Nový portál Vatikánského rozhlasu

„Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ (Jan 1,12)

BOŽÍ SLOVO A CÍRKEV

50. Pán pronáší svoje Slovo, aby bylo přijato těmi, kteří byli právě „skrze“ toto Slovo stvořeni. „Přišel mezi své“ (Jan 1,11); toto Slovo nám tedy není původně cizí a stvoření bylo chtěné v důvěrném spojení s životem Božím. Prolog čtvrtého evangelia nás staví také před odmítnutí božského Slova těmi „svými“, kteří „ho nepřijali“ (Jan 1,11). Nepřijmout jej, znamená nenaslouchat jeho hlasu, nepřipodobnit se Logu. Avšak tam, kde se člověk i přes svoji křehkost a hříšnost upřímně otevře k setkání s Kristem, začíná radikální proměna: „všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi“ (Jan 1,12). Přijmout Slovo znamená nechat se Jím utvářet, a tak být mocí Ducha svatého připodobněni Kristu, „jednorozenému Synu, který přichází od Otce“ (srov. Jan 1,14). Je to počátek nového stvoření, rodí se nové stvoření, nový lid. Ti kdo věří, tedy ti, kdo žijí poslušnost víry, „se zrodili z Boha“ (Jan 1,13), dostali účast na božském životě: synové v Synu (srov. Gal 4,5-6; Řím 8). Svatý Augustin komentuje tuto pasáž Janova evangelia a říká sugestivně: „skrze Slovo jsi byl stvořen, ale je nutné, abys byl skrze Slovo přetvořen.“[174] Tady vidíme tvář církve, jež se rýsuje jako realita definovaná přijetím Božího Slova, které se stalo tělem a přišlo postavit svůj příbytek mezi nás (srov. Jan 1,14). Tento příbytek Boží mezi lidmi, tato šekina (srov. Ex 26,1), předobrazená ve Starém zákoně, se nyní naplňuje definitivní přítomností Boha s lidmi v Kristu.

Současnost Krista v životě církve

51. Vztah mezi Kristem, Slovem Otce a církví nemůže být pochopen v kategoriích pouhé minulosti, nýbrž jde o životný vztah, do kterého je každý věřící povolán osobně vstoupit. Mluvíme totiž o přítomnosti Božího Slova dnes u nás: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny, až do konce světa“ (Mt 28,20). Papež Jan Pavel II. prohlásil: „Přítomnost Krista v každém člověku a v každé době se uskutečňuje v jeho mystickém těle, tj. v církvi. Proto Pán slíbil svým učedníkům Ducha sv., který by jim připomínal a umožňoval pochopit jeho přikázání (srov. Jan 14,26) a jenž by byl principem dávajícím povstat novému životu ve světě (srov. Jan 3,5-8; Řím 8,1-13).“[175] Dei Verbum vyjadřuje toto tajemství biblickými termíny snubního dialogu: „A tak Bůh, který kdysi promluvil, nepřestává mluvit se Snoubenkou svého milovaného Syna a Duch svatý, skrze kterého zaznívá živý hlas evangelia v církvi a skrze ni ve světě, uvádí věřící do veškeré pravdy a působí, aby v nich Kristovo slovo přebývalo v celém svém bohatství (srov. Kol 3,16).“[176]
Snoubenka Kristova, učitelka naslouchání opakuje i dnes s vírou: „mluv, ó Pane, tvá církev ti naslouchá.“[177] Nikoli náhodou začíná dogmatická konstituce Dei Verbum slovy: „Posvátný sněm naslouchá Božímu slovu se zbožnou úctou a hlásá je s plnou důvěrou...“[178] Jde vlastně o dynamickou definici života církve: „Těmito slovy koncil ukazuje určující aspekt církve, která je společenstvím, jež naslouchá Božímu Slovu a hlásá ho. Církev nežije sama ze sebe, nýbrž z evangelia a z evangelia vždy a znovu odečítá orientaci svého putování. To je vysvětlivka, kterou musí každý křesťan přijmout a aplikovat na sebe: jenom ten, kdo v první řadě naslouchá Slovu, může se potom stát jeho hlasatelem.“[179] V hlásaném a slyšeném Božím Slovu a ve svátostech Ježíš říká dnes, tady a nyní každému: „já jsem tvůj, daruj mi sebe; aby jej člověk mohl přijmout, odpovědět a říci: já jsem tvůj.“[180] Církev je prostředím, ve kterém můžeme skrze milost učinit zkušenost toho, co podává prolog svatého Jana: „všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi“ (Jan 1,12).

LITURGIE JE PRIVILEGOVANÝM MÍSTEM BOŽÍHO SLOVA

Boží Slovo v posvátné liturgii

52. Je-li církev chápána jako „dům Slova,“[181] je třeba věnovat pozornost především posvátné liturgii. Ta je privilegovaným místem, ve kterém Bůh mluví k nám v přítomnosti našeho života. Liturgie je totiž Bůh, který mluví ke svému lidu dnes a který naslouchá i odpovídá. Každý liturgický úkon je svou povahou poplatný Písmu svatému. Jak praví Sacrosanctum concilium „Mimořádný význam má při slavení liturgie Písmo svaté. Z něho jsou vybrána čtení, která se vykládají v homilii, a žalmy, které se zpívají. Z jeho inspirace a podnětů se zrodily liturgické modlitby, orace a hymny; z něho dostávají liturgické úkony a znamení svůj význam.“[182] Tím více je třeba říci, že sám Kristus „je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté.“[183] „Liturgické slavení je ustavičným, plným a účinným hlásáním Božího slova. Proto je slovo Boží neustále hlásané v liturgii stále živé a účinné mocí Ducha svatého, a projevuje se činorodou láskou Otce, která nikdy nepřestává působit na všechny lidi.“[184] Církev totiž vždy vykazovala vědomí, že v liturgickém úkonu je Boží slovo provázeno vnitřním úkonem Ducha svatého, který mu umožňuje působit v srdcích věřících. Díky Utěšiteli se totiž Boží Slovo stává základem liturgického úkonu, normou a oporou celého života. Působení Ducha svatého... každému vkládá do srdce všechno, co je řečeno při hlásání Božího slova celému shromáždění věřících, upevňuje jednotu všech a favorizuje také různost charismat a zhodnocuje jejich rozmanité působení.“[185] Je tedy zapotřebí porozumět podstatné hodnotě liturgického konání a žít jej, aby bylo možné chápat Boží Slovo. V jistém smyslu hermeneutika víry vůči Písmu svatému má mít jako opěrný bod liturgii, kde je Boží Slovo slaveno jako aktuální a živé slovo: „církev si věrně v liturgii zachovává onen způsob četby a výkladu posvátných Písem, kterým ji sám Kristus, počínaje „dneškem“ svojí události, vybízí zkoumat všechna Písma.“[186]
Takto se ukazuje také moudrá pedagogie církve, která hlásá a slyší Písmo svaté v rytmu liturgického roku. Toto rozprostření Božího Slova v čase nastává zejména v eucharistické slavnosti a v liturgii hodin. Středem všeho je velikonoční tajemství, s nímž se pojí všechna tajemství Krista a dějin spásy, která se uskutečňují svátostně: „Když tak slaví jednotlivá tajemství vykoupení, otvírá věřícím bohatství mocných činů a zásluh Pána, takže je neustále v jistém smyslu zpřítomňuje, aby se s nimi věřící setkávali a aby z nich čerpali spásonosnou milost.“[187] Povzbuzuji proto pastýře církve a pastorační asistenty, aby svým působením přispěli k tomu, aby všichni věřící byli vedeni k zakoušení hlubokého smyslu Božího Slova, jež se během roku podává v liturgii a ukazuje nám základní tajemství naší víry. Na tom závisí také správný přístup k Písmu svatému.

Písmo svaté a svátost

53. Biskupská synoda při uvažování o tématu hodnoty liturgie pro chápání Božího Slova podtrhla také vztah mezi Písmem svatým a svátostnými úkony. Je více než vhodné prohloubit svazek mezi Slovem a svátostí jak v pastorační činnosti církve, tak v teologickém bádání.[188] „Bohoslužba slova je určujícím prvkem při slavení jakékoli svátosti církve.“[189] Nicméně, v pastorační praxi si tohoto svazku věřící nejsou vždycky vědomi a chápou ji jako celek gesta a slova. „Úkolem kněží a jáhnů, zvláště když udělují svátosti, je objasňovat jednotu, kterou tvoří Boží slovo a svátosti ve službě církve.“[190] Ve vztahu mezi Slovem a svátostným gestem se skrze performativní charakter samotného Slova v liturgické formě ukazuje jednání Boha v dějinách. V dějinách spásy totiž neexistuje separace mezi tím, co Bůh říká a koná; samo jeho Slovo se prezentuje jako živé a účinné (srov. Žid 4,12), jak ostatně naznačuje samotný význam hebrejského výrazu dabar. Zároveň jsme v liturgickém konání postaveni před Jeho Slovo, které uskutečňuje to, co říká. Výchova Božího lidu k objevování performativního charakteru Božího Slova v liturgii pomáhá chápat Boží jednání v dějinách spásy i ve vlastním životě.

