VaticanNews.va

   26. 4. 2018

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.4280
Poslechem z webových stránek.2731
Četbou textů na webových stránkách.4607
Poslechem i četbou.2771


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Kardinál Beran se vrací do vlasti

Když se církev podobá bicyklu

Návrat kardinála Berana: Loučení s Římem v Papežské koleji Nepomucenum




Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory seniorů

Návštěva papeže v České republice





 
Publicistika

 Komentáře "Církev a svět" 

4.2.2018 

Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí

ke 49. výročí Palachovy oběti

Richard Čemus

Kdo přijíždí magistrálou od Brna přes Nuselský most do centra Prahy, octne se chtě nechtě v Legerově ulici. Na této, kdysi pompézní vinohradské třídě, se v domě č. 61 a 63 nacházelo věhlasné Borůvkovo sanatorium. Komunisté si z něho udělali vládní nemocnici, s klinikou plastické chirurgie s popáleninovým centrem. Dnes je tento nejzchátralejší dům na nejzamořenější pražské ulici jakýmsi provizorním památníkem, je pokusem vyrvat z chapadel zapomnění místo, kde se udály dva z nejtragičtějších příběhů našich novodobých dějin. S těžkými popáleninami na osmdesáti procentech těla sem přivážejí 16. ledna 1969 jednadvacetiletého studenta filosofie Jana Palacha poté, co se na dohled odsud před Národním muzeem pokusil upálit. Po třech dnech agónie, 19. ledna 1969, zde umírá.

Devatenáct let předtím 25.2.1950 sem, do státní kliniky komunistické prominence, přivážejí k smrti zbitého faráře Josefa Toufara, ve stejně tak zběsilém, jako marném pokusu estébáků, zabránit tomu, aby „jim“ zemřel. Stal by se nepoužitelným pro vykonstruovaný monstrproces proti církvi, na kterém měl vypovídat o tom, jak údajně klamal veřejnost, když vykonstruoval tzv. Čihošťský zázrak. Na lži postavený plán komunistů se však zhatil, protože muž, na jehož těle po mnohatýdenním bestiálním mučení nezůstalo již zdravého místa, tu skonal.

Zchátralá budova někdejší nemocnice sloužila jako pracoviště Akademie věd, posléze byla předána do správy pražských požárníků a v současnosti přechází ze státního do soukromého vlastnictví a má z ní být hotel. Sotva kdo může říci, bude-li tam alespoň pamětní deska. Aby s tímto místem spojená památka na tyto dvě oběti režimu nezanikla, skupina aktivistů s designérem Otakarem Duškem v čele umístila na zčernalou fasádu provizorní památníky ¬– podobizny obou mužů s daty jejich úmrtí. Vnucuje se otázka: a to je vše? A nebo ani to tu nezůstane? Chápu, město pulsuje frenetickým rytmem moderní metropole doby a workoholismus nenechává moc prostoru na pohledy do minulosti a s tím spojené ohledy. „Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat”, řekl filosof George Santayana. To však neznamená, že si chceme stále jen připomínat děs a hrůzu minulosti: Jednou se už musí překročit Rubikon či Jordán, chcete-li, vždyť musí se žít – ne jen přežívat. Přesto, či právě proto, se ptáme: nenašli požárníci, kteří měli budovu naposledy v užívání, skutečně žádný pádný argument pro to, nechat ji opravit, opět zprovoznit a uchovat ji tak pro nové generace jako zdroj motivace pro jejich tak náročnou a sebeobětavou službu? Všichni bychom si přáli, aby se tyto kruté stránky našich dějin už nikdy nemusely připomínat, tím méně psát znovu! Ale kde máme záruku, že se tak nestane? Minulost se nedá potlačit – lze se s ní ale vyrovnat, přiznat se k ní a smířit se s ní pokáním. Jedině pravda nás osvobodí a ukáže nám, jak dál.

Postojíme-li chvilku v Legerově ulici s výhledem na ty zchátralé domy hrůzy, i přes velký hluk se v našem nitru může rozhostit hluboké ticho. Sejdeme-li k Muzeu a v horní části Václavského náměstí, barbarsky odtrženého magistrálou, postojíme na místě, kde kříž v chodníku připomíná Janův celopal, duše ztěžkne. Tu však zázrakem vyvstane za – zrakem v celém svém majestátu socha sv. Václava, který ze sedla svého koně vévodí náměstí, městu a potažmo celé zemi. Což zde může v morku kostí nezaznít hluboký tón chorálu? Posvátná místa skrýváš v sobě Praho! Co vše je tu skryto povrchnímu pohledu, živeno údivem, že ještě žijem, navzdory sžírajícím pochybám, jestli zde tehdy soudruhům „odzvonilo“? Nebo – ne? Ne nezoufat si! „My byli jsme a budem!“

Jsou lidské příběhy, třeba i velmi dávné, a přesto nám tak blízké a tak živé, jako by se udály dnes, jakoby se nás přímo týkaly, jako bychom byli jejich součástí: příběhy velkého lidského utrpení, prohry anebo naopak nečekaného vítězství Davida nad Goliášem. Jako Slované máme v genech, nebo spíš v srdci, silně vyvinutý soucit s nevinnými a bezbrannými. První svatí východních Slovanů, synové kyjevského velkoknížete Vladimíra, Boris a Gleb, byly ještě děti, když se staly obětí bratrovraždy v boji o následnictví trůnu. Svatováclavská legenda se tak mocně dotkla duše Rusů a Ukrajinců na úsvitu jejich duchovních dějin, že jméno Ludmila považují za své.

Boris a Gleb nemohli být zařazeni mezi mučedníky, nebot’ nezemřeli pro víru. Vymysleli pro ně novou kategorii svatosti: strastotěrpcy (ti, kteří nekladli odpor na nich páchanému násilí) Tento svatováclavský motiv, který najdeme u Borise a Gleba, se pak vine slovanskou kulturou a spiritualitou až ke Lvu Tolstému a přes něj k Mahatma Gandhimu, který si s Tolstým dopisoval. A kam zařadit Jana Palacha? Palachova oběť se zařadit nedá! Před jeho památkou lze jenom postát v tichém úžasu a vystavit se síle jeho svědectví, které nám mlčky mluví do svědomí a klade nám palčivou otázku, klíčovou i pro dnešek: Jaké máš ideály? V co, nebo v koho věříš? Jaké hodnoty volíš?

Život jsme si nedali, nemáme si jej ani brát. Život v sobě obsahuje mnoho možností, smrt všechny možnosti ruší. A přesto může být smrt právě pro svou definitivnost a nezvratnost, posledním zvratem, jako může být ticho tím nejvýmluvnějším slovem. Indický Jezuita Antony de Mello napsal – „jen ten se bojí smrti, kdo nikdy nežil“. Písnička Petra Ebena o sv. Františku ujišťuje, že tomu, kdo druhé miluje, ani „smrt nebude hrozná“. Herec Jan Tříska předkládá k zamyšlení: „Neříkejte, že žijeme jenom jednou. Není to pravda. Žijeme znovu každé ráno. Umíráme jen jednou.“

Český kardinál Tomáš Špidlík má velké pochopení pro mladé lidi s jejich ideály. Říká – tím, jak vyrůstáme a přicházíme k rozumu, začneme se zbavovat mladických ideálů, nebo se za ně dokonce stydět. Kdo však nesnil o nějaké Utopii, kde nebe je už na zemi, nebyl nikdy mlád. Ptejme se: Byl Palach „snílek“? Naprosto ne! Jan Palach si na nic nehrál! „Byl čistý, protože nic pro sebe nechtěl“ říká Jakub Trojan. Proto viděl skutečnost takovou, jaká je. Ta u něj nekončila tanky, samopaly, nebo nucenými pracemi. Viděl hlouběji a věřil ve větší sílu, než je násilí, lež a nenávist, totiž v pravdu a v lásku! Že tomuto universálnímu poselství lidé rozumí, vyjadřuje i socha v olympijské vesnici v Římě. Vztyčené paže mladíka zde nejsou výrazem zoufalství, nýbrž ukazují vzhůru k nebi, kde jedině je uchován klíč k poznání toho, proč se to všechno muselo stát a proč ve světě kolem nás je stále tolik zla. Pobídkou k zamyšlení tu může být slovensko-česká píseň, která připomíná, že „zem, která nemá své nebe, ztratila všechno i sebe…“. Prosíme, Bože, to nikdy nedopusť! Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí! Už jenom kvůli němu, tomu čistému chlapci s hořícím srdcem!

 



Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
22.4.18 Všechny problémy vyřeší medializace
15.4.18 Protiklad nebo protimluv
2.4.18 O zpravodajství
18.3.18 Kde je senzacechtivost, užívejme střízlivost
13.3.18 Papež zobrazený jako superhrdina vybízí, abychom se nepokládali za superhrdiny



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2018 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Ježíše nelze překonat, nelze Jej použít

Spor o kříž ve státních úřadech

Když se džihádisté stěhují za lukrativnější zakázkou

Papež: Celý křesťanský život je zápas

Římský biskup zve k ekumenické modlitbě za Blízký východ

Skončilo 24. zasedání Rady kardinálů

Papež přijme tři oběti sexuálního zneužívání v chilské církvi

Když se církev podobá bicyklu

Cesta do Saúdské Arábie byla průlomová, říká kardinál Tauran

Papež na své jmeniny pozval chudé na zmrzlinu

Petrův nástupce zamýšlí definitivně potvrdit komisi na ochranu nezletilých

Papež ke Světovému dni knihy: Zamysleme se nad významem četby

 Nově na webu
Svatý otec: Křest jako síla k překonání zla

Publicistika: Všechny problémy vyřeší medializace

Publicistika: Bude už brzy Evropa Down-free?

Rozhovory: František demýtizuje papežství

Homilie: Na kříži se Bůh zjevil jako agapé

Archiv zpráv duben 18
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30      

Starší zprávy >

Náš tip

Gaudete et exsultate

Otevřený dopis syrských mnišek: Nazývat věci jejich jmény, to je počátek míru

Bůh nebrání pravdu na úkor lásky, ani lásku na úkor pravdy či rovnováhu na úkor obojího