Rádio Vaticana

Vídeň. Návštěva Benedikta XVI. v Rakousku dospěla ke třetímu a poslednímu dni, jehož program byl opět bohatý:
1. Dopolední mše svatá ve Vídeňském dómu sv.Štěpána, a tradiční modlitba před Anděl Páně na náměstí před katedrálou
2. Odpolední návštěva v cisterciáckém opatství Svatého Kříže nedaleko Vídně

V 17:30 se uskutečnilo ještě setkání se členy Rakouských dobrovolníků, tzv. voluntariátem ve Wiener Konzerthaus, po kterém následoval přesun na letiště, rozloučení a návrat zpět do Říma. K těmto dvěma bodům papežovy návštěvy se však dostaneme až v pondělí.

Ad 1. Vítr rozehnal mraky nad Vídní, která se probudila do slunečného dne. Katedrála sv. Štěpána, skvost křesťanské architektury byl dějištěm eucharistické bohoslužby, které předsedal Petrův nástupce.
Haydnova ?Missa Cellensis?, tedy Mariazellská mše v podání katedrálního orchestru a sboru uvedla a provázela slavnostní liturgii této 23.neděle v mezidobí. Impozantní byl zástup tisíce ministrantů z farností Vídeňské arcidiecéze, na které upozornil ve své uvítací pozdravu Svatému otci kard. Schönborn:

?Dóm svatého Štěpána dnes jakoby neměl stěny. V celém Rakousku a v mnoha zemích světa se mohou zástupy v tuto chvíli modlit společně s Vámi a vyslechnout Vaše slova, díky skvělé práci rádia a televize. Na náměstí před dómem mnozí stojí, aby se účastnili mše svaté. Z Vídeňské arcidiecéze je zde 1000 ministrantů?
Přišli všichni biskupové Rakouska, aby spolu s vámi, Svatý otče, přinesli eucharistickou oběť Pánu. Mnozí kněží, jáhni a řeholníci jsou šťastní, že slaví neděli s papežem. ? Přišli významní představitelé veřejného života, počínaje panem více kancléřem a členy federální vlády, hejtmany krajů, členy diplomatického sboru, exponentů vědy a kultury a mnozí věřící, aby společně s Vámi slavili a dosvědčili ?tajemství víry?.

Benedikt XVI. věnoval svou homilii významu nedělní bohoslužby pro křesťana a mimo jiné řekl:

?Sine Dominico non possumus!? Bez Pánova daru, bez dne Páně nemůžeme žít ? tak odpověděli roku 304 křesťané v Abitene v nynějším Tunisku, když byli přistiženi při slavení nedělní eucharistie, která byla zakázána, a byli předvedeni před soudce, který se jich zeptal, proč konali křesťanskou bohoslužbu, ač věděli, že přestoupení zákazu je trestáno smrtí. ?Sine Dominici non possumus!? Ve slovu Dominici se neoddělitelně spojují dva významy, jejichž jednotu se musíme znovu naučit vnímat. Je to především Pánův dar a tím darem je Pán sám, Vzkříšený, jehož blízkost a kontakt mají křesťané zapotřebí, aby byli sebou samými. Není to však jenom kontakt duchovní, niterný, subjektivní. Setkání s Pánem je vepsáno do času prostřednictvím určitého dne. A tímto způsobem se vpisuje do naší konkrétní existence, tělesné i komunitní, kterou je časnost. Dává našemu času, a tedy našemu životu v jeho celku určitý střed, vnitřní řád. Nedělní eucharistie nebyla pro ony křesťany předpisem, ale vnitřní nezbytností. Bez Toho, který drží náš život svou láskou, je samotný život prázdný. Nechat stranou nebo ztratit tento střed by znamenalo odejmout životu jeho základ, jeho důstojnost a jeho krásu.

