Vatikán.
Ačkoli česká církev dnes slaví sv. Vojtěcha, hlavního patrona pražské arcidiecéze, ve všeobecném liturgickém kalendáři na dnešek připadá liturgická památka sv. Jiří. Ve Vatikánu je volný den – jmeniny Svatého otce. Pro naše mikrofony vyslovil své blahopřání jeden z papežových spolupracovníků, argentinský kněz a papežský ceremonář,
mons. Guillermo Karcher:
“Je pěkné se dnes zamyslet nad papežovým křestním patronem. Když totiž vidím, jak papež jedná, nazval bych jej „moderním svatým Jiřím“. V tom smyslu, že usilovně bojuje proti silám zla a činí to v ryze křesťanském duchu: sám Kristus skrze něj rozsévá dobro, aby potíral zlo. Papež je v tomto boji příkladný – vedl ho už v Buenos Aires a nyní pokračuje s onou jednoduchostí, která je mu vlastní, ale také s velkou silou. Je to důležitý zápas v dějinné chvíli světa, která vyžaduje přítomnost dobra.“
Již v Argentině a po udělení kardinálského titulu se František představoval jako otec, otec Jorge. Je pravda, že tento silný rozměr kněžského otcovství u něj přetrvává také dnes?
“Ano, je to pravda, protože je to jezuitský otec a zůstává jím i nadále. Každou středu při generální audienci prožívám pohnutí, když slyším, jak mnozí Argentinci volají: Otče, otče Jorge. Je tu hmatatelné rodinné pouto, přátelství, které zasel za mnohá léta v Buenos Aires, když chodil pěšky po ulicích a navštěvoval nejchudší místa na předměstích. Tito lidé jej pořád vnímají jako někoho blízkého. Papeže to těší a na tento pozdrav, který vychází ze srdce, vždy odpovídá úsměvem, objetím, otcovským pohledem.“
František je populární a mnozí lidé mu prokazují lásku a sympatie. Na druhé straně ovšem nechybí ani kritika, včetně katolických kruhů. Všiml jste si někdy, že by se tím papež trápil?
“Ne, ne…kritické poznámky jsem zaslechl jen málokrát. Papež se tomu směje a říká: Dobře, je to tak lepší, víme přece, jací jsou lidé“. Má nesmírnou svobodu ducha a vnitřní sílu. Myslím, že je Duchem pomazaný. Nese kupředu úřad, který mu církev svěřila pro své vlastní dobro a dobro světa, a činí tak s vyrovnaností a duševní jistotou.“
Celý svět upoutala Františkova spontánnost, nicméně Svatý otec je ve svém nitru hluboce duchovní člověk, ponořený do modlitby. Jste mu stále nablízku – můžete k tomu něco říci?
“Jistě. Stále říkám a opakuji, že papež je člověk, který si vytvořil silnou spiritualitu, protože je to muž modlitby, Boží muž. Uvažme, že denně, ráno hned jak vstane, věnuje dvě hodiny modlitbě a rozjímání. Jako ceremonář vnímám rozdíl mezi zákristií před mší a po ní. Papež je člověk, který rád zdraví všechny seminaristy a ministranty, a jak vídáme na Svatopetrském náměstí, dělá to opravdu s láskou. Ale jakmile si obleče liturgické roucho, promění se. Je patrné, že do baziliky nebo k oltáři na náměstí vstupuje jako muž modlitby, který se soustředí na to, co bude slavit, tedy především eucharistické tajemství. Totéž se děje, když liturgický průvod vychází hlavní lodí baziliky, a všichni jej oslavují voláním: „Francesco! Ať žije papež! Mámě tě rádi!“. On však jde do zákristie, a tak uzavírá čas bohoslužby. V tom jde velkým příkladem také kněžím – máme sice být se svým lidem, ale když se po nás žádá, abychom byli s Bohem, buďme s Bohem.“
Totéž vyslovil jako osobní sekretář Jana Pavla II. už kardinál Dziwisch…
“Ano. Mohu to dosvědčit také o Janu Pavlu II., protože jsem v té době dělal pomocného ceremoniáře. Tuto přítomnost Boha, která v příhodném okamžiku zesílí, mají společnou.“
Stál jste vedle papeže onen večer, kdy po své volbě poprvé zdravil „město a svět“, a držel jste mu mikrofon. Co byste svému biskupovi popřál v den jeho jmenin?
“Aby nadále zůstával sám sebou, ve své důslednosti a průzračnosti. Aby pokračoval v tom, co dělá, protože to dělá velmi dobře. Aby jej svatý Jiří chránil a on mohl pokračovat ve svém zápasu o dobro, v rozsévání dobra tak, jak už to nyní dělá.“
uzavírá mons. Guillermo Karcher.
(jag)