Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí mladí,
jaká radost, že vás mohu pozdravit tady na Barangaroo na březích nádherné Sydneyské zátoky a jejího slavného mostu a budovy Opery! Mnozí z vás pocházejí odtud, z vnitrozemí nebo z dynamických multikulturních komunit australských měst. Jiní přišli z roztroušených ostrovů Oceánie, další z Asie, ze Středního Východu, Afriky a z Ameriky. Jistý počet z vás však přišel ze stejné dálavy jako já, až z Evropy! Ať už jste ale přišli odkudkoli, nyní jsme konečně tady v Sydney! A sešli jsme se v tomto našem světě jako rodina Boží, jako Kristovi učedníci, abychom byli přede všemi svědky jeho lásky a jeho pravdy.

Rád bych poděkoval především Starším z domorodců, kteří mne vítali těsně před tím než jsem vystoupil na loď v Rose Bay. Jsem hluboce dojat tím, že se nacházím ve vaší zemi. Vím o utrpení a nespravedlnostech, které jste museli snášet, ale jsou mi známy i probíhající kroky k ozdravení, naděje i oprávněná hrdost všech australských občanů. Mladým domorodcům, obyvatelům ostrovů v Torresově průlivu a ostrovů Tokelau, srdečně děkuji za dojemné přivítání. Vaším prostřednictvím srdečně zdravím i vaše obce.

Pane kardinále Pelle a pane arcibiskupe Wilsone - děkuji vám za vaše vřelá slova na uvítanou. Vím, že vaše pocity jsou ozvěnou pocitů srdcí mladých, kteří se tady dnes večer sešli, a proto děkuji vám všem. Před sebou vidím působivý obraz univerzální církve. Rozmanitost národů a kultur, z nichž pocházíte, dokazuje, že Kristova dobrá zvěst je pro všechny a pro každého a že dosáhla všech konců země. Vím však také, že nemálo z vás svou duchovní vlast dosud hledá. Jsou absolutně vítaní ti z vás, kteří nejsou katolíky či křesťany. Jiní z vás se možná pohybují na hranicích života farnosti a církve. Vás bych rád povzbudil: vstupte do láskyplného objetí Krista, uznejte církev za svůj domov. Nikdo není nucen zůstávat mimo, poněvadž dnem Letnic je církev jedna a univerzální.

Tento večer bych sem rád zahrnul i ty, kteří mezi námi nejsou. Mám na mysli zejména nemocné a psychicky hendikepované, mládež ve vězení, ty, kteří se ocitli na okraji společnosti a ty, kteří se z nějakého důvodu cítí odcizeni církvi. Jim pravím: Ježíš ti je nablízku! Okus jeho objetí, které uzdravuje, jeho soucit, jeho milosrdenství!

Před téměř dvěma tisíci lety apoštolé, shromážděni v horní místnosti domu spolu s Marií (srov. Sk 1,14) a dalšími ženami, byli naplněni Duchem svatým (srov. Sk 2,4). V této mimořádné chvíli, která poznamenala zrod církve, se neklid a strach, jimiž byli Kristovi učedníci blokováni, proměnil na mohutné přesvědčení a vědomí jediného cíle. Cítili se pohnuti mluvit o svém setkání se vzkříšeným Ježíšem, jehož nyní láskyplně nazývali Pánem. Apoštolé byli z mnoha hledisek normálními lidmi. Nikdo nemohl tvrdit, že je dokonalým učedníkem. Nerozpoznali Krista (srov. Lk 24,13-32), zastyděli se za své ambice (srov. Lk 22,24-27) a také jej zapřeli (srov. Lk 22,54-62). Ale jakmile je naplnil Duch svatý, byli proniknuti pravdou Kristova evangelia a inspirováni k jeho nebojácnému hlásání. Osměleni volali: obraťte se, dejte se pokřtít a dostane se vám Ducha svatého (srov. Sk 2,37-38)! Mladé křesťanské společenství, založené na učení apoštolů, na náklonnosti k nim, na lámání chleba a na modlitbě (srov. Sk 2,42), se vydalo vpřed, aby čelilo zvrácené kultuře, jež je obklopovala (srov. Sk 2,40), aby se ujalo svých vlastních členů (srov. Sk 2,44-47), aby bránilo vlastní víru v Ježíše před protivenstvími (srov. Sk 4,33) a aby uzdravovalo nemocné (srov. Sk 5,12-16). A plněním přikázání samotného Krista se vydali na cestu, aby dosvědčovali největší událost všech dob: že se Bůh stal jedním z nás, že božství vstoupilo do lidských dějin, aby je mohlo přetvořit, a že jsme povoláni ponořit se do spásonosné lásky Krista, která triumfuje na zlem a smrtí. Ve své známé promluvě na areopagu uvedl svatý Pavel toto poselství takto: „Bůh dává všechno, včetně života a dechu každému, takže všechny národy mohou hledat Boha a sledovat své cesty k němu, aby jej nalezli. Vždyť není od nikoho z nás daleko, poněvadž v něm žijeme, hýbáme se a jsme“ (srov. Sk 17,23-34).

Od té doby se muži i ženy vydávají na cestu, aby předávali totéž, dosvědčovali Kristovu lásku a pravdu a přispívali k misijnímu poslání církve. Dnes vzpomínáme na ony pionýry - kněze, sestry a řeholníky - kteří přišli na toto pobřeží a další místa Pacifiku z Irska, Francie, Velké Británie a z dalších částí Evropy. Většinou byli mladí, některým z nich dokonce nebylo ani dvacet, a když se naposledy loučili s rodiči, bratry, sestrami a přáteli, dobře věděli, že bude obtížné se někdy vůbec vrátit. Jejich život byl křesťanským svědectvím oproštěným od sobeckých zájmů. Stali se pokornými, ale houževnatými budovateli velkého sociálního a duchovního odkazu, který dodnes těmto národům přináší dobro, soucit a smysl. Byli schopni inspirovat další generace. V mysli se bezprostředně vybavuje víra, která byla oporou bl. Mary McKillop v jejím mocném odhodlání vychovávat zejména chudé a bl. Peteru To Rot s jeho pevným přesvědčením, že vláda společnosti se musí stále odvolávat k evangeliu. Pomyslete i na vaše prarodiče a na vaše rodiče, vaše první učitele víry. I oni obětovali spoustu času a energie z lásky k vám. Za podpory kněží a učitelů vaší farnosti mají ne vždy snadné, ale vysoce útěšné poslání vést vás ke všemu, co je dobré a pravdivé, svým osobní příkladem, způsobem sdílení a života křesťanské víry.

Dnes je řada na mně. Některým z nás se může zdát, že jsme na konci světa. Pro lidi vašeho věku je každý let vzrušující, pro mne však byl poněkud vyčerpávající. Nicméně pohled na naši planetu shůry byl vskutku velkolepý. Třpyt Středomoří, nezměrnost severoafrické pouště, bujná asijská vegetace, bezmeznost Pacifiku, horizont, na kterém slunce vychází i zapadá, majestátní záře přírodních krás Austrálie, z nichž jsem se mohl po dva dny těšit - to všechno vzbuzuje uctivou bázeň. Je to jako pohled vržený zběžně na dějiny stvoření, jak jsou podány v Genezi: světlo a temnoty, slunce a měsíc, vody a země, živí tvorové. To všechno je v očích Božích „dobré“ (srov. Gn 1,1-2,4). Jsme-li ponořeni do této krásy, jak nezaslechnout ozvěnu slov žalmisty, který chválí Stvořitele: „Jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi“ (Žl 8,1)? Ale je tu ještě víc. Něco co lze z nebeské výše těžko zahlédnout: muže a ženy, jenž jsou stvořeni k ničemu menšímu než k obrazu a podobě Boha (srov. Gn 1,26). V srdci zázraku stvoření jsme vy i já, lidská rodina „ověnčená slávou a ctí“ (srov. Žl 8,5). Jak obdivuhodné! Spolu s žalmistou vzdechneme: „Co je člověk, že na něho myslíš?“ (srov. Žl 8,4). Uvedeni do mlčení, v duchu vděčnosti a síle svatosti uvažujeme.

Co objevíme? Možná se zdráháním připustíme, že existují také zranění, jež poznamenávají zemský povrch: eroze, odlesňování, plýtvání pozemskými a mořskými zdroji kvůli nenasytnému konzumismu. Někteří z vás přicházejí z ostrovních států, jejichž samotná existence je ohrožena zvyšováním hladiny moří, jiní ze zemí, které trpí devastujícími následky sucha. Podivuhodné Boží stvoření je někdy svými správci vnímáno jako téměř nepřátelská skutečnost, dokonce jako něco nebezpečného. Jak se může to, co je „dobré“, jevit tak nebezpečným?

A je tu ještě víc. Co říci o člověku, vrcholu Božího stvoření? Každý den se setkáváme s géniem lidských výdobytků. Od pokroku lékařských věd a moudré aplikace technologií až ke kreativitě, která se odráží v umění. Mnoha způsoby roste kvalita i spokojenost lidského života. I mezi vámi existuje ochotná připravenost přijmout hojné příležitosti, jež se nabízejí. Někteří z vás vynikají ve studiích, ve sportu, v hudbě nebo tanci a divadle, jiní z vás mají smysl pro sociální spravedlnost a etiku a mnozí z vás přijímají závazky služby a volontariátu. My všichni, staří i mladí máme chvíle, v nichž nás dobrota vlastní lidské osobě a vnímatelná již v gestu malého dítěte nebo v ochotě dospělého odpustit naplňuje hlubokou radostí a vděčností.

A přece tyto chvíle netrvají dlouho. Proto znovu uvažujme. Zjistíme, že nejenom prostředí přírodní, ale také sociální - habitus, který si vytváříme my sami - má své jizvy, zranění, která ukazují, že něco není v pořádku. I tady v našich osobních životech a v našich komunitách můžeme potkat protivenství, někdy i nebezpečí; jed, kterým koroduje to, co je dobré, přetváří to, čím jsme, a překrucuje smysl, pro který jsme stvořeni. Příkladů je hodně, jak sami víte. Mezi těmi nejevidentnějšími jsou alkohol, drogy, oslava násilí a degradace sexu, vyskytující se často v televizi a na internetu jako zábava. Kladu si otázku, jak by asi někdo, kdo by stanul tváří v tvář lidem, kteří trpí momentálním násilím a sexuálním zneužíváním, vysvětloval tyto virtuálně reprodukované tragédie, jež jsou vydávány za pouhou „zábavu“.

Je zde tedy něco neblahého, co vychází z faktu, že svoboda a tolerance jsou velmi často odděleny od pravdy. To je živeno - dnes široce rozšířenou - ideou, že neexistuje absolutní pravda, která vede naše životy. Relativismus tím, že prakticky bez rozdílu všemu přikládá hodnotu, činí „zkušenost“ důležitější než všechno ostatní. Avšak zkušenosti, odtržené od jakékoli úvahy o tom, co je dobré či pravdivé, mohou vést nikoli k ryzí svobodě, nýbrž k morálnímu a intelektuálnímu chaosu, k poklesu morální úrovně, ke ztrátě sebeúcty, ba dokonce k zoufalství.

Drazí přátelé, život není ovládán osudem, není nahodilý. Vaše osobní existence je Bohem chtěná, Jím byla požehnána a obdařena smyslem (srov. Gn 1,28)! Život není jednoduchým sledem faktů a zkušeností, třebaže mnohé z nich mohou být užitečné. Je hledáním pravdy, dobra a krásy. Právě proto přijímáme naše rozhodnutí, uplatňujeme naši svobodu a v tom, tzn. v pravdě, v dobru a v kráse, nacházíme štěstí a radost. Nenechte se oklamat těmi, kteří ve vás vidí pouhé konzumenty na trhu nerozlišených možností, kde se volba sama o sobě stává dobrem, novost je vydávána za krásu a subjektivní zkušenost vytlačuje pravdu.

Kristus nabízí víc, ba dokonce všechno! Jenom On, který je Pravda, může být Cestou a proto také Životem. „Cestou“, kterou se vydali apoštolé až na konec země, je život v Kristu. Je to život církve. A vstupem do tohoto života, do křesťanského života je křest.

Proto bych tento večer, ještě před pozítřejší úvahou o Duchu svatém, rád stručně připomněl něco z našeho chápání křtu. V den křtu vás Bůh uvedl do své svatosti (srov. 2 Petr 1,4). Byli jste adoptováni jako synové a dcery Otce a přivtěleni ke Kristu. Stali jste se příbytkem jeho Ducha (srov. 1 Kor 6,19). Křest není dovršením ani odměnou: je to milost, dílo Boží. Proto na se konci obřadu křtu kněz obracel k vašim rodičům a přítomným, nazval vás jménem a řekl: „Stal jsi se novým stvořením“ (Obřad křtu, 99).

Drazí přátelé, doma ve škole, na univerzitě, v místech práce i zábavy - zde všude - si připomínejte, že jste novým stvořením. Nestůjte jen plni úžasu před Stvořitelem v radosti z jeho děl, ale mějte na paměti, že bezpečný základ lidské solidarity spočívá ve společném původu každého člověka, vrcholu stvořitelského plánu Boha se světem. Jako křesťané jste v tomto světě těmi, kdo vědí, že Bůh má lidskou tvář Ježíše Krista, jenž je „cestou“, která uspokojuje každou lidskou touhu, „životem“, o němž jsme povoláni svědčit a neustále přitom kráčet v jeho světle (srov. ibid. 100).

Poslání svědka není snadné. Jsou dnes mnozí, kteří mají za to, že Bůh má být ponechán stranou a že náboženství a víra, vhodné pro jednotlivce, mají být vyloučeny z veřejného života nebo užívány jen k dosažení omezených pragmatických cílů. Tato sekularizovaná vize se pokouší vysvětlit lidský život a vytvářet společnost s nemnoha nebo žádnými odkazy na Stvořitele. Prezentuje se jako neutrální, nestranná síla, jež každého respektuje. Ve skutečnosti však jako každá ideologie vnucuje sekularismus globální vizi. Je-li Bůh irelevantní ve veřejném životě, pak může být společnost utvářena podle obrazu, který postrádá Boha, a debata i politika, jednající o obecném dobru, budou vedeny spíše světlem následků než principů zakořeněných v pravdě. Zkušenost nicméně ukazuje, že odstoupení od plánu Boha Stvořitele způsobuje chaos, což má nevyhnutelné důsledky na ostatní stvoření (srov. Poselství pro SDM 1990, 5). Je-li zatemňován Bůh, pak se začne ztrácet i naše schopnost poznat přirozený řád, smysl i dobro. Co bylo křiklavě prosazováno jako lidský důvtip, projeví se brzy jako bláznovství, chtivost a sobecké zneužívání. Tváří v tvář delikátní složitosti Božího světa vnímáme stále více potřebu pokory.

A co říci o našem sociálním prostředí? Jsme stejně bdělí k příznakům našeho otáčení se zády k morální struktuře, kterou Bůh vybavil lidstvo (srov. Poselství pro Světový den míru 2007, 8)? Umíme uznat, že vrozená důstojnost každého lidského individua stojí na hlubší totožnosti, kterou je obraz Stvořitele, a že tedy lidská práva jsou univerzální, založená na přirozeném zákoně a nikoli něčím, co závisí na dohodě, na odkazu anebo ještě hůře na kompromisu? A to nás přivádí k zamyšlení nad tím, jaké místo mají v našich společnostech chudí, staří, imigranti a ti, co nemají hlas. Jak je možné, že tolik matek a dětí trpí domácím násilím? Jak je možné, že nejkrásnější a nejposvátnější lidský prostor, mateřské lůno, se stalo místem nevyslovitelného násilí?

Drazí přátelé, Boží stvoření je jediné a dobré. Dbát o nenásilí, udržitelný rozvoj, spravedlnost a pokoj, pečovat o naše životní prostředí je pro lidstvo životně důležité. Tomu všemu však nelze rozumět, pokud se nepřistoupí k hluboké reflexi nad vrozenou důstojností každého lidského života od početí až do přirozené smrti. Náš svět je unaven chtivostí, zbídačováním a rozpory, fádností falešných idolů, pokryteckými odpověďmi a smutkem falešných slibů. Naše srdce a naše mysl touží po životní vizi, kde kraluje láska, kde jsou dary sdíleny, kde se buduje jednota, kde svoboda nachází vlastní význam v pravdě a kde se identita zakládá na ohleduplném společenství. To je dílo Ducha svatého! To je naděje nabízená evangeliem Ježíše Krista! Byli jste opětovně stvořeni křtem a posilněni dary Ducha svatého biřmováním, abyste dosvědčovali tuto realitu! To ať je poselství, které přivezete světu ze Sydney!

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy