Mladý věřící člověk v současné společnosti. Jak se cítí? Jak prožívá svou víru?
Není to tak dávno, co jsem ve společenství mladých lidí byl přítomen diskusi, která se točila okolo toho, jak v jedné třídě na střední škole pustila suplující učitelka žákům jakýsi pornofilm. Mladý věřící chlapec se ptal svých kamarádů: ?Co jsem měl dělat? Jak reagovat? Odejít? A co když bych pak měl neomluvenou hodinu? Nebo jsem měl zůstat? Ale to bych byl jako ostatní a byl bych nucen dívat se na film?? Byla to nesnadná volba.
Podobně se mi svěřilo děvče z vysokoškolské koleje. Na pokoji bydlí tři děvčata, ovšem na noc se k nim vždy nastěhuje chlapec jedné z nich a přespává u nich. Jak reagovat? Odstěhovat se? Vyhodit ho? Dělat, že se nic neděje? Kam až sahá míra tolerance? Opět nesnadné rozhodování.
Již dávno je za námi doba, kdy učitelky strhávaly dětem křížky z krku. Současná forma ústrků a snad jistého druhu novodobého pronásledování je jiná. Možná i rafinovanější a náročnější. V tom je dnes situace v České republice v jistém slova smyslu srovnatelná se situací v jiných rozvinutých státech Evropy a světa. Ve společnosti se zdomácňuje nová nepsaná ?ideologie?, kterou vytvářejí masmédia, ideologie nesprávně pojatého liberalismu a absolutního relativismu. Zakoušíme to, co historie dobře zná. Tam, kde se vytrácí ?smysl pro Boha?, vytrácí se i ?smysl pro člověka?. Mít svůj názor, který je odlišný od toho, co předkládají média, vyžaduje čím dál tím víc odvahy a statečnosti.
A právě tuto odvahu a statečnost současná doba vyžaduje od křesťana. Pro věřící to ve skutečnosti znamená, aby jejich životní volba víry byla vědomá a co nejryzejší.
Na druhé straně ? i když to zdaleka neplatí o všech křesťanech ? často tváří tvář dnešní společnosti ztrácíme odvahu k jasnému hlásání víry v Ježíše Krista a necháme se strhnout tlakem davu. Se svým křesťanstvím se schováváme a tajíme, o víře moc nehovoříme. S tím se pojí i fakt, že své morální postoje neumíme vysvětlovat a srozumitelně předkládat.
Je to způsobeno jistě i dobou komunismu, že se novým odstínům ctnosti statečnosti učíme jen pozvolna. Na toto téma jsme mohli v předvánočním týdnu v deníku MF Dnes přečíst pěkný článek poslance Jiřího Karase. Hovoří v něm o ?katolickém pocitu méněcennosti? a vyzývá především katolíky v české společnosti ke správné míře sebevědomí a k odvaze přiznat se veřejně k víře.
Když se zadíváme do historie, zjistíme, že každé období provázely rozmanité těžkosti. Hlasatelé evangelia byli vždy obyčejní lidé, bojující se svými chybami, se svým strachem, ale byli to lidé nadšení pro Krista. Vážili si daru víry a jejich srdce přetékalo. Vždyť jak jinak bychom si mohli vysvětlit odvahu tolika misionářů dějin křesťanské misie až do dnešní doby?! Kolik to bylo mučedníků, kolik to bylo obětí krve! Oni byli zamilováni do Krista. Jak napsala sv. Terezie z Lisieux: ?Láska je vedla, láska jim dodávala odvahu.? I oni se statečnosti učili, proto misie vždy šla ruku v ruce s formací člověka.
Podobně jako naši předkové, i my stojíme před výzvou k odvaze k evangelizaci. Tak jako oni, i my musíme přemáhat svůj strach, své obavy. I my se musíme učit snášet ústrky a posměšky pro Krista. Mluvíme-li tedy v církvi o angažovanosti křesťanů, o evangelizaci, předpokládá to, že se také snažíme o posílení naší katolické identity.
Ano, je třeba se angažovat. Kdo se však angažuje, neměl by zůstávat sám. Potřebuje formaci, potřebuje posílit své křesťanské sebevědomí. Na adresu mladých lidí Jan Pavel II. na XII. světovém dnu mládeže v Paříži řekl: ?Poslání (evangelizace), které vám je svěřeno, vyžaduje, abyste si během celého života nacházeli čas nezbytný k duchovní a věroučné formaci. Tím se prohloubí vaše víra a vy sami se stanete těmi, kdo formují.?
Od roku 1991 proto patří mezi základní úkoly diecézních center pro mládež příprava animátorů ? mladých aktivních věřících lidí. V žádném případě nejde o to naučit je jakési evangelizační fígle, ale jde o pomoc mladým lidem, aby pochopili a prožili cenu vlastního života a osobního Božího povolání. Vždyť kdo bytostně uvěří, že je Bohem vyvolen a milován, ten přece prožívá svůj život jako opravdové poslání a o štěstí s Bohem se touží rozdělit. To je pravé posílení sebevědomí, to je zdroj odvahy: láska ke Kristu.
Kurzy pro animátory mládeže v první řadě nabízejí lidskou a duchovní formaci. Nechybí tu ale ani vzdělání v dovednostech, jak pracovat s mladými. Témata jednotlivých setkání jsou velice rozmanitá a čerpají z teologie, psychologie, pedagogiky a dalších oborů. Nedílnou součástí kurzu je společná modlitba a sdílení života. Kurzy jsou většinou dvouleté, v každém ročníku jsou čtyři až pět víkendových setkání.
Všechny nás jistě naplní radostí zjištění, že v tomto školním roce diecézní centra pro mládež zaznamenala velký zájem o tyto formační kurzy a dnes je navštěvuje 450 mladých lidí. Zvýšený zájem je kromě jiného důsledkem systematické, dlouhodobé pastorace mládeže v našich diecézích a jistě i posledního celostátního setkání animátorů, které se konalo v srpnu minulého roku v Třešti.
Být katolíkem nebylo zřejmě v žádném historickém období snadné. Uvědomit si nové formy překážek, se kterými se potýkáme v naší epoše, je jistě důležité. Nemělo by nás to však vhánět do pesimismu a poraženectví. Ba naopak. Ten, kdo dovede pojmenovat obtíže, snadněji je dokáže překonat. A to je velký úkol, který před nás klade současná společnost ? novopohanská, a při tom hledající Boha.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
