Nový portál Vatikánského rozhlasu

Setkání s Božím Slovem v Písmu svatém

72. Stejně jako je pravdou, že liturgie je privilegovaným místem pro hlásání, slyšení a slavení Božího Slova, platí také, že toto setkání je třeba připravovat v srdcích věřících a především oni sami by je měli prohlubovat a osvojovat si je. Křesťanský život totiž podstatně charakterizuje setkání s Ježíšem Kristem, který nás volá, abychom ho následovali. Biskupská synoda proto několikrát zdůraznila význam pastorace v křesťanských společenstvích, která jsou vlastním prostředím osobního i komunitního setkání s Božím Slovem, aby tak bylo opravdu základem našeho duchovního života. Spolu s ostatními synodálními otci vyjadřuji hluboké přání, aby se rozvinulo „nové období větší lásky k Písmu svatému u všech členů Božího lidu, aby se tak rozjímavou a zároveň věřící četbou prohloubil vztah k samotné Ježíšově osobě.“[248]
V dějinách církve nechybějí doporučení svatých o nezbytnosti znát Písmo, aby bylo možné růst v lásce Kristově. Zvlášť evidentní je to u církevních otců. Svatý Jeroným, velký „milovník“ Božího Slova se tázal: „Jak by bylo možné žít bez znalosti Písma, jehož prostřednictvím je poznáván Kristus sám, který je životem věřících?“[249] Byl si dobře vědom, že Bible je nástrojem, „kterým Bůh denně oslovuje věřící.“[250] Tento velký znalec Písma radí urozené Římance Letě ohledně výchovy její dcery: „Zajisti, aby denně studovala nějakou pasáž Písma... Po modlitbě ať následuje četba, a po četbě modlitba... Ať místo šperků a hedvábných šatů miluje božská Písma.“[251] Pro nás platí to, co svatý znalec Písma napsal knězi Nepotiánovi: „Často čti božská Písma, ba neodkládej svatou knihu nikdy z rukou. Z ní se nauč, čemu máš učit.“[252] Podle příkladu velkého světce, který zasvětil svůj život studiu Bible a který daroval církvi její latinský překlad, takzvanou Vulgátu, a všech svatých církve, kteří učinili středem svého duchovního života setkání s Kristem, obnovme náš závazek prohloubit slovo, které Bůh daroval církvi. Tak bychom mohli dosáhnout „vysokou míru běžného křesťanského života,“[253] která se ustavičně sytí nasloucháním Božího Slova, jak po tom volal papež Jan Pavel II. na počátku třetího tisíciletí.

Biblická animace pastorační činnosti

73. Synoda vyzvala ke zvláštnímu pastoračnímu nasazení, aby bylo zřejmé ústřední místo Božího Slova v církevním životě, a doporučila „rozšiřovat »biblickou pastoraci« nikoli v opozici k jiným pastoračním formám, ale jako biblickou animaci veškeré pastorace.“[254] Nejde tedy o nějaká dodatečná setkání ve farnosti nebo v diecézi, ale o prověření toho, zda v obvyklých aktivitách našich křesťanských komunit ve farnostech, sdruženích a hnutích je skutečně brán zřetel na osobní setkání s Kristem, který se nám sděluje ve svém Slovu. V tomto smyslu, poněvadž „neznalost Písma svatého je neznalostí Krista,“[255] povede biblická animace veškeré řádné i mimořádné pastorace k většímu poznání osoby Krista, Zjevitele Otcova a plnosti božského Zjevení.
Vybízím proto pastýře a věřící, aby brali v potaz důležitost biblické animace. Bude to také nejlepší způsob, jak čelit některým pastoračním problémům, které se vynořily během zasedání synody a které souvisejí např. s expanzí sekt, které šíří znetvořené a účelové výklady Písma svatého. Tam kde věřící nejsou formování k poznávání Bible podle víry církve na základě živé tradice, vzniká skutečně jakési pastorační prázdno, ve kterém mohou sekty najít úrodnou půdu, do níž zapustí kořeny. Proto je nutné dbát také na vhodnou přípravu kněží a laiků, kteří mohou vyučovat Boží lid k pravému přístupu k Písmu. Kromě toho bylo během synodálních prací také zdůrazněno, že je dobře, když se pastorace vyjadřuje detailně prostřednictvím šíření malých společenství, „tvořených rodinami nebo zakořeněných ve farnostech nebo spojených s různými církevními hnutími a novými komunitami,“[256] je pěstována formace, modlitba a znalost Bible podle víry církve.

