Nový portál Vatikánského rozhlasu

I. Modlitba jako škola naděje

32. Prvním místem bytostného chápání naděje je modlitba. Pokud mne už nikdo neslyší, Bůh mne slyší stále. Pokud nemohu už mluvit s nikým, nikoho oslovit, s Bohem mohu mluvit stále. Pokud už mi nemůže nikdo pomoci, tam kde jde o potřebu či očekávání, které přesahují lidskou schopnost doufat, On mi může pomoci.[25] Jsem vystaven extrémní samotě..., ale ten, kdo se modlí, není nikdy zcela sám. Kardinál Nguyen Van Thuan nám z doby svého třináctiletého věznění, z čehož devět let na samotce, zanechal cennou knížku: Modlitby naděje. Naslouchání Bohu, možnost s Ním mluvit se během třinácti let vězení v situaci zdánlivě naprostého zoufalství, stala pro něho rostoucí silou naděje, která mu po jeho propuštění umožnila stát se pro lidi na celé světě svědkem naděje, oné velké naděje, která ani v nocích samoty nezajde.

33. Krásně ilustruje Augustin intimní vztah modlitby a naděje v homilii na první list Janův. Definuje modlitbu jako cvičení touhy. Člověk byl stvořen pro velkolepou skutečnost ? pro samotného Boha, aby Jím byl naplněn. Jeho srdce je však příliš těsné pro tak velkou skutečnost, jež mu je určena. Musí být rozšířeno. ?Oddalováním (svého daru) Bůh zvětšuje naši touhu; prostřednictvím touhy rozšiřuje duši a tím ji činí schopnějším k tomu, aby Jej přijala.? Augustin odkazuje na svatého Pavla, který o sobě říká, že žije ze vztahu, k tomu, co má přijít (srov. Flp 3,13), a užívá potom krásného obrazu k popisu tohoto procesu rozšíření a přípravy lidského srdce. ?Předpokládáš, že tě Bůh chce naplnit medem (symbolem něhy a dobroty Boží). Pokud jsi však plný octa, kam dáš med?? Nádoba, tedy srdce musí nejprve rozšířeno a pak očištěno: vyprázdněno od octa a jeho příchuti. To vyžaduje práci, stojí bolest, ale pouze tak se uskuteční přizpůsobení tomu, k čemu jsme určeni.[26] Třebaže Augustin mluví pouze o vnímavosti k Bohu, jasně ukazuje, že člověk se při této práci s odstraňováním octa a jeho příchuti nestává svobodným pouze vůči Bohu, ale otevírá se také pro druhé. Pouze staneme-li se Božími dětmi, můžeme být s naším společným Otcem. Modlit se, neznamená vystoupit z dějin a utéci se do soukromí vlastního štěstí. Správný způsob modlitby je procesem vnitřního očišťování, které nám dá schopnost být pro Boha a tím také pro lidi. V modlitbě se člověk musí naučit, co doopravdy může po Bohu žádat, co je hodné Boha. Musí se naučit, že nemůže prosit proti druhému. Musí se naučit, že nemůže prosit o povrchní a pohodlné věci, které si momentálně přeje. Malá mylná naděje odvádí daleko od Boha. Musí se osvobodit od tajných lží, kterými klame sám sebe: Bůh je zkoumá, a konfrontace s Bohem nutí člověka, aby je uznal také. ?Kdo však pozná každé pochybení? Očisti mě od chyb, jež jsou mi skryty!? - prosí Žalmista (19, 13). Neuznání viny, iluze nevinnosti mne neospravedlní a nespasí, protože otupené svědomí, neschopnost rozpoznat v sobě zlo jako takové, je má vina. Pokud není Bůh, musím se patrně utíkat k takovýmto lžím, protože není nikoho, kdo mi může odpustit, nikdo, kdo je pravým měřítkem. Naproti tomu setkání s Bohem probouzí mé svědomí, aby mi už nedodávalo sebeospravedlňování, aby už nebylo zrcadlem mým a mých současníků, jež mne podmiňují, ale stalo se schopností naslouchat samotnému Dobru.

34. Aby modlitba rozvinula tuto očišťující sílu, musí být z jedné strany velmi osobní, tj. konfrontací mého já s Bohem, s živým Bohem. Z druhé strany musí být vždycky znovu vedena a osvěcována velkými modlitbami Církve a svatých, liturgickou modlitbou, v níž nás Pán nepřetržitě učí správně se modlit. Kardinál Nguyen Van Thuan ve své knize Duchovních cvičení vyprávěl, jak v jeho životě byla dlouhá období neschopnosti se modlit a jak se zachytil slov modlitby Církve k našemu Otci, Mariina Andělského pozdravení a liturgických modliteb.[27] V modlitbě musí být vždycky přítomno toto tkanivo spojující veřejnou modlitbu s modlitbou osobní. Tak můžeme mluvit k Bohu a Bůh tak mluví k nám. Tímto způsobem v nás dochází k očištění, které nám dává schopnost být pro Boha a způsobilost sloužit lidem. Tak se stáváme schopnými velké naděje a tím se pro druhé stáváme služebníky naděje. Naděje v křesťanském smyslu je vždycky také nadějí pro druhé. A je to naděje činná, v níž bojujeme za to, aby věci nedošly ke ?zvrácenému konci?. Je to aktivní naděje i v tom smyslu, že uchováváme svět otevřený Bohu. Pouze tak zůstává nadějí opravdu lidskou.

