Přišel za mnou jeden římský přítel s radostnou zprávou, že se mu narodil chlapec, a současně s přáním, abych malého pokřtil. Neměl jsem ovšem potíže souhlasit, jenom jsem ho upozornil, že musí všechno vyřídit se správcem farnosti, ve které žije. Mávnul rukou a řekl, že se o tu úřední maličkost postará. Ale za krátkou dobu přišel rozlítostněný. Pan farář je jeho dobrý přítel, ale v této věci mu nechtěl ustoupit. Stál na tom, že křest není soukromá záležitost. Je to vstup do církevního společenství. Proto se ve farnosti organizuje křest slavnostně, většinou se křtí vícero dětí současně. Nechce tedy, aby se svátost udílela jenom jakoby soukromě. Co jsem měl k tomu povědět já? Není sice nutné, aby se křest udílel vždycky slavnostně a veřejně, ale celkem vzato má pan farář pravdu, když se snaží o to, aby se to stalo zvykem. Tak tomu totiž bývalo ve staré církvi. Máme také zachováno mnoho slavnostních kázání, které biskupové při této příležitosti pronesli.
Křest je první a základní svátost. Jenom pokřtěným se mohou udílet svátosti další. Ale co to vlastně svátosti jsou? V katechismu čteme, že je to viditelné znamení neviditelné milosti. Jde tu tedy o nějaký církevní obřad, na který se díváme, pozorujeme ho očima. Při křtu se lije voda na hlavu dítěte, je to tělesné omývání. Ale to samo by nebylo posvátným úkonem. Věříme, že se tu současně děje něco, co nevidíme: milost Boží omývá duši křtěného. Ve svátosti eucharistie vidíme, jak člověk jí chléb a pije víno. Je to pokrm, pokrm pak je k tomu, aby dával sílu tělu. Eucharistický chléb a proměněné víno neviditelně posiluje duši, dává jí vnitřní sílu k růstu života věčného. Při pomazání nemocných užíváme oleje. Ten se považuje za dobrý lék na tělesné rány. Svátost pomazání pak uzdravuje rány duše.
Svátostné obřady tedy jsou viditelná znamení, ale je za nimi skryta skutečnost hlubší, neviditelná. V životě užíváme často různá znamení, ale nepřipisujeme jim velký význam. Vidíme např. u silniční křižovatky šipku, která označuje, že se musí jet doprava. Šipka je tedy jakoby zkrácené viditelné slovo, které říká šoférovi, kudy má jet. Ale sama šipka autem nepohne. Jízdu doprava musí obstarat řidič auta sám. Znamení jsou slova a slova sama nic nedělají. Platí to o všech slovech? O lidských slovech říkáme, že jsou slabá a neúčinná, jestli skutek utek. Ale to se nedá říci o slovech Božích. Na počátku Bůh řekl stvořitelské slovo, a povstal svět a všecka jeho krása. I Ježíš, Bohočlověk, uzdravoval nemocné a křísil mrtvé pouhým slovem. Origenes píše, že se setkáváme se silou Božího slova i při čtení Písma svatého. Srovnává recitování žalmů s četbou básníka Homéra. Pohanský básník k nám jenom mluví, žalmy také mluví, ale současně nás i nenápadně proměňují, protože to jsou slova Boží.
Svátosti jsou znamení, slova Boží, která mají zvláštní neomylnou sílu: dělají to, co říkají, co znamenají. Tato síla svátostí byla předmětem diskuse na počátku reformace. Krajní protestantské mínění ji popírá. Večeře Páně podobně jako katolická mše je znamení. To samo nás neposvětí, má však tu výhodu, že posílí naši víru a ta víra nás pak posvěcuje. Proto byli protestanti hned od počátku proti latinské liturgii, které lidé nerozumějí. Neposiluje víru a je proto neúčinná. Latinské mši se někdy posmívali, jakoby to bylo cosi kouzelnického. Dodnes kouzelníci v cirku říkají: ?Hokus pokus?. Hned nato ukazují jakousi čarodějnou změnu. Dnes už víme, že ta slova jsou původem zkomolená latinská slova mešního proměňování: ?Hoc est corpus meus ? to je moje tělo.?
My ovšem věříme v sílu slov mešního proměňování i ostatních svátostných znamení. Odkud berou sílu? Musejí to být slova samého Krista, obřady, které mají původ u něho samého. Při eucharistii to výslovně nařídil. Při křtu se to znázorňuje symbolicky na ikonách Kristova křtu v Jordáně. Voda, která svou přirozenou váhou padá dolů a všecko strhuje do propasti, na ikoně má skutečně formu hrobu. Ale dotykem s Kristovým tělem teče nahoru, je povolána k tomu, aby i nás při křtu vznesla vzhůru ke spojení s nebem.
Současně považujeme svátosti za předzvěst budoucího věku, který nastane při druhém příchodu Kristově, který posvětí celý svět tak, aby byl Bůh všecko ve všem. Je to i návrat do ráje. Vesmír byl totiž stvořen, aby nás povznášel vzhůru. Hříchem se znesvětil, strhuje nás dolů. Ale vykoupením se vrátí k původní dokonalosti.
Kolik je svátostí? Tradice jich vypočítává sedm. Ale neoddělujeme je zásadně od ostatních modliteb a obřadů. Vždyť celá církev je jakoby svátost. Druhý vatikánský sněm ji tak definuje: mystérium a svátost. Je v církvi mnoho vnějšího, ale všechno se posvěcuje k tomu, aby nás vedlo k vnitřní jednotě v Duchu svatém.
Jsou ovšem dodnes někteří, kterým se ta vnějškovost nelíbí - kritizují ji jako jistý druh magičnosti. Čaroděj, jak říkají, udělá nějaká záhadná gesta, řekne tajemná slova, a něco se má stát. Tak prý se i modlitby a žehnání církve vyvinuly z prastarých magických formulí. Odpověď na tuto námitku je jednoduchá. Modlitba je opak magie. Magie předpokládá, že jistá slova a gesta mají moc sama v sobě: řeknou se, a už je tu výsledek. V modlitbě jsou naopak slova prostředkem k dialogu. Obracíme se k osobě Boha Otce, který nás slyší a od něho očekáváme pomoc. I svátosti jsou modlitba k Bohu. Jsme přesvědčeni, že nás vyslyší, protože se k němu obracíme skrze našeho Pána Ježíše Krista. Dialog je ovšem dvojstranný, slovo je opravdu slovem, když tu je i odpověď. Ve svátostném znamení k nám mluví Bůh, žádá však naši odpověď ve formě dobrovolného a vědomého přijetí, vnitřní disposice, která je nutná k tomu, aby svátost působila.
Jak se ten dialog projeví při křtu? Skrze symbol vody a slova nás Bůh jakoby znovu stvořil, přijímá nás za syny, jak to ohlásil při křtu Ježíše v Jordáně. Naše odpověď k tomuto Božímu slovu je recitace modlitby Otče náš. Je to současně vstup do církve, Kristova mystického těla. Naše odpověď k tomu je vyznání bratrství se všemi ostatními lidmi, protože i ty Bůh povolává za syny. Jako symbol omývání nás křest očišťuje od hříchu. Naše odpověď k tomu je stálé úsilí uchovat si čistotu duše i těla.
Některé svátosti se opakují, jako zpověď, eucharistie. Křest se naopak udílí jenom jednou. Je to svátost zrození života v Bohu. Dvakrát se nikdo nerodí. Ale z narození se roste a sílí. Když si tedy připomínáme křest, obnovujeme křestní slib a jsme si vědomi, že musíme růst a sílit v životě milosti, opakujíce Otče náš, protože nás přijal za syny.
odeslat článek
vytisknout článek