Biblická dimenze katecheze

74. Důležitým momentem pastorační animace církve, v níž lze moudře odhalovat ústřední místo Božího Slova, je katecheze, která ve svých odlišných formách a fázích vždycky musí doprovázet Boží lid. Setkání s učedníky z Emauz (Lk 24,13-35) s Ježíšem, jak je popisuje evangelista Lukáš představuje v jistém smyslu vzor katecheze, jejímž jádrem je „výklad Písma“, který je s to podat jedině Kristus (srov. Lk 24,27), který ukazuje jejich naplnění v sobě samém.[257] Tímto způsobem dochází k obrození naděje, jež je silnější než každá porážka, a činí z učedníků přesvědčené a věrohodné svědky Zmrtvýchvstalého.
Ve Všeobecném katechetickém direktoriu nacházíme platné směrnice pro biblicky animovanou katechezi, k nimž rád odkazuji.[258] V této souvislosti bych rád především zdůraznil, že katecheze „musí čerpat a být prostoupena biblickým a evangelním myšlením, duchem a postojem prostřednictvím neustálého kontaktu se samotnými texty“; katecheze „bude tím bohatší a účinnější, čím více bude tyto texty vykládat s porozuměním a srdcem církve, a čím více bude inspirovat reflexí a dvoutisíciletým životem samotné církve.“[25] Je třeba povzbuzovat takto k poznávání hlavních postav, událostí a výrazů posvátného textu. K tomu může posloužit také rozumné memorování některých biblických pasáží, které obzvláště výmluvně vyjadřují křesťanská tajemství. Katechetická činnost v sobě vždycky zahrnuje užívání Písma ve víře a tradici církve, aby tak ona slova byla vnímána jako živá stejně jako je živý Kristus tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v jeho jménu (srov. Mt 18,20). Musí životným způsobem podávat dějiny spásy a obsahy víry církve, aby každý věřící poznal v těchto dějinách také svoje vlastní osudy.
V této perspektivě je důležité zdůraznit vztah mezi Písmem svatým a Katechismem katolické církve, jak to učinil Všeobecné katechetické direktorium: „Písmo svaté totiž jako „slovo Boží... napsané z vnuknutí Ducha Svatého“ a Katechismus katolické církve, jakožto vyjádření živé tradice církve a bezpečná norma vyučování ve víře, jsou zde proto, aby - každé svým způsobem a vlastní autoritou – učinily katechezi současné církve plodnou.”[260]

Biblická formace křesťanů

75. K dosažení více biblického charakteru veškeré pastorační činnosti církve, jak si to přála synoda, je nezbytně třeba vhodné formace křesťanů a zejména katechetů. V tomto směru je třeba posílit biblický apoštolát, což velice vhodná metoda k dosažení tohoto cíle, jak dokazuje církevní zkušenost. Synodální otcové dále doporučili, aby za pomoci docenění již existujících akademických struktur byla pokud možno zakládána formační centra pro laiky a misionáře, v nichž by se vyučovalo chápání, životu a hlásání Božího Slova a tam, kde je to nutné, „zakládat specializované instituty biblických studií pro exegety, kteří budou mít solidní teologické porozumění a vnímavost pro kontexty svého poslání.“[261]

Písmo svaté na velkých církevních shromážděních

76. Mezi rozmanitými iniciativami, které mohou být přijaty, synoda navrhuje, aby na shromážděních na diecézní, národní či mezinárodní úrovni bylo více zdůrazňována důležitost Božího Slova, jeho slyšení a četba Bible v duchu víry a rozjímání. Proto lze v rámci národních a mezinárodních eucharistických kongresů, světových dnů mládeže a dalších setkání nalézat větší prostor pro bohoslužbu Slova a chvíle formace biblické povahy.[262]

Slovo Boží a povolání

77. Důrazem na vnitřní požadavek víry prohloubit vztah s Kristem, Božím Slovem mezi námi, chtěla synoda poukázat na fakt, že toto Slovo volá každého v osobních kategoriích a zjevuje tak, že samotný život je povoláním ve vztahu k Bohu. To znamená, že čím více prohlubujeme náš osobní vztah s Pánem Ježíšem, tím více si všímáme, že nás povolává ke svatosti skrze definitivní rozhodnutí, jimiž svým životem odpovídáme na jeho lásku přijímáním poslání a služeb, kterými roste církev. V tomto horizontu lze chápat výzvy, které synoda adresovala všem křesťanům, aby jakožto pokřtění, ale také jakožto povolaní k životu podle různých životních stavů, prohloubili vztah k Božímu Slovu. Tady se dotýkáme jednoho ze stěžejních bodů nauky Druhého vatikánského koncilu, který zdůraznil povolání všech věřících ke svatosti, každého podle jeho vlastního životního stavu.[263] A naše povolání ke svatosti nalézáme v Písmu svatém: „buďte svatí, neboť já, Hospodin, váš Bůh jsem svatý“ (Lv 11,44; 19,2; 20,7). Svatý Pavel potom ukazuje na jeho kristologický kořen: Otec si nás v Kristu „vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce“ (Ef 1,4). Takto se každý můžeme cítit osloveni jeho pozdravem bratřím a sestrám římské komunity: „všem, které Bůh miluje a které povolal do stavu svatých: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista!“ (Řím 1,7).

a) Slovo Boží a svěcení služebníci

78. Pastýřům církve nyní připomínám především to, co prohlásila synoda: „Boží Slovo je nezbytně zapotřebí pro formaci srdce dobrého pastýře, služebníka Slova.“[264] Biskupové, presbyteři a jáhni si v žádném případě nemohou myslet, že žijí svoje povolání a poslání, aniž by rozhodně a nově usilovali o posvěcení, které má v kontaktu s Biblí jeden ze svých opěrných sloupů.

79. Těm, kteří jsou povoláni k biskupské službě bych rád zdůraznil, co prohlásil papež Jan Pavel II. v posynodální apoštolské exhortaci Pastores gregis. K výživě a pokroku duchovního života musí biskup vždycky klást „na první místo četbu a meditaci Božího slova. Každý biskup se má stále svěřovat a cítit se svěřený „Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vzdělávat a zjednat dědictví (ve společenství) všech posvěcených.“ (Sk 20,32). A proto dříve než bude biskup spolu se svými kněžími a jako každý věřící, i sama církev předávat Slovo, musí Slovu naslouchat. Musí být jakoby »uvnitř« Slova, aby se jím nechal chránit a živit jako v mateřském lůně.“[265] Po vzoru Panny Marie, Virgo audiens a královny apoštolů doporučuji všem bratřím v biskupské službě častou osobní četbu a ustavičné studium Písma svatého.

80. Také kněze bych rád odkázal na slova svého ctihodného předchůdce, který v Pastores dabo vobis připomíná, že „kněz je především služebníkem slova Božího, je posvěcen a poslán hlásat evangelium o království Božím, volat každého člověka k poslušnosti víry a vést věřící ke stále hlubšímu poznání a účasti na Božím tajemství, jež se nám zjevilo a bylo sděleno v Kristu.“ Aby mohl odpovídajícím způsobem tento úkol plnit, musí především sám rozvíjet velikou důvěrnou znalost slova Božího: „nevystačí s poznáním jazykových nebo exegetických aspektů, i když to je nezbytné; musí se k Božímu slovu přiblížit srdcem chápavým a připraveným modlitbou, aby Boží slovo proniklo hluboce do jeho myšlenek a do jeho citů a vyvolalo v něm nové smýšlení - »myšlenky Kristovy« (1 Kor 2,16)“[266]– tak aby jeho slova, rozhodnutí a jeho postoje byly stále více transparentnější zvěstí a svědectvím evangelia; „pokud »zůstane« ve slově, stane se kněz dokonalým učedníkem Pána; pozná pravdu a bude skutečně svobodný.“[267]
Povolání ke kněžství v posledku žádá, abychom byli reálně posvěceni »v pravdě«. Sám Ježíš formuluje tento požadavek ve vztahu ke svým učedníkům: „Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa“ (Jan 17,17). Učedníci jsou tak v jistém smyslu „vtaženi do Božího nitra tím, že byli ponořeni do Božího Slova. Boží Slovo je jakýmsi obmytím, které je očišťuje, tvůrčí mocí, jež je proměňuje v bytí Boha.“[268] (Jan 14,6). Nejhlubší význam Ježíšovy modlitby k Otci „Posvěť je v pravdě“ pak říká: „učiň je jedno se mnou, Kristem. Spoj je se mnou. Vtáhni je do mého nitra. A skutečně, existuje v posledku jenom jediný kněz Nové Smlouvy, samotný Ježíš Kristus.“[269] Je tedy nezbytné, aby si kněží byli stále hlouběji vědomi této skutečnosti.

81. Chtěl bych poukázat na místo Božího Slova také v životě těch, kteří jsou povoláni k diakonátu, nejenom jako stupni předcházejí presbyterátu, ale jako trvalé služby. Direktorium trvalé jáhenské služby tvrdí, že z teologické identity jáhna „vyplývají jasně obrysy její specifické spirituality, která se podstatně prezentuje jako spiritualita služby. Výsadním vzorem je Kristus služebník, který žil naprosto ve službě Bohu pro dobro lidí.“[270] V této perspektivě je zřejmé, proč „je charakteristickým prvkem jáhenské služby Boží Slovo, které je jáhen povolán spolehlivě zvěstovat, věřit v to, co hlásá, vyučovat to, co věří a žít to, co učí.“[271] Doporučuji proto, aby se jáhni ve svém životě sytili četbou víry Písma svatého a jeho pravým výkladem, vzájemným vztahem mezi Písmem a Tradicí a zejména užitím Písma při kázání, katechezi a v pastorační aktivitě vůbec.[272]

b) Boží Slovo a kandidáti služebného kněžství

82. Synoda kladla velký důraz na rozhodující roli Božího Slova v duchovním životě kandidátů kněžství: „Kandidáti kněžské služby se musí naučit milovat Boží Slovo. Ať je Písmo duší jejich teologické formace s neodmyslitelným důrazem na cirkulaci mezi exegezí, teologií a misijní činností.“[273] Kandidáti služebného kněžství jsou povoláni ke hlubokému osobnímu vztahu se Slovem Božím, zejména v modlitbě lectio divina, protože tímto vztahem se živí samotné povolání: Ve světle a moci Božího Slova může být objeveno, pochopeno, milováno a následováno vlastní povolání a splněno vlastní poslání, když sytí své srdce myšlenkami Božími, takže víra jakožto odpověď Slovu se stává novým kritériem posuzování a hodnocení lidí, věcí, událostí a problémů.[274]

Tato pozornost k rozjímavé četbě Písma nesmí žádným způsobem živit nějakou dichotomii ve vztahu k exegetickému studiu, které je během formace vyžadováno. Synoda doporučila, aby seminaristům bylo konkrétně pomáháno vidět vztah mezi biblickým studiem a modlitbou spolu s Písmem. Studium Písma má upevňovat vědomí mystéria Božího zjevení a živit postoj rozjímavé odpovědi Pánu, který oslovuje. Autentický život modlitby pak bude moci jen přispívat k tomu, aby v duši kandidáta stále více rostla touha poznávat Boha, který se zjevil ve svém Slovu jako nekonečná láska. Proto je třeba maximálně pečovat o to, aby v životě seminaristů byla kultivována vzájemnost studia a modlitby. Tomuto účelu nepochybně poslouží, budou-li kandidáti uvedeni do studia Písma svatého metodami, které usnadňují celistvý přístup.

c) Boží Slovo a zasvěcený život

83. Synoda ve vztahu k zasvěcenému životu především připomněla, že „se rodí z naslouchání Božímu Slovu a přijímá evangelium jako normu svého života.“[275] Život v následování Krista čistého, chudého a poslušného je tak jakousi „živou »exegezí« Božího Slova.“[276] Duch svatý, moc, kterou byla napsána Bible, je tím, který osvěcuje „novým světlem Boží Slovo v zakladatelích a zakladatelkách. Z něho vyvěrá každé charisma a každá Řehole chce být jeho vyjádřením,“[277] čímž dává počátek a směr křesťanskému životu poznamenaných evangelní radikalitou.
Chtěl bych připomenout, že velká mnišská tradice považovala rozjímání Písma svatého, zejména formu lectio divina, vždycky za konstitutivní fakt vlastní spirituality. Také dnes jsou starobylé i nové způsoby zasvěcení povolány být opravdovými školami duchovního života, v nichž se čte Písmo podle Ducha svatého v církvi, aby z toho měl užitek všechen lid Boží. Synoda proto doporučuje, aby v komunitách zasvěceného života nikdy nechyběla solidní formace k věřící četbě Bible.[278]
Rád bych ještě tlumočil pozornost a vděčnost, které synoda vyjádřila zejména k formám kontemplativního života, které svým specifickým charismatem věnují mnoho času napodobování Matky Boží, která ustavičně meditovala nad slovy a skutky svého Syna (srov. Lk 2,19.51) a Marie z Betánie, která usedla Pánovi k nohám, aby naslouchala jeho slovu (srov. Lk 10,38). Obracím se v myšlenkách zejména k těm, kteří žijí v klauzuře formou oddělení od světa a nacházejí vnitřnější spojení s Kristem, srdcem světa. Dnes potřebuje církev více než kdy jindy svědectví těch, kteří se snaží „nedávat ničemu přednost před láskou ke Kristu.“[279] Dnešní svět je často příliš pohlcen zevnější činností, v níž mu hrozí, že zbloudí. Kontemplativní muži i ženy nám svým životem modlitby, nasloucháním a meditováním Božího Slova připomínají, že nejenom chlebem živ jest člověk, ale každým slovem, které vychází z úst Boha (srov. Mt 4,4). Proto by všichni věřící měli mít na paměti, že takováto forma života „ukazuje dnešnímu světu to, co nejdůležitější a v posledku jedině rozhodující, že totiž existuje poslední důvod, pro který stojí za to žít, tj. Bůh a Jeho nezměrná láska.“[280]
d) Boží Slovo a věřící laici

84. Synoda obrátila několikrát pozornost k věřícím laikům spolu s poděkováním za jejich nasazení při šíření evangelia v různých oblastech každodenního života, v práci, ve škole, v rodině a ve výchově, která v těchto posledních desetiletích stále více roste co do kvality a svatosti.[281] Tato odpovědnost, vyvozující se ze křtu, se má rozvíjet stále uvědomělejším křesťanským životem, schopným poskytovat „důvody naděje“ (1 Petr 3,15), která je v nás. Ježíš v Matoušově evangeliu ukazuje, že „pole je svět. Dobré sémě jsou synové království“ (13,38). Tato slova platí zejména pro křesťanské laiky, kteří žijí své povolání ke svatosti životem podle Ducha, který se vyjadřuje „především v jejich začlenění do časných skutečností a v jejich účasti na pozemských činnostech.”[282] Mají zapotřebí být formováni k rozlišování vůle Boží prostřednictvím důvěrnosti s Božím Slovem, čteným a studovaným v církvi pod vedením právoplatných pastýřů. Tuto formaci mhou čerpat ve školách velkých církevních spiritualit, jejichž kořenem je stále Písmo svaté. Diecéze ať podle svých možností poskytují formace laikům, kteří nesou zvláštní církevní odpovědnost.[283]

e) Boží Slovo, manželství a rodina

85. Synoda zaznamenala potřebu zdůraznit také vztah mezi Božím Slovem, manželstvím a křesťanskou rodinou. „Hlásáním Božího slova odhaluje církev křesťanské rodině její pravou totožnost, to, čím podle Pánova plánu je a má být.”[284] Proto netřeba nikdy ztrácet ze zřetele, že „Boží Slovo stojí u počátku manželství (srov. Gen 2,24). Ježíš sám zařadil manželství mezi instituce svého království (srov. Mt 19,4-8)“ a povýšil na svátost to, co je původně vepsáno do lidské přirozenosti. „Při slavení svátosti manželství pronášejí muž i žena prorocká slova vzájemného darování, bytí „jedním tělem“, znamením tajemství jednoty Krista a církve (srov. Ef 5,31-32).“[285] Věrnost Božímu Slovu nás nutí zdůraznit, že tato instituce je dnes z mnoha stran vystavena útokům soudobé mentality. Vzhledem k rozšířenému citovému nepořádku a způsobům myšlení, které banalizují lidské tělo a rozdílnost pohlaví, Boží Slovo potvrzuje původní dobrotu člověka, stvořeného jako muže a ženu a povolaného k věrné, vzájemné a plodné lásce.
Z velkého snubního tajemství vychází nepřehlédnutelná odpovědnost rodičů vůči vlastním dětem. K autentickému otcovství a mateřství totiž patří sdílení a dosvědčování smyslu života v Kristu. Prostřednictvím věrnosti a jednoty rodinného života jsou manželé pro své vlastní děti prvními hlasateli Božího Slova. Církevní společenství je má podporovat a pomáhat jim rozvíjet modlitbu v rodině, naslouchání Slovu a četbu Bible. Synoda si proto přeje, aby každá domácnost měla svoji Bibli a důstojně ji opatrovala, aby ji mohla číst a modlit se s ní. Nezbytná pomoc může být poskytována kněžími, jáhny anebo dobře připravenými laiky. Synoda také doporučila zakládání malých společenství mezi rodinami, v nichž se pěstuje společná modlitba a meditace vhodných pasáží z Písma.[286] Manželé si pak připomenou, že Boží Slovo je drahocennou pomocí také v nevyhnutelných těžkostech manželského a rodinného života.[287]
V tomto kontextu bych rád poukázal na to, co synoda doporučila ohledně úkolu žen ve vztahu k Božímu Slovu. Přínos „ženského génia“,[288] jak řekl papež Jan Pavel II., k poznání Písma jakož i k ostatnímu životu církve, je dnes širší než v minulosti a týká se nyní i oblasti samotných biblických studií. Synoda se pozastavila zejména u neodmyslitelné role žen zejména v rodině, ve výchově, v katechezi a předávání hodnot díky jejich zvláštnímu charismatu. „Dovedou totiž podněcovat naslouchání Slovu i osobní vztah k Bohu, sdělovat smysl odpuštění a evangelního sdílení“[289] a zároveň být nositelkami lásky, učitelkami milosrdenství a tvůrkyněmi pokoje, rozdávat vroucnost a lidskost ve světě, který příliš často hodnotí lidi chladnými kritérii užitku a výnosu.

Rozjímavá četba Písma svatého a »lectio divina«

86. Synoda opakovaně zdůrazňovala požadavek rozjímavého přístupu k posvátnému textu zejména s ohledem na lectio divina[290] jakožto nezbytného faktoru duchovního života každého věřícího v různých službách a životních stavech. Boží Slovo je základem každé autentické křesťanské spirituality. Synodální otcové tak vyjádřili soulad s tím, co tvrdí Dei Verbum: „Ať tedy rádi přistupují přímo k posvátnému textu jak prostřednictvím posvátné liturgie, která oplývá božskými výroky, tak ve zbožné četbě nebo prostřednictvím vhodných vzdělávacích zařízení nebo pomocí jiných prostředků, které se v naší době všude chvályhodně šíří se souhlasem, a péčí pastýřů církve. Ať však pamatují, že četba Písma svatého má být provázena modlitbou.“[291] Koncilní reflexe tím měla v úmyslu navázat na velkou patristickou tradici, která vždycky doporučovala přistupovat k Písmu v dialogu s Bohem. Svatý Augustin říká: „Tvá modlitba je tvoje slovo obrácené k Bohu. Když čteš Bibli, mluví k tobě Bůh. Když se modlíš, mluvíš k Bohu ty.“[292] Origines, jeden z učitelů této četby Bible, tvrdí, že porozumění Písmu vyžaduje spíše než studium důvěrnost s Kristem a modlitbu. Je vskutku přesvědčen, že přednostní cestou k poznání Boha je láska, a že nelze dojít autentické scientia Christi bez lásky k Němu. V dopise Řehořovi, velkému alexandrijskému teologovi doporučuje: „Věnuj se lectio božského Písma; konej to vytrvale. Zavaž se k lectio s úmyslem věřit a líbit se Bohu. Pokud se během lectio ocitneš před zavřenou branou, zaklepej a otevře ti onen strážce, o kterém Ježíš řekl: »Strážce mu je otevře«. Tak přistupuj k lectio divina, hledej oddaně a s neotřesitelnou důvěrou v Boha smysl božského Písma, který se v něm skrývá v obrovské šíři. Nesmíš se však spokojit s tlučením a hledáním: k porozumění věcí Božích potřebuješ absolutně oratio. Právě k tomu nás vyzval Spasitel, který nám řekl nejenom „Hledejte a naleznete“ a „tlučte a bude vám otevřeno,“ ale také „Proste a bude vám dáno“.[293]
V této souvislosti je však třeba se vyhnout riziku individualistického přístupu a mít na paměti, že Boží Slovo je nám dáno právě k vytváření společenství, aby nás sjednotilo s Pravdou na naší pouti k Bohu. Je to Slovo, které se obrací ke každému osobně, ale je také Slovem, které buduje společenství, vytváří církev. Proto máme zbožnou četbou přistupovat k posvátnému textu v církevním společenství. „Společná četba je skutečně velmi důležitá, protože živým podmětem Písma svatého je Boží lid, církev... Písmo nepatří minulosti, protože jeho podmět, Boží lid inspirovaný samotným Bohem, je stále tentýž, a Slovo je tudíž stále živé v živém podmětu. Proto je důležité číst Písmo svaté a slyšet Písmo svaté ve společenství církve, to znamená se všemi velkými svědky tohoto Slova, počínaje prvními otci až ke svatým dneška, až k dnešnímu učitelskému úřadu.“[294]
Privilegovaným místem rozjímavé četby Písma svatého je proto liturgie, zejména eucharistie, kde se slavením Těla a Krve Krista ve svátosti aktualizuje samo Slovo mezi námi. V jistém smyslu má rozjímavá, osobní i komunitní četba být prožívána v souvislosti se slavením eucharistie. Jako eucharistická adorace připravuje, doprovází a následuje eucharistickou liturgii,[295] tak rozjímavá, osobní a komunitní četba prohlubuje to, co církev slaví hlásáním Slova na liturgickém poli. Těsný vztah lectio a liturgie umožňuje lépe chápat kritéria, která mají vést četbu v kontextu pastorace a duchovního života Božího lidu.

87. V dokumentech, které připravovaly a provázely synodu, byla řeč o různých metodách plodného užívání Písma svatého ve víře. Nicméně, větší pozornost byla právem věnována lectio divina, která je „vskutku schopná otevřít věřícímu poklad Božího Slova, ale také vytvořit setkání s Kristem, živým božským slovem.“[296] Chtěl bych zde krátce poukázat na její základní kroky: zahajuje se četbou (lectio) textu, který vyvolá otázku po autentickém poznání jeho obsahu: co říká biblický text sám o sobě? Bez tohoto momentu se riskuje, že se text stane pouhou záminkou k tomu, abychom se nikdy neodpoutali od svých vlastních myšlenek. Potom následuje meditace (meditatio), která klade otázku: co říká biblický text nám? Tady se má každý osobně, ale také jako součást komunity, nechat oslovit a zpochybnit, poněvadž nejde slova pronesená v minulosti, nýbrž v přítomnosti. Potom přichází chvíle modlitby (oratio), která předpokládá otázku: co řekneme Pánu v odpověď na jeho Slovo? Modlitba jako žádost, prosba a poděkování je první nezastupitelný způsob, kterým nás Slovo mění. Lectio divina končí kontemplací (contemplatio), během níž přijímáme od Boha jako dar Jeho způsob posuzování reality a ptáme se: jaké obrácení mysli, srdce a život od nás žádá Pán? Svatý Pavel v listě Římanům v této souvislosti prohlašuje: „nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé“ (Řím 12,2). Kontemplace v nás totiž začíná vytvářet moudrý pohled na realitu podle Boha a rodí v nás „myšlenky Kristovy“ (1 Kor 2,16). Boží Slovo se tu prezentuje jako kritérium rozlišování: je „plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími“ (Žid 4,12). Je dobré také připomenout, že dynamika lectio divina nekončí, dokud nepřejde k actio, tedy k činu, kterým se život věřícího stává darem pro druhé v lásce.
Tyto pasáže, na které jsme poukázali, nacházíme shrnuty vytříbenou formou v postavě Matky Boží. Maria představuje pro každého věřícího vždycky vzor chápavého přijetí božského Slova, která „to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19; srov. 2, 51), to znamená – jak praví řecký originál – že dovedla nalézat hluboké jádro, jež spojuje zdánlivě oddělené události, skutky a věci ve velkém Božím plánu.“[297]
Chtěl bych také poukázat na to, co bylo doporučováno během synody ohledně osobní četby Písma jako skutku, s nímž se pojí možnost získat podle obvyklých podmínek církve odpustky pro sebe či pro zesnulé.[298] Praxe odpustků[299] v sobě zahrnuje jak nauku o nekonečných zásluhách Krista, které církev jako služebnice vykoupení rozděluje a aplikuje, tak také společenství svatých, a říká nám „že jsme sjednoceni vzájemně v Kristu a že nadpřirozený život každého může být prospěšný druhým.“[300] V této perspektivě nás četba Božího Slova jakožto postní praxe podporuje na cestě pokání a obrácení a umožňuje nám prohloubit smysl církevní příslušnosti a přináší větší důvěrnost s Bohem. Jak tvrdil svatý Ambrož: bereme-li do rukou Písmo svaté a čteme je spolu s církví, vrací se člověk do ráje, aby tam chodil s Bohem.[301]

Boží Slovo a mariánská modlitba

88. S ohledem na nerozlučitelný vztah Božího Slova a Marie z Nazareta vybízím společně se synodálními otci, aby byly mezi věřícími, zejména v rodinném životě, uplatňovány mariánské modlitby jako prostá pomoc při rozjímání svatých tajemství, podávaných Písmem. Velmi užitečným nástrojem je například osobní i společná recitace svatého růžence,[302]který spolu s Marií probírá tajemství života Kristova,[303]která papež Jan Pavlem II. rozšířil o tajemství světla.[304] Je vhodné doprovázet oznámení jednotlivých tajemství krátkými výňatky z Písma, týkajícími se příslušného tajemství a tak usnadňovat zapamatování významných sdělení Písma ve vztahu k tajemstvím Kristova života.
Synoda kromě toho právem doporučila šířit mezi věřícími recitaci modlitby Anděl Páně. Jde o jednoduchou a hlubokou modlitbu, která nám spolu s Matkou Boží umožňuje konat „denní památku mystéria Vtělení.“[305] Je více než vhodné, aby Boží lid, rodiny a společenství zasvěcených osob byli věrni této mariánské modlitbě, kterou tradice doporučuje recitovat ráno, v poledne a večer. V modlitbě Angelus Domini prosíme Boha, aby na přímluvu Panny Marie bylo také nám dáno plnit vůli Boží jako Ona a přijmout do sebe Jeho Slovo. Tato praxe může posilovat autentickou lásku k mystériu Vtělení.
Také některé starobylé modlitby křesťanského Východu, které ve vztahu k Theotokos, Bohorodičce, hledí na celé dějiny spásy, si zaslouží, aby byly poznány, ceněny a šířeny. Máme na mysli především Akathistos a Paraklesis. Jde o chvalozpěvy zpívané formou litanií, proniknuté církevní vírou a biblickými odkazy, které pomáhají věřícím rozjímat spolu s Marií o tajemstvích Krista. Především úctyhodný hymnus k Matce Boží, zvaný Akathistos – což znamená zpívaný ve stoje – představuje jednu z nejvznešenějších výrazů mariánské zbožnosti byzantské tradice.[306] Modlit se těmito slovy rozšiřuje duši a disponuje k pokoji, který přichází shůry, od Boha, k onomu pokoji, kterým je Kristus sám, narozený z Marie pro naši spásu.

Boží Slovo a Svatá země

89. Připomenutím Božího Slova, které se stalo tělem v lůně Marie Nazaretské, se nyní naše srdce obrací k oné zemi, v níž se naplnilo tajemství našeho vykoupení a z níž se Boží Slovo šíří až na konec země. Slovo se totiž vtělilo působením Ducha svatého v přesném okamžiku a na konkrétním místě, v cípu země na hranicích římského impéria. Proto čím více nahlížíme univerzalitu a jedinečnost osoby Krista, tím více s vděčností hledíme na onu zemi, v níž se Ježíš narodil, žil a daroval sebe samého za nás všechny. Kameny, po kterých kráčel náš Vykupitel, zůstávají prostoupeny pamětí a nadále „křičí“ Dobrou zprávu. Proto synodální otcové připomněli příhodné vyjádření, které označuje Svatou zemi za „páté evangelium“.[307] Jak důležité je, aby také v těchto krajích byla křesťanská společenství, navzdory tolika těžkostem! Biskupská synoda vyjadřuje hlubokou blízkost všem křesťanům, kteří žijí v Ježíšově zemi a dosvědčují víru ve Vzkříšeného. Tady jsou křesťané povoláni sloužit nejenom jako „maják víry celé všeobecné církvi, ale také jako kvas harmonie, prozíravosti a vyváženosti uprostřed života společnosti, která tradičně byla a nadále je pluralistická, multietnická a multináboženská.“[308]
Svatá země dodnes právem zůstává cílem poutí křesťanského lidu jakožto gest modlitby a pokání, jak dosvědčují již ve starověku autoři jako svatý Jeroným.[309] Čím více obracíme svůj pohled a srdce k pozemskému Jeruzalému, tím více se v nás rozněcuje touha po Jeruzalému nebeském, pravém cíli každé pouti, a vroucí přání, aby Ježíšovo jméno, ve kterém jedině je spása, bylo všemi uznáno (srov. Sk 4,12).

POKRAČOVÁNÍ EXHORTACE JE ZDE