Slovo Boží a eucharistie

54. Všeobecně pojatý vztah Slova a svátostí nabývá hlubšího významu v souvislosti s eucharistickým slavením. Vnitřní jednota mezi Slovem a eucharistií je zakořeněna ve svědectví Písma (srov. Jan 6; Lk 24), dosvědčena církevními otci a znovu potvrzená Druhým vatikánským koncilem.[191] Máme v této souvislosti na mysli velkou Ježíšovu promluvu o chlebu života v Kafarnaumské synagoze (srov. Jan 6,22-69), jejímž pozadím je porovnání Mojžíše a Ježíše, tedy toho, kdo mluvil s Bohem tváří v tvář, a toho, kdo zjevil Boha (Jan 1,18). Promluva o chlebu totiž poukazuje na dar Boží, který dal lidu na poušti Mojžíš v podobě many a kterým je vlastně Tóra, slovo Boží, jež dává život (srov. Žl 119; Př 9,5). Ježíš naplňuje dávný předobraz v sobě samém: „chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu“ (Jan 6,33); „Já jsem chléb života“ (Jan 6,35). „Zákon se zosobnil. V setkání s Ježíšem se takříkajíc živíme samotným živým Bohem, opravdu jíme chléb z nebe.“[192] V promluvě z Kafarnaum se prohlubuje Janův prolog: tam se Logos stává tělem, zde se tělo stává chlebem daným za život světa (Jan 6,51). Ježíš tak naráží na dar sebe samého v tajemství kříže a potvrzuje výrokem o své krvi, dané za nápoj (Jan 6,53). Tak se v tajemství eucharistie ukazuje, co je pravou manou, pravým chlebem z nebe: je to Logos Boha, který se stal tělem, a dal sebe sama za nás ve velikonočním tajemství.
Lukášovo vyprávění o Emauzských učednících nám umožňuje další reflexi o pojítku mezi slyšením Slova a lámáním chleba (srov. Lk 24,13-35). Ježíš jim vychází vstříc den po sobotě, naslouchá slovům jejich zklamané naděje a stává se jejich druhem na cestě, „a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje“ (Lk 24,27). Spolu s tímto pocestným, který se nečekaně stává důvěrníkem jejich života, začínají se oba učedníci na Písmo dívat nově. Co se stalo před několika dny, už se nejeví jako nezdar, ale jako naplnění a nový počátek. Lukášovo evangelium nám říká, že „jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali“ (Lk 24,16). Ježíšova přítomnost nejprve skrze slova a potom gestem lámání chleba umožnila učedníkům, aby Ho poznali, a mohli tak nově pocítit to, co předtím prožívali spolu s ním: „což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma“ (Lk 24,32).

55. Z tohoto vyprávění vysvítá, jak samotné Písmo usměrňuje chápání svého nerozlučitelného spojení s eucharistií. „Je proto třeba mít stále na paměti, že slovo Boží, které církev čte a hlásá v liturgii, určitým způsobem přivádí ke svému cíli, k oběti smlouvy a k hostině milosti, tj. eucharistii.“[193] Slovo a eucharistie patří vnitřně natolik k sobě, že jednomu bez druhého nelze porozumět: Slovo Boží se stává svátostným tělem v události eucharistie. Eucharistie nás otevírá pro chápání Písma svatého, tak jako Písmo svaté osvěcuje a vysvětluje eucharistické tajemství. Bez uznání reálné přítomnosti Pána v eucharistii by porozumění Písmu zůstalo nedotažené. „Božímu slovu a eucharistickému tajemství proto církev vždycky a všude projevovala a uložila projevovat stejnou úctu, byť ne stejným kultem. Pohnuta příkladem svého zakladatele, nikdy nepřestala slavit velikonoční tajemství, shromažďovat se k četbě „všech Písem, která se něj vztahují“ (Lk 24,27) a aktualizovat památku Páně a svátosti, dílo spásy.“[194]

