Drazí bratři a sestry,
po působivé liturgické době, jež - soustředěna kolem Velikonoc - trvá tři měsíce, nejprve čtyřicet dní postního a pak padesát dní velikonočního období, nás liturgie přivádí ke slavení třech svátků, které mají určitou „syntetickou“ povahu: Nejsvětější Trojice,
Corpus Domini a nakonec Nejsvětější Srdce Ježíšovo. Co je vlastním smyslem dnešní slavnosti Těla a Krve Páně? Říká nám to sama slavnost v průběhu jejích základních gest: nejprve jsme
shromážděni kolem Pánova oltáře, abychom
přebývali společně v jeho přítomnosti; potom to bude procesí, tj.
kráčení spolu s Pánem a nakonec
pokleknutí před Pánem - adorace, kterou se mše začíná, provází celé procesí a vrcholí ve finálním momentu svátostného požehnání, kdy se všichni klaníme před Tím, který se sklonil až k nám a dal za nás svůj život. Zastavme se krátce u těchto třech postojů, protože jsou vskutku výrazem naší víry a našeho života.
První úkonem je shromáždění se v přítomnosti Páně. Tedy to, co se starodávně nazývalo statio. Představme si na chvíli, že by v celém Římě nebyl než tento jediný oltář a že všichni křesťané města jsou pozváni sejít se tady a slavit Spasitele zabitého a zmrtvýchvstalého. To nám umožní porozumět tomu, čím bylo slavení eucharistie na počátku v Římě a v mnoha jiných městech, kam přišlo evangelní poselství. V každé místní církvi byl pouze biskup a kolem něho, kolem eucharistie, kterou slavil, se utvářelo jediné společenství, protože byl jeden požehnaný Kalich a jeden lámaný Chléb, jak jsme slyšeli ze slov apoštola Pavla ve druhém čtení (srov. 1 Kor 10,16-17). Na mysl přichází další známý Pavlův výraz: „už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž nebo žena, všichni jste jeden v Kristu Ježíši“ (Gal 3,28). „Vy všichni jste jedno!“ V těchto slovech zaznívá pravda a moc křesťanské revoluce, té nejhlubší revoluce lidských dějin, která se zakouší právě při eucharistii: tady se shromažďují v Pánově přítomnosti lidé různého věku, pohlaví, sociálního postavení a politických názorů. Eucharistie nemůže být nikdy soukromou událostí, vyhrazenou pro lidi, kteří si vzájemně sebe zvolili na základě náklonnosti či přátelství. Eucharistie je veřejný kult, na němž není nic esoterického, nic exkluzivního. Také dnes večer jsme si tady nezvolili my s kým se setkáme. Přišli jsme sem a nacházíme se jedni vedle druhých, spojeni vírou a povoláni stát se jediným tělem sdílením jediného Chleba, kterým je Kristus. Jsme sjednoceni i přes národnostní, profesní, sociální či politické rozdíly: otevíráme se jedni druhým, abychom se stali jedno, počínaje od Něho. Toto bylo již od počátku charakteristickou známkou křesťanství, jež se viditelně uskutečňovala kolem eucharistie. A stále je třeba bdít nad tím, aby opětovná pokušení stranickosti, byť v dobré víře, nevedla ve skutečnosti směrem opačným. Proto nám Corpus Domini připomíná především to, že být křesťany znamená shromáždit se ze všech stran a přebývat v přítomnosti jediného Pána a stanout v jednotě s Ním.
Druhým konstitutivním aspektem je kráčení spolu s Pánem. Je to skutečnost, jež je vyjádřena procesím, které prožijeme po mši svaté téměř jako její přirozené prodloužení, až půjdeme za Tím, který Cesta, Putování. Pán Ježíš nás darováním sebe samého v eucharistii uvolňuje z našeho „ochrnutí“, dává nám postavit se a kráčet vpřed, umožňuje nám učinit krok, a pak další a tak nás uvádí na cestu silou tohoto Chleba života. Jako se stalo u proroka Eliáše, který se utekl na poušť ze strachu před svými nepřáteli, a rozhodl se zemřít (srov. 1 Král 19,1-4). Bůh jej však probudil ze spánku a nalezl upečený chléb na rozžhaveném kameni: „Vstaň a najez se - uslyšel - neboť cesta by pro tebe byla příliš dlouhá“ (1 Král 19,5.7). Procesí Corpus Domini nás učí, že eucharistie nás chce vysvobodit z každé sklíčenosti a neútěchy, chce nám dát povstat, abychom mohli znovu nastoupit cestou v síle, kterou nám Bůh dává prostřednictvím Ježíše Krista. To je zkušenost lidu Izraele během exodu z Egypta, dlouhého putování přes poušť, o kterém jsme slyšeli v prvním čtení. Tato zkušenost je pro Izrael konstitutivní, ale je příkladem pro celé lidstvo. Vždyť výraz „nejen chlebem živ je člověk, ale .. vším co vychází z Hospodinových úst“ (Dt 8,3) je univerzální výrok, který se vztahuje na každého člověka jako takového. Každý může nalézt vlastní cestu, pokud se setká s Tím, který je Slovem a Chlebem života, a nechá se vést jeho přátelskou přítomností. Jak bychom mohli bez Boha,který-je-s-námi, bez blízkého Boha vytrvat na životní pouti, ať už jako jedinci nebo jako společnost a rodina národů? Eucharistie je Svátost Boha, který nás nenechává na cestě samotné, ale kráčí po našem boku a ukazuje nám směr. Nestačí totiž kráčet vpřed, je třeba vědět kam se jde! Nestačí „pokrok“, pokud chybí opěrné kriterium. A jde-li se bez něho, je nebezpečí sejití z cesty nebo minutí se cílem. Bůh nás stvořil svobodné, ale nenechal nás samotné: On sám se stal „cestou“ a přišel, aby šel spolu s námi, aby naše svoboda měla rozlišující kritérium správné cesty a postupovala po ní.
V tomto bodě nelze nepomyslet na začátek „desatera přikázání“, kde stojí: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem Tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mě“ (Ex 20,2-3). Nalézáme zde smysl třetího konstitutivního prvku Corpus Domini: pokleknout v adoraci před Pánem. Klanět se Bohu, Ježíši Kristu, který se z lásky stal chlebem, je tou nejradikálnější a nejplatnější oporou proti modloslužbám včerejška i dneška. Pokleknout před eucharistií je vyznáním svobody: kdo se klaní Ježíši nemůže a nemá se klanět žádné, byť jakkoli silné, pozemské moci. My křesťané poklekáme pouze před Nejsvětější svátostí, protože věříme a poznáváme, že v ní je přítomen jediný pravý Bůh, který stvořil svět a tolik jej miloval, že dal svého Jednorozeného Syna (srov. Jan 3,16). Skláníme se před Bohem, který se jako první sklonil k člověku jako Dobrý Samaritán, aby se jej ujal a daroval mu život, a sklonil se k nám, aby umyl naše nečisté nohy. Klanět se Kristovu Tělu znamená věřit, že v tomto kousku chleba je skutečně Kristus, který dává pravý smysl životu nezměrného univerza jakož i nepatrného tvora, celým lidským dějinám jakož i tomu nejkratšímu životu. Adorace je modlitba, která prodlužuje slavení a přijímání eucharistie, a duši sytí láskou, pravdou, pokojem a nadějí, protože Ten, před nímž se skláníme, nás nesoudí a neutiskuje, nýbrž osvobozuje a proměňuje.
Proto nás shromáždění, kráčení a klanění naplňuje radostí. Osvojme si postoj klanění Panny Marie, kterou si v tomto měsíci květnu zvlášť připomínáme, a modleme se za nás a za všechny modleme se za každého člověka, který žije v tomto městě, aby mohl poznat Tebe, Otče a Toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. A tak mít život v hojnosti.
Amen.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