Je pro nás dnešní křesťany tento postoj tehdejších křesťanů ještě relevantní? Ano, platí i pro nás, kteří potřebujeme vztah, jenž je nám oporou a dává směr a obsah našemu životu. Také my potřebujeme kontakt se Vzkříšeným, který nás drží až za smrt. Potřebujeme toto setkání, které nás vždy znovu sjednocuje, dává nám prostor svobody, umožňuje nám hledět dál než aktivismus každodenního života, směrem k tvůrčí lásce Boha, od něhož pocházíme a ke kterému jdeme.
?
?Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho. Vždyť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale sám sebe zahubí nebo si uškodí?? (Lk 9,24). Kdo chce vlastnit jen svůj život, vzít si ho jen sám pro sebe, ztratí ho. Pouze ten kdo se dává, dostává svůj život. Jinými slovy: pouze ten, kdo miluje, nalézá život. A láska vždy vyžaduje vycházet ze sebe sama, vyžaduje opustit sebe sama. Kdo se obrací nazpět, aby hledal sebe sama a chce mít druhého jenom pro sebe, ztrácí tím sebe i druhého. Bez této hluboké ztráty sebe sama, není života. Neklidná touha po životě, která dnes lidem nedá pokoj, ústí do prázdna promarněného života.
?
?Sine Dominico non possumus! ? Bez Pánova daru a dne, který Mu patří se neuskuteční zdařilý život. Neděle se v našich západních společnostech změnila na konec týdne, na volný čas. Volný čas je zajisté zejména v uspěchaném moderním světě věcí krásnou a potřebnou. Nemá-li však volný čas vnitřní střed, z něhož pochází celková orientace, stává se nakonec časem prázdným, který nás neosvěží a neposílí. Volný čas potřebuje střed ? setkání s Tím, který je naším počátkem a naším cílem. Můj velký předchůdce na biskupském stolci v Mnichově a Freisingu, kard. Faulhaber, to vyjádřil jednou takto: ?Dej duši její neděli, dej neděli její duši?.

PLNÉ ZNĚNÍ HOMILIE Benedikta XVI. je ZDE

Po mši svaté vyšel Svatý otec na náměstí před katedrálu, kde jej čekaly tisíce věřících.
Tradiční polední promluvu, kterou přinášíme v plném znění, zahájil Benedikt XVI. slovy:

?Drazí bratři a sestry,
Je to pro mne zkušenost výjimečně krásná, že jsem směl spolu s vámi slavit den Páně tak důstojně a slavnostně. Ritus Eucharistie konaný s požadovaným dekorem pomáhá pochopit nezměrnou velikost daru, který nám Bůh dává ve mši svaté, a naplňuje nás hlubokou radostí. Proto jsem vděčný všem těm, kteří svým aktivním přínosem k přípravě a konání liturgie nebo usebranou účastí na posvátných Tajemstvích, vytvořili atmosféru Boží přítomnosti, která byla opravdu citelná.

Reflexe o smyslu Neděle a dnešním evangelním úryvku nás přivedla k objevu, že láska Boha, který ?ztratil sebe sama? pro nás, aby se nám daroval, nám dává vnitřní svobodu náš život ztratit, abychom právě tak nalezli život věčný. Účast na této lásce dala také Marii sílu bezvýhradného ?ano?. Před uctivou a jemnocitnou láskou Boha, který k uskutečnění svého plánu spásy očekává svobodnou spolupráci svého stvoření, mohla Nejsvětější Panna odložit veškeré váhání a s důvěrou odevzdat sebe samu do jeho rukou. Plně disponibilní, naprosto otevřená ve svém nitru a svobodná od sebe samé, dala Bohu možnost, aby ji naplnil svou Láskou, Duchem svatým. Maria tak mohla přijmout do svého nitra Božího Syna a darovat světu Spasitele, který se Jí daroval.

