníci, všichni „převelice radovali“ (Sk 8,8). Ježíš nám dává jistotu: „Vy budete sice zarmouceni, ale váš zármutek se obrátí v radost. [...] Ale zase vás uvidím a vaše srdce se bude radovat, a vaši radost vám nikdo nevezme“ (Jan 16,20.22). „To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila“ (Jan 15,11).

125. Vyskytnou se tvrdé chvíle, kříže, ale nic nemůže zničit nadpřirozenou radost. „Přizpůsobuje se a přetváří a vždycky zůstává alespoň paprskem světla, který se rodí z osobní jistoty, že jsme nekonečně a nade vše milováni“ (Evangelii gaudium, 6). Je to vnitřní jistota, klid plný naděje, jež nabízí duchovní útěchu, která je nesrozumitelná podle světských kritérií.

126. Radost je zpravidla doprovázena smyslem pro humor, což je evidentní např. u sv. Tomáše Mora, u sv. Vincence de Paul či sv. Filipa Neriho. Rozmrzelost není znamením svatosti: „Vzdal starost ze svého srdce“ (Kaz 11,10). Je toho tolik, co nám Pán „hojně poskytuje k užívání“ (1 Tim 6,17), takže někdy je smutek spojen s nevděčností a uzavřeností v sobě, až ztrácíme schopnost uznání Božích darů. (Doporučuji modlitbu sv. Tomáše Mora: »Dopřej mi chuť k jídlu, Pane, a také něco, co bych jed, dej mi zdravé tělo, Pane, a nauč mě s ním zacházet. Dej mi zdravý rozum, Pane, ať vidím dobro kolem nás, ať se hříchem nevyděsím a napravit jej umím včas. Dej mi mladou duši, Pane, ať nenaříká, nereptá, dej, ať neberu moc vážně své pošetilé malé já. Dej mi, prosím, humor, Pane, a milost, abych chápal vtip, ať mám radost ze života a umím druhé potěšit. Amen.«).

127. Svojí otcovskou láskou nás Bůh vybízí: „Synu, když něco máš, využij to k vlastnímu dobu“ (Sir 14,11.14). Chce, abychom byli pozitivní, vděční a nekomplikovaní: „V den dobrý užívej dobra [...] Bůh učinil člověka přímého, ten však vyhledává samé smyšlenky“ (Kaz 7,14.29). V každé situaci je třeba udržovat flexibilního ducha a jednat jako svatý Pavel: „Naučil jsem se být spokojen s tím, co právě mám“ (Flp 4,11). Tak žil svatý František z Assisi, který se uměl dojmout z vděčnosti nad kouskem tvrdého chleba anebo šťastně chválit Boha za pouhý vánek, který se dotýkal jeho tváře.

128. Nemluvím o konzumistické a individualistické radosti, jež je tak často obsažena v některých kulturních zkušenostech dneška. Konzumismus totiž srdce pouze zatěžuje; může poskytnout příležitostná a přechodná potěšení, ale nikoli radost. Mám na mysli spíše onu radost, která se prožívá ve společenství, jež se sdílí a dává účast, protože „blaženější je dávat než dostávat“ (Sk 20,35) a „Bůh miluje radostného dárce“ (2 Kor 9,7). Bratrská láska zvětšuje naši schopnost radosti, protože nás uschopňuje těšit se z dobra druhých: „Radujte se s radujícími“ (Řím 12,15). „Máme radost z toho, když my jsme slabí, jen když vy jste silní“ (2 Kor 13,9). Když se však „soustředíme hlavně na své potřeby, odsuzujeme se k životu, ve kterém je málo radosti“ (Amoris laetitia, 110).

Odhodlání a horlivost

129. Svatost je zároveň parresia: odhodlání a evangelizační rozlet poznamenávající tento svět. Umožňuje to sám Ježíš, když nám jde vstříc a klidně a pevně opakuje: „Nebojte se“ (Mk 6,50). „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,20). Tato slova nám umožňují kráčet a sloužit v postoji, jenž se vyznačuje odvahou, kterou Duch svatý vzbudil v apoštolech, když je přiměl hlásat Ježíše Krista. Odhodlání, nadšení, smělost v řeči, apoštolská horlivost – to všechno je obsaženo ve slovu parresia, kterým Bible vyjadřuje také svobodu života, který je otevřený, plný ochoty ve vztahu k Bohu i bratřím (srov. Sk 4,29; 9, 28; 28,31; 2 Kor 3,12; Ef 3,12; Žid 3,6; 10,19).

130. Blahoslavený Pavel VI. zmínil jako jednu z překážek evangelizace právě nedostatek parresie: „nedostatek horlivosti je tím horší, poněvadž vzniká v našem nitru“ (Evangelii nuntiandi, 80; Stojí za povšimnutí, že Pavel VI. vnitřně spojuje radost s parresií. A stejně jako si posteskl nad „nedostatkem radosti a naděje“, tak naopak zdůrazňuje „sladkou a útěchyplnou radost ze šíření evangelia“, jež se pojí k vnitřnímu rozletu, který nikdo a nic nemůže udusit, poněvadž svět nemůže přijmout evangelium „od hlasatelů smutných a malomyslných“). Častokrát nás to strhává, abychom zůstali na pohodlném břehu. Pán nás však volá, abychom zajeli na hlubinu a spustili sítě (Lk 5,4). Vybízí nás, abychom dali svůj život do jeho služeb. Když přilneme k Němu, najdeme odvahu dát všechny svoje charismata do služeb druhých. Kéž bychom vnímali, že nás nutí Jeho láska (srov. 2 Kor 5,14), a spolu se svatým Pavlem řekli: „Běda, kdybych nehlásal evangelium!“ (1 Kor 9,16).

131. Pohleďme na Ježíše. Jeho hluboký soucit nebyl projevem soustředěnosti na sebe, nebyl ochromující, plachý či stydlivý jako se nezřídka stává nám, nýbrž zcela naopak. Byl to soucit, který Jej nutil vyjít ze sebe a mocně zvěstovat, posílat a udílet poslání uzdravovat a osvobozovat. Uznejme svoji slabost, ale nechme Ježíše, aby ji uchopil do svých rukou a poslal nás. Jsme křehcí, ale poklad, který neseme, činí velikými nás, a může učinit lepšími a šťastnějšími ty, kteří jej přijímají. Odhodlání a apoštolská odvaha jsou pro misijní poslání rozhodující.

132. Parresie je pečetí Ducha, svědectvím autenticity zvěsti. Je to jistota, jež nám umožňuje chlubit se evangeliem, které hlásáme. Je to oblažující a nezdolná důvěra ve spolehlivého Svědka, jehož věrnost nám dává jistotu, že nás „nic neodloučí od Boží lásky“ (Řím 8,39).

133. Potřebujeme podnět Ducha, abychom nebyli ochromeni strachem a kalkulem a nezvykli si chodit jenom v bezpečných hranicích. Pamatujme, že to, co zůstává uzavřeno, zatuchne a přivodí nám nemoc. Když byli apoštolové pokoušeni dát se ochromit strachem z nebezpečí, začali se společně modlit a prosit o parresii: „Pohleď, Pane, jak vyhrožují! Dej svým služebníkům, aby tvoje slovo hlásali s veškerou odvahou“ (Sk 4,29). A odpovědí bylo, že „když skončili tuto modlitbu, otřáslo se to místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým, takže s odvahou hlásali Boží slovo“ (Sk 4,31).

134. Jako Jonáš v sobě stále nosíme latentní pokušení utéci na bezpečné místo, které se může jmenovat různě: individualismus, spiritualismus, uzavření do mikrosvětů, závislosti, zabydlenost, omílání zavedených schémat, dogmatismus, nostalgie, pesimismus, utíkání se k předpisům. Někdy s obtížemi opouštíme území, která známe a jsou přístupná. Nicméně, mohou nastat těžkosti jako bouře, velryba anebo červ, který nahlodá ricinový keř, takže vyschne, a Jonáš je vystaven větru a slunci. A stejně jako u Jonáše mohou tyto těžkosti přivádět nazpět k Bohu, který je shovívavý a chce nás vést po cestě ustavičné obnovy.

135. Bůh je vždycky novost, která nás stále pobízí k cestě a změně místa, abychom se dostali za to, co známe, na periferie a do hraničních oblastí. Přivádí nás tam, kde je lidství nejvíce raněno a kde lidské bytosti navzdory zdánlivé povrchnosti a konformismu, nadále hledají odpověď na otázku po smyslu života. Bůh nemá strach! Nemá strach! Vždycky překračuje naše schémata a nebojí se periferií. On sám se stal periferií (srov. Flp 2,6-8; Jan 1,14). Osmělíme-li se proto jít na periferie, nalezneme tam Boha. Už tam bude. Ježíš nás předchází v srdci onoho bratra, v jeho raněném těle, v jeho ztrápeném životě, v jeho potemnělé duši. On už tam je.

136. Je pravda, že je zapotřebí otevřít dveře Ježíši Kristu, protože On klepe a oslovuje (srov. Zj 3,20). Někdy se však ptám, zda kvůli nedýchatelnému vzduchu naší sebevztažnosti nebude Ježíš klepat uvnitř nás, abychom Jej nechali vyjít. V evangeliu vidíme, jak Ježíš „chodil od města k městu, od vesnice k vesnici a kázal a hlásal radostnou zvěst o Božím království“ (Lk 8,1). Také po zmrtvýchvstání, když se učedníci rozešli všemi směry, „Pán působil s nimi“ (Mk 16,20). Toto je dynamika, která plyne z opravdového setkání.

137. Zvyk nás svádí a tvrdí, že nemá smysl snažit se něco měnit a že v dané situaci nelze nic dělat, protože to vždycky tak bylo a šlo to také. Ze zvyku již nečelíme zlu a dovolujeme věcem, aby se děly, jak se dějí, anebo jak někdo rozhodl, aby se děly. Dovolme tedy Pánu, aby nás přišel probudit, otřást námi v naší apatii a vysvobodit z netečnosti! Nedůvěřujme zvykovosti, dobře otevřme oči a uši, a zejména srdce, abychom se dali pohnout tím, co se děje kolem nás, jakož i voláním živého a působivého Slova Vzkříšeného.

138. Táhnou nás příklady mnoha kněží, řeholnic, řeholníků a laiků, kteří se věnují zvěstování a službě s velikou věrností, často s nasazením života a určitě na úkor svého pohodlí. Jejich svědectví nám připomíná, že církev nepotřebuje tolik byrokratů a funkcionářů, nýbrž nadšených misionářů, stravujících se zápalem sdílet pravý život. Svatí překvapují a zaskakují, protože jejich život nás volá, abychom vyšli z poklidné a uspávající průměrnosti.

139. Prosme Pána o milost, abychom neváhali, až nás Duch pobídne učinit krok vpřed; prosme o apoštolskou odvahu předávat evangelium druhým a nečinit ze svého života muzeum vzpomínek. V každé situaci dovolme Duchu svatému, aby nám umožnil rozjímat o dějinách v perspektivě zmrtvýchvstalého Ježíše. Tak bude moci církev namísto ochabování kráčet vpřed přijímáním Pánových překvapení.

Ve společenství

140. Je velice obtížné bojovat proti vlastní žádostivosti, léčkám a pokušením démona i sobeckého světa, pokud jsme izolováni. Bombardování těmito svody je takové, že pokud jsme příliš osamoceni, snadno ztratíme smysl pro realitu, vnitřní jasnost a podlehneme.

141. Posvěcení je komunitní cesta a chodí se po ní ve dvou. Je to vidět u některých svatých komunit. V mnoha případech církev kanonizovala celé komunity, které hrdinsky žily podle evangelia anebo nabídly Bohu život všech svých členů. Pomysleme např. na sedm svatých zakladatelů řádu servitů (Služebníků Mariiných), sedm řeholnic prvního kláštera vizitinek v Madridu, na 27 mučedníků v Japonsku, na svatého Ondřeje Taegona a jeho druhy, na svatého Rocha Gonzálese a jeho druhy. Vzpomeňme také na nedávné svědectví blahoslavených trapistických mnichů v Tibhirine (Alžírsko), kteří se společně připravili na mučednictví. Zároveň je mnoho svatých manželských párů, v nichž jsou si manželé navzájem nástrojem posvěcení. Žít a pracovat s druhými je bezpochyby cesta duchovního růstu. Svatý Jan od Kříže říká učedníkovi, že přišel do klášteřa, aby na něm „všichni pracovali a cvičili ho ve ctnostech“ (Výstraha 15).

142. Komunita je povolána vytvářet „teologický prostor, v němž každý může zakoušet mystickou přítomnost zmrtvýchvstalého Pána“ (Vita consecrata, 42). Společná účast na Slovu a společné slavení eucharistie nás více sbratřuje a postupně nás proměňuje v komunitou svatou a misionářskou. To umožňuje také autentickou mystickou zkušenost prožívanou v komunitě, jako v případě svatého Benedikta a svaté Scholastiky, nebo v onom vznešeném duchovním společenství svatého Augustina a jeho matky, svaté Moniky: „Když se přiblížil den, kdy měla odejít z tohoto života (tys ten den znal, ale my jsme o nevěděli), stalo se – věřím, že tvým řízením a tajuplným způsobem – že jsme jen já a ona stáli opřeni u jakéhosi okna, z kterého byl výhled do zahrady domu, kde jsme pobývali. [...] Ústa svého srdce jsme otvírali nebeskému proudu tvého Pramene, Pramene života, který je u tebe [...] A když jsme o ní [Moudrosti] mluvili a toužili po ní, lehounce jsme se jí dotkli celým úderem svého srdce, [takže] věčným životem [jako by byl] tento okamžik pochopení, po kterém tolik vzdycháme“ (Vyznání, IX,10,23-25).

143. Tyto prožitky však nejsou nejčastější, ani nejdůležitější. Komunitní život v rodině, ve farnosti, v řeholní či jiné komunitě je tvořen mnoha drobnými všedními detaily. Dělo se tak ve svaté komunitě, kterou tvořili Ježíš, Maria a Josef, kde se paradigmaticky zračila krása trojičního společenství. A dělo se to také v komunitním životě, který vedl Ježíš se svými učedníky a prostými příslušníky svého lidu.

144. Připomeňme si jak Ježíš vybízel svoje učedníky, aby si všímali podrobností. Zvláštního detailu, že se na slavnosti nedostává vína. Detailu, že chybí jedna ovce. Drobnosti, že je třeba mít zásobu oleje pro případ, že se ženich opozdí. Drobné otázky položené učedníkům, kolik mají chlebů. Detail rozdělaného ohně a ryb na roštu, když ráno očekával učedníky.

145. Komunita, která střeží drobné detaily lásky (Připomínám zejména tři klíčová slova: „dovol, děkuji, odpusť“ - „vhodná slova, řečená ve správnou chvíli, chrání a živí lásku každý den“ – Amoris laetitia, 133), kde o sebe jednotliví členové vzájemně pečují a vytvářejí otevřený a evangelizační prostor, je místem přítomnosti Zmrtvýchvstalého, který komunitu posvěcuje podle Otcova plánu. Někdy, uprostřed těchto drobností, jsme obdarováni Pánovou láskou zkušenostmi Boží útěchy: „Jednoho zimního večera jsem jako obvykle konala svou malou službu. [...] Pojednou jsem zaslechla v dálce ladný zvuk hudebního nástroje. Představila jsem si jasně osvětlený salón, celý se třpytil zlatem. Elegantně oblečené mladé dívky si vyměňovaly navzájem poklony a světské zdvořilosti. Pak se můj pohled svezl na ubohou nemocnou, kterou jsem podpírala. Místo melodie jsem slyšela občas naříkavé zasténání [...] Nedovedu vyjádřit, co se odehrálo v mé duši. Jenom vím, že Pán ji osvítil paprsky své pravdy, které tolik převyšovaly temný lesk pozemských slavností, že jsem nemohla věřit svému štěstí“ (Dějiny duše, rukopis C, 29 v-30r).

146Narozdíl od tendence konzumního individualismu, který nás izoluje v přání blahobytu bez ohledu na druhé, nemůžeme cestu svého posvěcení přestat identifikovat s Ježíšovou touhou, „ať jsou všichni jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě“ (Jan 17,21).

Bez ustání v modlitbě

147. Nakonec, byť se to zdá samozřejmé, připomeňme, že svatost je tvořena habituální otevřeností vůči transcendenci, jež se vyjadřuje modlitbou a adorací. Světec je člověkem modlitby, který potřebuje komunikovat s Bohem. Je tím, kdo nesnáší neprodyšnou uzavřenost imanence tohoto světa, a uprostřed svého snažení a sebedarování dýchá pro Boha, vychází ze sebe chválami a rozšiřuje vlastní hranice kontemplací Pána. Nevěřím ve svatost bez modlitby, i když nemusí být nutně dlouhá anebo intenzivně procítěná.

148. Svatý Jan od Kříže doporučoval „vždycky kráčet v Boží přítomnosti, ať skutečné, nebo představivé či sjednocující ve shodě s dílem, jemuž by odpovídala“ (Stupně dokonalosti, 2). Základem je touha po Bohu, jež se nějak musí projevit v našem každodenním životě. „Proto ať se snaží být vytrvalý v modlitbě a ať ji neopomíjí ani uprostřed tělesných prací. A když jí, pije, mluví nebo jedná s osobami světskými nebo dělá cokoli jiného, vždycky ať touží po Bohu a jemu ať oddává své srdce“ (Čtyři rady řeholníkovi, 9).

149. Aby to však bylo možné, jsou přesto zapotřebí také chvíle věnované pouze Bohu, o samotě s Ním. Pro svatou Terezii z Avily je modlitba „důvěrný vztah přátelství, častý rozhovor »mezi čtyřma očima« s Tím, od něhož víme, že nás miluje“ (Vlastní životopis, VIII, 5). Chtěl bych zdůraznit, že se to netýká jen několika privilegovaných, nýbrž všech, protože „potřebujeme ticho naplněné adorovanou přítomností“ (Jan Pavel II., Orientale lumen, 16). Důvěřivá modlitba je odpověď srdce, které se přátelsky otevírá Bohu a odmlčí se, aby naslouchalo Pánu, který promlouvá tichem.

150. V tomto ztišení je možné ve světle Ducha rozlišovat cesty svatosti, které nám předkládá Pán. Naproti tomu všechna naše rozhodnutí budou moci být pouze „dekoracemi“, které evangelium v našem životě spíše zastírají a dusí, než vyvyšují. Pro každého učedníka je nezbytné zůstávat s Mistrem, naslouchat Mu a učit se od Něho, stále se učit. Pokud nenasloucháme, všechna naše slova budou pouhým hlukem, který je na nic.

151. Pamatujme, že „kontemplace tváře zabitého a vzkříšeného Ježíše znovu skládá naše lidství, rozpadlé životním soužením či poznamenané hříchem. Moc Kristovy tváře si nemáme ochočovat“ (Promluva na V. italském církevním sněmu, Florencie, 10.11.2015). Dovolím si tedy položit ti otázku: existují momenty, kdy se ve ztišení kladeš do Jeho přítomnosti, zůstáváš beze spěchu s Ním a necháš Jej, aby se na tebe díval? Dovolíš, aby Jeho oheň zapálil tvoje srdce? Pokud Mu nedovolíš, aby v tvém srdci živil vroucnost a jemnost a nebudeš mít oheň, jak potom budeš moci zapalovat srdce druhých svým svědectvím a svými slovy? A pokud se tváří v tvář Kristu nedokážeš nechat uzdravit a proměnit, pak pronikni do útrob Páně, vstup do Jeho ran, protože tam sídlí božské milosrdenství (srov. Sv. Bernard z Clairvaux, Kázání na Píseň písní, 61,3-5).

152. Nechápejme však, prosím, modlitební ztišení jako únik, který popírá svět kolem nás. »Ruský poutník«, který se bez ustání modlil, vypráví, že jej modlitba neoddělovala od vnější reality: „Když jsem někoho potkal, každý bez rozdílu se mi jevil stejně láskyhodný, jako by byl z mojí rodiny. [...] Nejenom ve své duši jsem cítil toto světlo, ale také vnější svět se mi jevil krásným a půvabným“ (Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci, Velehrad, Refugium 2007, 41).

153. Ani dějiny nemizí. Modlitba právě proto, že se živí Božími dary, kterých se nám dostává, měla by vždycky oplývat vzpomínkami. Paměť Božích skutků je základem smlouvy mezi Bohem a lidem. Bůh chtěl vstoupit do dějin a modlitba je tkána pamětí. Nejenom pamětí zjeveného Slova, nýbrž také vzpomínkami z vlastního života, z života druhých a z toho, co Pán vykonal ve svojí církvi. Je to vděčná vzpomínka, o které mluví také svatý Ignác z Loyoly v „Nazírání k nabytí lásky“, když žádá, abychom si připomínali dobrodiní přijatá od Pána. Pohleď na svoji historii, když se modlíš, a najdeš v ní mnoho milosrdenství. Zároveň tak nasytí tvoje vědomí toho, že tě Pán nese ve svojí paměti a nikdy na tebe nezapomíná. Potom má smysl prosit Jej, aby v tvém životě osvítil dokonce i drobné detaily, které Jemu neunikají.

154. Prosba je výrazem srdce, které důvěřuje v Boha a ví, že se bez Něho nemůže obejít. V životě věřícího Božího lidu nacházíme četné prosebné modlitby oplývající něžnou vírou a hlubokou důvěrou. Neodnímejme hodnotu prosebné modlitbě, která nám tak často rozjasňuje srdce a pomáhá, abychom s nadějí dál putovali a zápasili. Přímluvná modlitba má zvláštní hodnotu, protože je aktem důvěry v Boha a zároveň výrazem lásky k bližnímu. Někteří se z jakýchsi spiritualistických předsudků domnívají, že modlitba by měla být pouhou kontemplací Boha bez roztržitostí, jako by jména a tváře bratří byly něčím, čemu je třeba se vyhnout. Naopak, ve skutečnosti bude modlitba Bohu milejší a bude více posvěcovat, pokud se v ní budeme přímluvou snažit o plnění dvojího přikázání, které nám zanechal Ježíš. Přímluva vyjadřuje bratrský závazek vůči druhým, když do ní dokážeme zahrnout život druhých, jejich nejdrtivější úzkosti i nejkrásnější sny. O tom, kdo se velkodušně přimlouvá, lze říci slovy Bible: „To je přítel svých bratří, který se velice modlí za lid“ (2 Mak 15,14).

155. Pokud opravdu uznáváme, že Bůh existuje, nemůžeme Mu odepírat úkon klanění, někdy mlčky, plni obdivu či oslavným zpěvem chval. Tak vyjádříme to, co zažil bl. Charles de Foucauld, když řekl: „Jakmile jsem uvěřil, že Bůh existuje, pochopil jsem, že bych měl žít pouze pro Něho“ (Lettera a Henry de Castries, 14.8.1901). Také v životě putujícího lidu se vyskytuje mnoho gest ryzí adorace jako „pohled poutníka spočívající na obraze, který symbolizuje něhu a blízkost Boha. Láska se zdrží, nazírá tajemství a ve ztišení jej okouší“ (V. generální konference episkopátů Latinské Ameriky a Karibiku, Dokument z Aparecidy, 259).

156. Rozjímavá četba Božího Slova, jež je sladší než med (srov. Žl 119,103) i „dvojsečným mečem“ (Žid 4,12), nám umožňuje zůstávat v naslouchání Mistrovi, aby byl svítilnou našim nohám a světlem na naší cestě (srov. Žl 119,105). Jak nám dobře připomněli biskupové Indie: „Zbožná úcta k Božímu Slovu není jen jednou z mnoha pobožností, krásnou, avšak volitelnou. Patří k jádru a samotné identitě křesťanského života. Slovo v sobě má sílu proměnit život“ (Indická biskupská konference, Závěrečné prohlášení XXI. Plenárního zasedání, 18.2.2009).

157. Setkání s Ježíšem v Písmu nás vede k eucharistii, kde Slovo dosahuje maximální účinnosti, protože je reálnou přítomností Toho, který je živým Slovem. Jediné Absolutno tam přijímá největší úkon klanění, který lze na tomto světě projevit, protože se v něm obětuje sám Kristus. A když jej svátostně přijímáme, obnovujeme s Ním svoji smlouvu a dovolujeme mu, aby stále více uskutečňoval svoje proměňující působení.

 

Kapitola V.
BOJ, BDĚNÍ A ROZLIŠOVÁNÍ

158. Křesťanský život je trvalý boj. Vyžaduje sílu a odvahu k obraně před ďáblem a ke zvěstování evangelia. Tento boj je překrásný, protože nám umožňuje slavit každé Pánovo vítězství v našem životě.

Boj a bdění

159. Nejedná se pouze o boj proti světu a světské mentalitě, jež nás klame, ohlupuje, vrhá do průměrnosti a obírá o úsilí i radost. Neomezuje se ani na boj proti vlastní křehkosti a vlastním náklonnostem (každý má svoji: lenost, smyslnost, závist, žárlivost atd.). Je také ustavičným bojem proti ďáblu, který je původcem zla. Sám Ježíš slaví naše vítězství. Radoval se, když jeho učedníci dokázali činit pokroky při zvěstování evangelia a překonávali odpor Zlého. Zajásal: „Viděl jsem satana padnout jako blesk z nebe“ (Lk 10,18).

Něco víc než mýtus

160. Nepřipustíme existenci ďábla, pokud si umaneme nahlížet život pouze empirickými měřítky a bez nadpřirozené perspektivy. Právě přesvědčení, že mezi námi existuje tato zhoubná moc, je tím, co nám umožňuje chápat, proč má zlo někdy tak ničivou sílu. Je pravda, že Bible měla omezenou pojmovou výbavu pro vyjádření některých skutečností a že v Ježíšově době bylo možné zaměnit epilepsii za démonskou posedlost. Nesmíme kvůli tomu však příliš zjednodušovat realitu a tvrdit, že všechny případy podané v evangeliích byly psychické nemoci a že démon v posledku neexistuje a nepůsobí. Jeho přítomnost je zaznamenána již na prvních stránkách Písma, které končí vítězstvím Boha nad démonem (Kázání v Domě sv. Marty, 12.10.2013). Když nám totiž Ježíš dával modlitbu Otčenáš, chtěl, abychom ji končili prosbou k Otci: »zbav nás od Zlého«. Tento výraz, který je tam použit, se nevztahuje k abstraktnímu zlu, a přesný překlad zní „toho Zlého“. Označuje osobní bytost, která nás mučí. Ježíš nás naučil prosit denně o toto vysvobození, abychom nebyli této moci podrobeni.

161. Nemysleme si tedy, že jde o mýtus, představu, symbol, obraz či ideu („Jedna z největších potřeb je obrana před oním zlem, kterému říkáme Démon. [...] Zlo již není pouhá nedostatečnost, nýbrž výkonnost, živá bytost, jež je duchovní, zvrhlá i zhoubu působící. Hrozná realita. Tajemná a strašlivá. Staví se mimo rámec biblické a církevní nauky ten, kdo odmítá uznat její existenci; činí z ní činí soběstačný princip, nepocházející jako každý tvor od Boha; anebo ji vysvětluje jako pseudorealitu, pojmovou a fantazijní personifikaci neznámých příčin našich chorob“ – Pavel VI. Katecheze na gen. audienci, 15.11.1972). Takový klam nás vede ke snížené bdělosti a bezstarostnosti, takže jsme více exponováni. Démon nepotřebuje, abychom jím byli posedlí. Způsobuje nám otravu nenávistí, smutkem, závistí a neřestmi. A zatímco polevuje naše obranyschopnost, využívá toho k pustošení našeho života, našich rodin a našich společenství, protože „ďábel jako řvoucí lev obchází a hledá, koho by mohl zhltnout“ (1 Petr 5,8).

Bdělí a důvěřující

162. Slovo nás výslovně vybízí „čelit ďáblovým nástrahám“ (Ef 6,11) a hasit „ohnivé střely zlého ducha“ (Ef 6,16). Nejsou to romantická slova, protože i naše putování ke svatosti je neustálý zápas. Kdo to nechce uznat, vystavuje se ztroskotání nebo průměrnosti. K tomuto boji máme mocné zbraně, jež dává Pán: víra projevující se modlitbou, rozjímání o Božím Slovu, mešní bohoslužba, eucharistická adorace, svátost smíření, skutky lásky, komunitní život, misijní nasazení. Pokud je zanedbáme, snadno nás svedou falešné sliby zla, protože jak říkal svatý farář Brochero: »Co na tom, že Lucifer slibuje osvobození, ba dokonce všechen majetek, je-li tento majetek iluzorní a jedovatý?« (Jose Gabriel del Rosario Brochero, Predica delle bandiere, in Argentinská biskupská konference, El Cura Brochero. Cartas y sermones, Buenos Aires 1999, 71).

163. Na této cestě je rozvoj dobra, duchovní zrání a růst lásky nejlepší protiváhou ke zlu. Nikdo neodolá, pokud zvolí váhání na mrtvém bodě, spokojí se s málem, přestane snít o tom, že nabídne Pánu něco krásnějšího. Ještě horší je, upadne-li do poraženectví, protože, „kdo začíná bez důvěry, prohrál předem polovinu bitvy a zakopává svoje hřivny. [... ] Křesťanským triumfem je vždycky kříž, který je však současně praporem vítězství, jenž se nese s bojovnou něhou proti útokům zla“ (Evangelii gaudium, 85).

Duchovní zkaženost

164. Cesta svatosti je zdrojem pokoje a radosti, kterou nám dává Duch, ale současně vyžaduje, abychom měli „hořící lampy“ (srov. Lk 12,35) a bděli: „Varujte se zla, ať se objevuje pod jakoukoli tvářností“ (1 Sol 5,22); „bděte“ (srov. Mk 13,35; Mt 24,42); neoddávejme se spánku (srov. 1 Sol 5,6). Kdo totiž necítí, že se dopustil těžkých přestupků proti Božímu Zákonu, může podlehnout určité otupělosti či omámení. Nenachází-li totiž nic vážného, co by si vyčítal, nevšimne si vlažnosti, která se postupně zmocňuje jeho duchovní života, a skončí v opotřebovanosti a zkaženosti.

165. Duchovní zkaženost je horší než pád hříšníka, protože jde o pohodlnou a soběstačnou slepotu, v níž se nakonec zdá, že je všechno dovoleno: podvod, pomluva, sobectví a četné subtilní formy sebevztažnosti, poněvadž „i satan na sebe brává podobu anděla světla“ (2 Kor 11,14). Tak skončil svoje dny Šalomoun, zatímco velký hříšník David dovedl svoji ubohost překonat. V jedné pasáži nás Ježíš varuje před tímto lstivým pokušením, kterým sklouzáváme do zkaženosti, když mluví o člověku, jenž byl osvobozen od démona a myslel si, že jeho život je už čistý. Zmocnilo se jej však dalších sedm zlých duchů (srov. Lk 11,24-26). Jiný biblický text používá silný výraz: „pes se vrací k tomu, co zvrátil“ (2 Petr 2,22; srov. 26,11).

Rozlišování

166. Jak vědět, zda něco přichází od Ducha svatého, anebo plyne z ducha světa či ďáblova ducha? Jediný způsobem je rozlišování, které vyžaduje nejenom schopnost úsudku a zdravý rozum. Je to také dar, o který je třeba prosit. Prosíme-li o něj s důvěrou Ducha svatého a současně se snažíme jej pěstovat modlitbou, reflexí, četbou a pomocí dobré rady, jistě v této duchovní schopnosti porosteme.

Naléhavá potřeba

167. Dnes se tato vloha k rozlišování stala obzvláště nezbytnou. Nynější život totiž nabízí enormní možnosti činnosti a rozptýlení a svět je prezentuje, jako by všechny byly hodnotné a dobré. Všichni, ale zvláště mladí jsou vystaveni neustálému zappingu. Je možné brouzdat po dvou či třech monitorech najednou a zapojovat se současně do různých virtuálních scénářů. Bez moudrosti rozlišování se můžeme snadno stát loutkami, jež jsou ovládany chvilkovými tendencemi.

168. Je to obzvláště důležité, když objevíme ve svém životě něco nového, a proto je zapotřebí rozlišit, zda je to nové víno od Boha nebo šalebná novota ducha světa či ducha ďáblova. Jindy se stává opak, protože síly zla nás ponoukají, abychom nepřistupovali na změnu, nechali věci, jak jsou, zvolili nehybnost a strnulost, čímž zabráníme působení Ducha. Jsme svobodní Ježíšovou svobodou, ale On nás volá, abychom zkoumali, co je v nás – touhy, úzkosti, obavy, očekávání - i to, co se děje mimo nás – „znamení doby“ – abychom rozeznali cesty úplné svobody: „všecko zkoumejte, a co je dobré, toho se držte“ (1 Sol 5,21).

Vždycky v Pánově světle

169. Rozlišování je nezbytné nejenom v mimořádných chvílích nebo je-li třeba vyřešit vážné problémy či učinit nějaké zásadní rozhodnutí. Je to nástroj boje k lepšímu následování Pána. Slouží nám neustále: abychom byli schopni rozpoznat Boží čas a milost, abychom neplýtvali Pánovými vnuknutími, abychom nepropásli jeho pozvání k růstu. Častokrát se to děje v maličkostech, které se zdají irelevatní, protože velkodušnost se zjevuje v jednoduchých a všedních věcech (Na hrobu svatého Ignáce z Loyoly se nachází tento moudrý epitaf: »Non coerceri a maximo, contineri tamen a minimo divinum est - Nebýt omezen největším, ale být obsažen v tom nejmenším, to je božské«). Jde o to neklást meze velkému, lepšímu a krásnějšímu, ale současně se soustředit na maličkost, na dnešní povinnost. Proto prosím všechny křesťany, aby neopomíjeli každý den vést dialog s Pánem, který nás má rád, a upřímně zpytovali svědomí. Zároveň nás rozlišování vede k rozpoznání konkrétních prostředků, které podává Pán ve svém tajuplném plánu lásky, abychom neulpěli pouze na dobrých úmyslech.

Nadpřirozený dar

170Je pravda, že duchovní rozlišování nevylučuje příspěvek lidského vědění, existenciálních, psychologických, sociologických či morálních poznatků. Avšak transcenduje je. A nestačí ani moudré církevní normy. Neustále mějme na paměti, že rozlišování je milost. Ačkoli zahrnuje rozum a rozvahu, přesahuje je ve snaze nahlédnout tajemství jedinečného a neopakovatelného plánu, který má Bůh pro každého a který se uskutečňuje v těch nejrozmanitějších kontextech a omezeních. Není ve hře jenom časný blahobyt, ani uspokojení z vykonání  něčeho prospěšného, ba ani touha mít čisté svědomí. Ve hře je smysl mého života před Otcem, který mne zná a miluje; ten pravý smysl, kterému mohu svěřit svůj život a který nikdo nezná lépe než On. Rozlišování tedy vede k samotnému zdroji nesmrtelného života, totiž „že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ (Jan 17,3). Nevyžaduje speciální schopnosti, ani není vyhrazeno těm nejinteligentnějším a nejučenějším; Otec se s potěšením zjevuje pokorným (srov. Mt 11,25).

171. Třebaže Pán k nám promlouvá způsoby velice odlišnými během naší práce, skrze druhé a v každé chvíli, není možné upustit od delšího modlitebního ztišení, aby bylo možné tuto řeč lépe vnímat a interpretovat skutečný význam vnuknutí, o nichž máme za to, že jsme je dostali, upokojit úzkosti a poskládat celek svého života v Božím světle. Tak umožníme zrod oné nové syntézy, která plyne z života osvíceného Duchem.

Mluv, Pane

172. Mohlo by se však stát, že se v modlitbě samotné vyhneme konfrontaci se svobodou Ducha, který jedná, jak chce. Je třeba mít na paměti, že rozjímavé rozlišování vyžaduje, abychom vyšli z postoje naslouchání: Pánu, druhým i samotné realitě, která nás interpeluje stále novými způsoby. Jedině ten, kdo je ochoten naslouchat, má svobodu zřeknout se vlastního stranického a nepostačujícího hlediska, svých zvyklostí a schémat (Častokrát vybízeli velcí světci a mystici ke »svaté indiferenci«.) Tak se stane skutečně disponibilním k přijetí povolání, jež boří naše jistoty, ale přivádí k lepšímu životu, protože nestačí, aby šlo všechno dobře a všechno bylo v klidu. Může se stát, že nám Bůh nabídne něco víc a my to v naší líné roztěkanosti nerozpoznáme.

173. Tento postoj naslouchání v sobě přirozeně zahrnuje jako nejzazší kritérium poslušnost evangeliu, ale také magisteriu, které jej opatruje, a snahu nacházet v pokladu církve to, co dnes může být prospěšnější spáse. Nejde o aplikaci receptů či opakování minulosti, poněvadž stejná řešení neplatí za každých okolností, a to, co bylo užitečné v jednom kontextu, nemusí být užitečné v jiném. Rozlišování duchů nás osvobozuje od strnulosti, která nemá místo v ustavičném dnešku Zmrtvýchvstalého. Jedině Duch umí proniknout do nejtemnějších záhybů reality a počítat se všemi jejími odstíny, aby se novost evangelia objevila v novém světle.

Logika daru a kříže

174. Podstatnou podmínkou procesu rozlišování je výchova k trpělivosti, jakou má Bůh se svým časem, který nikdy nebude náš. On nesvolal „oheň z nebe“ na nevěřící (srov. Lk 9,54), ani nedovolil horlivcům „sesbírat plevel“, který roste spolu s pšenicí (srov. Mt 13,29). Kromě toho je zapotřebí velkodušnosti, protože „blaženější je dávat než dostávat“ (Sk 20,35). Rozlišování se nedělá proto, abychom zjistili, co dalšího můžeme vytěžit z tohoto života, ale abychom rozpoznali, jak můžeme lépe plnit poslání, kterého se nám dostalo ve křtu, což znamená mít ochotu k odříkání, ba k odevzdání všeho. Protože štěstí je paradoxní a dává nám ty nejlepší zkušenosti, když přijmeme onu tajemnou logiku, která není z tohoto světa: „Toto je naše logika“, říkal svatý Bonaventura o kříži (Collationes in Hexaemeron, 1,30). Jestliže někdo přijme tuto dynamiku, pak nedovolí svému svědomí usnout a velkodušně se otevře rozlišování.

175. Když před Bohem zkoumáme stezky života, ať žádné prostory nezůstanou zavřené. Ve všech aspektech života můžeme dále růst a nabízet Bohu něco víc, dokonce i v těch, kde zakoušíme největší těžkosti. Je třeba prosit Ducha svatého, aby nás osvobodil a vyšachoval strach, který nás ponouká k tomu, abychom mu zakazovali vstup do určitých aspektů našeho života. Ten, který žádá všechno, také všechno dá, a nechce do nás vstupovat, aby nás zmrzačil nebo oslabil, nýbrž Z toho je patrné, že rozlišování není domýšlivá sebeanalýza, sobecká introspekce, nýbrž pravé východisko z nás samotných vstříc tajemství Boha, který nám pomáhá plnit poslání, které nám svěřil pro dobro bratří.

176. Rád bych, aby tyto reflexe zakončila Maria, protože ona prožila Ježíšova blahoslavenství jako nikdo jiný. Ona je tou, která překypovala radostí v Boží přítomnosti, uchovávala všechno ve svém srdci a dala své srdce, aby je pronikl meč. Je světicí povýtce, nejvíce požehnanou. Ukazuje nám cestu svatosti a provází nás. Ona neakceptuje, abychom zůstávali na zemi, když upadneme, a někdy nás nese v náruči, aniž by nás soudila. Rozmluva s ní nás těší, osvobozuje a posvěcuje. Matka nepotřebuje mnoho slov, nepotřebuje od nás sáhodlouhá vysvětlení toho, co se s námi děje. Stačí jen znovu a znovu šeptat: „Zdrávas Maria...“!

177. Doufám, že tyto stránky budou užitečné, aby se celá církev věnovala prosazování touhy po svatosti. Prosme, aby nám Duch svatý vlil intenzivní touhu být svatí k větší slávě Boží a povzbuzujme se v tomto předsevzetí navzájem. Tak budeme sdílet štěstí, které nám svět nebude moci odejmout.

 

Vatikán na slavnost sv. Josefa, 19. března 2018, šestém roce svého pontifikátu

František


Přeložil Milan Glaser

 



Další články z podrubriky Encykliky, exhortace

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
9.4.18 Gaudete et exsultate
9.4.18 Gaudete et exsultate - pokračování



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2018 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež: Pozor na dokonalé křesťany!

Hlad vymýtí konkrétní skutky, nikoli konference a honosné publikace, píše papež do FAO

Papež představil státnímu sekretariátu Svatého stolce nového substituta

Papež: Každý katolík má být mučedník, protože mučednictví znamená svědectví

Petrův nástupce přijal polského prezidenta

František navštívil Benedikta XVI.

Nesmíme se poddat démonům války, vzkazuje papež na mezináboženské setkání

Papežské videoposelství k říjnovému úmyslu Apoštolátu modlitby

Papež přijal synodního auditora: „Doufáme, že tě jednou uvidíme v Iráku!“

Neteř svatého arcibiskupa Romera: Vždycky jde o pravdu

Polský prezident po setkání s papežem: V Evropě je zapotřebí vzájemné úcty

Papež: Ježíš nás zve, abychom se vrátili k pramenům radosti

 Nově na webu
Svatý otec: Ježíš je radikální. Dává všechno a žádá všechno.

Publicistika: Proč modlitba ke svatému archanděli Michaelovi?

Publicistika: Pravda nás osvobodí

Rozhovory: V případech pedofilie jsem nikdy neudělil milost,

Homilie: Na kříži se Bůh zjevil jako agapé

Archiv zpráv říjen 18
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031    

Starší zprávy >

Náš tip

O teologii manželství

Božím lidem je třeba se stát

Bůh nebrání pravdu na úkor lásky, ani lásku na úkor pravdy či rovnováhu na úkor obojího