Nový portál Vatikánského rozhlasu

Poznal jsem jednu americkou rodinu. Byli věřící a dobře spolu vycházeli. Ale v jedné věci se nemohli dohodnout: ve společných modlitbách. Muž byl poctivý, pracoval, podporoval dobré iniciativy, dával chudým. V neděli chodil ovšem pravidelně do kostela. Nebral si však s sebou modlitební knížky a nezpíval. Stál při mši uctivě a díval se na oltář. Jednou svůj postoj vysvětlil: ?Jsem katolík a účast na mši je pro mne povinností. Dělám tedy to, co mám. Říkat modlitby, to mi nesedí, nejsem sentimentální. Žena byla opačného názoru. Jí se zdály modlitby v kostele tuze suché. Cítila se dobře v kroužku přátel, kde zpívali a modlili se s velkým nadšením. I ona to vysvětlila: ?Tady je cítit Ducha svatého a není to jenom odbývání nedělní povinnosti?. Komu z nich dáme za pravdu?

V jedné rodině se nám jeví dvojí směr dnešní společnosti: sekularismus a přehnaný spiritualismus. Sekularismus zredukuje náboženství na morální povinnosti. Dělej dobře a o nic jiného se nestarej! Je-li na věčnosti jiný život a existuje-li Bůh, po smrti tě dobrými skutky odmění. Teď však na nebe myslet nepotřebuješ. Jsi ve světě a starej se o svět!

Ti, které jsme nazvali spiritualisty, myslí jinak. Existuje-li Bůh, má mít první místo v našem myšlení a cítění. Vnímáme přírodu, jsme citliví pro dobré vztahy mezi lidmi. Boha však, který je všude na dosah ruky, nemáme vnímat, nemáme cítit jeho přítomnost? Projevíme nahlas radost, když nás nečekaně navštíví přítel, při modlitbě, která je rozhovor s Bohem, máme zůstat suší a nevnímaví?

První mínění zavání skrytým atheismem. Sekularizovaná společnost skutečně od Boha odvádí. Ale i to druhé mínění, které se jeví jako velmi zbožný postoj, může přivést do omylu, když se upřílišní. Jak sekularismus, tak přehnaný spiritualismus mají jeden společný znak: nedovedou harmonicky spojit nebeské a pozemské, hmotné a duchovní, náboženské funkce a denní život. Kristus je pravý syn nebeského Otce, ale zrodil se na svět jako skutečný a pravý člověk, považovali ho za syna Josefova (Lk 3,23). V Nazaretě neměli ponětí o tom, že byl počat z Ducha svatého. Zjevil jim alespoň částečně svou identitu, když se po dobu své veřejné činnosti jakoby na skok vrátil do domu matky. Začal v synagóze výkladem textu: ?Duch Páně nade mnou.? Při křtu v Jordáně Jan Křtitel opravdu viděl nad hlavou Ježíšovou Ducha svatého ve formě holubice (Mt 3,16). Ve křtu jsme však připodobněni Kristu i my. I my tedy máme Ducha svatého. Když čteme Písmo, liturgické texty, homilie Otců církve, všude najdeme o tom svědectví, že jsme opravdu chrámem Ducha svatého, že se usídlil v našem srdci, kde volá: ?Abba, Otče!? (Gal 4,6). Jak si to máme představit? Jde tu o tajemství, které se dá vyjádřit jenom obrazně. Pak ovšem musíme dát pozor, abychom ty obrazy nebrali tuze doslovně, abychom nezapomněli, že se tu mluví v náznacích.

Tomu klamu podlehli někteří charismatikové v prvních křesťanských dobách, zvláště v Sýrii. Přidrželi se obrazné mluvy, že v nás Duch svatý přebývá jako v chrámu. Je to ovšem obraz pěkný, výstižný. Ale špatně pochopený vede ke zmýleným důsledkům. Chrám totiž lidé navštěvují a libovolně z něho zase odcházejí. Návštěvy mohou být časté nebo naopak řídké. Charismatici, o kterých mluvíme, si tak představovali i přítomnost Ducha svatého v člověku. Jsou momenty, kdy cítíme, že je nám blízko. Ale v zápětí nato se nám zdá, že se Duch svatý vzdálil, cítíme se opuštěni, zavaleni naopak zlými myšlenkami a představami. Tím se ovšem stává křesťanský život nejistým. Proto doporučovali stoupenci tohoto hnutí častá duchovní shromáždění, na kterém se exaltovanými modlitbami, zpěvem a dokonce tancem probouzelo nadšení a vyvolávala se uměle přítomnost Ducha svatého. Říkalo se jim proto ?entusiasté?, nadšenci. I dnes překvapují některé sekty nadšením, které probouzejí ve svých stoupencích. Znamená to, že mají víc Ducha svatého, že jsou duchovnější než ostatní? Už v prvních dobách církve reagovali Otcové proti těmto úchylkám. Přítomnost Ducha svatého, kterého jsme dostali při křtu, nemůže být chvilková, závisející na náladě. Je to dar, který jsme dostali natrvalo, navěky. Když nás nesli ke křtu jako malé děti, nevěděli jsme o tom, nevnímali jsme tajemství, které se tu událo, ale Ducha svatého jsme už dostali, byl už v nás a s námi pevně spojen, celé nás vnitřně přetvořil. Aby vyjádřili tuto pravdu, doplnili řečtí Otcové obraz o přebývání Ducha v nás jako v chrámu jiným podobenstvím. Sv. Bazil ho nazval ?naší formou?, později se řeklo, že je ?duší naší duše?. Z toho vzniklo tzv. trichotomické, trojčlenné popsání člověka. Čteme je např. u sv. Ireneje z Lyonu. Duchovní člověk, píše on, se skládá z těla, z duše a z Ducha svatého. Jako duše dává život tělu, tak i Duch svatý dává život duši a celé lidské bytosti. Proto se ve vyznání víry, ve ?Věřím v Boha?, nazývá ?dárce života?. Máme tedy jakoby tři sféry, tři úrovně, na kterých současně žijeme. Máme život tělesný. Proto jíme, spíme, pohybujeme se, rosteme a odumíráme v těle. Současně žijeme duševně. Naše duše poznává, studuje, uvažuje. Máme vůli a rozhodujeme se pro jedno nebo pro druhé. Ale také cítíme srdcem, co je nám milé nebo nemilé. Ale nadto je v nás ještě třetí stupeň života, nový život, který je dar Ducha svatého. Jak ten se projevuje? Podle sv. Pavla volá v srdci Duch: ?Abba, Otče!? Je to tedy hlas modlitby. V Duchu svatém se modlíme. Ale on je současně i Duch Posvětitel. Posvěcuje nás tak, že se stávají svatými i naše skutky v těle i v duši.

Tato dogmatická úvaha vypadá teoreticky, ale má dopady pro chápání duchovního života. Entusiasté si mysleli a dodnes si myslí, že jsou víc duchovní, když jsou více nadšeni. Matka, která je unavená a musí přemáhat rozmrzelost, aby posloužila celé rodině, by byla podle nich ve špatném duchovním stavu. Měla by všeho nechat a jít do jejich shromáždění. To by měl udělat i úředník, který u počítače pracuje pro rodinu a není nadšen. Naštěstí je tomu jinak. Duch svatý je v křesťanu stále, i když se necítí. Dává mu sílu, aby vydržel nesnáze života a posvěcuje všechny jeho skutky, i když jsou všední a nezajímavé, případně i mrzuté povinnosti denního života. Jsou-li projevem lásky, jsou i posvěceny Duchem lásky, který je v nás. Láska je totiž nejbezpečnějším znamením jeho přítomnosti.