Drazí bratři a sestry,
V našem dnešním setkání se vrátím k mimořádné postavě papeže Řehoře Velikého, abychom přijali z jeho bohaté nauky další osvícení. I přes rozmanité závazky, jež se pojily s jeho funkcí římského biskupa, nám zanechal četná díla, z nichž církev v následujících století brala plnými hrstmi. Kromě rozsáhlé korespondence ?
Registr, o kterém jsem mluvil minulou katechezi a jež obsahuje více než 800 dopisů ? zanechal nám především spisy exegetické povahy, mezi nimiž vynikají
Komentář ke knize Job, známý pod latinským názvem
Moralia in Job, Homilie na Ezechiela a
Homilie na Evangelia. Dále pak významné dílo hagiografické povahy
Dialogi, které Řehoř napsal k povzbuzení langobardské královny Teodelindy. Hlavním a nejznámějším dílem je bezpochyby
Regula pastoralis, kterou papež napsal na počátku svého pontifikátu se zřetelně programovým cílením.
Chceme-li zběžně probrat tato díla, musíme nejprve zaznamenat, že Řehoř se ve svých spisech nikdy nesnaží vytyčovat nějakou ?svoji? nauku, svou originalitu. Spíše má v úmyslu nechat znít tradiční nauku církve, chce být jednoduše ústy Krista a jeho církve na cestě, kterou je třeba projít směrem k Bohu. Příkladné jsou v této souvislosti jeho exegetické komentáře. Byl vášnivým čtenářem Bible, k níž přistupoval s cíli nikoli pouze spekulativními. Měl za to, že z Písma svatého musí křesťan brát netoliko teoretické poznatky, ale spíše každodenní potravu pro svou duši, pro svůj lidský život v tomto světě. Například ve svých Homiliích na Ezechiela klade silný důraz na tuto funkci posvátného textu. Přistupovat k Písmu svatému kvůli uspokojení vlastní touhy po poznání, znamená upadat do pokušení pýchy a vystavovat se riziku sklouznutí do hereze. Intelektuální pokora je primární pravidlo pro každého, kdo se snaží v posvátných textech proniknout nadpřirozené skutečnosti. Pokora, samozřejmě, nevylučuje seriózní studium. Aby však toto studium bylo duchovně prospěšné a umožnilo dosáhnout skutečné hloubky textu, stává se pokora nepostradatelnou. Pouze s tímto vnitřním postojem lze účinně naslouchat a nakonec vnímat hlas Boží. Z druhé strany, jde-li o Slovo Božím, pak porozumění nebude ničím, pokud nepovede k činům. V homiliích na Ezechiela se nalézá jedno pěkné vyjádření, podle něhož ?kazatel musí své pero namočit do krve svého srdce, aby mohl dosáhnout až k uším bližního?. Čteme-li tyto homilie, vidíme jasně, že Řehoř psal skutečně krví svého srdce a proto k nám dodnes promlouvá.
Toto pojednání rozvíjí Řehoř také v Komentáři ke knize Job, kde ve stopách patristické tradice zkoumá posvátný text ve třech dimenzích jeho smyslu: dimenzi literární, dimenzi alegorické a morální, jež jsou dimenzemi jediného smyslu Písma svatého. Řehoř nicméně spatřuje mírnou převahu v morálním smyslu. V této perspektivě předkládá své myšlení za pomoci několika příznačných dvojčlenů ? vědět-konat, mluvit-žít, poznat-jednat ? jimiž naznačuje dva aspekty lidského života, které by měly být komplementární, ale které se nezřídka stanou protichůdnými. Morální ideál ? komentuje ? spočívá vždycky v uskutečnění harmonické integrace slova a činu, myšlení a závazku, modlitby a věnování se povinnostem vlastního stavu: to je cesta k uskutečnění oné syntézy, díky níž božství sestupuje do lidství a člověk se pozvedá až ke ztotožnění s Bohem. Velký papež načrtává úplný projekt života autentického věřícího. Komentář ke knize Job proto během středověku představoval jakýsi druh Summy křesťanské morálky.
Značným významem a krásou se vyznačují také Homilie na Evangelia. První z nich byla pronesena v bazilice sv. Petra během adventní doby roku 590 a tedy pár měsíců po zvolení na Petrův stolec a poslední byla pronesena v bazilice sv. Vavřince na druhou neděli po Letnicích roku 593. Papež kázal lidu v kostelech, kde se slavila tzv. statio ? zastavení, což byly zvláštní modlitební ceremonie během významných liturgických období nebo o svátcích titulárních mučedníků. Inspirativní princip, který spojuje tato různá vystoupení, je syntetizován ve výrazu ?praedicator? ? kazatel. Nejenom Boží služebník, ale také každý křesťan má za úkol být ?kazatelem? toho, co zakusil ve vlastním nitru podle příkladu Krista, který se stal člověkem, aby všem přinesl zvěst spásy. Horizont tohoto úkolu je eschatologický. Očekávání naplnění všech věcí v Kristu představuje myšlenkovou konstantu velkého papeže a stává se inspirujícím podnětem veškerého jeho myšlení a každé jeho činnosti. Odtud vyplývají jeho neustálé zmínky o bdělosti a nasazení v dobrých skutcích.
Snad nejorganičtějším textem Řehoře Velikého je Regula pastoralis, napsaná v prvních letech jeho pontifikátu. Tady se Řehoř snaží načrtnout postavu ideálního biskupa, učitele a vůdce svého ovčince. Ilustruje proto závažnost úřadu pastýře církve i povinnosti, které obnáší, a připomíná, že ti, kteří nejsou k tomuto úkolu povoláni, ať jej nevyhledávají s nedbalostí, a ti, kteří jej přijali bez potřebné reflexe, ať ve svém nitru pocítí náležité rozechvění. Vrací se pak ke svému oblíbenému tématu a tvrdí, že biskup je nejprve povýtce ?kazatel? a jako takový musí být především příkladem pro druhé, tak aby jeho jednání mohlo být pro všechny opěrnou instancí. Účinná pastorační činnost pak vyžaduje, aby znal její adresáty a svá vystoupení přizpůsobil situaci každého. Řehoř se také věnuje popisu různých kategorií věřících pronikavými a přesnými postřehy, které mohou opravňovat tvrzení těch, kteří v tomto díle spatřují také psychologické pojednání. Je odtud zřejmé, že skutečně znal svůj ovčinec a mluvil zcela k lidu své doby a svého města.
Velký papež přitom klade důraz na to, že pastýř má povinnost každodenně uznávat vlastní ubohost, aby vykonané dobro v očích nejvyššího Soudce nezmařila pýcha. Proto je závěrečná kapitola Regule věnována pokoře: ?Dostaví-li se uspokojení z dosažení mnoha ctností ? píše ? je dobré uvažovat nad vlastními nedostatky a pokořit se; namísto přemýšlení o vykonaném dobru je třeba uvažovat o tom, co bylo opominuto?. Všechny tyto hodnotné postřehy dokazují vznešené pojetí, které měl sv. Řehoř o péči o duše, kterou označoval za ?ars artium?, umění všech umění. Regula byla natolik úspěšná, že byla záhy, což je dosti zřídkavé, přeložena do řečtiny a anglosaštiny.
Významné je také další dílo ? Dialogi, kde svému příteli a jáhnovi Petrovi, domnívajícímu se, že soudobá zkaženost mravů už nedovoluje zrod světcům jako v dobách minulých, Řehoř dokazuje opak. Svatost je vždy možná. I v dobách svízelných. Dokazuje to na životních příbězích lidí své doby nebo jen nedávno zesnulých, kteří by mohli být docela dobře označeni za svaté, i když nebyli kanonizovaní. Vyprávění doprovázejí teologické a mystické reflexe, které z knihy činí výjimečný hagiografický text, schopný oslovit celé generace čtenářů. Obsah čerpá z živého lidového podání a má za účel povzbudit a formovat, přitáhnout pozornost čtenáře k řadě otázek, jako např. smysl zázraku, výklad Písma, nesmrtelnost duše, existence pekla, představy posmrtného světa, tedy témata, jež měla zapotřebí náležitá vysvětlení. Kniha II. je cele věnována postavě Benedikta z Nursie a je jediným starobylým svědectvím o života tohoto svatého mnicha, jehož duchovní krása vystupuje z tohoto textu v plné zřejmosti.
V teologickém pojetí, které Řehoř podává ve svých dílech, jsou minulost, přítomnost i budoucnost relativizovány. Větší platnost má pro něho celé rozpětí dějin spásy, které se mezi temnými stránkami času nepřestávají odvíjet. Je příznačné, že do této perspektivy uprostřed Komentáře ke knize Job zasazuje zprávu o konverzi Anglů. Spatřoval v tom událost, představující pokrok Božího království, o němž pojednává Písmo, a proto ji právem mohl zmínit v komentáři k jedné posvátné knize. Podle něho se mají hlavy křesťanských společenství snažit vykládat dění ve světle Božího Slova. V tomto smyslu cítil velký papež povinnost směrovat pastýře a věřící na jejich duchovní cestě k osvícené a konkrétní lectio divina ? četbě Písma - zasazené do kontextu vlastního života.
Ještě než skončíme je třeba se zmínit o vztazích, které papež Řehoř pěstoval s patriarchy Antiochie, Alexandrie i samotné Konstantinopole. Vždy se snažil rozpoznávat a respektovat jejich práva, varoval se jakýchkoli zásahů, kterými by byla omezena jejich legitimní autonomie. A třebaže se svatý Řehoř v kontextu historické situace postavil proti titulu ?ekumenický? ve vztahu k patriarchovi Konstantinopole, nečinil tak, aby omezil či popřel jeho legitimní autoritu, ale poněvadž měl starost o bratrskou jednotu universální církve. Činil tak především ze svého hlubokého přesvědčení, že pokora by měla být základní ctností každého biskupa a tím spíše patriarchy. Řehoř zůstal ve svém srdci prostým mnichem a proto byl rozhodně proti vznešeným titulům. Chtěl být ? řečeno jeho vlastními slovy ? servus servorum Dei ? služebník služebníků Božích. Toto označení, které používal, nebylo v jeho ústech zbožnou formulí, ale pravým projevem jeho způsobu života a jednání. Byl vnitřně zasažen pokorou Boha, který se v Kristu stal naším služebníkem, omyl nám a omývá naše nečisté nohy. Proto byl přesvědčen, že zvláště biskup, by měl tuto pokoru Boha napodobovat a tak následovat Krista. Jeho přáním bylo žít opravdu jako mnich. V neustálé rozmluvě se Slovem Božím, ale z lásky k Bohu se dovedl stát služebníkem všech. V dobách plných soužení a utrpení uměl být ?služebníkem služebníků?. A právě proto, že jím byl, je veliký a ukazuje i nám míru opravdové velikosti.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
