Nový portál Vatikánského rozhlasu

Páni kardinálové,
Ctění bratři v biskupské a kněžské službě,
Drazí bratři a sestry!

Při těchto prvních nešporách ze slavnosti svatých Petra a Pavla si s vděčností připomínáme dva apoštoly, jejichž krev spolu s mnoha jinými svědky evangelia, dala plodnost římské církvi. Jsem rád, že při této příležitosti mohu pozdravit vás všechny, drazí bratři a sestry, počínaje panem kardinálem arcipresbyterem a dalšími přítomnými kardinály a biskupy, otcem opatem a komunitou benediktinů, kterým je svěřena tato bazilika, až po církevní hodnostáře, řeholníky a řeholnice a věřící laiky, kteří se zde sešli. Zvláštní pozdrav patří delegaci Konstantinopolského ekumenického patriarchátu, která tak oplácí přítomnost delegace Svatého stolce v Istanbulu na oslavách sv.Ondřeje. Podobná setkání a iniciativy, jak už jsem dříve řekl, nejsou pouhou výměnou zdvořilostí mezi jednotlivými Církvemi, ale chtějí vyjádřit společný závazek učinit vše, co je možné, k urychlenému nastolení plného společenství mezi křesťany Východu a Západu. S těmito pocity se v úctě obracím na metropolity Emmanuela a Gennadiose, vyslance bratra Bartoloměje I., na něhož s úctou a vděčností myslím. Tato bazilika, která byla svědkem událostí hlubokého ekumenického významu, nám připomíná, jak je důležité modlit se společně a prosit o dar jednoty, oné jednoty, pro niž svatý Petr a svatý Pavel vydali svou existenci až k nejvyšší oběti vlastní krve.

Starobylá tradice, která sahá až do apoštolských dob, praví, že právě nedaleko odtud došlo k jejich poslednímu setkání před mučednictvím: oba se objali a vzájemně si požehnali. Na vstupním portálu této baziliky jsou oba vyobrazeni ve chvíli svého mučednictví. Již od počátku tak křesťanská tradice považovala Petra a Pavla za neoddělitelné postavy, třebaže každý z nich plnil jiné poslání. Petr jako první vyznal víru v Krista a Pavlovi bylo dáno prohloubit její bohatství. Petr založil první komunitu křesťanů, pocházejících z vyvoleného lidu, a Pavel se stal apoštolem pohanů. S různými charismaty pracují pro jedinou věc: budují Kristovu Církev. Dnešní liturgie nám ve svých čteních podává k rozjímání tento známý text svatého Augustina: ?Jeden jediný den je věnován slavnosti dvou apoštolů. Vždyť i oni jedno. Třebaže byli umučeni v nestejný den, byli jedno. Petr předcházel, Pavel následoval? Slavíme proto tuto slavnost, kterou nám zasvětila krev apoštolů.? (Disc. 295,7.8). A svatý Lev Veliký to komentuje: ?Jejich zásluhy a jejich ctnosti, které jsou větší nežli je možno vypovědět, nemáme ani v nejmenším chápat jako protikladné a ani v nejmenším je od sebe oddělovat, protože vyvolení je učinilo rovnými, námahy podobnými a cíl stejnými? (In natali apostol., 69,6-7).

Svazek, který spojuje Petra a Pavla v jejich poslání, nabyl v Římě již od prvních staletí velmi specifický význam. Podobně jako mýtická dvojice bratří Romula a Rema, k nimž bývá vztahováno založení města Říma, byli také Petr a Pavel považováni za zakladatele římské Církve. Sv. Lev Veliký v této souvislosti adresuje městu Řím následující slova: ?Toto jsou tvoji svatí otcové, tvoji noví pastýři, kteří - aby Tě učinili hodným nebeského království ? budovali mnohem lépe a příhodněji než ti, kteří se snažili položit základy tvých hradeb? (Homilie 82,7). Petr i Pavel jakkoli se lidsky vzájemně lišili a přestože v jejich vzájemných vztazích nechyběla napětí, ukazují se být iniciátory nového města a konkretizací nového a autentického způsobu bratrské existence, kterou umožňuje evangelium Ježíše Krista. Proto lze říci, že římská Církev dnes slaví své narozeniny, neboť oba apoštolé položili jeho základy. Kromě toho dnes Řím stále více odhaluje své poslání a svou velikost. Jan Chrysostom píše, že ?nebe není tak nádherné, když po něm slunce posílá své paprsky, jako je nádherný Řím, který šíří záři oněch dvou zapálených pochodní (Petra a Pavla) do celého světa? To je důvod, pro který milujeme toto město? pro tyto dva sloupy Církve? (Comm.a Rom. 32).

Apoštola Petra si připomeneme zvláště zítra slavením božské Oběti ve Vatikánské bazilice, postavené nad místem, kde podstoupil své mučednictví. Tento večer upíráme své zraky na sv.Pavla, jehož relikvie jsou uchovávány s velkou úctou v této bazilice. V úvodu listu Římanům, jak jsme před chvílí slyšeli, Pavel zdraví římskou komunitu a představuje se jako ?služebník Ježíše Krista, povolaný za apoštola? (1,1). Používá výraz služebník, řecky doulos, který označuje vztah totální a bezpodmínečné příslušnosti k Pánu Ježíši, a který tlumočí hebrejský výraz ebed, který odkazuje na velké služebníky, které Bůh vyvolil a povolal k důležitému a zvláštnímu poslání. Pavel si je vědom, že je ?povolán za apoštola?, tzn. nikoli na základě vlastní kandidatury anebo lidským pověřením, nýbrž výhradně božským vyvolením a povoláním. Ve svých listech Apoštol národů několikrát opakuje, že v jeho životě je všechno plodem nezasloužené a milosrdné iniciativy Boha (srov. 1 Kor 15,9-10; 2 Kor 4,1; Gal 1,15). Byl vybrán, aby ?hlásal radostnou zvěst? (Řím 1,1), aby šířil zprávu o božské Milosti, která v Kristu smiřuje člověka s Bohem, se sebou samým i s druhými lidmi.

Z jeho dopisů víme, že Pavel byl všechno jiné než zdatný řečník, ba dokonce stejně jako Mojžíš a Jeremiáš postrádal řečnický talent. ?Když je tady, je to ubožák a jeho řeč nestojí za nic? (2 Kor 10,10), říkali o něm jeho protivníci. Mimořádné apoštolské výsledky, kterých mohl dosáhnout, proto nelze připisovat jeho brilantní rétorice či rafinované apologetické a misijní strategii. Úspěch jeho apoštolátu vyplynul především z osobního nasazení při hlásání Evangelia v naprosté odevzdanosti Kristu; odevzdanosti, která se nebála rizika, těžkostí a pronásledování: ?Ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu? (8,38-39). Z toho můžeme vyvodit poučení, které je více než důležité pro každého křesťana. Činnost Církve je věrohodná a účinná pouze do té míry, do jaké jsou ochotni ti, kteří jsou její součástí, v každé situaci osobně platit za svou věrnost Kristu. Kde tato ochota chybí, mizí rozhodující argument pravdy, na níž sama Církev závisí.

Drazí bratři a sestry, jako na počátku i dnes Kristus potřebuje apoštoly připravené obětovat sebe samotné. Potřebuje svědky a mučedníky jako svatý Pavel: kdysi násilný pronásledovatel křesťanů, který na cestě do Damašku upadl na zem oslněn božským světlem, bez zaváhání přešel na stranu Ukřižovaného a bez nároků jej následoval. Žil a pracoval pro Krista; pro Něho trpěl i zemřel. Jak aktuální je dnes jeho příklad!

A právě proto mám to potěšení oficiálně oznámit, že apoštolu Pavlovi věnujeme zvláštní jubilejní rok od 28.června 2008 do 29.června 2009 u příležitosti dvou tisíce let jeho narození, které historici kladou mezi léta 7 a 10 před Kristem. Tento ?Rok sv.Pavla? se bude moci konat především v Římě, kde je pod papežským oltářem této baziliky už dvacet století uložen sarkofág, který podle svorného mínění odborníků a nezpochybňované tradice uchovává ostatky apoštola Pavla. V této papežské bazilice a nedalekém stejnojmenném benediktinském opatství se bude moci konat celá řada liturgických, kulturních a ekumenických akcí, jakož i různých pastoračních a sociálních iniciativ, inspirovaných pavlovskou spiritualitou. Zvláštní pozornost kromě toho bude moci být věnována poutím, které budou s prosebnými úmysly přicházet ke hrobu Apoštola, aby se jim dostalo duchovní útěchy. Budou se konat také studijní sympozia a zvláštní publikace pavlovských textů za účelem stále lepšího poznání nezměrného bohatství nauky, kterou obsahují, jakožto pravý odkaz lidstva vykoupeného Kristem. Ve všech částech světa se podobné iniciativy budou moci pořádat v diecézích, poutních místech a místech kultu jak řeholními či studijními instituty, které nesou jméno svatého Pavla nebo se inspirují jeho osobou a učením. Kromě toho je zde také zvláštní aspekt, o který je třeba pečovat se zvláštní pozorností během oslav různých etap pavlovského dvoutisíciletí, čímž mám na mysli ekumenickou dimenzi. Apoštol národů, který se plně nasadil pro šíření Dobré zvěsti všem národům, byl naprosto oddán jednotě a svornosti všech křesťanů. Kéž nás vede a chrání při oslavách tohoto dvoutisíciletí a pomáhá nám dělat pokroky v pokorném a upřímném hledání plné jednoty všech údů mystického Těla Kristova. Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie