Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
dnes bych v rámci katechezí o církevních otcích rád mluvil o poněkud tajemné postavě teologa ze 6.století, jehož jméno není známo, protože psal pod pseudonymem Dionýsius Areopagita. Tento pseudonym odkazoval na úryvek z Písma, který jsme před chvílí slyšeli, totiž na událost, o níž svatý Lukáš vypráví v 17. kapitole Skutků apoštolů, kde líčí, jak Pavel na Athénském Areopagu kázal pro elitu velkého řeckého intelektuálního světa, ale nakonec většina jeho posluchačů projevila nezájem, vysmála se mu a odešla. Přesto jich však několik zůstalo, jak nám sděluje sv. Lukáš, sblížili se s Pavlem a přijali víru. Evangelista nám podává jména dvou z nich: Dionýsius (Diviš), člen Areopagu a jistá žena jménem Damaris.

Pokud autor mnoha knih zvolil pět století po té pseudonym Dionýsius Areopagita, znamená to, že bylo jeho úmyslem dát do služeb evangelia řeckou moudrost, a napomoci setkání mezi řeckou kulturou a inteligencí a Kristovým poselstvím, chtěl učinit to, co zamýšlel onen Dionýsius, totiž umožnit setkání řeckého myšlení s poselstvím svatého Pavla, když se jakožto Řek stal učedníkem svatého Pavla a tím učedníkem Krista.

Proč neprozradil své jméno a zvolil tento pseudonym? Část odpovědi už byla vyslovena: chtěl tak vyjádřit právě zmíněný úmysl. Existují však dvě hypotézy ohledně výkladu tohoto anonymu či pseudonymu. První z nich praví, že se jednalo o záměrnou falsifikaci, pomocí níž mělo být jeho dílo datováno do 1.století, do doby sv. Pavla, čímž se jeho literární produkci mělo dostat téměř apoštolské autority. To nejlepší z této ? podle mého mínění - málo věrohodné hypotézy je však to, že to byl ze strany autora úkon pokory. Nedávat slávu svému jménu, nebudovat si vlastní pomník svými díly, ale skutečně sloužit evangeliu a vytvářet církevní teologii, nikoli individuální, založenou na sobě samém.

Vskutku dokázal vytvořit teologii, kterou můžeme s jistotou zařadit do 6.století, ale nemůžeme ji připsat jedné z postav té doby: jde o teologii poněkud odindividualizovanou, to znamená teologii, která společným jazykem vyjadřuje společné myšlenky. Byla to doba trpkých polemik, následujících po Chalcedonském koncilu, on však ve svém Sedmém listě říká: ?Nechtěl bych polemizovat, jednoduše říkám pravdu a hledám pravdu?. Světlo pravdy samo sebou boří omyly a dává zazářit tomu, co je dobré. Tímto principem očistil řecké myšlení a spojil ho s evangeliem. Tento princip, který vyřkl ve svém Sedmém listě, je také vyjádřením pravého ducha dialogu: hledat nikoli to, co odděluje, ale hledat pravdu v samotné Pravdě, která zazáří a tak odstraní omyly.

Třebaže je teologie tohoto autora takřka ?nadosobní?, skutečně církevní, můžeme ji zařadit do 6.století. Proč? Řeckého ducha, jehož postavil do služeb evangelia, nalezl v knihách jistého autora jménem Proklos, který zemřel roku 485 v Athénách. Tento autor patřil k pozdnímu platonismu, myšlenkovému proudu, který transformoval Platonovu filosofii na určitý druh náboženství s cílem vytvořit rozsáhlou apologii řeckého polyteizmu a vrátit se po úspěchu křesťanství ke starému řeckému náboženství. Chtěl dokázat, že božstva byla skutečně silami, které působí v kosmu. V důsledku toho musel být polyteizmus považován za pravdivější než monoteizmus se svým jediným Bohem stvořitelem. Byla to velkolepá kosmická soustava mysteriózních sil, kterou představil Proklos, podle něhož v tomto zbožštěném kosmu člověk mohl nalézt přístup k božství. Rozlišoval však cesty určené prostým lidem, kteří nebyli schopni pozvednout se k vrcholkům pravdy a kterým mohly určité rituály postačovat, a cesty pro mudrce, kteří se však museli očišťovat, aby došli k čirému světlu.

Toto myšlení je zřetelně antikřesťanské. Je to opožděná reakce na vítězné křesťanství; antikřesťanské použití Platona v době, kdy už byla uplatňována křesťanská aplikace tohoto velkého filosofa. Zajímavé je, že onen Pseudo-Dionýsius se odvážil použít právě toto myšlení, aby ukázal pravdu Krista a proměnil toto polyteistické univerzum na kosmos stvořený Bohem, na harmonii Božího kosmu, kde všechny síly chválí Boha, a ukázal tak, že tato velká harmonie, tato symfonie kosmu, počínaje serafíny, archanděly, anděly, přes člověka a všechno tvorstvo společně odráží krásu Boha a je oslavou Boha. Proměnil tak onen polyteistický obraz na oslavu Boha a jeho stvoření.

Můžeme tak objevit podstatné charakteristiky jeho myšlení, kterým je především kosmická chvála. Všechno stvoření mluví o Bohu a je oslavou Boha. Tvorstvo je oslavou Boha a teologie Pseudo-Dionýsia se stává liturgickou teologií: Bůh je nalézán především, je-li chválen, nejenom reflektován. A liturgie není něco, co vytváříme my, něco, co bylo vynalezeno k tomu, aby bylo možné učinit v daném časovém okamžiku nějakou náboženskou zkušenost, nýbrž je zpěvem ve spojení s tvorstvem a vstupem do samotné kosmické skutečnosti. Právě tak se liturgie, zdánlivě jenom církevní, stává širokou a velkolepou; stává se jednotou nás samých s jazykem veškerého tvorstva. Říká: o Bohu nelze mluvit abstraktně, mluvit o Bohu znamená vždycky ? s užitím řeckého výrazu ? hymnein, tj. zpívat Bohu velkou píseň tvorstva, která se odráží a konkretizuje v liturgické oslavě.

Třebaže je však jeho kosmická teologie církevní a liturgická, je také hluboce osobní. Vytvořil první velkou mystickou teologii. Ba dokonce samo slovo ?mystický? u něho dostává nový význam. Až do té doby totiž bylo pro křesťany toto slovo ekvivalentem slova ?svátostný?, to znamená náležící k mysterion, ke svátosti. U něho se slovo ?mystický? stává více osobním, niternějším: vyjadřuje putování duše k Bohu. A jak nalézt Boha? Tady pozorujeme opět nový důležitý prvek v jeho dialogu mezi řeckou filosofií a křesťanstvím, zejména biblickou vírou. To co říká Platon a velká filosofie o Bohu je zdánlivě mnohem vznešenější a mnohem pravdivější, Bible se jeví poněkud ?barbarská?, prostá, předkritická - řeklo by se dnes. On však zaznamenává, že právě to je nezbytné, protože tak můžeme pochopit, že ani ty nejvznešenější pojmy Boha nedosahují nikdy jeho opravdové velikosti, vždycky zůstanou nepatřičné.

Tyto obrazy nám ve skutečnosti umožňují chápat, že Bůh je nade všemi pojmy. V jednoduchosti obrazů nacházíme více pravdy než ve vznešených pojmech. Tvář Boha je naše neschopnost vyjádřit, čím On skutečně je. Mluvíme proto, jak to říká sám Pseudo-Dionýsius, o ?negativní teologii?. Můžeme snadněji říci, čím Bůh není, nežli vyjádřit to, čím opravdu je. Jenom pomocí těchto obrazů můžeme vytušit jeho pravou tvář. Z druhé strany je však tato tvář Boha velmi konkrétní: je to Ježíš Kristus. A přestože nám Dionýsius po vzoru onoho Prokla ukazuje harmonii nebeských kůrů, takže se zdá jakoby všechny závisely na všech, zůstává pravdou, že naše putování k Bohu má k Němu velmi daleko. Pseudo-Dionýsius dokazuje, že cesta k Bohu je nakonec Bůh sám. To On se nám přibližuje v Ježíši Kristu.

Velká a tajemná teologie se tak zároveň stává velmi konkrétní jak v interpretaci liturgie, tak v pojednání o Ježíší Kristu. Tím vším tak onen Dionýsius Areopagita silně ovlivnil celou středověkou teologii, mystickou teologii Východu i Západu. Ve třináctém století byl takřka znovu objeven svatým Bonaventurou, velkým františkánským teologem, který v jeho mystické teologii našel pojmový nástroj pro výklad jednoduchého a hlubokého odkazu svatého Františka. Ten spolu s Dionýsiem nakonec tvrdí, že láska vidí více než rozum. Tam kde je láska, nemají už přístup temnoty rozumu. Láska vidí, láska je zrakem a její zkušenost nám dává více než reflexe. Co to bylo za zkušenost vidí Bonaventura na svatém Františkovi: je to zkušenost velmi pokorné cesty, velmi realistické každodenní cesty spolu s Kristem v přijetí jeho kříže. V této chudobě a v této pokoře, v pokoře, která je žita také v církevnosti, je zkušenost Boha, jež je vznešenější než ta, která se dosahuje reflexí: v ní se skutečně dotýkáme srdce Boha.

Dnes je Dionýsius Areopagita znovu aktuální: jeví se jako velký prostředník v moderním dialogu mezi křesťanstvím a mystickými teologiemi Asie, jejichž charakteristickou známkou je přesvědčení, že nelze říci, kým je Bůh; lze o Něm mluvit pouze v negativních formách. O Bohu lze mluvit jen za pomoci záporu (ne-) a pouze v této zkušenosti onoho ?ne? Jej dosáhnout. Zde je patrná blízkost mezi myšlením Areopagity a asijských náboženství. Může dnes být prostředníkem tak jako jím byl mezi řeckým duchem a evangeliem.

Ukazuje se tak, že dialog nepřijímá povrchnost. Právě vstup do hlubiny setkání s Kristem otevírá také široký prostor dialogu. Kdo se setká se světlem pravdy, všimne si, že je světlem pro všechny; zmizí polemiky a stane se možným vzájemné porozumění nebo přinejmenším vzájemný rozhovor, přiblížení. Cestou dialogu je právě bytí v Kristu blízko Bohu, v hloubi setkání s Ním, ve zkušenosti pravdy, která nás otevírá světlu a pomáhá nám jít vstříc druhým: světlu pravdy, světlu lásky. A nakonec nám říká: vydejte se cestou zkušenosti, pokorné zkušenosti víry každého dne. Srdce se pak stává velkým, může vidět a osvěcovat také rozum, aby spatřil krásu Boha. Prosme Pána, aby nám pomohl i dnes dávat moudrost naší doby do služeb evangelia, objevit novou krásu víry a setkání s Bohem v Kristu.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience