Křesťanská víra je svobodnou odpovědí člověka Bohu, který se zjevil v Ježíši. Tato odpověď však není možná bez milosti. Proto Katechismus tvrdí: „Víra je Boží dar, nadpřirozená ctnost, kterou vlévá Bůh” (
KKC 153). Zároveň se zdůrazňuje, že milost není “v rozporu ani s lidskou svobodou, ani s rozumem” (
KKC 154). Boží milost nás skutečně neomezuje, naopak, otevírá nám nové možnosti. Jinými slovy – živý vztah k Bohu nás více polidšťuje a osvobozuje, činí nás zodpovědnější. Co je tedy konečným důvodem víry? Přijímáme pravdy víry, protože se jeví jako pravdivé, dobré a krásné. Akceptujeme je, protože nám je předali naši rodiče nebo jiní pro nás důležití lidé. V podstatě však, jak čteme v Katechismu, věříme „pro autoritu samého Boha, který se zjevuje; on se totiž nemůže mýlit, ani nás nemůže klamat“ (
KKC 156). Katechismus nám poté říká, že „víra je jistá, jistější než jakékoliv lidské poznání” (
KKC 157). Toto tvrzení by nás mohlo překvapit – nemíní se jím ale matematická jistota typu dvě a dvě jsou čtyři. Jistota víry má existenciální povahu, a právě proto na ni můžeme založit svůj život. Bůh mne miluje, Kristus mne v každé situaci spasí – toto jsou jistoty víry. Dalším příznačným rysem víry je její úsilí o pochopení. Milost Boží otevírá „srdce“ (
Ef 1,18) ke stále hlubšímu chápání obsahu zjevení v Ježíši. Katechismus uvádí slova sv. Augustina: “Věřím, abych chápal, a chápu, abych lépe věřil”. Přijměme tento výrok jako pozvání k intenzivnější četbě Katechismu.
Další články z podrubriky Víra je ze slyšení
odeslat článek
vytisknout článek