II. Jednání a utrpení jsou místa chápání naděje

35. Každé seriózní a správné jednání člověka je naděje v akci. Je jí především v tom smyslu, že se tak snažíme nést dál naše menší či větší naděje, vyřešit menší či větší úkol, který je pro další cestu našeho života důležitý, a svým nasazením přispět k tomu, aby se svět stal trochu světlejším a lidštějším, aby se tak otevřely brány do budoucnosti. Každodenní nasazení za pokračování našeho života a za budoucnost celku nás unavuje nebo se mění na fanatismus, pokud nás neozařuje světlo oné velké naděje, která nemůže být zničena ani neúspěchy v malém, ani selháními v záležitostech historického významu. Pokud nemůžeme doufat víc než v něco, co je skutečně čas od času dosažitelné a co nám jako nadějné nabízejí politické a ekonomické autority, redukuje se náš život velmi rychle na existenci postrádající naději. Je důležité vědět: vždycky mohu ještě doufat, i když ve svém životě nebo v dějinné chvíli, kterou žiji, zdánlivě již nemám v co doufat. Pouze velká naděje-jistota, že i přes všechna selhání je můj osobní život a dějiny ve svém celku chráněn nezničitelnou mocí Lásky, a díky ní v ní mají smysl a význam, pouze takováto naděje může nepřetržitě dodávat odvahu jednat a pokračovat. Zajisté nemůžeme ?vybudovat? království Boží našimi silami, to co budujeme zůstane vždycky královstvím člověka se všemi omezeními, které jsou vlastní lidské přirozenosti. Království Boží je dar a právě proto je velké a krásné a je odpovědí na naději. Nemůžeme si ? abychom užili klasickou terminologii - ?zasloužit? nebe vlastními skutky. To je vždycky víc než co si zasloužíme, stejně tak jako být milováni není nikdy něco ?zaslouženého?, ale vždycky dar. Nicméně s plným vědomím ?nadhodnoty? nebe, zůstává také stále pravdou, že naše jednání není před Bohem indiferentní a není proto indiferentní ani pro běh dějin. Můžeme otevřít sami sebe i svět pro příchod Boha: pravdy, lásky, dobra. To dělali svatí, kteří jako ?spolupracovníci Boha? přispěli ke spáse světa (srov. 1 Kor 3,9; 1 Sol 3,2). Můžeme osvobodit náš život a svět od jedů a znečištění, které by mohly zničit přítomnost i budoucnost. Můžeme objevit a udržovat čistými zdroje stvoření a tak spolu se stvořením, které nás předchází jako dar konat to, co je správné podle jeho vnitřních nároků a cílů. Tím je uchován smysl, třebaže zdánlivě nemáme úspěch nebo se pokládáme za bezmocné tváří v tvář převaze nepřátelských sil. Z jedné strany tak z našeho konání plyne naděje pro nás a pro druhé; současně nám však z druhé strany velká naděje stojící na Božích příslibech dodává odvahu a orientuje naše jednání.

36. Stejně jako jednání je také utrpení součástí lidské existence. Z jedné strany je odvozeno z naší konečnosti a z druhé pak z masivní viny, která se nahromadila v průběhu dějin a také v přítomné době nezadržitelně narůstá. Je samozřejmě třeba konat vše pro to, aby bylo utrpení umenšeno: zabránit, je-li možné utrpení nevinných, tišit bolesti, pomáhat s překonáváním utrpení psychického. To všechno jsou povinnosti jak spravedlnosti, tak lásky a patří k základním požadavkům křesťanské existence i každého vpravdě lidského života. V boji proti fyzické bolesti se dosáhlo velkého pokroku, ale utrpení nevinných i psychická utrpení se během posledních desetiletí spíše rozrostly. Ano, musíme učinit vše pro překonání utrpení, ale úplně je ze světa odstranit není v našich možnostech. Jednoduše proto, že ze sebe nemůžeme setřást naši konečnost a protože nikdo z nás není s to eliminovat moc zla, viny, která ? jak vidíme ? je neustálým zdrojem utrpení. Mohl by to uskutečnit jenom Bůh: pouze Bůh, který osobně vstoupí do dějin tím, že se stane člověkem a trpí v nich. My víme, že tento Bůh zde je a že tedy tato moc, která ?snímá hřích světa? (Jan 1,29) je ve světě přítomna. Vírou v existenci této moci se v dějinách vynořila naděje na uzdravení světa. Avšak jedná se právě o naději a nikoli již dovršení; naději, která nám dává odvahu postavit se na stranu dobra také tam, kde se zdá, že není naděje, i s vědomím, že v průběhu dějin tak, jak se zvnějšku jeví, zůstane moc této viny i v budoucnu hrozivě přítomnou.

37. Vraťme se k našemu tématu. Můžeme se snažit utrpení zmenšovat, bojovat proti němu, ale nemůžeme jej eliminovat. Právě tam, kde lidé ve snaze vyhnout se každému utrpení usilují vymanit se ze všeho, co by mohlo znamenat bolest, tam kde si chtějí ušetřit námahu a bolest pravdy, lásky, dobra sklouzávají do prázdného života, v němž možná skoro neexistuje bolest, ale tím více doléhá temný dojem nedostatku smyslu - a samota. Člověku nepřináší uzdravení vyhýbání se utrpení, útěk před bolestí, nýbrž schopnost přijímat soužení, dozrávat v něm a nalézat smysl ve sjednocení s Kristem, který trpěl s nekonečnou láskou. Chtěl bych v tomto kontextu citovat několik vět z listu vietnamského mučedníka Pavla Le-Bao-Thin (+1857), z nichž vysvítá tato transformace skrze sílu naděje, která pochází z víry. ?Já, Pavel, vězeň pro jméno Kristovo, vám chci vypovědět o svých souženích, do kterých jsem denně pohroužen, abyste rozníceni láskou k Bohu vzdávali se mnou Bohu chválu, jeho milosrdenství trvá navěky (srov. Ž 136). Toto vězení je pravým obrazem věčného pekla: ke krutému mučení všeho druhu, k poutům na nohou, železným řetězům a okovům přistupuje nenávist, tresty, nařčení, sprostá slova, žaloby, zlé skutky, falešné přísahy, zlořečení a nakonec soužení a zármutek. Avšak Bůh, jenž kdysi vysvobodil tři mládence z ohnivé pece, je ustavičně při mně a z těchto soužení mě vysvobodil a obrátil je v slast, jeho milosrdenství trvá navěky. Uprostřed těchto muk, která jinak obvykle vyvolávají hrůzu, mě milost Boží naplnila útěchou a radosti: nejsem totiž sám, ale s Kristem. ... Jak však mohu obstát v tomto divadle, když denně vidím, jak se císařové, mandaríni a jejich družiny rouhají tvému svatému jménu, Pane, který trůníš nad cheruby (srov. Ž 80,2) a serafy? Vždyť tvůj kříž leží pošlapán pohany! Kde je tvá sláva, Pane? Když toto všechno vidím, roznícen láskou k Tobě si chci nechat useknout údy a na znamení lásky k tobě zemřít. Ukaž, Pane, svou moc, zachraň mne a nenech mne klesnout: ať se v mé slabosti zjeví tvá síla a je oslavena před tváří pohanů... Bratři milovaní, až toto všechno uslyšíte, s radostí vzdávejte nekonečné díky Bohu, od něhož pochází všechno dobré, a dobrořečte se mnou Pánu; jeho milosrdenství trvá navěky ? Toto všechno vám píšu, aby se vaše víra sjednotila s mou. Uprostřed této bouře vrhám kotvu živé naděje, která je v mém srdci, až k Božímu trůnu.?[28] Toto je dopis z ?pekla?. Zjevuje se veškerá hrůza koncentračního tábora, v němž vedle muk, jež působí tyrani, propuká zlo v samotných obětech, které se tak samy také stávají nástrojem krutosti žalářníků. Je to dopis z pekla, ale potvrzují se v něm slova Žalmu: ?I kdybych vystoupil na nebe, ty jsi tam, i kdybych ulehl v podsvětí, i tady jsi. ? I kdybych řekl: Aspoň temnota mě skryje, ani tma ti nebude tmavá, noc jako den se rozjasní? (Ž 139, 8-12; srov. též Ž 23, 4). Kristus sestoupil do ?pekel? a tak je blízko tomu, kdo je tam vržen a proměňuje pro něho temnoty ve světlo. Utrpení, muka zůstávají děsivá a skoro nesnesitelná. Přesto však vyšla hvězda naděje, kotva živé naděje, která je v srdci. Nepropuká v člověku zlo, ale vítězí světlo: utrpení, aniž by přestalo být utrpením, stává se navzdory všemu zpěvem chvály.

38. Míra lidství se podstatně určuje ve vztahu k utrpení a k trpícímu. Platí to pro jednotlivce i pro společnost. Společnost, která nedokáže přijímat trpící a není schopna skrze soucit utrpení sdílet a tak je vnitřně snášet, je společností krutou a nelidskou. Společnost však nemůže přijímat trpící a podporovat je v jejich utrpení, pokud toho sami dotyční jedinci nejsou schopni, a z druhé strany, jedinec nemůže přijmout utrpení druhého, pokud sám osobně nedovede nalézt v utrpení smysl, cestu očisty a zrání, cestu naděje. Přijmout druhého, který trpí, totiž znamená vzít na sebe určitým způsobem jeho utrpení, takže se stane také mým. A právě v tom, že je utrpení sdíleno, když je přítomen někdo druhý, je toto utrpení prostoupeno světlem lásky. Latinské slovo con-solatio, útěcha, to vyjadřuje velmi krásně, protože naznačuje, že být se -samotou už není samota. Avšak také schopnost přijmout utrpení z lásky k dobru, k pravdě a k spravedlnosti je pro míru lidství konstitutivní. Jsou-li totiž nakonec můj blahobyt, moje bezpečí důležitější než pravda a spravedlnost, pak platí moc silnějšího a kralují násilí a lež. Pravda a spravedlnost musí stát nad každým mým fyzickým pohodlím a bezpečím, jinak se samotný můj život stane lží. A nakonec: přitakání lásce je rovněž zdrojem utrpení, protože láska si vždycky žádá, aby moje já bylo vyvlastněno tím, že se nechávám tříbit a zraňovat. Láska vůbec nemůže existovat bez tohoto, také bolestného zřeknutí se sebe sama, jinak se stane pouhým sobectvím a tím anuluje samu sebe jako takovou.

39. Trpět spolu s druhým, pro druhé, trpět z lásky k pravdě a spravedlnosti, trpět kvůli lásce a proto, abych se stal osobou opravdu milující ? to jsou základní elementy lidství, jejichž opuštění by člověka samotného zničilo. Znovu se však nabízí otázka: jsme toho schopni? Je druhý dostatečně důležitý, abych se pro něho stal osobou, která trpí? Je pro mne pravda skutečně tolik důležitá, abych za ni platil utrpením? Je příslib lásky tak velký, aby ospravedlnil mé sebedarování? Křesťanské víře náleží v dějinách lidstva právě tato zásluha, že v člověku novým způsobem a v nové hloubce probudila schopnost takovýchto způsobů utrpení, které jsou pro jeho lidství rozhodující. Křesťanská víra nám ukázala, že pravda, spravedlnost a láska nejsou pouhé ideály, ale nesmírně obsažné skutečnosti. Ukázala nám totiž, že Bůh ? Pravda a Láska v jedné osobě ? chtěl trpět pro nás a s námi. Bernard z Clairvaux to vyjádřil podivuhodným obratem: Impassibilis est Deus, sed non incompassibilis[29] - Bůh nemůže trpět, ale může soucítit. Člověk má pro Boha cenu tak velkou, že se On sám stal člověkem, aby mohl soucítit s člověkem velmi reálně, v těle a krvi, jak nám to podává vyprávění o Ježíšově Umučení. Odtud pak do každého lidského utrpení vstupuje někdo, kdo sdílí utrpení a soužení; odtud se pak do každého utrpení šíří útěcha (con-solatio) lásky sdílejícího se Boha a tak vychází hvězda naděje. Jistě, že v našich rozmanitých utrpeních a zkouškách potřebujeme vždy také naše malé či velké naděje, laskavé navštívení, uzdravení vnitřních i vnějších ran, kladné rozuzlení krize, a tak dále. V menších zkouškách mohou tyto typy naděje i stačit. Avšak v opravdu těžkých zkouškách, v nichž se musím sám rozhodnout položit pravdu před blahobyt, kariéru či majetek stává se nezbytnou pravá, velká naděje, o níž jsme mluvili. Také proto potřebujeme svědky, mučedníky, kteří se zcela darovali, abychom si to od nich nechali dokazovat den po dni. Potřebujeme je, abychom i v nepatrných každodenních alternativách dávali přednost dobru před pohodlím a byli si vědomi, že právě tak žijeme opravdu život. Řekněme to ještě jednou: schopnost trpět z lásky k pravdě je mírou lidství. Tato schopnost trpět však závisí na druhu a míře naděje, kterou nosíme v sobě a na níž stavíme. Svatí mohli projít dlouhou cestou bytí-člověkem způsobem, kterým ji Kristus prošel před námi, protože byli naplněni velkou nadějí.

40. Chtěl bych ještě dodat malý postřeh ne zcela nedůležitý v každodenním dění. Součástí jedné formy zbožnosti, která byla ne ještě tak dávno značně rozšířená, byla myšlenka na možnost ?obětovat? malé každodenní námahy, které nás stále znovu potkávají jako více či méně protivné bodnutí, a propůjčovat jim tak smysl. V této zbožnosti byly bezpochyby věci přehnané a možná i nezdravé, ale je třeba se ptát, zda v určité míře neobsahovala něco podstatného, co by mohlo být pomocí. Co to znamená ?obětovat?? Ti kdo to praktikovali, byli přesvědčeni, že mohou zasadit do rozsáhlého Kristova soucítění své malé námahy, jež se tak určitým způsobem stávaly součástí pokladu soucítění, které je lidskému rodu zapotřebí. Tímto způsobem by i malá každodenní trápení mohla dostávat smysl a přispívat tak k ekonomii dobra, lásky mezi lidmi. Možná bychom se opravdu měli ptát, zda by se takováto věc nemohla opět stát smysluplnou perspektivou i pro nás.

III. Soud jako místo chápání a uplatňování naděje

41. Ve velkém Kredu Církve se prostřední část, která pojednává o tajemství Kristova utrpení od věčného zrození z Otce a časného narození z Panny Marie až k jeho návratu skrze kříž a vzkříšení, končí slovy: ?znovu přijde ve slávě soudit živé i mrtvé?. Perspektiva Soudu již od nejrannějších dob ovlivňovala křesťany v jejich každodenním životě jako kritérium, kterým se řídili v přítomném životě, jako odkaz k jejich svědomí a zároveň jako naděje v Boží spravedlnost. Víra v Krista nikdy nehleděla jen zpět a nikdy ani jen vzhůru, nýbrž vždycky také vpřed k hodině spravedlnosti, kterou Pán opakovaně předpovídal. Tento pohled vpřed dal křesťanství jeho smysl pro přítomnost. V sakrálních stavbách, kde křesťané chtěli zviditelnit historickou a kosmickou šířku víry v Krista, se stalo obvyklým znázorňovat na východní stěně Pána, který se vrací jako král ? obraz naděje ? na západní straně však poslední Soud jako obraz odpovědnosti za náš život, zpodobení, které shlíželo a provázelo věřící právě na jejich cestě do všednosti. Pozdější vývoj ikonografie však začal klást stále větší důraz na děsivý a chmurný aspekt Soudu, jenž, samozřejmě, přitahoval umělce víc než zář naděje, která se často přemrštěně maskovala hrozbou.

42. V novověku myšlenka na poslední Soud vybledla: křesťanská víra se individualizuje a orientuje především na osobní spásu duše; reflexi o všeobecných dějinách dominuje z velké části zase myšlenka pokroku. Základní obsah očekávání Soudu však přesto tak docela nezmizel. Dostává však naprosto jinou podobu. Ateismus 19. a 20. století je podle svých kořenů a cílů moralismem: protestem proti nespravedlnostem světa a všeobecných dějin. Svět, ve kterém existuje taková míra nespravedlnosti, utrpení nevinných a cynismu mocných, nemůže být dílem dobrého Boha. Bůh, který by byl zodpovědný za tento svět, by nebyl Bohem spravedlivým a ještě méně pak Bohem dobrým. Ve jménu mravnosti je třeba odmítnout Boha. A poněvadž není Bůh, který tvoří spravedlnost, zdá se, že člověk sám je nyní povolán zjednat spravedlnost. Je-li tváří v tvář utrpení tohoto světa pochopitelný protest proti Bohu, potom požadavek, že lidstvo může a má činit to, co žádný Bůh nedělá, je domýšlivý a vnitřně nepravdivý. Že z této premisy vyplynuly velké krutosti a znásilnění spravedlnosti, není náhoda, ale zakládá se na vnitřní falešnosti onoho požadavku. Svět, který si má vytvořit sám od sebe svou spravedlnost je světem bez naděje. Nikdo a nic neodpovídá na staletí utrpení. Nikdo a nic nezaručuje, že cynismus moci, ať už pod jakoukoliv ideologickou zástěrkou, nebude i nadále zpupně ve světě vládnout. Takto velcí myslitelé Franfurtské školy Max Horkheimer a Theodor W. Adorno kritizovali jak ateismus, tak teismus. Horkheimer radikálně vyloučil, že by mohl být nalezena jakákoli imanentní náhražka Boha a odmítal zároveň také obraz dobrého a spravedlivého Boha. V extrémní radikalizaci starozákonního zákazu zobrazování, mluví o ?nostalgii zcela Jiného?, který zůstává nedostupným, výkřikem touhy obrácené ke všeobecným dějinám. Také Adorno se rozhodně postavil za toto zřeknutí se každého obrazu, včetně ?obrazu? milující Boha. Stále znovu však zdůrazňoval tuto ?negativní? dialektiku a tvrdil, že spravedlnost, pravá spravedlnost by vyžadovala svět, ?ve kterém by bylo anulováno nejen přítomné utrpení, ale také vzato zpět to, co se neodvolatelně v minulosti stalo?[30] To by ale znamenalo ? vyjádřeno pozitivními a tedy pro něho neadekvátními symboly, že spravedlnost nemůže být bez vzkříšení z mrtvých. Takováto perspektiva by však znamenala ?vzkříšení těla, věc, která je idealismu, království absolutního ducha naprosto cizí?.[31]

43. Z přísného zákazu každého zobrazení, které je součástí prvního Božího přikázání (srov. Ex 20,4), se může a má každý křesťan vždy znovu poučit. Pravda o negativní teologii byla zdůrazněna IV. lateránským koncilem, který výslovně prohlásil, že mezi Bohem a tvorem nelze postihnout nějakou podobnost, aniž by nebylo nutno mezi nimi zaznamenat ještě větší nepodobnost.[32] Pro věřícího však zřeknutí se každého zobrazování nemůže vést ? jak chtěli Horheimer a Adorno ? až k popření obou tezí, teismu i ateismu. Bůh sám totiž vytvořil svůj ?obraz?: v Kristu se stal člověkem. V Něm Ukřižovaném byla negace mylných obrazů Boha dovedena do krajnosti. Nyní Bůh zjevuje svou Tvář právě na postavě trpícího, který sdílí situaci člověka opuštěného Bohem tím, že ji bere na sebe. Tento nevinný trpící se stal nadějí-jistotou: Bůh je a Bůh umí vytvořit spravedlnost způsobem, který my nejsme schopni pochopit, ale kterou přesto můžeme ve víře tušit. Ano, existuje vzkříšení těla.[33] Existuje spravedlnost.[34] Existuje zpětné odnětí minulého utrpení, náhrada, která opět nastoluje právo. Proto je víra v poslední Soud především a zejména nadějí, onou nadějí, jejíž nutnost se stala zřejmou právě v otřesech posledních staletí. Jsem přesvědčen, že otázka spravedlnosti představuje podstatný argument a v každém případě nejsilnější argument ve prospěch víry ve věčný život. Potřeba pouze individuálního uspokojení, které je nám v tomto životě upřeno; nesmrtelné lásky, kterou očekáváme, je zajisté důležitým motivem víry v to, že člověk je učiněn pro věčnost. Avšak pouze ve spojení s nemožností, že by nespravedlnost dějin měla poslední slovo, stává se plně přesvědčivou nutnost návrat Krista a nového života.

44. Protest proti Bohu ve jménu spravedlnosti k ničemu nevede. Svět bez Boha je světem bez naděje (srov. Ef 2,12). Pouze Bůh může zjednat spravedlnost. A víra nám dává jistotu: On to činí. Obraz posledního Soudu je zpočátku obrazem děsivým, ale přesto obrazem naděje. Pro nás snad přímo rozhodujícím obrazem naděje. Avšak není také obrazem zděšení? Řekl bych, že je obrazem, který volá k zodpovědnosti, tedy obrazem onoho zděšení, o kterém svatý Hilarius říká, že každý náš strach je umístěn v lásce.[35] Bůh je spravedlnost a zjednává spravedlnost. A to je naše útěcha a naše naděje. V jeho spravedlnosti je však také milost. Víme to, podíváme-li se na Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého. Obojí ? spravedlnost a milost ? musí být viděno v jejich správném vnitřním propojení. Milost nevylučuje spravedlnost. Nemění omyl na právo. Není gumou, která maže všechno, takže cokoli se stalo na zemi, má hodnotu vždycky stejnou. Proti takovémuto typu nebe a milosti právem protestoval například Dostojevskij ve svém románu ?Bratři Karamazovi?. Zlí na věčné hostině nakonec neusednou bez rozdílu ke stolu vedle svých obětí jakoby se nic nestalo. V této souvislosti bych rád ocitoval jeden Platónův text, který vyjadřuje jistou předtuchu spravedlivého soudu, a z velké části si ponechává svou pravdivost a prospěšnost i pro křesťana. Třebaže mytologickými obrazy, které však s jednoznačnou zřejmostí podávají pravdu, říká, že na konci stanou duše obnaženy před soudcem. V tu chvíli nebude mít význam, čím byly kdysi v dějinách, ale pouze to, čím jsou v pravdě. ?Tehdy má (soudce) před sebou duši nějakého ? krále nebo vládce a nevidí na ní nic spořádaného. Shledává ji zbičovanou a plnou jizev, pocházejících z křivých přísah a nespravedlnosti ? zcela znetvořenou, plnou lží a pýchy, je zcela bez řádu, protože vyrostla bez pravdy. A vidí, jak je duše v důsledku svévole, nevázanosti, arogance a nepředloženého jednání obtížena neřádem a ohavností. Po takové podívané ji ihned vsadí do vězení, kde ponese zasloužený trest. ? Jindy zase vidí před sebou jinou duši, která vedla život zbožný a upřímný ? nalezne v ní zalíbení a pošle ji zajisté na ostrovy blažených?.[36] Ježíš v podobenství o boháčovi a chudém Lazarovi (srov. Lk 16,19-31) představil pro naši výstrahu obraz takovéto duše zdevastované arogancí a blahobytem, která sama o sobě vytvořila nepřekročitelnou propast mezi ním a chudým: propast uzavřenosti v materiálních rozkoších, propast opomíjení druhého, neschopnosti milovat, jež se nyní mění na palčivou a neutišitelnou žízeň. Musíme zde zdůraznit, že Ježíš v tomto podobenství nemluví o definitivním údělu po univerzálním Soudu, ale přebírá koncepci, která se vyskytuje mimo jiné ve starověkém judaismu, tj. přechodnou situaci mezi smrtí a vzkříšením, situaci, v níž ještě není vynesen poslední rozsudek.

45. Tato staro-židovská idea přechodného stavu obsahuje mínění, že duše se nenacházejí jednoduše v jakési provizorní vazbě, ale nesou již trest, jak ukazuje podobenství o boháčovi, anebo se již těší provizorní podobě blaženosti. A nakonec nechybí myšlenka, že v tomto stavu existuje možná i očišťování a uzdravení, které činí duši zralou pro společenství s Bohem. Prvotní Církev převzala tyto koncepce, z nichž se pak v západní Církvi postupně vyvinula nauka o očistci. Není třeba zde zkoumat komplikované historické stezky tohoto vývoje. Ptejme se však o co tu skutečně jde. Smrtí se životní volba člověka stává definitivní a tento jeho život stane před Soudcem. Jeho volba, která dostávala podobu během celého jeho života, může mít různou povahu. Mohou být osoby, které v sobě samých naprosto zničili touhu po pravdě a ochotu k lásce. Osoby, v nichž se všechno stalo lží; osoby, které žili nenávistí a pošlapali lásku v sobě samých. Tato vyhlídka je otřesná, ale v některých postavách našich dějin lze úděsným způsobem tyto rysy rozpoznat. Takovýmto jedincům by už nebylo pomoci a destrukce dobra se stala nevyhnutelnou. To je označeno slovem inferno.[37] Z druhé strany mohou být osoby průzračné, které se nechaly cele proniknout Bohem a v důsledku toho jsou zcela otevřeny pro druhé; osoby, jejichž společenství s Bohem orientuje již nyní celé jejich bytí a jejich putování vede pouze k dovršení toho, čím už jsou.[38]

46. Podle našich zkušeností však ani jeden, ani druhý není normálním případem lidské existence. Ve velké většině lidí ? můžeme předpokládat ? zůstává v hloubi jejich bytosti přítomna poslední niterná otevřenost pro pravdu, lásku a Boha. V konkrétních životních volbách je však pokrývána stále novými kompromisy se zlem, mnoho špíny zakrývá průzračnost, po níž zůstává vyprahlost a která stále znovu vychází z celé té nízkosti na povrch a zůstává v duši přítomna. Co se stane s podobnými jedinci, až se objeví před Soudcem? Stanou se snad všechny špinavosti, které se nahromadily v jejich životě, najednou bezvýznamné? Anebo co jiného se stane? Svatý Pavel nám v Prvním listě Korinťanům podává pojetí Božího soudu nad člověkem podle jeho stavu. Činí tak za pomoci obrazů, které chtějí určitým způsobem vyjádřit neviditelné. Tyto obrazy nemůžeme převést na pojmy, protože jednoduše nemůže pohlédnout do světa za smrtí, ani nemáme žádnou jeho zkušenost. Pavel předně říká o křesťanské existenci to, že je postavena na společném základě: Ježíši Kristu. Tento základ trvá. Pokud jsme zůstali pevně stát na tomto základě a vybudovali na něm svůj život, víme, že tento základ nám nemůže být vzat ani smrtí. Potom Pavel pokračuje: ?Ale když někdo dále staví na tom základě (a přidává) zlato, stříbro, drahé kameny ? (nebo) dříví, seno, slámu, bude u každého jasné, co je to za dílo. Onen den to ukáže, protože se zjeví v ohni, a právě oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když něčí dílo, které tak nadstavil, přetrvá, dostane svou odměnu, Když však někomu jeho dílo shoří, utrpí sice škodu, ale sám se zachrání, ovšem tak, jako (kdyby vyběhl) z ohně? (3,12-15). V tomto smyslu se v každém případě stává zřejmým, že spása lidí může mít různé formy, že některé stavby mohou shořet až do základů; že ke spáse je třeba projít v první osobě ?ohněm?, aby bylo možné stát se schopným Boha a moci zaujmout místo u stolu na věčné svatební hostině.

47. Někteří současní teologové jsou toho mínění, že oheň, který hoří a zároveň zachraňuje je samotný Kristus, Soudce a Spasitel. Setkání s Ním je rozhodujícím aktem Soudu. Před jeho pohledem se ukáže každá faleš. Setkání s Ním, nás spálí, promění a osvobodí, abychom se stali opravdu sebou samými. Věci zbudované během života se pak mohou jevit jako suchá sláma, prázdné chlubení a zmizet. Avšak v bolesti tohoto setkání, ve kterém se nám vše nečisté a nezdravé z našeho bytí stane zjevným, spočívá spása. Jeho pohled, dotek jeho srdce nás uzdraví skrze proměnu zajisté bolestnou ?jako v ohni?. Avšak přesto je to bolest blažená, ve které nás svatá moc jeho lásky pronikne jako oheň a umožní nám nakonec být naprosto námi samotnými a tím naprosto Božími. Tak se stává zřejmým i pronikání spravedlnosti a milosti: náš způsob života není irelevantní, ale naše špína nás neposkvrňuje na věky, jsme-li alespoň nasměrováni ke Kristu, k pravdě a k lásce. Konec konců tato špína již shořela v Kristově Umučení. Ve chvíli Soudu zakusíme a přijmeme tuto převahu jeho lásky nad vším zlem ve světě i v nás. Bolest lásky stane se naší spásou a naší radostí. Je jasné, že ?trvání? tohoto hoření, které proměňuje, nemůžeme sčítat chronometrickými mírami tohoto světa. Proměňující ?chvíle? tohoto setkání se vymyká pozemskému sledu času. Je časem srdce, časem ?přechodu? ke společenství s Bohem v Kristově Těle.[39] Boží Soud je naděje jednak proto, že je spravedlností, jednak proto, že je milostí. Kdyby byl pouze milostí, která učiní irelevantním všechno, co je pozemské, zůstal by nám Bůh dlužen odpověď na otázku po spravedlnosti, otázku, která je pro nás rozhodující tváří v tvář dějinám i samotnému Bohu. Kdyby byl pouhou spravedlností, mohl by být nakonec pro nás všechny jenom důvodem strachu. Vtělení Boha v Kristu spojilo natolik jedno s druhým ? soud i milost ? že spravedlnost je stanovena pevně: všichni očekáváme naši spásu ?s bázní a třesením? (Fil 2,12). Naproti tomu milost umožňuje nám všem doufat a jít plni důvěry vstříc Soudci, kterého známe jako našeho ?přímluvce?, advocatus, parakletos (srov. 1 Jan 2,1).

48. Jeden motiv zde musí být ještě zmíněn, protože je důležitý při uplatňování křesťanské naděje. Ve starověkém judaismu existuje myšlenka, že lze přijít na pomoc také zesnulým v jejich přechodném stadiu pomocí modlitby (srov. např. 2 Mak 12,38-45: I.stol. před Kristem). Odpovídající praxe byla přijata křesťany s velkou přirozeností a je společná východní i západní Církvi.Východ nezná očistné a odčiňující utrpení duší na onom světě, ale zná různé stupně blaženosti nebo také utrpení přechodného stavu. Duším zesnulých může být poskytnuto ?občerstvení a posilnění? prostřednictvím Eucharistie, modlitby a almužny. Fakt, že láska může dosáhnout až na onen svět, že je možné vzájemné obdarování a přijetí, kterými zůstáváme spojeni jedni s druhými citovým poutem i přes hranici smrti, bylo základním přesvědčením křesťanství během všech staletí a představuje dodnes útěšnou zkušenost. Kdo by nezakusil potřebu dát svým drahým, kteří jsou již na onom světě, znamení dobroty, vděčnosti nebo žádosti o odpuštění? Bylo by možné se nyní tázat dále: je-li ?očistec? pouze očištění ohněm v setkání s Pánem, Soudcem a Spasitelem, jak může potom ještě zasáhnout třetí osoba, byť výjimečně blízká? Klademe-li podobnou otázku, měli bychom si uvědomit, že člověk není monáda uzavřená sama do sebe. Naše existence jsou v hlubokém společenství mezi sebou a prostřednictvím mnohotvárných interakcí jsou jedna s druhou spojeny. Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo není spasen sám. Do mého života neustále vstupuje život těch druhých: ve zlém i v dobrém. Má přímluva za druhého tak není věcí jemu cizí, nějakou vnější věcí ani po smrti. V této propojenosti bytí může moje poděkování jemu, moje modlitba za něho, znamenat malou část jeho očištění. A není třeba převádět pozemský čas na čas Boží: ve společenství duší je překonáván čas pouze pozemský. Nikdy není příliš pozdě pro dotek srdce druhého, ani to nikdy není zbytečné. Tím se vyjasňuje další důležitý prvek pojmu křesťanské naděje. Naše naděje je vždycky podstatně také nadějí pro druhé a pouze takto je opravdu nadějí také pro mne.[40] Jako křesťané bychom se neměli nikdy ptát jenom na to, jak mohu být spasen? Měli bychom se také ptát, co mohu učinit, aby byli spaseni druzí a aby také druhým vyšla hvězda naděje. Potom budu moci udělat maximum také pro svou osobní spásu.

Maria, hvězda naděje

49. V hymnu z VIII.-IX. století, tedy více než tisíc let starém, Církev zdraví Marii, Matku Boží, jako ?hvězdu naděje?: Ave maris stella. Lidský život je cesta. K jakému cíli? Jak k němu najdeme cestu? Život je jako cesta na často potemnělém a bouřlivém moři dějin, cesta při níž sledujeme hvězdy, které nám ukazují směr. Pravými hvězdami našeho života jsou osoby, které dovedly žít správně. Ony jsou světly naděje. Ježíš Kristus je zajisté skutečným světlem, sluncem stojícím nad všemi temnotami dějin. Abychom však dospěli až k Němu potřebujeme také bližší světla, osoby, které dávají světlo tím, že předávají jeho světlo, a nabízejí tak orientaci našemu putování. A která jiná osoba by pro nás mohla být hvězdou naděje více než Maria ? ta která svým ?ano? otevřela samotnému Bohu bránu našeho světa, ta která se stala živou Archou Úmluvy, v níž se Bůh stal tělem, jedním z nás a rozbil svůj stan mezi námi (srov. Jan 1,14)?

50. Obracíme se proto k Ní: Svatá Maria, tys patřila k oněm pokornýma velkým duším v Izraeli, které jako Simeon, očekávaly ?potěšení Izraele? (Lk 2,25) a jako Anna vyhlížely ?vykoupení Jeruzaléma? (Lk 2,38). Žila jsi v důvěrném styku s Izraelským Písmem svatým, které mluvilo o naději, o příslibu učiněném Abramovi a jeho potomstvu (srov. Lk 1,55). Chápeme proto posvátnou bázeň, která tě obestřela, když Pánův anděl vešel do tvého příbytku a řekl ti, že bys měla přivést na svět Toho, který byl nadějí Izraele a očekáváním světa. Tvým prostřednictví, tvým ?ano? se naděje milénií měla stát skutečností a vejít do tohoto světa a jeho dějin. Ty ses sklonila před velikostí tohoto úkolu a řekla ?ano?: ?Hle, jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle Tvého slova? (Lk 1,38). Když jsi spěšně procházela Judskými horami, naplněna svatou radostí, abys navštívila svou příbuznou Alžbětu, stala ses obrazem budoucí Církve, která ve svém lůně nese naději světa přes vrcholy dějin. Vedle radosti, kterou jsi slovy a zpěvem svého Magnificat rozšířila do všech věků, poznala jsi temné výroky proroků o utrpení Božího služebníka v tomto světě. O narození v Betlémské stáji zazářil jas andělů, kteří přinesli dobrou zvěst pastýřům, ale zároveň se chudoba Boha v tomto světě stala až příliš citelnou. Starý Simeon k tobě mluvil o meči, který pronikne tvé srdce (srov. Lk 2,35), o znamení odporu, že tvůj Syn přišel do tohoto světa. Když pak Ježíš začal svou veřejnou činnost, musela jsi stát stranou, aby mohla vyrůst nová rodina, kvůli jejímuž založení On přišel a kterou měl budovat za pomoci těch, kteří uslyší a zachovají jeho slovo (srov. Lk 11,27). Přes veškerou velikost a radost zahájení Ježíšovy činnosti, jsi už v Nazaretské synagoze musela zakusit pravdu o ?znamení odporu? (srov. Lk 4,28). Viděla jsi tak rostoucí moc nepřátelství a odmítnutí, které se postupně vytvářelo kolem Ježíše až k hodině kříže, v níž jsi musela vidět Spasitele světa, Davidova potomka, Syna Božího zemřít jako ztroskotance, vystaveného posměchu mezi zločinci. Tehdy jsi přijala slova: ?Ženo, hle tvůj syn!? (Jan 19,26). Z kříže jsi přijala nové poslání. Počínaje křížem stala jsi se matkou novým způsobem: matkou všech těch, kteří chtějí věřit v Tvého Syna Ježíše a následovat jej. Meč bolesti pronikl tvé srdce. Byla naděje mrtva? Svět zůstal definitivně beze světla, život bez cíle? V oné hodině jsi pravděpodobně ve svém nitru znovu uslyšela andělova slova, kterými odpověděl na tvou bázeň v okamžiku zvěstování: ?Neboj se, Maria!? (Lk 1,30). Kolikrát řekl Pán, tvůj Syn, svým učedníkům totéž: Nebojte se! V Golgotské noci jsi znovu slyšela tato slova. Svým učedníkům v hodině zrady řekl: ?Mějte odvahu! Já jsem přemohl svět? (Jan 16,33). ?Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí? (Jan 14,27). ?Neboj se, Maria V nazaretské hodině ti anděl řekl také: ?Jeho království nebude mít konce? (Lk 1,33). Skončilo se snad dříve než začalo? Ne, pod křížem na základě slova samotného Ježíše jsi se stala matkou věřících. V této víře, která i v temnotách Bílé soboty byla jistotou naděje, jsi vyšla vstříc Velikonočnímu ránu. Radost vzkříšení se dotkla tvého srdce a znovu tě nově spojila s učedníky, určenými, aby se stali Ježíšovou rodinou skrze víru. Takto jsi stanula uprostřed společenství věřících, kteří se ve dnech po Nanebevzetí jednomyslně modlili za dar Ducha svatého (srov. Sk 1,14) a obdrželi ho v den Letnic. Ježíšovo ?království? bylo jiné než jak si ho lidé mohli představit. Toto ?království? začínalo v onu hodinu a nikdy se neskončilo. Ty tak zůstáváš uprostřed učedníků jako jejich matka, jako Matka naděje. Svatá Maria, Matko Boží, nauč nás věřit, doufat a milovat spolu s tebou. Ukaž nám cestu k jeho království! Hvězdo mořská, ozařuj nás a veď naše putování!

Dáno v Římě, u svatého Petra, 30.listopadu, na slavnost svatého Ondřeje, apoštola, roku 2007, ve třetím roce Pontifikátu.
Benedikt XVI.

přeložil Milan Glaser