4.2.2018 

ke 49. výročí Palachovy oběti

Kdo přijíždí magistrálou od Brna přes Nuselský most do centra Prahy, octne se chtě nechtě v Legerově ulici. Na této, kdysi pompézní vinohradské třídě, se v domě č. 61 a 63 nacházelo věhlasné Borůvkovo sanatorium. Komunisté si z něho udělali vládní nemocnici, s klinikou plastické chirurgie s popáleninovým centrem. Dnes je tento nejzchátralejší dům na nejzamořenější pražské ulici jakýmsi provizorním památníkem, je pokusem vyrvat z chapadel zapomnění místo, kde se udály dva z nejtragičtějších příběhů našich novodobých dějin. S těžkými popáleninami na osmdesáti procentech těla sem přivážejí 16. ledna 1969 jednadvacetiletého studenta filosofie Jana Palacha poté, co se na dohled odsud před Národním muzeem pokusil upálit. Po třech dnech agónie, 19. ledna 1969, zde umírá.

Devatenáct let předtím 25.2.1950 sem, do státní kliniky komunistické prominence, přivážejí k smrti zbitého faráře Josefa Toufara, ve stejně tak zběsilém, jako marném pokusu estébáků, zabránit tomu, aby „jim“ zemřel. Stal by se nepoužitelným pro vykonstruovaný monstrproces proti církvi, na kterém měl vypovídat o tom, jak údajně klamal veřejnost, když vykonstruoval tzv. Čihošťský zázrak. Na lži postavený plán komunistů se však zhatil, protože muž, na jehož těle po mnohatýdenním bestiálním mučení nezůstalo již zdravého místa, tu skonal.

Zchátralá budova někdejší nemocnice sloužila jako pracoviště Akademie věd, posléze byla předána do správy pražských požárníků a v současnosti přechází ze státního do soukromého vlastnictví a má z ní být hotel. Sotva kdo může říci, bude-li tam alespoň pamětní deska. Aby s tímto místem spojená památka na tyto dvě oběti režimu nezanikla, skupina aktivistů s designérem Otakarem Duškem v čele umístila na zčernalou fasádu provizorní památníky ¬– podobizny obou mužů s daty jejich úmrtí. Vnucuje se otázka: a to je vše? A nebo ani to tu nezůstane? Chápu, město pulsuje frenetickým rytmem moderní metropole doby a workoholismus nenechává moc prostoru na pohledy do minulosti a s tím spojené ohledy. „Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat”, řekl filosof George Santayana. To však neznamená, že si chceme stále jen připomínat děs a hrůzu minulosti: Jednou se už musí překročit Rubikon či Jordán, chcete-li, vždyť musí se žít – ne jen přežívat. Přesto, či právě proto, se ptáme: nenašli požárníci, kteří měli budovu naposledy v užívání, skutečně žádný pádný argument pro to, nechat ji opravit, opět zprovoznit a uchovat ji tak pro nové generace jako zdroj motivace pro jejich tak náročnou a sebeobětavou službu? Všichni bychom si přáli, aby se tyto kruté stránky našich dějin už nikdy nemusely připomínat, tím méně psát znovu! Ale kde máme záruku, že se tak nestane? Minulost se nedá potlačit – lze se s ní ale vyrovnat, přiznat se k ní a smířit se s ní pokáním. Jedině pravda nás osvobodí a ukáže nám, jak dál.

Postojíme-li chvilku v Legerově ulici s výhledem na ty zchátralé domy hrůzy, i přes velký hluk se v našem nitru může rozhostit hluboké ticho. Sejdeme-li k Muzeu a v horní části Václavského náměstí, barbarsky odtrženého magistrálou, postojíme na místě, kde kříž v chodníku připomíná Janův celopal, duše ztěžkne. Tu však zázrakem vyvstane za – zrakem v celém svém majestátu socha sv. Václava, který ze sedla svého koně vévodí náměstí, městu a potažmo celé zemi. Což zde může v morku kostí nezaznít hluboký tón chorálu? Posvátná místa skrýváš v sobě Praho! Co vše je tu skryto povrchnímu pohledu, živeno údivem, že ještě žijem, navzdory sžírajícím pochybám, jestli zde tehdy soudruhům „odzvonilo“? Nebo – ne? Ne nezoufat si! „My byli jsme a budem!“

Jsou lidské příběhy, třeba i velmi dávné, a přesto nám tak blízké a tak živé, jako by se udály dnes, jakoby se nás přímo týkaly, jako bychom byli jejich součástí: příběhy velkého lidského utrpení, prohry anebo naopak nečekaného vítězství Davida nad Goliášem. Jako Slované máme v genech, nebo spíš v srdci, silně vyvinutý soucit s nevinnými a bezbrannými. První svatí východních Slovanů, synové kyjevského velkoknížete Vladimíra, Boris a Gleb, byly ještě děti, když se staly obětí bratrovraždy v boji o následnictví trůnu. Svatováclavská legenda se tak mocně dotkla duše Rusů a Ukrajinců na úsvitu jejich duchovních dějin, že jméno Ludmila považují za své.

Boris a Gleb nemohli být zařazeni mezi mučedníky, nebot’ nezemřeli pro víru. Vymysleli pro ně novou kategorii svatosti: strastotěrpcy (ti, kteří nekladli odpor na nich páchanému násilí) Tento svatováclavský motiv, který najdeme u Borise a Gleba, se pak vine slovanskou kulturou a spiritualitou až ke Lvu Tolstému a přes něj k Mahatma Gandhimu, který si s Tolstým dopisoval. A kam zařadit Jana Palacha? Palachova oběť se zařadit nedá! Před jeho památkou lze jenom postát v tichém úžasu a vystavit se síle jeho svědectví, které nám mlčky mluví do svědomí a klade nám palčivou otázku, klíčovou i pro dnešek: Jaké máš ideály? V co, nebo v koho věříš? Jaké hodnoty volíš?

Život jsme si nedali, nemáme si jej ani brát. Život v sobě obsahuje mnoho možností, smrt všechny možnosti ruší. A přesto může být smrt právě pro svou definitivnost a nezvratnost, posledním zvratem, jako může být ticho tím nejvýmluvnějším slovem. Indický Jezuita Antony de Mello napsal – „jen ten se bojí smrti, kdo nikdy nežil“. Písnička Petra Ebena o sv. Františku ujišťuje, že tomu, kdo druhé miluje, ani „smrt nebude hrozná“. Herec Jan Tříska předkládá k zamyšlení: „Neříkejte, že žijeme jenom jednou. Není to pravda. Žijeme znovu každé ráno. Umíráme jen jednou.“

Český kardinál Tomáš Špidlík má velké pochopení pro mladé lidi s jejich ideály. Říká – tím, jak vyrůstáme a přicházíme k rozumu, začneme se zbavovat mladických ideálů, nebo se za ně dokonce stydět. Kdo však nesnil o nějaké Utopii, kde nebe je už na zemi, nebyl nikdy mlád. Ptejme se: Byl Palach „snílek“? Naprosto ne! Jan Palach si na nic nehrál! „Byl čistý, protože nic pro sebe nechtěl“ říká Jakub Trojan. Proto viděl skutečnost takovou, jaká je. Ta u něj nekončila tanky, samopaly, nebo nucenými pracemi. Viděl hlouběji a věřil ve větší sílu, než je násilí, lež a nenávist, totiž v pravdu a v lásku! Že tomuto universálnímu poselství lidé rozumí, vyjadřuje i socha v olympijské vesnici v Římě. Vztyčené paže mladíka zde nejsou výrazem zoufalství, nýbrž ukazují vzhůru k nebi, kde jedině je uchován klíč k poznání toho, proč se to všechno muselo stát a proč ve světě kolem nás je stále tolik zla. Pobídkou k zamyšlení tu může být slovensko-česká píseň, která připomíná, že „zem, která nemá své nebe, ztratila všechno i sebe…“. Prosíme, Bože, to nikdy nedopusť! Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí! Už jenom kvůli němu, tomu čistému chlapci s hořícím srdcem!

Richard Čemus

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.