Sakramentálnost Slova

56. Znovu objevení performativní povahy Božího Slova ve svátostném konání a prohloubení vztahu mezi Slovem a eucharistií, nás přivádí k dalšímu významnému tématu, které vyšlo najevo během zasedání synody a týká se svátostnosti Slova.[195] Je užitečné v této souvislosti zmínit, že papež Jan Pavel II. mluvil o „sakramentálním charakteru zjevení,“ především o „znamení eucharistie, kde neoddělitelná jednota mezi věcí a jejím významem dovoluje postihnout hlubiny tajemství.“[196] Z toho chápeme, že počátkem sakramentality Slova je právě tajemství vtělení: „Slovo se stalo tělem“ (Jan 1,14), realita zjeveného tajemství se nám nabízí v „těle“ Syna. Boží Slovo se tak stává vnímatelné vírou skrze „znamení“ slov a lidských gest. Víra tedy rozpoznává Boží Slovo přijetím gest a slov, jimiž se nám Samo prezentuje. Sakramentální horizont zjevení tedy ukazuje dějinně spásonosnou modalitu, kterou Boží Slovo vstupuje do času a prostoru, stává se partnerem člověka, povolaného přijmout jeho dar ve víře.
Sakramentálnost Slova lze chápat v analogii k reálné přítomnosti Krista pod způsobami proměněného chleba a vína.[197] Přistoupením k oltáři a účastí na eucharistické hostině máme skutečnou účast na těle a krvi Kristově. Hlásání Božího Slova v bohoslužbě, jak připomíná koncilní nauka, zahrnuje uznání, že je přítomen sám Kristus a obrací se na nás,[198] aby byl přijat. O postoji, který je třeba zaujímat jak vůči eucharistii, tak Božímu Slovu, praví Origenes: „Čteme svatá Písma. Myslím, že evangelium je Kristovým tělem; myslím, že svatá Písma jsou jeho učením. A když říká: Kdo nebude jíst mé tělo a pít mou krev (Jan 6,53), třebaže tato slova lze vztahovat také k eucharistickému tajemství, přesto je Kristovo tělo a krev opravdu slovem Písma, je učením Boha. Když přistupujeme k eucharistickému tajemství a kousek nám upadne na zem, jsme vyvedeni z míry. A když nasloucháme Božímu Slovu, je nám do uší vléváno Boží Slovo, Kristovo tělo a krev, a my přemýšlíme o něčem jiném, jak velikému nebezpečí se tak vystavujeme?“[199] Kristus, reálně přítomný ve způsobách chleba a vína, je přítomen analogicky také ve slově pronášeném v liturgii. Prohloubení smyslu sakramentality Božího Slova může tedy usnadnit ucelenější porozumění mystériu zjevení v „činech a slovech, které navzájem vnitřně souvisejí,[200] ku prospěchu duchovního života věřících i pastoračního působení církve.

Písmo svaté a lekcionář

57. Zdůrazněním spojitosti mezi Slovem a eucharistií chtěla synoda právem poukázat také na některé aspekty slavení, jež patří ke službě Slovu. Rád bych odkázal především na důležitost lekcionáře. Reforma přijatá Druhým vatikánským koncilem[201] přinesla své plody ve větší dostupnosti Písma svatého, které je v hojnosti nabízeno zejména v nedělní liturgii. Nynější struktura, kromě toho, že často prezentuje nejdůležitější texty Písma, usnadňuje chápání jednoty božského plánu, prostřednictvím korelace mezi čteními ze Starého a Nového zákona, která „je soustředěna v Kristu a jeho velikonočním tajemství“.[202] Některé těžkosti, které přetrvávají v chápání vztahů mezi čteními obou Zákonů, je třeba chápat ve světle kanonického výkladu, totiž ve vnitřní jednotě celé Bible. Tam kde se to ukazuje nezbytným, mohou kompetentní autority vydat příručky, usnadňující chápání vztahu mezi čteními, která podává lekcionář a která musí být v liturgickém shromáždění čtena v úplnosti podle požadavků denní liturgie. Eventuální jiné problémy a těžkosti je třeba oznámit Kongregaci pro bohoslužbu a svátosti.
Kromě toho nesmíme zapomínat, že nynější lekcionář latinského ritu má také význam ekumenický, neboť je používán a ceněn také konfesemi, které dosud nemají plné společenství s katolickou církví. Odlišným způsobem je problém lekcionáře kladen ve východních liturgiích katolické církve, po nichž synoda požaduje, aby „byl směrodatně vzat v potaz“[203] podle tradic a kompetencí vlastních církvím sui iuris a také tady s ohledem na ekumenický kontext.

Hlásání Slova a službě lektorátu

58. Již na synodě o eucharistii byla požadována větší pečlivost při hlásání Božího Slova.[204] Zatímco evangelium je, jak známo, pronášeno knězem nebo jáhnem, jsou první a druhé čtení v latinské tradici čtena pověřeným lektorem, mužem nebo ženou. Zde bych chtěl dát hlas synodálním otcům, kteří i při této příležitosti zdůraznili nezbytnost poskytovat odpovídající formaci[205] pro plnění munus (poslání) lektora při liturgickém slavení[206] a zejména službě lektora, který je v latinském ritu službou laiků. Je nezbytné, aby lektoři pověření touto službou, i když nebyli přímo ustanoveni, byli opravdu vhodní a závazně připravení. Tato příprava musí být jak biblická a liturgická, tak technická: „biblická formace musí lektory učit zařazovat čtení do jejich kontextu a chápat jádro zvěsti zjevené ve světle víry. Liturgická formace musí propůjčovat lektorům určitou snadnost při vnímání smyslu a struktury liturgie Slova a motivace vztahu mezi liturgií Slova a liturgií eucharistickou. Technická příprava musí lektory stále více uvádět do umění přednášet publiku uvolněně a za pomoci moderních zesilovacích prostředků.“[207]

Důležitost homilie

59. „Odlišné jsou úkoly a poslání, které každému náležejí ve vztahu k Božímu Slovu: věřící mu mají naslouchat a meditovat je; jeho výklad však přísluší pouze těm, kteří na základě svátostného svěcení mají poslání učit nebo těm, kteří jsou plněním této služby pověřeni,“[208] to znamená biskupové, kněží a jáhni. Proto je pochopitelná pozornost, která byla na synodě přikládána tématu homilie. Již v apoštolské posynodální exhortaci Sacramentum caritatis jsem zmínil, že „v souvislosti s důrazem na Boží slovo je nutno zkvalitnit úroveň homilie. I ona je „důležitým liturgickým prvkem“. Jejím úkolem je napomáhat plnějšímu porozumění a lepší účinnosti Božího slova v životě věřících.”[209] Homilie vskutku představuje aktualizaci biblického poselství způsobem, který věřícího přivádí k objevu přítomnosti a účinnosti Božího slova v dnešku vlastního života. Musí vést k porozumění tajemství, které slaví, vybízet k misii a disponovat shromáždění k vyznání víry, přímluvné modlitbě a eucharistické liturgii. Těm, kteří jsou zvláštní službou pověřeni kázat, má pak tento úkol opravdu ležet na srdci. Je třeba se vyhýbat homiliím rozvláčným a abstraktním, které zatemňují jednoduchost Božího slova, jakož i odbočkám, které zaměřují pozornost spíše na kazatele než na jádro evangelního poselství. Je třeba, aby věřícím bylo zřejmé, že kazateli leží na srdci ukazovat Krista, který má být středem homilie. K tomu je zapotřebí, aby kazatelé byli v důvěrném a ustavičném kontaktu s posvátným textem;[210] připravovali homilii meditací a modlitbou, aby kázali přesvědčivě a procítěně. Synodální shromáždění vybízelo k tomu, aby byly kladeny následující otázky: “O čem vypovídají pronesená čtení? Co říkají mně osobně? Co mám říci společenství s ohledem na konkrétní situaci?”[211] Kazatel se má “jako první nechat interpelovat Božím Slovem, které zvěstuje,”[212] protože, jak praví svatý Augustin: “Je nepochybně neplodné, když kazatel káže Božího Slovo navenek a nenaslouchá mu ve svém nitru.”[213] Je třeba věnovat pozornost zejména nedělním homiliím a slavnostem, ale netřeba opomíjet ani během týdne mše cum populo a pokud možno nabízet krátké reflexe, přizpůsobené situaci a pomáhat tak věřícím přijímat a činit plodným slyšené Boží Slovo.

Vhodnost homiletického direktoria

60. Kázat adekvátně s odkazem na lekcionář je opravdové umění, které je třeba pěstovat. Proto v souvislosti s tím, co požadovala předchozí synoda,[214] žádám kompetentní autority, aby vzhledem k Eucharistickému kompendiu[215] pomysleli také na vhodné prostředky a příručky, které by pomáhali jednotlivým pověřeným služebníkům lépe plnit jejich úkol, jako např. Homiletické direktorium, které by kazatelům mohlo poskytovat užitečnou pomoc při přípravě a plnění jejich služby. Svatý Jeroným připomíná, že kázání musí být potom doprovázeno také svědectvím vlastního života: “Tvé skutky ať neprotiřečí tvým slovům, aby se nestalo, že ti během tvého kázání v kostele někdo namítne: »Proč tedy právě ty tak nejednáš?«... V Kristově knězi musí se myšlení a slovo musí shodovat.”[216]

