Jeden můj známý v Kanadě prodělal těžkou oční operaci. Byla dost bolestná, těžko snášel i potom zavázené oči a odkázanost na druhé ve všech maličkostech denního života. Ale chirurg ho stále ujišťoval: ?Až vám sejmu obvaz, stane se zázrak, uvidíte všechno.? Ten příslib ovšem dodával naděje. Splnil se? Jednoho dne se konečně lékař dostavil a slavnostně oznamoval: ?Teď už tedy sejmeme obvaz.? Šlo to celkem lehce. A lékař se ptal: ?Tak co vidíte?? Zklamání bylo oboustranné, když nemocný smutně prohlásil: ?Nic.? Lékař tomu nechtěl věřit, ale musel i on přijmout skutečnost, že se zákrok nepodařil. Naštěstí nebyl ten neúspěch trvalý, nakonec nemocný začal vidět, i když oslabeně. Lékař si pak smutně povzdychl: ?Já jsem doufal, že udělám zázrak jak v evangeliu, ale nevyšlo to tak lehce.? Nemocný, který se nakonec smířil s tím, že vidí oslabeně, začal mít smysl pro humor a řekl lékaři: ?To je proto, že nejsme u Jericha, ale jenom v Kanadě, kde se divy nedějí.? Ale evangelní zázrak se nestal ani v samotném Jerichu.

Říkají, že do Jericha Ježíš sám nikdy nevstoupil. Slepého uzdravil na cestě před městem. Město samo nemělo u Židů dobrou pověst. Chodili tam bohatí lidé trávit zimu, protože je tam tepleji a je to u vody. Morálním životem ovšem takové lázeňské středisko nevynikalo. Ta okolnost zavdala autorům rozjímavých knížek příležitost k symbolickému výkladu. Seděl tam slepec u cesty. Žebráci se shromažďují normálně tam, kudy chodí bohatí lidé. Ale dali té okolnosti obrazný smysl. Byl slepý, protože život v Jerichu oslepoval ty, kdo tam chodili. Z denní zkušenosti známe, že nás oslepí např. světla reflektorů. Jsou totiž silná, působí na oči tak, že nemohou vidět jiné věci, které jsou daleko méně osvětlené. To se stává i lidem, kteří se dali na cestu požitkářství. Říká se, že už je pak ?nebaví leda to, co je baví?. Okruh jejich zájmů se tak zúžil, že se vyhnou všemu jinému.

Žebrákům se dovoluje, aby stáli u cesty. Ale nemáme rádi ty, kteří jsou obtížní, kteří jsou vtíraví. Tento normální jev může dostat zase obrazná smysl. Žádné prostředí nemá rádo, aby se tam dostal někdo, kdo ruší celkovou atmosféru, kde se odlišuje od ostatních. Tím méně to snášejí ti, kdo se přišli bavit. Působivě to vylíčil J. Wolker v básni Kavárna Bellevue. Mrazivě působí pouhý pohled chudáka, který se oknem zadívá do teplého prostředí bohatců v kavárně. Ale stejně trapně působí, když začne někdo rozhovor o náboženství tam, kde se mluví jenom o penězích. Společnost dnes vymezila náboženským projevům místa a dobu. Při taneční zábavě se nemůže zpívat gregoriánský chorál. Toto rozdělení samo o sobě není zlé, patří ke spořádanému životu. Bohužel, tzv. profánní, světský prvek se tak rozrůstá, že udušuje každou vzpomínku na Boha. Okřikují pak každého, kdo by ho chtěl připomenout i tam, kde má mít místo.

Proto také okřikovali žebráka u Jericha, když šel okolo Ježíš. Ale překřikování je zlozvykem na neukázněných schůzích v debatách, na lidovém trhu je praktikují vyvolávači zboží, ale používá se i jako psychologická pomůcka proti nepříjemným šramotům a hluku. Sluchátka a tranzistor s pěknou hudbou nám pomáhají zapomenout, že jedeme tramvají v hlučné městské ulici. Ať posoudí psychologové výhody a nevýhody takového vnějšího ?překřikování?. Existují však i metody vnitřní. Máme plnou hlavu zneklidňujících myšlenek. Najednou nás však něco silně zaujme a všechny ostatní představy ztichnou. ?Staňte se jen jednou myšlenkou,? radí indičtí jogíni, ?a vyléčíte všechen vnitřní rozklad osobnosti.? Nepopíráme hodnotu této rady. Ale je v ní nebezpečí. Co když je ta jedna myšlenka pomýlená, co když je iluze? I křesťanští autoři radí zjednodušit duchovní život tak, aby v nás převládala jedna myšlenka. Ale musí to být myšlenka Boží, aby byla pravdivá. Ta pak ostatní lidské myšlenky nevyhubí, ale sladí tak, aby tvořily harmonii s dominantou, kterou je pravda Kristova.