I nám byl slavením Eucharistie dnes dán Boží Syn. Kdo přistoupil ke svatému přijímání nese nyní v sobě zvláštním způsobem vzkříšeného Pána. Jako jej Maria nosila ve svém lůně - bezbrannou maličkou lidskou bytost, zcela závislou na blahovůli matky - tak se Ježíš Kristus pod způsobou chleba svěřil vám, drazí bratři a sestry. Milujte Jej jako Jej milovala Maria! Neste Ho lidem jako Ho Maria nesla k Alžbětě a vzbudila v ní jásot a radost! Nejsvětější Panna darovala Slovu Božímu lidské tělo, aby mohl vstoupit do světa. Darujte také vy vaše tělo Pánu a čiňte ho neustále nástrojem lásky Boží, chrámem Ducha svatého! Neste světu Neděli a nezměrný dal, kterým je!

Prosme Marii, aby nás učila stávat se jako Ona svobodnými od nás samých, abychom v ochotě být k dispozici Bohu nalezli naši pravou svobodu, pravý život i autentickou a trvalou radost.?

Ad 2. Odpoledne zamířil papežský vůz do 30 km vzdáleného Heiligenkreuz. Cisterciácký klášter Svatého kříže je nejpočetnějším a největším klášterem Evropy a má nejdelší nepřerušenou tradici své činnosti počínaje od svého založení v roce 1135 svatým markrabětem Leopoldem III. z dynastie Babenberků. Klášter Naší Milé Paní od svatého Kříže, jak zní jeho plný název, dostal darem od vévody Leopolda V. roku 1188 relikvii Svatého Kříže, která je zde dodnes uctívána. Je to největší ostatek Sv.Kříže na území severně od Alp.

Rozsáhlý gotický klášter, který byl za vpádu Turků roku 1683 zničen, byl po té ještě rozšířen v barokním slohu. Roku 1802 zde byla založena Papežská teologická fakulta, která je nyní v plném rozkvětu. Na této jediné církevní teologické fakultě v Rakousku ? ostatní jsou součástí státních univerzit - studuje kolem 100 studentů z různých diecézí a mnišských řádů. Klášteru je kromě vlastní mnišské činnosti svěřena přibližně od konce 18.století také pastorace 19 okolních farností. Cisterciáci zdejšího opatství slaví liturgii reformovanou podle II. vatikánského koncilu latinsky a v gregoriánském chorálu.

Benedikta XVI. uvítal na klášterním nádvoří před bazilikou jeho opat, P.Gregor Henckel Donnersmarck. Uvnitř očekávalo vzácného hosta zdejších 80 mnichů a profesoři a studenti této papežské teologické fakulty.
Benedikt XVI. nejprve uctil relikvie Svatého kříže a ve své promluvě se pak zastavil u dvou témat: mnišského oficia, tedy modlitby a liturgie a výuky teologie a mimo jiné řekl:

?Otec cisterciáckého řádu, sv.Bernard, bojoval ve své době proti oddělování objektivizující racionality a církevní spirituality. Naše dnešní situace ve srovnání s tou tehdejší vykazuje i přes jistou odlišnost také značnou podobnost. Teologie ve své úzkostné touze po dosažení statutu rigorózní vědeckosti v moderním smyslu slova hrozí ztráta dechu víry. Jako liturgie, která zapomíná vzhlížet k Bohu, pohasíná, tak také teologie, která už nedýchá v prostoru víry, přestává být teologií. Je redukována na sérii disciplín, které jsou více či méně vzájemně propojeny. Avšak tam, kde se praktikuje ?teologie na kolenou?, jak to žádal Hans Urs von Balthasar, dostává se církvi plodnosti jak v Rakousku, tak i jinde.?

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy Benedikta XVI. je ZDE

Benedikt XVI. na závěr požehnal všem přítomným, mnichům, profesorům, studentům a také nemalému zástupu poutníků shromážděných na klášterním nádvoří a s jistým zpožděním se vydal zpět do Vídně na další etapu své pastorační cesty.

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii

(mig)