Boží Slovo, Smíření a Pomazání nemocných

61. Ačkoli má ve vztahu mezi Božím Slovem a svátostmi nepochybně ústřední postavení eucharistie, přesto je dobré zdůraznit význam Písma svatého také v dalších svátostech, zejména ve svátosti pomazání nemocných. Často bývá odkaz na Písmo svaté v těchto svátostech přehlížen. Je však nezbytné, aby mu v nich byl dán patřičný prostor. Nikdy totiž nelze opominout, že “Boží Slovo je slovem smíření, protože v něm Bůh smiřuje se sebou všechno (srov. 2 Kor 5,18-20; Ef 1,10). Milosrdné odpuštění Boha, vtěleného v Ježíši, hříšníka pozvedá.”[217] Slovo Boží, “osvěcuje věřícího, aby poznal svoje hříchy, volá ho k obrácení a vlévá mu důvěru v Boží milosrdenství.”[218] Aby se prohloubila smírná moc Božího Slova, doporučuje se, aby se kajícník připravil na zpověď za pomoci vhodného úryvku Písma svatého a mohl začít zpověď čtením a nebo slyšením nějaké biblické výzvy podle toho, co stanoví vlastní obřad. Při vyznání lítosti je pak dobré, aby kajícník použil „formuli složenou z výroků Písma svatého”[219] stanovenou obřadem. Je dobré, aby se ve zvláštních dobách během roku, anebo pokud se to jeví jako vhodné, konala pokud možno individuální zpověď v rámci kajícných pobožností, jak to stanovuje obřad při respektování různých liturgických tradic, v nichž lze za použití vhodných čtení dát větší prostor bohoslužbě Slova.

Také pokud jde o svátost pomazání nemocných, netřeba zapomínat, že „uzdravující síla Božího Slova je živou výzvou k neustálé osobní konverzi v posluchači samotném.“[220]Písmo svaté obsahuje četné pasáže plné útěchy, podpory a léčivé síly, které vycházejí z Božího zásahu. Především je třeba pamatovat na Ježíšovu blízkost trpícím a na to, že On sám vzal na sebe naše bolesti, trpěl z lásky k člověku a daroval tak smysl nemoci a smrti. Je dobré, když se ve farnostech a zejména v nemocnicích podle okolností pravidelně vysluhuje svátost nemocných společně. Při těchto příležitostech ať je dán široký prostor bohoslužbě slova, a nemocným ať je poskytována pomoc žít s vírou vlastní stav utrpení ve sjednocení s výkupnou obětí Krista, jež nás osvobozuje od zla.

Boží Slovo a liturgie hodin

62. Mezi formy modlitby, které vyzdvihují Písmo svaté, patří nepochybně liturgie hodin. Synodální otcové prohlásili, že představuje „privilegovanou formu slyšení Božího Slova, protože uvádí věřící do kontaktu s Písmem svatým a živou tradicí církve.“[221] V první řadě je třeba zmínit hlubokou teologickou a církevní důstojnost této modlitby. „Tím, že církev vykonává v liturgii hodin kněžský úřad své Hlavy, přináší Bohu »bez přestání« (1 Sol 5,17) oběť chvály, tj. ovoce rtů těch, kteří vyznávají jeho jméno (srov. Žid 13,15). Tato modlitba je »hlasem jeho nevěsty, která promlouvá ke svému Ženichovi, ba ještě více: je to modlitba, kterou Kristus spolu se svými tělem (tj. církví) přednáší Otci« (SC 84).“[222] Druhý vatikánský koncil k tomu prohlásil: „Všichni, kdo to konají, plní jednak povinnost církve a jednak mají podíl na vrcholné cti Kristovy Nevěsty, neboť když Bohu vzdávají chválu, stojí před jeho trůnem ve jménu matky církve.“[223] V liturgii hodin stejně jako ve veřejné modlitbě se ukazuje křesťanský ideál posvěcování celého dne v rytmu naslouchání Božího Slova a modlitbou žalmů, takže každá činnost nachází svůj opěrný bod ve chvále přinášené Bohu.
Ti kteří jsou svým životním stavem povinováni recitovat liturgii hodin, ať žijí věrně tento závazek ku prospěchu celé církve. Biskupové, kněží a jáhni aspirující na kněžství, kteří obdrželi od církve mandát slavit liturgii hodin, mají povinnost konat všechny modlitby každý den.[224] Pokud jde o závaznost této liturgie v katolických církvích východního obřadu sui iuris, je třeba sledovat to, co uvádí jejich vlastní kanonické právo.[225] Kromě toho doporučuji komunitám zasvěceného života, aby byli skutečně příkladem ve slavení liturgie hodin, aby mohli být opěrným bodem a inspirací pro duchovní život a pastoraci celé církve.
Synoda právem vyjádřila touhu, aby se v lidu Božím tento typ modlitby více rozšířil, zejména recitace chval a nešpor. Tento rozmach mezi věřícími jenom zvětší důvěrnost s Božím Slovem. Je třeba zdůraznit také hodnotu liturgie hodin stanovenou u prvních nešpor neděle a slavností, zejména v katolických církvích východního obřadu. Za tím účelem doporučuji, aby farnosti a řeholní komunity šířili tuto modlitbu tam, kde je to možné, také s účastí věřících.

Boží Slovo a Benedikcionál

63. Také při užívání Benedikcionálu je třeba věnovat pozornost prostoru stanovenému pro četbu, naslouchání a vysvětlení Božího Slova krátkými povzbuzeními. Gesta požehnání v případech, jež stanoví církev, a požádají-li o ně věřící, totiž nejsou izolována, ale mají svůj vlastní vztah k liturgickému životu Božího lidu. V tomto smyslu požehnání jakožto pravé posvátné znamení „čerpá svůj smysl a účinnost hlásáním Božího Slova.“[226] Proto je důležité využívat také tyto příležitosti, aby byly ve věřících rozněcovány plamen a žízeň po každého slovu, které vychází z Božích úst (srov. Mt 4,4).

Konkrétní ukazatele a návrhy pro liturgickou animaci

64. Poté co bylo poukázáno na několik základních prvků vztahu mezi Liturgií a Božím Slovem, bych rád shrnul a zhodnotil některé návrhy a ukazatele dané synodálními otci za účelem usnadňovat v Božím lidu stále větší důvěrnost se Slovem Božím v oblasti liturgických úkonů nebo s nimi souvisejících.

a) Bohoslužby slova

65. Synodální otcové právem povzbudili všechny pastýře, aby ve společenstvích, jež jsou jim svěřena, prosazovali bohoslužby slova.[227] Jde o přednostní příležitost setkání s Pánem. Proto tato praxe může přinést velký užitek věřícím a je třeba jej považovat za důležitý prvek liturgické pastorace. Tyto bohoslužby mají značný význam při přípravě na nedělní eucharistii a dávají věřícím možnost více proniknout do bohatství lekcionáře, rozjímat a modlit se s Písmem svatým, zejména v liturgických obdobích adventu, vánoc, postního a velikonočního období. Slavení bohoslužby slova se dále doporučuje v oněch komunitách, v nichž z nedostatku kněží nelze slavit eucharistickou oběť ve svátečních dnech. V souvislosti s ukazateli podanými v apoštolské exhortaci Sacramentum caritatis o nedělních shromážděních, které postrádají kněze,[228] doporučuji, aby byla kompetentními autoritami vypracována obřadní direktoria s uvážením zkušeností místních církví. Takto pak budou v těchto situacích upřednostňovány bohoslužby slova, které živí víru věřících, ale vyhnou se jejich zaměňování za eucharistickou bohoslužbu; „spíše by to měly být privilegované okamžiky modlitby k Bohu za to, aby poslal svaté kněze podle svého srdce.“[229]
Synodální otcové dále doporučili slavit Boží Slovo také u příležitosti poutí, zvláštních svátků, lidových misií, duchovních obnov a zvláštních dnů pokání, odčinění a odpuštění. Pokud jde o různé formy lidové zbožnosti, pak přestože nejde o liturgické úkony a nemají být zaměňovány za liturgii, je dobré, aby se inspirovaly a zvláště aby daly odpovídající prostor četbě a naslouchání Božího Slova, neboť „v biblickém slovu najde lidová zbožnost nevyčerpatelný zdroj inspirace, nepřekonatelné vzory modlitby a plodné tématické nabídky.“[230]

b) Slovo a ticho

66. V nemálo vystoupeních kladli synodální otcové důraz na hodnotu ticha ve vztahu k Božímu Slovu a k jeho recepci v životě věřících.[231] Slovo totiž může být proneseno a slyšeno jedině v tichu, vnějším i vnitřním. Naše doba neprivileguje usebranost a někdy lze nabýt dojmu, že existuje jakási bázeň odpoutat se, byť jen na chvíli, od prostředků masové komunikace. Proto je dnes nezbytné vychovávat Boží lid k hodnotě ticha. Znovu odhalit ústřední postavení Božího Slova v životě církve, znamená také odhalit znovu smysl usebranosti a vnitřního ztišení. Velká patristická tradice nás učí, že tajemství Krista se pojí k tichu[232] a pouze v něm může Slovo nalézt příbytek v nás, jako tomu bylo u Marie, jež je neoddělitelně ženou Slova a ticha. Naše liturgie mají toto autentické naslouchání usnadňovat: Verbo crescente, verba deficiunt.[233]
Tato hodnota se odráží zejména v liturgii Slova, jež „má být slavena způsobem, který by usnadňoval meditaci.“[234] Ticho je zamýšleno a má být chápáno „jako součást slavení“.[235] Proto vybízím pastýře, aby povzbuzovali chvíle usebranosti, jejichž prostřednictvím je s pomocí Ducha svatého přijímáno srdcem Boží Slovo.

c) Slavnostní hlásání Božího Slova

67. Další návrh, který vzešel ze synody, spočívá v oslavování zejména při důležitých liturgických příležitostech, hlásání Slova, zejména evangelia, použitím evangeliáře, neseného v procesí během úvodních obřadů a potom neseného k ambónu jáhnem nebo knězem, aby bylo čteno. Takto se pomáhá Božímu lidu uznat, že „čtení evangelia tvoří vrchol samotné liturgie Slova.“[236] Podle indikací, obsažených v Pokynech k mešním čtením je dobré docenit hlásání Božího Slova zpěvem, zejména evangelia při určitých slavnostech. Pozdrav, úvodní pozdrav: „Čtení z evangelia... (Lectio sancti evangelii...)“ a závěrečného „Slyšeli jsme Slovo Boží (Verbum Domini)“ by bylo dobré zpívat, aby byla podtržena důležitost toho, co se čte.[237]

d) Boží Slovo v křesťanském chrámu

68. Naslouchání Božímu Slovu mohou usnadňovat určité prostředky, které pomáhají věřícím zvýšit pozornost a které proto netřeba přehlížet. Z tohoto hlediska je nezbytné, aby v sakrálních budovách nebyla zanedbávána akustika při respektování liturgických a architektonických norem. „Biskupové s odbornou pomocí dbají o to, aby při stavbě kostelů bylo zohledňováno, že mají být vhodným místem pro hlásání Slova, meditaci a slavení eucharistie. Posvátné prostory mají být i mimo liturgické konání výmluvné a prezentovat tak křesťanské mysterium ve vztahu k Božímu Slovu.“[238]
Zvláštní pozornost patří ambóně jako místu, odkud je hlásáno Boží Slovo. Musí být umístěna na viditelném místě, ke kterému se spontánně obrací pozornost věřících během liturgie Slova. Je dobré, aby byla fixní, tvořená sochařskými prvky v estetické harmonii s oltářem, aby tak byl znázorněn teologický smysl dvojího stolu Slova a eucharistie. Od ambóny se pronášejí čtení, responsoriální žalm a velikonoční chvalozpěv a lze odtud kázat a přednášet přímluvy.[239]
Synodální otcové kromě toho navrhují, aby v kostelech bylo také čestné místo, kde by bylo umístěno Písmo svaté také mimo bohoslužbu.[240] Je totiž dobré, aby kniha obsahující Boží Slovo zaujímala viditelné a čestné místo uvnitř křesťanského chrámu, ale tak aby nezastiňovala ústřední postavení, jež náleží svatostánku uchovávajícímu Nejsvětější svátost.[241]

e) Exkluzivita biblických textů v liturgii

69. Synoda dále zdůraznila to, co již bylo stanoveno také litugickou normou církve,[242] že totiž čtení z Písma svatého nesmí být nikdy zastoupeno četbou jiných textů, i když by z pastoračního nebo duchovního hlediska mohly být důležité: „žádný text spirituality či literatury nemůže dosáhnout hodnoty a bohatství, jež jsou obsažené v Písmu svatém, které je Božím Slovem.“[243] Jde o starobylé ustanovení církve, které je třeba zachovávat[244] V souvislosti s některými nešvary již papež Jan Pavel II. poukázal na potřebu nikdy nenahrazovat Písmo svaté jinými čteními.[245] Připomínáme, že také Responsoriální žalm je Boží Slovo, kterým odpovídáme na Pánův hlas a proto nesmí být nahrazován jinými texty a zároveň je velmi žádoucí, aby mohl být podáván zpívanou formou.

f) Biblicky inspirovaný liturgický zpěv

70. Vzhledem k podtržení hodnoty Božího Slova během liturgického slavení je třeba mít na paměti také zpěv ve chvílích, které stanovuje vlastní obřad, a upřednostňovat zpěvy jasné biblické inspirace, které dovedou vyjádřit prostřednictvím harmonického souladu slov a hudby krásu Božího slova. V tomto smyslu je dobré docenit ony písně, které nám předala tradice církve a které toto kritérium respektují. Myslím zejména na důležitost gregoriánského zpěvu.[246]

g) Zvláštní ohled na nevidomé/neslyšící

71. V tomto kontextu bych rád zmínil, že synoda doporučila, aby byl brán zvláštní zřetel na ty, kteří v důsledku svého zdravotního stavu mají problém aktivně se účastnit liturgie, jako např. nevidomí a neslyšící. Vybízím tedy, aby křesťanské komunity, je-li to možné, opatřily patřičné prostředky, kterými by se vyšlo vstříc bratřím a sestrám, které trpí touto těžkostí, aby i jim byla dána možnost mít živý kontakt s Pánovým Slovem.[247]

POKRAČOVÁNÍ EXHORTACE JE ZDE